„Každá revoluce končí tím, že se nová prasata dostanou ke korytům.“ Orwell to vystihl jako málokdo. A čím déle na to koukám, tím jasnější je, že tahle pravda nikdy nezestárne. Historie je plná těch, co se s hrdostí bijí do prsou, že jsou hlasem lidu, a jakmile usednou na svatý politický trůn, zapomenou, odkud přišli. Stojí tam jako polobozi, rozdávají moudra a zázračně trpí selektivní amnézií. Najednou nejsou Češi, Moravané, Evropani ani lidé – jsou to oni. A za nimi prázdnota.

Jakmile se dostanou ke korytu, začíná starý známý kolotoč. Nejprve obměna šatníku. Oprášit obleky, vytáhnout drahé kravaty a tvářit se důležitě, aby je ani nenapadlo někde promluvit jako normální člověk. Následně přichází obměna slovníku – místo „pomůžeme vám“ nastupuje „je třeba utáhnout opasky“. Ale nebojte, ne jejich opasky. Ty jejich mají dostatečnou rezervu, zatímco vy budete rádi, když zbyde na chleba, natož na máslo.

Přitom byste si řekli, že když už někdo vyleze nahoru díky lidem, měl by být aspoň trochu vděčný. Jenže to by nesměl žít v bublině, kde limuzína stojí na povel, státní obědy jsou zadarmo a papírování zařídí sekretářka. Povědomí o tom, že existuje něco jako život obyčejných lidí, se z jejich hlav vytrácí stejně rychle, jako se z kasičky na důchody vytrácí peníze.

A tohle není jen o revolucích. Pohleďme třeba na ty naše úžasné současné korytáře. Všichni si hráli na zachránce – pravice, levice, střed, všichni nám měli přinést ráj na zemi. A výsledek? Máme vládu, která šetří na lidech, aby mohla rozdávat miliardy těm nahoře. Ministři se přetahují, kdo bude mít větší rozpočet, ale zkuste po nich chtít, aby udělali něco skutečně prospěšného. Ticho. To totiž není v programu.

A co teprve „proevropští“ korytáři, kteří se ohánějí hesly o evropské solidaritě, ale na vás přitom prdí z takové výšky, že si musíte brát dalekohled, abyste vůbec viděli, kde jsou. Zároveň tu ale zůstanou ve své zlaté kleci a na vás zbyde jen účtenka – za elektřinu, za benzín, za život.

Orwell měl pravdu, a možná by to dnes ještě přepsal na něco ostřejšího. Možná by k těm prasatům dodal i popis novodobé farmy: je moderní, digitální, ekologická. Koryta jsou připojená k rozpočtu, prasata mají wifi a hlídají si lajky na sociálních sítích. A lidé? Ti už nejsou ani zvířaty na farmě, ale rovnou hnojem, na kterém si to všechno stojí.

Revoluce, říkáte? Kdepak. To, co vidíme, není revoluce, ale recyklace – stará prasata nahrazují nová, ale systém zůstává stejný. My jim jen držíme koryta, aby náhodou nevylili svůj oběd. Otázka je – kdy nám to už konečně přestane stačit?