Čas strachu a moc psychiatrů

Neuvěřitelný německý dokument o zločinech a zvěrstev páchaných na bezbranných obětech vězněných v psychiatrických léčebnách, vražděných lékaři. Místo pomoci je čekala smrt z rukou psychiatrů. Psychiatři podle dokumenty stáli i u zrodu koncentračních táborů a velká část z nich dokonce pomáhala v táborech smrti. Vše pod rouškou čistoty rasy.

Vliv psychiatrie dnes můžeme pocítit úplně všude. V našich školách, soudnictví, médiích, dokonce ve vládě. Poučila se však psychiatrie ze svojí minulosti? Nebo dnes psychiatři stále provádí škodlivé léčby na svých bezmocných obětech. Je to jen ten samý vlk v beránčím převleku?

Dr. Josef Zehentbauer – Poválečná psychiatrie v Německu převzala významný a hrozný vliv od nacistické psychiatrie. Mnozí profesoři a psychiatři, kteří měli svou praxi po válce, fungovali také v době nacistů a toto předávali další generaci.

Georg Mutter, obhájce pacientů psychiatrie – Vidím spojení mezi dnešní psychiatrií a její dobou v nacizmu. Jediný rozdíl je v tom, že dnešní metody jsem jemnější. To je pravdivý obraz dnešních psychiatrických léčeben, jak se ti, jejichž chování se považuje za nežádoucí neléčí, ale potlačují.

Lékař a psycholog – Psychiatrie v Německu a také v Rakousku se používá ke zlomení lidí. Je to víc než jen potrestání člověka, ale jde o zlomení vůle.

Wolf-Dieter Narr – Lidé s psychickými problémy kteří přijdou do těchto léčeben, nemají ani práva zločince. Jsou zbaveni práv a svobod.

David Schneider Addae-Mensah, advokát lidských práv – Jakmile vás zachytí mlýny psychiatrie nedá se vyhnout zařazení do této kategorie. Pak je opravdu těžké se odtud dostat.

Dr. Josef Zehentbauer – Podle mě se zlá pověst psychiatrie omlouvá. Jakmile se člověk dostane na oddělení jako pacient, často ztrácí svá základní práva jako lidská bytost i své sebeurčení.

Feti – Jsem matka čtyř dětí. Drželi mě tu od čtvrtka. 8. března bylo mé dceři pět let. Najednou stály ve dveřích policie a úřad péče o mládež, že mi vezmou mé děti. Nařídili mi zůstat 6 týdnů na psychiatrii – v Haaru – v uzamčení. Tři dny jsem nesměla ani na záchod. To nejhorší na psychiatrické léčebně v Haaru je, že s lidmi jednají hrozně. Považují lidi za zvířata, která musí bezpodmínečně poslouchat. Jednali se mnou příšerně i když věděli, že jsem naprosto zdravá.

Isar-Amper-Haar, psychiatrická léčebna neblaze proslulá. Je poblíž Mnichova, kde psychiatr Hermann von Muller tak brutálně vraždil děti za nacistické éry. Tento současný fungující ústav své krutosti nikdy nezměnil. Haar je typickým příkladem pro dnešní psychiatrické léčebny kde není nikdo v bezpečí před náhlým a nuceným uvězněním. Dokonce ani uznávaný sportovní novinář obviněný z nadměrného pití.

Detlef Vetten – První den jsem stále dokola opakoval, že nechci být v Harru a nechci se zabít, že chci jít domů a ptal jsem se pro mi to dělají. Odpověděli že jsem opilý a chci se zabít. Znovu jsem řekl, že se nechci zabít, tak přestali odpovídat. Dávali mi 12 pilulek denně – řekli, že už 8 je velmi silná dávka. Z těch 12 pilulek jsem se celé dny potácel po oddělení. Odrážel jsem se ode zdi ke zdi. Pak jsem si začal říkat, proč mi to vlastně dávají. Nepomohly mi a vůbec jsem se necítil lépe. nebyl jsem střízlivější. Pořád jsem byl otupělý i když jsem už nepil alkohol. Pak tu byli lidé v bílých pláštích. V mém případě žena a tři muži. Museli jste jim říkat paní doktorka a pan doktor. Nedokázali se mi podívat do očí a to ani ostatním. Procházeli kolem mne jako velké sportovní hvězdy, které si to kráčí přes zástup novinářů. Vůbec nechtěli vědět co mi je, jestli nemám nějaké potíže. Úplně jsem ztratil víru. V Haaru jsem kousek po kousku ztratil své cíle. Vždycky jsem měl cíle, jako napsat další knihu, udělat další projekt. V Haaru jsem musel zapomenout na všechno. Po Harru jsem byl zděšený a zlomený. To byl pocit, který trval strašně dlouho. Předtím jsem byl možná nejvíc uznávaným sportovním novinářem v Německu. Měl jsem velký úspěch, Po mém pobytu v Haaru mě už nikdo nechtěl znát. Pak jsem uslyšel o jednom velkém důležitém setkání editorů ve velkém německém časopisu. Chtěli napsat o životě nejlepšího německého brankáře. Někdo řekl, že bych to mohl dělat já. Mohl jsem, protože brankáře jsem znal velmi dobře Šéfredaktorka odmítla s tím, že jsem byl v Haaru a že jsem buď po smrti nebo žiji pod mostem, ale v každém případě jsem blázen. Nebyl jsem po smrti ani pod mostem a nepovažoval jsem se za blázna, přesto jsem byl vyřízen. Kdokoliv o mně promluví, tak jako o idiotovi co to nezvládl.

V léčebnách jako je Haar se pacientům nevěří a nemají žádná práva. Když ty, co se kdysi nehodili do společenské normy bičovali, poutali do želez a zavírali do klecí, dnešní nonkonformisty násilně omámí až do němoty. Co se týče skutečné pomoci a podpory, tu nenajdete nikde. Jako mnozí v dnešních psychiatrickým léčebnách Detlef vyšel z Haaru v mnohem horším stavu a hluboce traumatizován. Haar je dnešní varování, že na rozdíl od toho aby léčili, fungovaly psychiatrické ústavy jako ten nejhorší typ vězení, kam mohou člověka umístit proti jeho vůli a dokonce bez jakéhokoliv obvinění ze zločinu. Každý rok je ve světě před 769 381 lidí nedobrovolně uzavřeno do psychiatrických ústavů a zbaveno svých práv. V průměru jeden člověk každých 40 vteřin. Jakmile se dveře zavřou přichází porušování lidských práv. První na seznamu je nucené užívání silných psychofarmak.

Georg Mutter, obhájce pacientů psychiatrie – Lidé si myslí, že když se obrátí na psychiatrii, budou v těch nejlepších rukách. Slepě věří těmto lidem, kteří se sami nazývají doktoři psychiatrie.

Dr. Josef Zehentbauer – Zaprvé, psychiatři nemají ani ponětí, co udělat s utrpením lidí a za druhé, obzvlášť v Evropě a Americe, obrovský farmaceutický průmysl, který vyrábí tyto barevné pilulky a chce mít obrovské zisky.

Dnes je tu tato mocná aliance mezi farmaceutickým průmyslem a psychiatry, z nichž je většina na psychofarmakách životně závislá. To vše vytváří smrtící střed zájmů.

Bývalý farmaceutický obchodní zástupce – Jakmile jako pacient pochopí, že lékař závisí na farmaceutickém průmyslu, ře farmaceutický průmysl chce především vydělat peníze, že lékař profituje z toho, když jsi nemocný, tak si to dvakrát rozmyslíš, než mu uvěříš, že jsi opravdu nemocný.

Dr. Peter Binz, neurolog a psychiatr – Když poznáte, že se tento průmysl neustále snaží zvýšit počty tzv. nemocných pro co nejvyšší možný zisk a jak zneužívá medicínu s pomocí svých vlastních stoupenců, tak z toho dostanete strach a pak vztek.

Uwe Dolata, protikorupční oddělení – Je to obrovský sektor, jedna z největších mašinérií na peníze jakou Německo má. Denně se přesouvají miliardy a miliardy a to vytváří obrovskou úrodnou půdu pro korupci.

Dr. Hannelore Kirsten, psychiatr a neurolog – Bohužel, pacientovo dobro není to, o co by jim mělo jít především. To hovoří za vše, že?

Příkladem je Barbara, vyhlášená modní návrhářka, které jenom chtěla pomoci se svými problémy v životě, ale pomocná ruka nebyla ani z daleko to, co dostala.

Barbara Engel – Když vás přivedou do psychiatrické léčebny je to opravdu strašné. Přivedou vás do uzavřeného oddělení a ihned vám dají těžkou medikaci, dostanete diagnózu alkoholika a hned od začítku je to to největší ponížení, jaké může člověk zažít. Když pomyslím na to, kolik různých typů psychofarmak jsem měla brát, vlastně ani nevím kolik jich bylo, ale byla to spousta. Ty hrozné zážitky po těchto pilulkách si ani nedovedete představit. Návaly paniky, těžké pocení, úplně iracionální chování. Vůbec jsem se neovládala, ovládaly mne ty pilulky. Nejhorší z nich byl Zoloft. Byla jsem z něho totálně mimo. Bláznila jsem, běhala po ulici a hledala lidi, úplný blázen. Když jsem se naštvala a zuby nehty se bránila, připoutali mě. To je to nejhorší ponížení, Je to neuvěřitelné. Je to mučení. Ten člověk na mě civěl jakoby říkal abych ukázala jak jsem statečná. Bylo to brutální a když jste to řekli lékaři, tak vám nevěřil, když mu ošetřovatel řekl, jaký jste blázen a že vás musel připoutat. On mne však chtěl mučit jako nějaký akt pomsty. Donutili mě věřit, že jsem trpěla minimálně šesti typy psychózy. V psychiatrii však nikdy nedostanete správnou diagnózu. A to nejhorší je, že psychologové jsou tak hrozní, že věci vždycky překroutí, takže jste pořád jejich oběti. Jsou šéfové, ať už řeknou nebo udělají cokoli, ty prostě musíte poslouchat. S těmi musíte souhlasit a tyto léky musíte brát. Když se pokusíte promluvit a říct, že to nechcete a že vám dali špatnou diagnózu, řeknou, že nic nevíte a dají vám tabletku navíc. Měla jsem takový strach a tak jsem se stále modlila a prosila Boha o pomoc.

Kdyby byl prof. Frank Schneider s kolegy naprosto čestný možná by se omluvil za psychiatrickou lavinu předpisů na psychofarmaka za posledních 30 let, protože psychiatrické léky se používají v ústavech nejen k utlumení a kontrole, ale tytéž léky se dávají běžné veřejnosti po celém světě a jsou dnes průmyslem na 84 miliard dolarů a psychiatři vám neřeknou, že některé léky nefungují o nic víc než cukrová pilulka a všechny mají škodlivé a potencionálně devastující vedlejší účinky.

Dieter Reez, léčitel – Psychofarmaka mají účinky, ale ne co se týče léčení, ale naopak co se týče zničení osobnosti, co se týče narušení normální funkce celého organizmu.

Dr. Peter Binz, neurolog a psychiatr – Psychofarmaky můžete lidi utlumit, což vytváří zdání uzdravení nebo zlepšení, ale není to opravda.

Georg Mutter, obhájce pacientů psychiatrie – Nikdy se neléčí příčina, jen se potlačují příznaky. U těchto lidí to vede ke značným vedlejším účinkům a následným nežádoucím následkům a dalším nemocem.

Dr. Johann Bauer – Psychofarmaka mohou mít škodlivé následky na činnost mozku a jak může laik pozorovat, pacienti jsou časem pomalejší nebo jiní.

Dr. Hedwig Obermayer – Jsou připraveni o své pocity. Ani neví co je špatné a co je dobré. Už nejsou schopni rozeznat rozdíl.

Ulrich Koch, lékař – Některé mohou například způsobit zásadní příbytek na váze. Jiné mohou způsobit vážný neklid, poruchy spánku a úzkost až do dobu, kdy mohou vést i k vyšší míře sebevražd.

Dr. Hannelore Kirsten, psychiatr a neurolog – Když ládujete člověka psychofarmaky je to předem naplánovaná nevyhnutelná pohroma.

Cladie je další obětí z Haaru a perfektní příklad jak se člověku s vynikající fyzickou kondicí může kvůli trošce kávy zničit zdraví psychiatrickou medikací.

Claudia – Jednoho rána jsem měla 7 šálků kávy. Vypila jsem je bez cukru a bez mléka. Ten den jsem nic nejedla a bylo mi opravdu špatně. Nikdy jsem neměla potíže s cirkulací a nikdy jsem v dětství neomdlela. Takže jsem to vzala vážně, zavolala pohotovost a skončila ne v normální nemocnici, ale v psychiatrické léčebně. Další ráno jsem se probudila a když jsem se připravila, zeptali se mě, jestli bych chtěla domů, když se budu cítit dobře. Řekla jsem ano. Pak zavolali soudce a ten rozhodl, že zůstanu. Hned další den po tomto rozhodnutí mi dali poprvé psychofarmaka. Cítila jsem jejich vedlejší účinek. Měla jsem křeče v krku což by se nikdy nestalo, kdyby mi ty léky nevnutili. Ty léky způsobují, že vyplazujete jazyk a pak vypadáte jako mentálně retardovaná osoba, ale jste zcela při vědomí. Je to mučení a vy nevíte, jestli to vůbec někdy skončí. To se mi ještě nikdy nestalo. Zavolala jsem matku a řekla jí, že už nemůžu mluvit, normálně chodit a ani sedět. Nemohla jsem dělat nic ani stát, spát nebo si lehnout. Sliny mi proudily z pusy, byl to příšerný stav. Při Leponexu jsem přibrala 10 kilo za 2 až 3 týdny. Byla jsem úplně flegmatická, jako bych byla z hlíny, tělesně jsem se cítila velmi podivně. Najednou jsem měla problém s tím, že jsem hodně přibrala. Už jsem to ani nebyla já. Dali mi přinejmenším 8 různých diagnóz. Začalo to paranoidně halucinačním syndromem, krajní poruchou osobnosti, poruchou osobnosti, motivační poruchou, psychózou, depresí, bipolární a paranoidní schizofrenií. Mluvila jsem s lékařem velmi málo. Sice jsem se ptala konkrétně, ale neodpověděl mi. Jednou jsem se ho například zeptala proč mi napsal tuto diagnózu i když jsem neměla žádné její příznaky. Lékař mi řekl, přísahám, že aby to vyúčtoval pojišťovně. Říká se, že v Haaru běží hodiny jinak. Týden tam neznamená vůbec nic. Mluvíte 5 minut s psychiatrem o vašich problémech a pak ho vidíte za týden. Neviděla jsem žádný záměr nebo touhu někoho léčit. O tom nikdo nemluví. Když jsem se ptala na léčení, všechny to překvapilo. Měli tak nějak strach, že už nebudu chtít brát jejich medikace. Začal jsem věřit, že se to může stát každému, že se dostane do takové situace, že také sklouzne do psychiatrického systému a najednou se s tím bude muset potýkat. Věřím, že se to týká každého. Nikdo není výjimka.

Po svém pobytu v ústavu a falešném označení za duševně chorou Claudia porodila dvě krásné děti. Nutili ji aby se jich vzdala a dnes bojuje o svůj život kvůli škodlivým vedlejším účinkům psychofarmak. Jak je tedy možné, že se i přesto tyto léky schvalují k užívání. Poslechněte si vysvětlení od vedoucího člena odborné vědecké komise. Kvůli politickému tlaku nás po rozhovoru požádal o změnu hlasu a zakrytí obličeje.

Profesor a lékař – Skutečnost, že se tyto léky dávají na trh bez prokázání bezpečnosti, je problém schvalování. Problém je, že bezpečnost těchto léků se zkoumá ve studiích jen několika málo stovek až tisících pacientů a po velmi krátkou dobu. To znamená, že dlouhodobá či neobvyklá rizika v okamžiku schválení nikdo nezná a lze je zjistit jen intenzivním pozorováním po schválení. To se nazývá postmarketingový dozor, proces, který nefunguje adekvátně. Další problém je, že mnoho schvalovacích studií sponzorují a provádí farmaceutické společnosti. Dnes víme, že se tyto studie dají různě zmanipulovat. To začíná jejich projektem a pokračuje hodnocením a velmi důležitým prvkem, publikační zaujatostí. To znamená, že se publikují jen dobré výsledky a negativní se zamlčí. Nedávný příklad je psychiatrický lék Reboxetine (Edronax), kdy výrobce neposkytl všechny údaje pro kontrolu kvality a konečný posudek se dal udělat až po donucení výrobce poskytnout všechny údaje. Pak se najednou zjistilo, že tato látka vůbec nemá přesvědčivý užitek a žádost a povolení pro tuto látku se zrušila. Je dobře známo, že když se podíváte na údaje odborníků a klinické studie, že antidepresiva a také antipsychotika mohou vést k agresivitě, sklonu k sebevraždě a dokonce k útokům na ostatní lidi. Obávám se, že lékaři ne vždy informují své psychiatrické pacienty zcela správně o těchto vedlejších účincích. Z toho můžeme odvodit, že tato antidepresiva se v Německu předepisují až příliš často a že se přirozeně nebezpečí z těchto medikací někdy pacientům dostatečně nevysvětlí, což pokládám za nutné.

Propagováním těchto léků jako hlavního řešení psychiatři nasbírali mizernou pověst a dlouhou řadu obětí. Nic méně tito samozvaní tzv. experti na duševní zdraví využili svoji autoritu k infiltraci do skoro každého aspektu moderní společnosti.

Dr. Johann Bauer – Psychiatrie získala velmi silnou pozici v soudnictví, velmi silnou pozici u policejních orgánů, silnou pozici ve školách a tím podstatě ve všech důležitých částech společnosti a to je obrovský problém. Začíná to u těch nejzranitelnějších, u našich dětí.

Maria Neureree, pedagog – Během mé 34-leté praxe učitelky došlo definitivně k zásadním změnám. Během let se stále více a více dětí příliš rychle diagnostikuje. Jakmile se děti chovají nějak neobvykle, okamžitě se vezmou k lékaři, který jim předepíše psychofarmaka která se jim musí podávat, aby se tzv. zklidnily.

Počátkem šedesátých let americký psychiatr Leon Eisenberg prohlásil, že normální dětské chování jako je neposednost a nepozornost jsou údajně znamením psychiatrického syndromu, později nazvaného porucha nedostatku pozornosti s hyperaktivitou, tzv. ADHA. Zase bez lékařského důkazu. Krevní zkoušky, rentgen či snímek mozku ukazující skutečnou fyzickou chorobu. To však psychiatry neodradilo od prohlášení, že přes 74 miliónů normálních dětí na světě je duševně nemocných s ADHD. V průběhu let se touto diagnozou označují stále mladší a mladší děti.

Katharina Bommel, sociální pracovnice – Pracuji v mateřské školce a už tady to začíná. Doktoři začínají označovat děti hyperaktivitou i když to v tomto věku nelze určit.

Dr. Hedwig Obermayer – ADHD opravdu vypadá jako vykonstruovaná nemoc jejímž cílem je dostat děti na psychofarmaka.

Dr. Arnold Sterk – Léčba dítěte začíná jedním lékem, pak má dítě vedlejší účinky a předepíše se druhý nebo třetí lék na potlačení těchto vedlejších účinků. 400 000 německých dětí dnes bere psychotropní léky a celosvětově počet vylétl na 20 miliónů a to je jen odhad který může být daleko vyšší.

Maria Neureree, pedagog – Psychiatři tvrdí, že když se děti, které vykazují behaviorální problémy, nechají užívat psychofarmaka, lépe se učí. Pravdou je ale pravý opak.

Katharina Bommel, sociální pracovnice – S dětmi na Ritalinu nebo jakémkoli psychofarmaku je mnohem těžší pracovat, nebo je vzdělávat, než když neberou vůbec žádné.

Dr. Albin Beck – Psychiatři kteří cejchují děti diagnózou ADHS a pak tvrdí rodičům, že je to nemoc na celý život, která požaduje, aby se doživotně brala psychofarmaka, podle mne nelze akceptovat, to nemá nic společného s lékařskou etikou.

Podle statistik je pravděpodobnost diagnózy ADHA u hochů 2x vyšší než u děvčat. Tato rodina je typickým příkladem toho co se stane když se normální chování dvou hochů předefinuje na duševní chorobu.

Anita, matka Marcella a Masima – Mému synovi Marcellovi bylo 5 let a chodil do mateřské školy ve městě a učitelka pořád říkala, že je velmi živý, že nevydrží v klidu sedět, že je pořád moc hlučný, typicky neposedné dítě. Pak mi nařídili vzít ho k dětskému psychologovi na test ADD nebo ADHA.

Marcello – Už když jsme jeli k dětskému psychiatrovi, veděl jsem, že tam nechci. Říkal jsem si, že jsem normální a nemám tam co dělat. Dětský psychiatr však tvrdil, že mám ADHA a že potřebuji terapii.

Anita – Diadnóza ADHA u mého syna vedla k předepsání methylfenidátu. Začalo to s 5 miligramy.

Marcello – Myslal jsem na to, proč jsem jiný než ostatní. Bylo to hrozné protože jsem chtěl být jako všichni ostatní kluci a oni mi říkali, že jsem jiný, že mě musí léčit a že musím brát pilulky.

Anita, matka Marcella a Masima  – První vedlejší účinek methylfenidátu u Marcella byl, že jedl méně, o mnoho méně a ztratil chuť. Pak začaly problémy, dneska bych řekl, že byl v depresi. Neustálé změny nálady mi dělaly starosti. Bylo to nahoru a dolů a někdy vybuchl pro maličkost jako sopka naprosto bez důvodu.

Marcello – Když jsem bral Medikinet, měl jsem velmi silné vedlejší účinky. Myslel jsem i na sebevraždu abych se toho zbavil. Všechno mi vadilo.

Anita, matka Marcella a Masima – Pořád jsem si myslela, že to je ta diagnóza ADHD, že jsou to ty příznaky. Nespojila jsem si to s tím lékem. jako matka jsem byla stále v šoku. Až u mého druhého syna mi začalo svítat, že to mělo něco společného s tím lékem. Můj syn Massimo dostal od dětského psychiatra diagnózu ADHA, bylo mu pět let a dostal 15 miligramůl Medikinetu. O dvě hodiny později, když lék začal působit, upadl Massimo do apatie, lehl si a vůbec nereagoval.

Massimo – Bude mi sedm let a jmenuji se Massimo. Když jsem si to měl vzít, necítil jsem se dobře. Už jsem necítil vůbec nic. Jíst jsem mohl jen trošku, chtěl jsem jen ležet na gauči.

Anita – Pak, když lék dozněl, odešla i apatie. Pak, jak tomu říkám, se mu zase vrátila krev. Pak začal být agresivní a nemohla jsem ho zvládnout. Cokoli jsem řekla, tak plakal nebo křičel. Řekla jsem si, tak tohle nefun guje a řekli jsme si, že to musí jít bez toho.

Marcello – Jsem opravdu rád, že už Medikinet nemusím brát. Stejně jsem to nikdy nechtěl a když jsem s ním přestal opravdu se mi ulevilo. Předtím jsem si myslel že jsem jiný a ty pilulky musím brát, ale vůbec jsem nebyl jiný.

Anita, matka Marcella a Masima – Máte hrozný pocit a řeknete si, copak mohu mluvit se svým dítětem jen když bude brát léky? Je vám z toho hrozně a celé noci nespíte. Blázníte z toho. Dneska vím, že jsme to vůbec nepotřebovali. Jsou takové a dělají to, co dělají, protože to jsou děti.

Krátce před svou smrtí v roce 2009 psychiatr Leon Eisenberg doznal, že ADHA byl příšerný omyl a nazval ho Prvotřídním příkladem fiktivní choroby. To už však bylo pozdě. Psychiatrický moloch byl rozjetý a nekončil touto přihlouplou diagnózou. Při tvorbě tohoto filmu jsme poznali mnoho rodin nucených do psychiatrické léčby. Pokud nesouhlasili, děti jim doslova ukradli z jejich domova.

Maria Neureree, pedagog – Někdy je to velmi tragické, když děti dostanou psychofarmaka, které jim předepíše psychiatr a pak se jejich rodiče nutí, aby jim tento lék musí podávat.

Klaus-Uwe Kirchhoff, sociální pracovník – Když vaše volba spočívá v tom, že budete chodit k psychiatrovi nebo už dítě neuvidíte, tak je velký nátlak.

Dr. Hedwig Obermayer – Když se rodiče donucují a vydírají, tak nemají volbu, prostě musí.

Marion, matka Jany – Jana je normální 13-letá dívky s typickými problémy v jejím věku. Kvůli nic se však stala terčem psychiatrické léčby. Jana měla různé obavy, krvácení, začalo to v pubertě. Péče o mládež na mne tvrdě tlačila, abych ji vzala k psychiatrovi. Z těžkým srdcem jsem šla, protože jinou možnost jsem neměla.

Jana – Pan doktor ke mně přišel a řek, že mi něco ukáže. Šla jsem s ním nahoru po schodech. Odemkl a dveře a já jsem si říkala, proč jsou zamčené. Vešla jsem za ním dovnitř a on je zase zamkl. Až tenkrát jsem poznala, že jsem na psychiatrii. Když jsem chtěla odejít přitiskla jsem se k němu a řekla mu, aby mi od tam pomohl, že chci domů. Pan doktor mě popadl a ještě dva zřízenci zezadu a hodili mě na podlahu. Měla jsem velký strach. Drželi mi ruce zezadu a vlekli mě po podlaze. Byla jsem všude samá modřina. Oni pak přišli s kapkami. Nechtěla jsem je a oni použili násilí. Otevřeli mi pusa já jsem je musela spolknout. Nešlo to jinak. Psychofarmaka měla strašné vedlejší účinky. Měla jsem žaludeční křeče, ztuhlé ruce. Ani jsem v nich neudržela tužku, prostě mi vypadla z ruky. Neudržela jsem ani láhev a nemohla jsem polykat. Obracely se mi oči a bylo mi špatně. Napřed horko a pak zima. Hrozně mě bolela hlava a ztuhl mi krk.

Marion, matka Jany – Když jsem druhý den přišla, řekli mi, že mám vážně nemocné dítě. Diplomovaná psycholožka řekla, že mé dítě má paranoidní schizofrenii. To jsem naprosto vyloučila, nebylo to pravda.

Christa, babička Jany – Tomu jsme vůbec nevěřily a řekly, že to není pravda. Jana nemá žádné projevy, žádné halucinace a neslyší hlasy. Měly jsme velký strach. Jana šla na kliniku perfektně fyzicky a duševně zdravá.

Marion, matka Jany – Stav, ve kterém jsme ji našly nás šokoval. Cítila se hrozně nemocná a snažila se mi říct o vedlejších účincích těchto preparátů. Nesměla o tom však mluvit, protože vedle nás seděl zřízenec a poslouchal vše, co jsme se řekly. Nesměly jsme o tom mluvit, jinak by se ihned zrušila návštěva.

Jana – Asi měli strach, že řeknu, jak velké to byly dávky. Chtěla jsem o tom při jedné návštěvě křičet, ale ty léky mne naprosto omámily. Nebyla jsem ničeho schopná.

Marion, matka Jany – Při návštěvě Jany mě ta psycholožka zavolala do kanceláře a položila na stůl smlouvu, abych ji podepsala. Bylo na ní, že jestli mi Jana ještě jednou řekne, že se necítí dobře z psychofarmak které jí dávají, tak dostane žlutou kartu. Když se to bude opakovat dostane kartu červenou a zruší se návštěvy. Na konec mi řekla, že jestli nepodepíšu, tak mi zruší rodičovskou péči a to se také stalo. O tři dny později mi ji soudně zrušili.

Jana – Na sebevraždu jsem před braním psychofarmak nikdy nepomyslela. Když jsem je brala, pořezala jsem si ruce úplně všude a nevím proč. Ty léky mi naprosto vymyly mozek. Bylo to strašné, příšerné. Podle mě je psychiatrie naprosto bezcenná. Je to tam strašné. Nikomu ji nedoporučuji. Tam by se neměl dostat nikdo.

Pár týdnů po rozhovoru s Marion její dceru Janu odebrali s jejího domova a rodině zakázali přístup. Falešné diagnózy dětí nejsou ta jediná forma jak mohou psychiatři ničit rodiny, V zemích po celém světě mohou i rodiče dostat falešnou diagnózu a být prohlášeni za nezpůsobilé v péči o své děti a zbaveni rodičovských práv. Je faktem, že dnes stejně jako za doby T4 a jejích dotazníků může vám, nebo vašim dětem určit diagnózu mentální nemoci psychiatr kterého jste nikdy nepotkali a jeho rozhodnutí může být založeno na udání lstivého souseda nebo zdravotním průzkumu ve škole. Pokud si myslíte, že tohle se vám stát nemůže, tak příklad Feliz a jejího syna je odstrašujícím příkladem.

Feliz, matka Cema a Merta – Munchhausen Proxy má být diagnóza kdy matky zneužívají své děti, aby si získaly pozornost. V mém případě mi tuhle diagnózu určil na dálku psycholog a tehdejší šéf Psychiatrické kliniky pro děti a mládež v Essenu. Nikdy mě nepotkal a nikdy neviděl a přesto mi na dálku dal diagnózu. Jen tak a nemůžete ani reagovat. Dokonce děti unesli ze školy. Pak mi jeden člověk řekl, že mě tím informuje že se Mert a Cem nevrátí domů a že je museli umístit na psychiatrickou kliniku.

Cem – Hrozně mě to naštvalo, nevěděl jsem co jsou zač. Křičel jsem a plakal, až mi došly síly. Při mém pobytu na psychiatrii mi dávali psychofarmaka. Když jsem je bral, necítil jsem se omezován, ale nebyl jsem schopen něco dělat. Mohl jsem se hýbat, ale stálo mě to moc úsilí. Jen zvednout ruce, postavit se, chodit. Cítil jsem se strašně těžce.

Feliz, matka Cema a Merta – Met a Cem nás viděli z okna. Pořád k němu běhali a čekali na nás. Když nás viděli přicházet tak volali z okna, aby jsme je vzali domů. Pak jsme viděli, jak je personál odtahuje od okna. Ještě dnes slyším jejich hlasy.

Cem – Odtáhli nás násilím od okna a pak omámili léky. Viděl jsem bratra když byl se mnou na pokoji jak ho připoutali k posteli a nasadili mu léky. Když vás chytili při útěku, tak vás starší chovanci měli dovoleno zmlátit

Feliz, matka Cema a Merta – Cema v ústavu zneužili. Chtěl stále domů a pořád plakal. Zabalil si svůj kufřík a že čeká na maminku a na tatínka, že si pro ně přijedeme. Merta svázali a dali mu roubík a pověsili ho na tyče. Visel na jedné z nich a ostatní děti ho mlátily a plivaly na něj. Zřízenci tam sáli a prostě se jen dívali. Lili na něho studenou vodu vždycky těsně předtím než usnul. Dostal dvakrát zápal plic

Cem – Šlo to od nedání jídla, po mlácení po hlavě věcmi jako třeba telefonním seznamem. byli jste beze spánku, protože po pokoji chodili zřízenci, provokativně vás vzbudili a zase odešli. Později se vrátili a zase vás vzbudili. Všechno strašně bolelo jak fyzicky tak duševně. Z úřadu péče o mládež mi řekli, že rodiče umřeli. Když si myslíš, že už nemáš rodiče a že už nemáš ani brášku a jsi v prostředí které neznáš, tak se věku osmi let ptáš, proč tu vlastně ještě jsi. Já vím, že tehdy v té době dvou a půl let v ústavu jsem se opravdu sedmkrát pokusil zabít. Myslím, že je to alarmující počet vzhledem k tomu, že mi tehdy bylo jen osm let. Když jsem poprvé a potají v telefonu uslyšel hlas mých rodičů, nemohl jsem tomu věřit a nemohl jsem ani mluvit. Pořád slyším jak rodiče nechali do telefonu zaštěkat naše psy a pak mi řekli abych promluvil. Ještě dnes slyším kňučet psa, když v telefonu uslyšel můj hlas. Poznal jsem, že jsou všichni opravdoví.

Feliz, matka Cema a Merta – Nejvíc mě rozčiluje to, že to psychiatrii prochází. Nejdřív vám unesou děti rovnou z ulice nebo ze školy úplně bezdůvodně, ani vás nevyslechnou a vůbec vás přitom neznají. Pak nacpali mám dětem psychofarmaka. Přestože jsme měli plná práva na péči tak to ignorovali. Tajně si nás a děti nafilmovali? Natočili si naše hlasy a všechno? jaká práva vlastně máme? Slyšíme o těch věcech co se staly za doby Hitlera a ono se nic nezměnilo, jen se to děje pod jiným jménem.

Druhý syn Mert nebyl schopný promluvit před kamerou, protože je tímto zážitkem hluboce a trvale traumatizován. Dostat diagnózu od psychiatra kterého jste nikdy neviděli je běžnější než si myslíte. U prominentního klinického psychiatra profesora Hans-Jurgena Mollera se zjistilo právě to. Prohlásil nevinného člověka za mentálně chorého a nařídil jeho okamžitou hospitalizaci na psychiatrii. Soud Mollera shledal vinným za porušování zákonů o ochraně soukromí a nařídil mu zaplatit kompenzaci a škodu ve výši přes 3,3 miliónu euro. Proč psychiatři páchají tak do očí bijící bezpráví? Z toho samého důvodu proč psychiatři každý den obírají rodiny o jejich děti – PENÍZE.

Lékař a psycholog – Za uvěznění nebo přijetí dětí do dětských domovů je odměna, jinými slovy, vyplácí se peníze a podíváte-li se na státní rozpočet uvidíte, že je to velmi ziskový obchod. Zjistili jsme, že je stále více těchto případů o obětech, o rodinách, kterým sebrali děti, kdy policie zaklepe na dveře a děti sebere. To je strašné. To jsou lidská práva? Ne, ta vůbec neexistují.

Dr. Arnold Sterk – V praxi jsem poznal, že děti, které umístí do domova, se téměř nikdy nedostanou zpátky ven a roli mohou hrát finanční důvody. Znám dětské domovy na 18 místech. Když máte na jednom místě 30 dětí a jedno dítě znamená příjem 4000 euro, máte měsíčné obrat milión euro.

Učebnicový příklad. Tento psycholog bojuje s psychiatry kteří využívají německý úřad péče o mládež a pokouší se mu vzít syna a když se proti tomu ozval, tak také jeho obvinily z mentální nemoci. Teď se musí skrývat protože je ohrožena jeho svoboda. K další ilustraci psychiatrické tyranie nevinných lidí stačí příběh bývalého policisty v Bavorsku, k jehož práci patřilo odebírání dětí od rodičů na základě psychiatrického hodnocení které vydal úřad péče o mládež. Měl strach z následků a požádal nás o zakrytí své identity.

Bývalý policista Bavorsko – Když jsem pracoval u policie, úřad péče o mládež mne informoval o tom, které děti se musí separovat od svých rodin. Zavolala mi pracovnice úřadu které mne stručně informovala o situaci v rodině a žádala o pomoc při výkonu jejich příkazu. V trestním zákoníku není žádný takový konkrétní trestní čin nebo porušení zákona. Místo toho se používá výraz, že se s dětmi špatně zachází. Co je ale špatné zacházení? Po tomto telefonu jsme si stanovili čas, setkali se na místě, prošli situaci, zazvonili jsme a vešli do bytu. Při jakémkoli problému se muselo zakročit a udělat vše potřebné k provedení příkazu od úřadu péče o mládež. Pořád mi není jasné, že lze tak lehce oddělit děti od jejich rodičů jen na základě povrchního pozorování souseda. My policisté jsem se museli v takových situacích správně rozhodnout, pak zakročit a připravit lidi o jejich svobodu. Jak můžete někoho prohlásit za mentálně chorého na základě dvou či tří vět v hodnocení? My jako policisté jsme museli patřičně jednat. Ale, jak měla ta mentální nemoc vlastně vypadat? To je velmi vážný problém, protože to doširoka otevírá dveře pro svévolné akce. Protože takhle rychle rozhodnout a separovat děti od rodičů? Na to, podle mého názoru nemá vůbec nikdo právo, ale ze zákona jsem musel tento rozkaz provést. Byla to moje práce, za to mě platili a já jsem to vykonal. Když jsem pak přišel domů a podíval se na to jako člověk, musel jsem se ptát sám sebe, co to vlastně dělám. Dneska, při nějaké nečekané a nešťastné situaci se může do mlýnů psychiatrie dostat skoro každý. Dá se to skoro přirovnat ke gestapu, nebo k diktátorským systémům po celém světě. Mě osobně jako policistu a důstojníka rozčilovalo sloužit něčemu takovému. proto jsem se rozhodl od policie odejít.

Pokud vám násilí používané na psychiatrii připadá jako praktiky za Třetí říše máte pravdu a děje se to i dnes. Vedle 36 000 dětí které se v Německu rok co rok odeberou od rodin, jsou další sta tisíce odvlečené ze svých domovů po celém světě a jejich příběhy vám trhají srdce.

Jacqueline – Jsem matka osmi dětí. Čtyři z našich dětí žijí pod péčí úřadu péče o mládež. Děti tam jsou proto, že nás původně obvinili, že zanedbáváme byt. Tohle ospravedlnění obvykle používají. jen o dva týdny později řekli, že byt zanedbaný není, ale děti jsou emocionálně narušené a tak se to stalo. Hned velmi časně ráno když jsme nechtěli otevřít, vyrazili u našeho bytu dveře a dovnitř vnikla spousta lidí. Násilím vytáhli děti z postelí. Náš desetiletý syn Jeremiah Joe Dieter měl na krku vážné modřiny. Seděla jsem na židli s mým dítětem a kojila jsem ho. Vykřikla jsem. Manžel už ležel na podlaze. Byl v poutech a naprosto bezdůvodně. Odtrhli děti od sebe. Jeden náš syn je velmi speciálně nadaný. Zkoušeli ho o to okrást tím, že ho strčili na psychiatrii. Zpracovávali ho psychofarmaky proti naší vůli a bez ohledu na našeho právníka. Klinika odmítla uznat jak naše rodičovské právo, tak protesty našeho právníka. Když vzali B.K. na kliniku stanovili diagnózu také jeho dvěma sourozencům. Obě stejný doktor a obě úplně stejné. Identicky stejné pro dvě různé děti, chlape, kterému je 10 let a děvčeti je dnes 7 let. Každý naprosto jiná osobnost. Zařadil děti po paragraf 35(a)-děti, které jsou vážně traumatizované – takové děti dají do péče vždy. Dítě dostane tuto klasifikaci a klinika může dostat o 40% více peněz. Pro tyhle lidi mé děti znamenají jen profit a nic jiného. V roce 2007 našemu synovi řekli, že ho nechceme a proto musí být v domově. Nechceme ani jeho bratry a sestry a proto nás vzali pryč. Děti zažívají emocionální trauma když se separují od rodiny. Je to pro ně velmi těžké. To ale neospravedlňuje to, aby ti, kdo tuto situaci způsobili za to dostávali stále ví peněz.

Historiky vzato psychiatrie místo pomoci od psychického stresu vytvářela jen devastaci. Tato situace se vůbec nelepší. Svět upadá pod zvětšujícím se vlivem psychiatrie a jsme svědky alarmujícího oživení zneužívání psychiatrií jako za její nacistické doby.

Lékař a psycholog – Během několika minulých let jsme zjistili, že k nucené sterilizaci dochází u stále většího počtu handicapovaných lidí. Vím, že nejmladší oběti jsou ve stáří 14, 15 let.

To se neděje pouze v Německu. V Rusku se nedávno zjistilo, že psychiatři násilně sterilizovali ženy v psychiatrických léčebnách proti jejich vůli a bez souhlasu soudu. V západní Austrálii byl v roce 2011 navržen zákon povolující sterilizaci dětí starších jedenácti let bez souhlasu jejich rodičů a v Holandsku je to 550% nárůst eutanázie psychiatrických pacientů. Je zde obnovený návrh na eutanázie z milosti u mentálně handicapovaných dětí. Zní to krutě a barbarsky, ale je to skutečnost. Jak nám historii ukázala, je to zrádný přechod od zabíjení z milosti slabomyslných dětí k hromadným popravám miliónů. Přesto si moderní psychiatrie stále drží svůj svůj trůn v oboru duševního zdraví ve ve všech zemích po celém světě. Jen v Německu jsou na psychiatrických preparátech 4 milióny lidí podvedených v tom, že jim to pomůže z problémy v životě. Přes 120 miliónů po celém světě. Dnes si to už mnozí nenechají líbit.

Uwe Dolata, protikorupční oddělení – Německý národ by měl ty zločince s bílými límečky zakázat a přestat je oslavovat jako hrdiny.

Wolf-Dieter Nar – Profese pomoci, která zneužívá sílu a nátlak, se musí ve všech směrech nejen odmítnout, ale potrestat jako zločinná.

Dr. Josef Zehentbauer, lékař a psychoterapeut – Je třeba jiná odpověď a ta neleží ve sféře psychiatrie.

Georg Mutter, obhájce pacientů psychiatrie – Podle mne by se tato psychiatrie měla prostě zrušit. Stavím se za to, aby se psychiatrie zakázala, protože představuje nekonečné zneužívání a týrání lidí.

Naštěstí se stále více odhalují zneužívání psychiatrie a to natolik, že v roce 2012 nejvyšší soud v Německu rozhodl, že jsou nezákonné všechny psychiatrické léčky v rozporu s vůlí pacienta. Navíc se konečně samotní psychiatři donutili přiznat svá zneužívání, alespoň ta, která páchali v minulosti.

Prof. Frank Schneider, psychiatr a prezident DGPPN – dnes je nepředstavitelné, že psychiatři odsuzovali k smrti jim do rukou a do péče svěřené pacienty, rozhodovali kdo bude žít a kdo zemře a lékařsky, vědecky – pseudovědecky – dohlíželi na vraždění dětí, dospělých a starších lidí.

Přiznat zločiny psychiatrů před 70 léty je asi maximum co připustí. Když jsme požádali profesora Schneidra o vyjádření, kategoricky nás odmítl. Možná, že nechtěl mluvit o současnosti, protože víme, že psychiatrické porušování lidských práv nezačalo za doby nacismu a určitě tam neskončilo, protože pod hlavičkou duševní zdraví psychiatři lidi jen zneužívali a stále je každý den zneužívají a lidé umírají. Nejen v Německu, ale v každé civilizované zemi na svět. Bez žádného vědeckého základu je dnes psychiatrie průmyslem na 330 miliard dolarů ročně a to bez jediného vyléčení. je to průmysl který se nespecializuje jen na ničení lidských životů, ale zabíjí lidské duše. Musíme vyhlásit konec psychiatrické době strachu.

Historie psychiatrie a její skutky za nacismu

Jistota a bezpečí je jen pojem, protože život není vždy takový jak vypadá a psychiatrie není taková jak se jeví. Nevinní lidé jsou násilně vězněni. Životy zničené psychiatrickou medikací. Rozervané rodiny a co je nejhorší, obrovská brutalita při zacházení s těmi nejslabšími, s dětmi. Psychiatrickou historii zvěrstev můžete najít všude, ale nikde ji neuvidíte tak jasně jako v Německu, samotném rodišti psychiatrie.

Kněz Hubertus – Byl jsem v dětském psychiatrickém ústavu kde jsem žil v letech 1954 – 1970. Dělali nám příšerné věci, od nuceného onanování až po sexuální zneužívání. Byli jste sami a volání o pomoc bylo nejen zbytečné, ale bylo to pak ještě horší.V ústavu bylo 1 200 dětí. Rodiče a dospělí, kteří přišli na návštěvu, tak nám s nimi nedovolili mluvit. Kdo promluvil, toho oholili dohola, aby každý poznal, že spáchal zločin. V psychiatrické nemocnici Niedermarsberg sexuálně zneužívali děti. Vím o chlapci jménem Gunter a jiných, které ošetřovatel napadl a sexuálně zneužil. Když někoho z nás praštil pěstí, odletěl přes celou místnost. Bylo jedno jestli jste dopadli na radiátor nebo i na zeď. To nikoho nezajímalo. Prý jsme si to zasloužili a všichni se dívali jinam. Nakonec nám řekli, že i to léčí. Tloukli nás přímo neuvěřitelně. Museli jsme sedět ve vaně se studenou vodou a ledem dvě až tři hodiny a každých 15 minut se přisypával další led. Některým dávali elektrošoky. Bylo jasné, že jsme pro ně pokusní králíci. Nebylo jsme pro nic, než zvířata. Věřili, že jsme smetí společnost. Pořád dokola nám to říkali. Lidé si všimli, že jsem se chtěl stát knězem. Bojkotovali to a říkali, že jsem slabomyslný, hloupý blázen. Pak mne mlátili ještě víc, dávali víc pilulek a víc morfia. Začal s pěti mililitry a skončil na čtyřiceti. Říkali jsme tomu sloní injekce. Zázrak, že jsem to přežil. Vím o šesti dětech, které tehdy v psychiatrickém zařízení zemřely z léků, předávkování, léčby a mlácení. Jako kněz dnes mohu konstatovat, že psychiatři v Niedermarsbergu jednali s lidmi jako se zvířaty. Duše tím velmi trpěla a oni neznali slitování a úplně nás deformovali. Oni lidmi prostě pohrdají.

Psychiatrie

Zvedněte oponu a objevíte historii mučení a hrůzy. Psychiatři, naprosto neschopní léčit se vždy spoléhali na zastrašování, nátlak a strach, aby ovládali ty, kterým tvrdili, že pomáhají. Abychom tomu porozuměli, vrátíme se na počátek psychiatrie, oboru jehož stoupenci začali jako pomocníci ve velkých blázincích po celém světě. Jako nemocnice v Německu, ve Francie a v Anglii. Ošetřovatelé neschopni pomoci těm ve své péči je extrémně a krutě zneužívali. Svazovali je řetězy, bičovali, zavírali do klecí, skříní a dokonce do kotců pro zvířata. Pozdější léčby například pouštění žilou, mrzačení a skoro utopení neměli za účel chovance léčit, ale naučit je strachu z potrestání. Nebyla to profese která by měla nějaký respekt, ale pracovníci ústavů se to pokusili napravit zamaskováním se do jazyka mnohem váženějšího, do medicíny. Zde přichází na scénu Německo, protože v něm se psychiatrie zrodila, zde byla živena a zde rostla a zde také psychiatrie páchala ta nejstrašnější zvěrstva na světě. Právě v Německu nám odborníci psychiatrie a pozůstalí mohou sdělit takový vnitřní příběh jako žádný jiný.

Hrůza mocně působí na tělo prostřednictvím mysli a měla by se používat při léčení šílenství – Benjamin Rush, psychiatr

Dr. Theiss Urbahn, sociální psychiatr a historik – Historie psychiatrie je historií akceptace a isolace, integrace a segregace. Vždy to byly jen tyto dva extrémy. To neplatí jen v Německu, ale po celém světě. V Německu to byl nejvyšší stupeň krutosti.  Snažil se z ní udělat předmět nebo obor medicíny a tak vznikl termín psychiatrie. Ze dvou slov, psyché-duše a iatros-lékař. (Začalo to v Halle v roce 1908, kdy ve snaze aby to znělo vědecky, německý profesor, psychiatr Johann Christian Reil, vymyslel nové vědecky znějící jméno – Psychiatrie.

Dr. Ulrich Koch – Reil definovat termín psychiatrie počátkem 19. století jako teorii, že mysl nebo životní energie, jak ji nazval, způsobuje duchovní zmatek nebo úpadek. Reil ale vůbec nezklidňoval ducha, ale prováděl pravý opak. Jednal s pacienty ne jako s lidmi, ale jako se zvířaty která se musí zlomit bolestí a ovládáním.

Prostřednictvím silných bolestivých dojmů upoutáme pacientovu pozornost a naučíme ho bezvýhradné poslušnosti – Johann Reil, psychiatr.

Prof. Hans-Walter Schmuhl – Reilův výrok je perfektní ukázkou převažující léčby v psychiatrii v 19. a v začátku 20. století, protože spočívala v manipulaci s lidským chováním. Oni zraňovali svoje pacienty, způsobovali že se jim nemoc vracela, strašili je, podrobovali tvrdým trestům, aby zmizelo jejich deviantní chování.

Historie ve skutečnosti ukázala, že v praxi psychiatři nikdy nefungovali jako lékaři duše, protože po celých, minulých 150 let neustále odmítali samostatnou existenci lidského ducha. Tento myšlenkový směr prosadil další, vlivný německý psychiatr Wilhelm Griesimger, neurolog a psychiatr.

Prof. Hans-Walter Schmuhl – Podle něj jsou mentální nemoci jsou choroby mozku. Tento koncept prosazoval tak silně proto, že chtěl dostat psychiatrii na stejnou úroveň jako přírodní vědy.

Griesimger teoretizoval, že to, co bylo považováno za duši je jen funkce mozku a toto vše prohlásil, jak sám přiznal, bez jediné známky lékařského důkazu. Nyní měl Griesimger teorii k ospravedlnění lékařské intervence, která jak doufal, dodá psychiatrům kýžený lékařský status. Z tohoto důvodu se tato mozková teorie rychle stala standardem psychiatrického myšlení a vydržela až do dnes a stále bez jediného důkazu.

Lipsko, Německo – Psychiatrický skok do hlavního oboru nastal roku 1879

Psych. Franl Oppermann – Nyní jsme v Ústavu psychologie na universitě v Lipsku v pokoji Wilheloma Wundta. Wundt je v psychologii velmi důležitou osobou protože založil první institut psychologie na světě. Prezentoval psychologii jako zcela novou vědu. Jeho teorií bylo, že lidské chování nevysvětlujeme psychologicky, ani ho nevysvětlujeme nábožensky či duchovně – vysvětlujeme ho jako funkci mozku.

Wundtův závěr je, že člověk je bez duše. Mechanismus podnětu a reakce jehož chování se musí přizpůsobit aby se hodil do společnosti. Jeho vliv nelze minimalizovat. Byl to jediný profesor psychologie svého druhu v zemi na jejichž technické výsledky tehdy žárlil celý svět. Jeho laboratoř přitahovala studenty z celého světa, kteří po návratu do svých zemí šířili jeho směr myšlení.

Psych. Franl Oppermann – Pod jeho supervizí získalo doktorský titul 184 lidí. 60 z nich byli cizinci, ne Němci. 18 z těch 60 bylo ze Spojených států. To bylo pro tuto dobu velmi významné, protože bylo neobvyklé, aby zde studoval takový počet lidí ze zahraničí. Z Ruska přišel na universitu studovat Ivan Pavlov, které měl o studium velký zájem a dokonce se naučil perfektně německy a měl podobný přístup jako Wundt, ale hlavně experimentoval se zvířaty. Jak víme se zvoněním a vylučování slin u psů. To, že můžete a zvířat způsobit podmíněné chování. To znamená, že se určitým způsobem chovají i opice. To je dobře známé, ale problém s Pavlovem je ten, že rychle a bez otálení převedl podmiňování na lidské bytosti.

Pavlov předváděl ten samý typ krutých zvířecích pokusů na dětech aby viděl, jestli je může také ovládat jako zvířata. Tyto experimenty nastínily budoucí pokusy v behaviorální kontrole s použitím podmiňovacích technik, které později upoutaly zájem u autorativních postav jako byli Lenin a Stalin. Mnohem zrádnější techniku sociální kontroly představil Wundtův současník Francis Galton, britský psycholog a bratranec Charlese Darwina. Smíchal Darwinovu teorii evoluce s mozkovými, výzkumnými metodami Wundta a v roce 1863 vytvořil pseudovědu která měla hluboký a trvalý účinek na veškerý, budoucí psychiatrický směr. Eugenics – Podle ní lze lidské bytosti výběrově chovat jako dobytek aby se posílila žádoucí a vymýtila nežádoucí kvalita.

Irene Leitner, historička – Pouze tem hodnotným, geneticky čistým, silným a zdravým by se mělo dovolit mít děti. Těm ostatním by se mělo plození zakázat. Galton se netajil vírou, že všechny osobní vlastnosti kontroluje genetika.

Přirozené schopnosti člověka jsou získány dědičně a jsou n aprosto stejně omezené jako forma a fyzické dispozice celého organického světa – Francis Galton, psycholog.

Za Galtonovým tzv. vědeckým bádáním byl tvrdý rasismus, který ospravedlňoval tvrdý přístup vůči etnickým menšinám. Šířil svou nenávist vůči černochům (průměrný intelektuální standard černošské rasy je asi dva stupně pod naší vlastní), Irům (všeobecněji nízká nebo hrubá organizace), a dokonce i Židům (židé se specializují na parazitní existenci na úkor jiných národů). Galtonovi teorie se díky jeho velkému cestování rozšířily po Evropě a Americe. Byly velmi atraktivní pro psychiatry, protože se krásně hodily do ideí které chtěli prokázat. Jedním z těchto psychiatrů byl Wundtův student Emil Kraepelin, nejlépe známý pro své dřívější pokusy v klasifikování mentální nemoci.

Prof. Hans-Walter Schmuhl – Emil Kraepelin sehrál velmi důležitou roli, protože položil základy psychiatrie nejen v německu, ale po celém světě. Poprvé v historii vyvinul základní diagnostický systém. Zařadil pacienty v tehdejších psychiatrických ústavech do kategorií založených na klinických pozorování.

Dr. Theiss Urbahn – Kraepelin prohlásil, že to jsou nemoci, které mají fyzické vysvětlení, jen prostě ještě nevíme jaké. Ještě je nelze vysvětlit.

Kraepelin nebyl jen biologický psychiatr, byl také zatvrzelým eugenikem a učitelem pro nacistické psychiatry. Podle něj mentální nemoc nebyla jen chorobou mozku, ale také dědičnou nemocí. Jako zakladatel a ředitel prvního výzkumného ústavu psychiatrie v Mnichově se Kraepelin brzy získal celou řadu studentů.

Prof. Hans-Walter Schmuhl – Existuje přímá linie od Kraepelina a jím založeného Německého výzkumného ústavu psychiatrie, k nacistické psychiatrii, přes oddělení enealogie vedené tehdy Ernstem Rudinem. Rudin byl pro nacisty nejdůležitějším kontaktem v oboru psychiatrie. Považoval se za předního genetického psychiatra nejen v Německu, ale i na celém světě.

Psychiatr a draví lidé se musí spojit proti geneticky vadným. Psychiatr musí poskytovat své služby pro podporu dědičně čisté, schopné a nadřazené rasy – Ernst Rudin, psychiatr.

Irene Leitner, historička – Tento předmět byl široce přijat a vyučoval se na universitách. Tato ideologie se setkala s velkým ohlasem v celé první čtvrtině 20. století. Právě v této době se mnozí z těch, kteří později zastávali hlavní pozice v nacistické straně, stali nacisty. Vyrůstali s touto ideologií.

V roce 1905 Rudin a jeho švagr, německý psychiatr Alfred Ploetz, založili první organizace pro propagující eugeniku, čili jak to Plocetz nazval, rasovou hygienu. Ploetz měl už své vlastní zkušenosti jako autor knihy z roku 1895 – Způsobilost naší rasy a ochrana před slabými, kde navrhoval regulaci reprodukce a eliminaci nemocných a slabých dětí. Německo však nebylo jedinou zemí kde se propagovala teorie Eugeniky. Jiné země už ji využívaly pro aplikaci velmi drastických a nelidských metod. Eugenika byla jako věda populární po celém světě. Různé zákony dovolující sterilizaci již byly zavedeny v Americe a ve Skandinávii. Ve Spojených státech už v roce 1907 psychiatři úspěšně prosadili zákony o sterilizaci slaboduchých lidí. Kurzy Eugeniky byly na některých předních universitách. Do roku 1934 už mělo 28 amerických států zákony a sterilizaci a tak eugenikové ve Spojených státech zabránili tisícům manželství, izolovali další tisíce do kolonií proti jejich vůli a nuceně sterilizovali 64 000 lidí. Ve Švédsku sterilizovali dalších 60 000 lidí většinou žen v letech 1930-1976, kdy byl jejich zákon zrušen. Jinými zeměmi které praktikovaly Eugeniku byly Československo, Rakousko, Brazílie, Japonsko, Švýcarsko, Canada, Dánsko, Norsko, Finsko, Francie, Sovětský svaz, Velká Británie, Čína a Peru. V Číně a Peru stále ještě tyto zákony platí. V Německu zasadil sémě vlastním eugenických zákonů jiný psychiatr jak odhalil Frank Schneider.

Prof. Frank Schneider – V roce 1920 psychiatr Alfred Erich Hoche vydal knihu – Povolení k likvidace životů nehodných k žití, spolu s právníkem Karlem Bindingem. Hoche v ní vymyslel termín lidský balast a sestavil seznam údajně nevyléčitelných mentálních nemocí, které nazval stavy duševní smrti. V nacistické tisku v roce 1930 se z toho stal požadavek.

Pseudověda Eugeniky rapidně pokryla celé Německo. Hitler ve své knize Mein Kampf z roku 1924 velebil psychiatrickou teorii Eugeniky jako vědu, která opět vybuduje jeho národ.

Kdo není tělesně nebo duševně zdráv. tomu není dovoleno zvěčnit své choroby v těle svých dětí. Právo na osobní svobodu ustupuje jeho povinnosti vůči zachování rasy – Adolf Hitler

V Hitlerovi Rudin konečně našel nástroj se kterým mohl konečně uskutečnit svůj dlouholetý sen, jak trumfálně prohlásil když se Hitler chopil moci.

Hitler nám prostřednictvím své politické práce pouze pomohl v tom, že jsme uskutečnili náš třicetiletý sen a učinili rasovou hygienu realitou – Ernst Rudin, psych.

Alfred Deisenhofer, historik psychiatrie – Rudin měl velkou radost, že mu nacisté dali příležitost k tvrdým opatřením a uskutečnění jeho snu.

Dr. Theiss Urbahn – Rudinův sen bylo, že mohou skutečně ukázat, co umějí, když vytvoří elitní rasu a vyhladí ty, kteří se do ní nehodí.

6 měsíců po nabití moci, se nacistická strana obrátil na Rudina aby v roce 1933 vypracoval Zákon o prevenci dědičně zatíženého potomstva, který dovoloval nucenou sterilizace každého občana, který podle názoru soudu o genetickém zdraví trpěl jakoukoliv na seznamu uvedenou genetickou poruchou. Ne že by oběti neměly vůbec žádnou šanci. Soudy nařídily sterilizaci u 88,8% případů.

Irene Leitner, historička – Zákon o prevenci geneticky vadných potomků měl na Německo určitě dopad – schválen roku 1933 a v účinnosti 1934 – protože zde také zahájil nucenou sterilizaci.

S tímto zákonem v ruce psychiatři v Německu oficiálně zahájili hromadnou sterilizaci mentálních pacientů. Během dalších 12 let bylo v Německu sterilizováno celkem 400 000 lidí.

Prof. Hans-Walter Schmuhl – Začalo to povinným dostavením se pacientů k vyšetření a skončili užitím násilí proti vzdorujících pacientům, které přivlekli do nemocnice a donutili k operaci.

Alfred Deisenhofer, historik psychiatrie – Nucenou sterilizaci prováděli zásadně bez souhlasu duševně nemocných. Pouze jim řekli, že podstoupí drobnou operaci, ale neptali se jich, jestli ji chtějí a neřekli jim, co se jim stane.

Ale pak psychiatři dostali eugenické hnutí o obrovský krok dopředu, když se ze sterilizace stalo vraždění a těmi prvními obětmi byly děti. K zabíjení dětí v německých ústavech docházelo v tajnosti a to zejména kampaněmi psychiatra Hermanna Pfanmullera v nemocnici u Mnichova, kde nechal potichu k smrti vyhladovět stovky dětí. Tajný vládní program založil celou síť dalších třiceti zabijáckých center, která zabíjela malé a nevinné dětské oběti injekcemi morfia, plynným kyanidem a chemickými bojovými látkami.

Prof. Hans-Walter Schmuhl – Dětské vražedné centrum v Brandenburg-Gordenu řídil dětský psychiatr Hans Heinze a mělo speciální pozici v eutanatickém programu zabíjení z milosti. Bylo to tzv. školící centrum, to znamená, že se zde školili doktoři určení pro další dětská vražedná centra. Brandenburg-Gorden byl také ústředím jedné ze dvou výzkumných divizí programu eutanazie. Byl nejen centrem pro zabíjení dětí, ale také výzkumným střediskem.

Maria Neurerer, pedagog – Ve Vídni a také v Insbrucku vyšlo najevo právě minulý měsíc, že děti v mentálních ústavech byly používány na pokusy. Například ve Vídni se testovaly účinky malárie na desetiletých dětech. Toto se dostalo do médií. V Insbrucku děti znehybňovali například elektrickými šoky a různými dalšími věcmi.

Po zavraždění těchto dětí jim pracovníci v těchto centrech vyjímali mozky a posílali je psychiatrům kteří je chtěli použít pro výzkum. To ale německým psychiatrům nestačilo.

Prof. Hans-Walter Schmuhl – Psychiatři kolem Hitlera trvali na tom, aby se eutanazie rozšířila na dospělé, to znamená na také myšlenkou vést válku nejen s vnějším světem dospělé v pečovatelských domech. V tomto programu sehráli lékaři velmi prominentní roli.

Na nátlak psychiatrů vydal Hitler tajný výnos umožňující psychiatrickou eutanázii nebo-li zabíjení z milosti slaboduchých lidí bez rozdílu věku.

Irene Leitner, historička – Program eutanázie se opíral o tzv. výnos zabíjení z milosti od Hitlera ze dne 1.9.1939. Datum nebylo náhodné, byl to oficiální začátek 2. světové války – také s myšlenkou vést válku nejen s vnějším světem, ale také slabým uvnitř německého národa.

Psychiatři věrni Hitlerovu výnosu založili přísně tajnou, vražednou mašinerii operaci T4, nazvanou podle adresy jejich berlínské centrály na Tiergartenstrase 4.

Prof. Hans-Walter Schmuhl – Operace T4 je krycí název, za kterým se skrývaly vraždy kolem 70 000 psychiatrických pacientů a pacientek v ústavech německé říše. To se událo v letech 1940 – 1941. Bylo to logické rozšíření dětského eutanatického programu.

Psychiatři T4 pod Wernerem Heyddenem, kapitánem lebek smrti a psychiatrickým expertem pro gestapoi, byli dobře placeni za rozhodování o životě a smrti. V diagnostice modré mínus znamenalo život a červený křížek smrt. Na základě dotazníků o pacientech které dostávali z mentálních ústavů z celé země.

Irene Leitner, historička – Psychiatři byli těmi, kdo na základě detailů z dotazníků rozhodovali kdo šel na eutanázii a kdo ne. Protože tyto osoby nikdy ani neviděli, dělali svá rozhodnutí na základě poznámek v registračních formulářích.

Prof. Frank Schneider – Padesát vybraných posuzovatelů, někteří renomovaní psychiatři, vyhodnocovalo formuláře, které dostávali z klinik a rozhodovali o životě a smrti. Mezi posuzovateli byli Werner Vilinger, Friedrich Mauz a Friedrich Panse, všichni tři pak byli v poválečné éře prezidenty naší asociace.

Pro usnadnění vraždění se šest psychiatrických ústavů přeměnilo na oficiální centra smrti, kam se posílaly oběti s mentálních ústavů z celého Německa. Aby se zabránilo odhalení byli lidé určeni k smrti odváděni ze svých domovů pod rouškou tmy v časných, ranních hodinách.

Prof. Frank Schneider – Pacienty vybrané na smrt sváželi z jejich nemocnic v šedých autobusech, které se staly symbolem zabíjení a dováželi je do šesti mentálních ústavů s plynovými komorami. Ze zdravotnických zařízení se tak stala vyhlazovací centra, z léčení vyhlazování a psychiatři dohlíželi na přepravu a vraždy svěřených pacientů.

Dr. Theiss Urbahn – Hadamar je pravděpodobně jeden z nejznámějších. Tam také poprvé experimentovali s injekcemi jedu vydávanými za léky, kterými nejprve zabíjeli v malém a pak ve větším množství.

Irene Leitner, historička – Zámek Hartheim byl jením z šesti eutanatických ústavů německé říše. V letech 1940 – 1944 zde zavraždili 30 000 lidí. V zámku byla tzv. běžná práce, hromadná jídla a každodenní práce byla rutinou a všichni tito lidé se přičinili, aby celá tahle věc byla možná.

Pro psychiatry bylo zabíjení lukrativní. Nemocnice mohly pacienta zavraždit a stále účtovat rodinám a potom vydat úmrtní list s pozdějším datem. Další příjmy si zajišťovali prodejem zlata ze zubů mrtvých obětí. Ze zabíjení se stala taková zvrácenost, že vyhlazovací centrum Hadamar pořádalo oslavu při kremaci svého pacienta číslo 10 000. Velkem 70 273 lidí označených za život nehodný k žití bylo popraveno v ústavech jako Hadamar a dalších. To vše do srpna 1941 kdy rostoucí odpor veřejnosti donutil nacistickou vládu zastavit program T4. Vražda byla technicky stále v rozporu se zákonem. Co ale není moc známo je fakt, že i přes Hitlerův zákaz psychiatři pokračovali ve svém řádění a za zavřenými dveřmi zabili dalších 230 000 mentálních pacientů.

Irene Leitner, historička – Konec operace T4 ale neznamenal konec vraždění. Vraždy fyzicky a mentálně handicapovaných pokračovaly dál. Pokračovaly už ne v eutanatických ústavech, ale místních psychiatrických léčebnách, kde psychiatři ve službě a vedoucí psychiatři převzali hlavní role v pokračování zabíjení a vraždách těchto lidí.

Počet zavražděných duševně nemocných byl ještě větší, protože psychiatři před érou nacismu, během ní a po ní rutině nedávali pacientům jídlo a výživu aby je tiše a bez podezření vyhladověli k smrti.

Dr. Theiss Urbahn – Během 1. světové války jen v Berlíně zemřela hlady víc než polovina pacientů psychiatrických ústavů. Zemřeli hlady. O tom se neví. Toto vše se stalo před nacizmem.

Vraždění těch, které psychiatři označili za podřadné teprve začalo. Když Hitler rozhodl přemístit zabíjení do koncentračních táborů aby eliminoval nemocné, staré a nevhodné pro práci, povolal na to nejlepší německé psychiatry. Také na program vraždění Židů.

Irene Leitner, historička – Ti, kteří pracovali v Polsku na Operaci Reinhard – to znamená na vyhlazení evropských Židů v Polsku – již pracovali v eutanatickém zařízení v Hartheimu. To znamená, že mezi programem eutanazie a holocaustem existuje přímé spojení. Všichni ti, kteří zastávali důležitá místa v Hartheimu, byli později na prominentních místech v koncentračních táborech Sibobor a Treblinka. Myslím, že je důležité ukázat na toto spojení. Nejen proto, že došlo k přemístění personálu, ale také technologie. Know-how, které získali v ústavech na eutanazii díky masovým vraždám lidí, se dostalo do koncentračních táborů a přijalo jako součást Operace Reinhard.

Prohlídky v koncentračních táborech probíhaly stejným způsobem a podle stejných registračních formulářů jako v ústavech pro duševně choré – Paul Nitsche, psychiatr T4.

Alfred Deisenhofer, historik psychiatrie – Psychiatrie sehrála v holocaustu velmi přesvědčivou roli, protože zničila existující morální bariéru proti zabíjení nevinných lidí.

Během holocaustu bylo zavražděno celkem 11 až 17 miliónů lidí označených za eugenicky podřadné a ocejchovaných k smrti. Psychiatři vypracovali celou mašinérii. Zabíjení pokračovalo v ústavech kde pacienty vyhladověli k smrti ještě další tři roky po 2. světové válce. Ve skutečnosti míra úmrtnosti v nemocnicích po válce prudce stoupala. Jedem psychiatr uvedl 20 000 smrtí. Někteří obhájci tvrdí, že psychiatři byli tehdy nacistickým režimem donuceni se na programech smrti podílet, že pod hrozbou vězení a smrti nemohli odmítnout, ale důkazy ukazují, že těm několika málo psychiatrům kteří odmítli se nikdy nic nestalo.

Dr. Theiss Urbahn – Vím o klinice v Lemgu, kde byl ředitel členem nacistické strany. On, jako někteří jiní řekl, že nikoho z jeho kliniky neseberou. Žádného jim nedal a nikdy se mu nic nestalo což dokazuje, že mohli bez velkých následků odmítnout.

Jiní obhájci říkají, že program eutanázie vedlo jen několik ničemných psychiatrů, ale faktem je, že program se vyvinul a zavedl s plnou spoluprací a podporou nejvlivnějších německých psychiatrů.

Prof. Hans-Walter Schmuhl – Nemůžeme říct, že to bylo jen pár zloduchů uvnitř psychiatrie, kdo plnil nacistické příkazy. Je to zodpovědnost celé profese.

Justiční palác Norimberk – Vojenský tribunál č. 1 rozhodl, že jste vinen. Je naprosto jasné, že odpovědnost za koncentrační tábory třetí říše leží přímo na bedrech psychiatrie. U soudu s válečnými zločinci v Norimberku se všichni experti shodli, že by k programu masového vraždění nikdy nedošlo, kdyby je psychiatrie nevymyslela, neorganizovala a neprováděla.

Používané metody a personál byl školen v centech smrti pro chronicky nemocné se styly jádrem pro mnohem větší centra na východě jejichž plánem bylo vyvraždit Židy, Poláky a snížit ruskou populaci o 30 miliónů – Leo Alexander, armádní psychiatr USA.

Jeden z nich, psychiatr armády Spojených států Leo Alexander také napsal, že o sterilizaci a eutanázii lidí s chronickou nemocí jednali bavorští psychiatři už dva roky předtím než se Hitler dostal k moci. Ale Alexander, horlivý stoupenec eugeniky, měl strach o pověst psychiatrie a na místo povolání německých kolegů k odpovědnosti za zločiny bránil aby byla poškozena. Před soud se dostalo jen velmi málo psychiatrů a ještě méně bylo odsouzeno.

Alfred Deisenhofer, historik psychiatrie – Němečtí psychiatři se měli zodpovídat ze zločinů a to, co se dělo, se mělo po válce zveřejnit, ale zamlčelo se to.

Prof. Frank Schneider – Nikdy nepadlo jediné slůvko omluvy či oficiální důtky. Místo toho se, až na pár vyjímek, drtivá většina německých psychiatrů a členů naší asociace ve výzkumu, vědě a praxi, podílela na plánování, provádění a vytváření vědecké legitimnosti pro selekci, sterilizaci a zabíjení.

Norimberští soudci prohlásili nacistické eugenické praktiky za zločin proti lidstvu. Existuje taková věc jako zločin proti lidstvu, pak zde jsme ho zopakovali milionkrát – Norimberský vojenský tribunál. Pro většinu psychiatrů to byl jen prázdný výrok. Jako oddaní příznivci eugeniky se vrátili do svých domovů a pokračovali právě tam, kde začali před nacisty u moci. Na dobře placených a vlivných pozicí.

Irene Leitner, historička – Mnozí psychiatři, možná jen s malým přerušením, pokračovali ve své kariéře. Tato pokračování vedou až za éru nacizmu a lze je vysledovat přes 50. 60. a 70. léta do současnosti. Jeden takový psychiatr patři mezi ty s největší vinou.

Prof. Frank Schneider – Obzvlášť šokující je příběh profesora Wernera Heydeho. Je to psychiatr patřící mezi ty s největší vinou. Byl lékařským ředitelem programu T4. Po válce byl na něj vydám zatykač, ale on si pod jménem dr. Fritz Sawade užíval v letech 1950 – 1959 kariéry soudního lékařského znalce ve Šleswicku-Holštýnsku. Lidé z medicíny a práva si byli jeho skutečné identity vědomi a kryli ho, mnozí další věděli o jeho identitě, ale nic neudělali.

Dokud se v roce 1959 nestal z Heydeho minulosti celostátní skandál. Byl obviněn z válečných zločinů a v roce 1964 spáchal sebevraždu ještě než začal soud. Ostatní však nikdo nikdy nechytil. Psychitr T4 Friedrich Mauz se nejen nedostal před soud, ale byl i zvolen do čela německé asociace pro psychiatrii a neurologii v letech 1957 – 1958. Kolega, psychiatr z T4 Friedrich Panse který popsal vyhlazování nemocných jako to, z čeho jsou jeho kolegové opilí nadšením, byl v roce 1948 zproštěni veškerých obvinění a vedl asociaci v letech 1965 – 1966. Wener Villinger, další psychiatr T4 byl profesorem psychiatrie na universitě Marburg v letech 1946 – 1956 a dokonce byl v roce 1950 čestným hostem Bílého doma na konferenci o dětech a mládeži ve Washingtonu, D.C.. Samotný Ernst Rudin nebyl nikdy potrestán a zemřel ve stáří 78 let v Mnichově jako svobodný člověk. Mezitím psychiatři v Německu (Kallmann, Mauz, Lehmann, Strauss, Kalinowsky, Rudin, Villinger) pokračovali v praxi a emigrovali do celého světa aby šířili ideologie německé psychiatrie novým generacím. V následujících letech psychiatři v Německu zachovávali hrobové ticho a o své odpovědnosti za vraždící kampaně za Třetí říše. Dokud hory usvědčujících důkazů nedonutili jejich vedení omluvit se za to, co dnes už ví celý svět.

Prof. Frank Schneider – V době národního socializmu psychiatři pohrdali lidmi. Lhali a podváděli pacienty ve své péči a i jejich rodiny. Pacienty násilně sterilizovali, inscenovali jejich smrt a dokonce je osobně zabíjeli. Bez ohledu na jakékoli další výsledky z šetření musím nabídnou naši omluvu, i když je pozdě, všem obětem a jejich rodinám, kteří utrpěli takovou nespravedlnost rukou nšmeckých asociací a jejich psychiatrů.

Zdroj: německý dokumentární film