Druhá světová válka bez lží a překreslování
Druhá světová válka bez překreslování a lží. Jako zdroj jsem použila francouzský dokumentární televizní pořad a to z toho důvodu, aby si nikdo nemohl myslet, že jsem použila ruský zdroj. Pořad se jmenuje Svět ve válce. Člověk, co nezná svoji vlastní historii je nucen ji znova a znova opakovat, dokud neví kdo je a kam patří.
1.díl – Nové Německo 1933 – 1939
Německé ulice zaplňují nadšené davy lidí. V zemi, kde řádila nezaměstnanost, chudoba a zlost nad ztrátou území a z prohrané první světové válce, stoupají k moci národní socialisté. Mohl by to být nový začátek. Většina lidí je má za trochu posedlé a neberou je vážně.
Adolf Hitler moc neuchvátil, ale byla mu nabídnuta a to v době, kdy jeho preference propadaly. Politici kteří ustavili Hitlera kancléřem argumentovali tím, že ho najali. Komunisté a socialisté touhy Hitlera zlehčovali a říkali, že to nevydrží dlouho. Konzervativní antinacisté Hitlerem opovrhovali. Hitler kráčel do sněmovny s pompou a se zákonem si starosti nedělal. Potlačil všechna občanská práva. Paul von Hindenburg jen sledoval co se děje a nezasáhl. V březnu Hitler dostal povolení k vládě bez parlamentu a Hindenburg se zdržel komentáře. Hitler směřoval k tomu stát se diktátorem a vyhlásil nové Německo, které začalo odstraňovat svoje odpůrce – komunisty, socialisty, novináře a členy říšského sněmu.
Založení prvních koncentračních táborů na likvidaci nepohodlných lidí. V koncentračním táboře Oranienburg byli drsné podmínky, ale zatím ne brutální. Řídily je SA – sturmabteilung, které zatím nevraždili, ale zastrašovali.
V této době odstartoval Hitler kampaň proti židům a právě SA organizovali bojkoty proti židům. Tím chtěli v německém národě vzbudit antisemitismus. Svět šokovaně přihlížel, ale na nic jiného se nezmohl. Dokonce si mysleli, že tohle protižidovství je cílem extrémistů, které Hitler zarazí. Začala čistka a do ohně létali knihy a vše, co odporovalo nové idei.
Básník Heinrich Heine před sto lety prohlásil – kdo umí pálit knihy, bude pálit i lidi. Jeho slova se vyplnila.
Nacisty podporovala masa nezaměstnaných. Méně podpory se mu dostávaly od dělníků organizovaných, tak jim Hitler odbory prostě zrušil. Hitlera podporovala hlavně střední vrstva, kramáři zruinovaní depresí, drobní řemeslníci likvidováni masovou výrobou, úředníci kteří přišli o svoje úspory. Přidali se k nim i drobní sedláci a venkované. Dal jim pevné vlastnictví polí a tím dal venkovu chléb.
Nikdy nezapomněli na potupnou Versailleskou smlouvu, která Německo okleštila. Žádný Němec nemohl být spokojený s tímto stavem a Hitler byl viděn jako spasitel, co stav zvrátí. Němci nikdy nezapomněli, co jim podle nich ukradla slepá nenávist a počkali si na pomstu toto krvavého hraničního zločinu.
Hitler byl velmi dobrý řečník, který uměl ovládat masy lidí. Slíbil práci, chleba a to bylo podstatné pro nezaměstnané a hladovějící lid v Německu. Každý kdo má hlad, oslavuje svého chlebodárce a tím byl v té době Hitler.
Vánoce roku 1933 a Německem se ozývá pokoj a mír lidem dobré vůle a přitom koncentrační tábory jsou přeplněny. Parlament je loutkový, politické strany a odbory jsou zrušeny. Židé jsou vyštváni ze státní správy, svobodný tisk uškrcen a osobní práva a svobody potlačeny. Německo žilo ve stavu pohotovosti. Stát A.Hitlera byl všemocný. Hitler se však cítí neustále ohrožen. Bál se svých starých konzervativních rivalů, stejně tak i armády. Bál se i revolučních sekcí ve své vlastní straně jako bylo vedení úderných oddílů. Navíc i vztah armády k SA byl nesnášenlivý. Hitler věděl jak si naklonit generály a získat je tak pro svou věc. Šéfem SA byl jeden z jeho nejstarších souputníků Ernst Röhm. 30.6. 1934 byl Röhm zatčen a popraven a celé vedení SA, asi 100 důstojníků, bylo vytaženo z postelí a postříleno. Německo zachvátilo vraždění. Oněmi zabijáky byli nové síly SS Hitlerova tělesná stráž, která se nyní stala i jeho osobním nástrojem teroru.
Hermann Göring pořádal tiskovou konferenci na ministerstvu propagandy v jehož čele byl v té době už Joseph Goebbels. Ten moudře zůstal s Hitlerem, protože věděl že jej Göring nesnáší a mohl by proto využít sebemenší příležitosti k jeho odstranění. Konference byla pořádána pro zahraniční novináře, ale před tím byly přerušeny telefonní spoje do zahraničí. Oznámil, že má pro ně příběh jak s Hitlerem zakročil proti disedentským silám a to jak pravicovým, tak levicovým. Zde oznámil, že byl zastřelen Röhm a že byla potlačena druhá revoluce. Jen tak mimochodem, se zmínil o Kurtu von Schleicheru. Na dotaz novinářů co se s ním stalo, odpověď zněla, byl zastřelen pro jeho odpor při zatýkání. 30. červen 1934 byl velmi důležitý, protože tato vláda se jasně projevila jako vláda a začala vraždit. Zastřelili spoustu lidí bez soudu a to se nejednalo přímo o Hitlerovi nepřátele, ale prostě proto, že jim byli nepříjemní.
Toho léta zmizel další nepřítel. 2. 8. 1934 zemřel Hindenburg. Hitler zrušil úřad prezidenta a prohlásil se za kancléře, teda vůdce státu a hlavu vlády v jedné osobě a pak si přivlastnil i velení nad armádou. Vojáci se kdysi zavazovali ústavě, nyní Hitlerovi osobně. Pro německé důstojníky byla přísaha fyzickou skutečností. Hitler je chytil do pasti. Nemohli ho neuposlechnout, protože by zároveň neuposlechli i vlast. Nastali nové volby a Hitler byl díky propagandě zvolen 90%.
Nacisté prosazovali teorii lidového státu. Nacističtí pohlaváři se ukazovali jako milovníci lidu. Göring, Goebbels, Hess – Hitlerovi nejbližší, si hráli na milovníky lidu. Hlavně Göring byl pro svoji žoviálnost velmi oblíben.
Veřejné práce pro nezaměstnané oživily ekonomiku, které už stejně byla na vzestupu a ostatní státy jim v podstatě záviděly. Všechno bylo podle nich Hitlerovou zásluhou. Nezaměstnaní dostali práci na stavbě silnic a propojili Německo celou sítí silnic. Stavěl se Berlín a práce bylo pro všechny dost. I proto lid miloval Hitlera, protože byl přesvědčen, že je to jeho zásluha.
Mladé ženy zakládaly spolky, kde tancovaly, cvičily, zpívaly a obdivovaly vůdce. Chlapci zakládali Hitlerovu mládež a všichni byli vychováváni k oddanosti k vlasti a vůdci.
Na sjezdech dokázal hovořit k lidem tak, že atmosféra byla až hysterické a obdiv k Hitlerově osobě obrovský. Byl skvělý řečník s uměním ovládat dav a vnutit jim svoji vůli.
Tak se v tichosti znovu začal uskutečňovat plán na další válku. Lidé se seznamovali s novými zbraně. Zároveň začali zaučovat nové piloty i když byli vázání Versailleskou smlouvou, kde tohle bylo zakázáno. Zákon se obešel a piloti se cvičili na větroních a tak vznikl základ německé Luftwaffe. Armáda začala porušovat limity s Versailles od okamžiku, kdy se Hitler stal kancléřem. Stav armády se ztrojnásobil.
Každý vojenský atašé viděl, co se v Německu děje, ale svět žádné kroky nepodnikl. v roce 1935 vyhlásilo Německo brannou povinnost a jejich armáda vzrostla na 500 000 a to za míru. Nové tanky, nová letadla, nové lodě, ponorky. Hitler prohlásil Versailleskou smlouvu za zastaralou a navrhl nové limity vyzbrojení. Británie jako první uzavřela s Německem pakt a podepsala i námořní dohodu. Hitler se uklidnil a začal pomalu připravovat změnu nenáviděných hranic. Na Hitlerův rozkaz začalo vojsko překračovat Porýní patřící k Francii, ale mělo rozkaz k ústupu, kdyby se Francie bránila, ale ta neudělala nic. Německo bylo nadšené. O dva roky přebírají Rakousko a jeho obyvatelé vítají Hitlera s nadšením a jejich nenávist k židům je ještě snad větší než Hitlerova. I tohle obsazení Hitlerovi prošlo. Evropa nedělá nic.
Československo nikdy nevlastnilo žádné německé území a bylo plně nezávislým státem, ale Hitler využil našich Sudet, kde žily převážně německé rodiny a požadoval jeho přidělení k Německu. Československo mělo za spojence Británii, Francii a Sovětský svaz. Evropa stála na pokraji války. Československo bylo připraveno bojovat, ale Francie a Británie jej zanechali vlastnímu osudu a porušili smlouvu, kterou s nimi uzavřeli. V Mnichově v září 1938 podepsali Chamberlain za Británii, Mussolini za Itálii a Daladier za Francii s Hitlerem dohodu jenž připravila Československo o Sudety, ale zanechala je zcela rozbité a opuštěné svými vlastními spojenci. Němci vstoupili na československé území. V Německu zatím opoziční generálové doufali, že se tímto poškodí Hitlerova pověst, doufali marně a tak se vzdali svých plánů na jeho odstranění. Sudety byly spolknuty velmi snadno a tak se chystaly další kroky. Okleštěné Československo bylo bezmocné a Hitler udeřil 15. 3. 1939. Ten den dorazily německé jednotky až do Prahy. Žádný odpor nenastal. Poslední demokracie střední Evropy byla zcela vymazána z mapy a Češi už nikdy neuvěří západním spojencům. (Jak moc se mýlili britští dokumentaristé ví Československo v roce 2019, kdy se znovu věří tehdejším zrádcům a já čekám, kdy na to zase doplatíme). Nakonec i Západ si uvědomí, že Hitlera zastaví jen síla a ne jakákoliv dohoda. Němci slaví, že dostali vše, co jim bylo kdysi ukradeno a že je vše v pořádku. Velká většina netuší, jak se budou dějiny vyvíjet a jak je bude lidstvo soudit. Ti, co tuší válečné konflikt jsou doma a nemají sílu cokoliv zvrátit.
Ve Francii v listopadu 1938 zastřeli žid německého diplomata v Paříži. Nacisté zorganizovali odplatu. Přišla Křišťálová noc, hořely synagogy, rabovaly se židovské obchody a do koncentračních táborů byli odvezeny tisíce židů. V tu noc sehnaly židy dohromady a za stálého bití je donutili postavit se do řad kde je neustále bili.
Duben 1939 Wehrmacht se připravuje na oslavu 50-tých Hitlerových narozenin. Jeho cestu lemuje armáda která už je 7x větší než byla na počátku Hitlerovi vlády. Ještě pořád si velitelé myslí, že Německo stále není připraveno na válku, ale Hitler se chystá jejich názory ignorovat. Důvod se našel. Gdaňsk, který byl přidělen k Polsku a od Německa do dělil úzký corridor, který chtěl Hitler překročit. Polsko bylo proti. Spojenci (Británie) slibují podporu a a ochranu při případném napadnutí Polska Německem. Hitler chtěl vymazat Polsko z mapy světa. To by však mohlo znamenat válku s Ruskem a na tu nebyl Hitler ještě připraven. Ministr zahraničí Ribbentrop proto odletěl do Moskvy 23. srpna podepsat společný pakt a tak byl osud Polska zpečetěn. Nová aliance Západ přímo ohromila a ochromila, ale to je také vše. Válka je za dveřmi.
Versailleská smlouva
Versailleská mírová smlouva byla nejdůležitější ze šesti mírových smluv uzavřených roku 1919 jako výsledek šestiměsíčního jednání na Pařížské mírové konferenci, kterou byla oficiálně ukončena první světová válka mezi Státy Dohody a Centrálními mocnostmi. Jednání o této smlouvě navazovalo na příměří, které bylo uzavřeno 11. listopadu 1918 v Compiègnském lese.
Smlouva v článku 231 stanovila, že Německá říše a její spojenci jsou jako původci války odpovědni za všechny ztráty a škody na civilním majetku, jež utrpěly státy spojené a sdružené v Dohodě.[1] Německu bylo uloženo, aby zaplatilo státům Dohody značné válečné reparace. Postupně mělo Německo splácet 132 miliard zlatých marek, což podle Londýnského rozvrhu plateb (London Schedule of Payments) z roku 1921 odpovídalo 33 miliardám USD. Později však byla Německu část uložených reparací prominuta.[zdroj?] Dále ztratila Německá říše část svého území v Evropě a všechny své dosavadní kolonie v Africe a Oceánii. Ve smlouvě byly poválečné hranice Německa přesně definovány. Kromě toho byla německá armáda (Reichswehr) podmínkami smlouvy omezena na 100 tisíc mužů.
Výmarská republika
Smlouva ustanovila vznik Společnosti národů, hlavní cíl amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Společnost národů měla sloužit jako arbitrážní soudce mezi národy a předejít tak vzniku válek. Podmínky smlouvy zahrnovaly ztrátu německých kolonií a ztrátu německého území:
Alsasko-Lotrinsko (francouzsky Alsace-Lorraine, německy Elsass-Lothringen) bylo předáno Francii (rozloha 14 522 km², počet obyvatel 1 815 000 v roce 1905). Alsasko-Lotrinsko bylo do roku 1871 územím Francie.
Severní Šlesvicko (dánsky Nordslesvig, německy Nordschleswig) bylo po šlesvických plebiscitech předáno Dánsku (3 228 km² nebo 3 938 km²).
Po Velkopolském povstání připadla Polsku většina území provincie Poznaňska (polsky prowincja Poznańska, německy Provinz Posen). Dále Polsku připadla většina Západního Pruska. Tímto Polsko získalo 53 800 km² a 4 224 000 obyvatel (1931), počítaje v to 510 km² a 26 000 obyvatel z Horního Slezska.
Východní část Horního Slezska po Hornoslezských povstáních a plebiscitu připadla Polsku (rozloha 3 214 km² počet obyvatel 965 000).
Hlučínsko (oblast Horního Slezska) připadlo Československu (316 nebo 333 km² a 49 000 obyvatel).
Německá města Eupen a Malmedy připadla Belgii.
Město Działdowo (německy Soldau, železniční stanice na trase Varšava–Gdaňsk) ve Východním Prusku připadlo Polsku (plocha 492 km²).
Severní část Východního Pruska (Klaipėda s okolím) byla dána pod kontrolu Francie. Později se tato oblast stala částí Litvy.
Plebiscit ve východní části Západního Pruska a v jižní části Východního Pruska (Varmie a Mazursko, nyní Varmijsko-mazurské vojvodství); několik vesnic připadlo Polsku.
Oblast Sárska byla dána pod kontrolu Společnosti národů na 15 let, poté byl plebiscit mezi Francií a Německem.
Město Gdaňsk (německy Danzig) v Polsku spolu s deltou řeky Visly bylo ustanoveno jako Svobodné město Gdaňsk (německy Freie Stadt Danzig) pod dohledem Společnosti národů a částečně pod dohledem polské vlády (rozloha 1 893 km², počet obyvatel 408 000 v roce 1929).
Článek 156 smlouvy převedl německé koncese v čínské provincii Šan-tung na Japonsko, než aby navrátil suverenitu Číně. Znechucení Číňanů nad tímto ustanovením vedlo k demonstracím a ke Hnutí 4. května (anglicky May Fourth Movement). To nakonec vedlo k tomu, že Čína nepodepsala Versailleskou smlouvu. Místo toho deklarovala konec války s Německem až v září 1919 a podepsala separátní smlouvu s Německem v roce 1921.
VII. oddíl smlouvy (články 81-86) se týkal nově ustaveného Československa. Německo se zavázalo uznat Československou republiku. Československo na druhou stranu svolilo respektovat ustanovení, která by vítězné mocnosti udělaly v zájmu ochran menšin v Československu. Důležitými ustanoveními Versailleské smlouvy byly přesné definice československých hranic s Německem a Rakouskem.
Vojenské podmínky Versailleské smlouvy vůči Německu byly tvrdé a ze strany Francie byly motivovány nejenom obavami z příštího vývoje, ale podle některých historiků také touhou po odplatě (tzv. revanšismem). Během francouzsko-pruské války v letech 1870-1871 byla Francie poražena a ztratila Alsasko-Lotrinsko, což mělo negativní vliv na postoje značné části francouzské veřejnosti vůči Německému císařství. K utvrzení touhy po odplatě přispěly také obrovský počet padlých a zraněných francouzských vojáků a civilistů a nesmírné ekonomické škody způsobené první světovou válkou na území Francie. Na západě Německa neprobíhaly v této válce naopak téměř žádné vojenské operace. Obavy z budoucí německé agrese určovaly značnou část poválečného jednání Francie s Německem.
Německá armáda byla ustanoveními Versailleské smlouvy omezena na 100 tisíc mužů. Všeobecná branná povinnost v Německu byla zakázána. Německo nesmělo mít žádné tanky, žádné těžké dělostřelectvo a žádný generální štáb (Generalstab). Německé vojenské námořnictvo bylo omezeno na 15 tisíc mužů a mohlo mít pouze šest bitevních lodí (s výtlakem méně než 10 tisíc tun), šest křižníků a dvanáct torpédoborců. Ponorky byly Německu zcela zakázány, stejně tak jako vojenské letectvo. Dále smlouva stanovila, že řadoví vojáci nesmí sloužit po dobu kratší než 12 let a důstojníci po dobu kratší než 25 let, což mělo mít ten účinek, aby mohlo pouze omezené množství mužů procházet vojenským výcvikem.
Článek 231 smlouvy (klausule o válečné vině) připisovala Německu zodpovědnost za „ztráty a utrpení“ států Dohody v průběhu války. Tento článek pak poskytl základ pro válečné reparace, jejichž celková suma byla určena komisí zastupující Dohodové státy. V lednu 1921 byly reparace vyčísleny na 269 miliard zlatých marek, což většina ekonomů považovala za přehnané.[zdroj?] Později toho roku byla tato částka zredukována na 132 miliard zlatých marek, což ale stále většina Němců považovala za neúměrnou sumu. Ekonomické problémy způsobené placením reparací spolu s odporem Němců vůbec je platit jsou některými historiky uváděny jako jedna z příčin politické a hospodářské krize Výmarské republiky a následného převzetí moci Adolfem Hitlerem a dokonce i vypuknutí druhé světové války.
Za Spojené státy americké sice prezident Woodrow Wilson Versailleskou smlouvu přímo na místě podepsal, avšak Senát Spojených států ji odmítl ratifikovat. Pensylvánský senátor Philander Knox Wilsonovi řekl: „Pane prezidente, po důkladném zvážení jsem dospěl k názoru, že tato smlouva není předzvěstí míru, nýbrž války, války, která bude mnohem ničivější než ta, již jsme právě ukončili.“ Volby roku 1918 vyhrála Republikánská strana a tím získala převahu v Senátě. Následně byla republikány v Senátě ratifikace smlouvy dvakrát zablokována (podruhé 19. března 1920), částečně z důvodů upřednostňování izolacionismu spojeného s neuznáváním Společnosti národů, částečně kvůli z jejich hlediska neúměrné výšce reparací uložených Německu. Spojené státy se k předválečné Společnosti národů nikdy nepřipojily. Roku 1921 podepsaly Spojené státy Berlínskou smlouvu s Německou říší, kterou sice byly potvrzeny stanovené reparace a další ustanovení Versailleské smlouvy, ale nebyly v ní obsaženy žádné pasáže, které by pojednávaly o Společnosti národů.
Nevyhovující kompromis mezi vítězi
Mírová konference. Vlevo čelem k objektivu sedí československá delegace vedená Karlem Kramářem a Edvardem Benešem „Velká Trojka“ sestávala z premiéra Francie Georgese Clemenceaua, premiéra Velké Británie Davida Lloyda Georgea a prezidenta Spojených států amerických Woodrowa Wilsona. Italský premiér Vittorio Orlando byl přítomen jako poradce z Itálie a hrabě Makino byl vyslán Japonskem. Během jednání bylo obtížné dosáhnout shody. Výsledkem tedy byl kompromis, který neuspokojil nikoho.
Francie měla během války velké ztráty na životech (okolo 1,24 milionů vojáků a 40 000 civilistů). Velká část války byla bojována na francouzském území, a Francie tedy byla v ruinách. Proto francouzský premiér Georges Clemenceau chtěl po Německu válečné reparace na obnovu válkou zničené země. Celkem 750 000 domů a 23 000 továren bylo zničeno a bylo tedy potřeba značné množství peněz na rekonstrukci Francie. Clemenceau se také chtěl pojistit proti dalšímu možnému útoku Německa a požadoval demilitarizaci Porýní (německy Rheinland, okolí řeky Rýn). Navíc požadoval, aby vojska Dohody kontrolovala moře, a tedy aby Francie mohla kontrolovat zámořský obchod Německa. Dále chtěl značné omezení německé armády. Jako součást válečných reparací požadoval kontrolu nad mnoha německými továrnami.
Francie chtěla nejenom vážně zdecimovat Německo, ale také chtěla zachovat své velké impérium a své kolonie. Zatímco Spojené státy americké prosazovaly v Evropě právo národů na sebeurčení, Francie a Velká Británie si chtěly zachovat svá impéria. Ve výsledku chtěl Clemenceau (a stejně tak mnoho Francouzů) takové podmínky, které zlomí Německo vojensky, politicky a ekonomicky. Clemenceau byl nejradikálnější z Velké trojky, což mu vyneslo přezdívku Tygr.
Požadavky Velké Británie byly o něco menší než požadavky Francie, neboť Velká Británie nebyla napadena a neválčilo se na jejím území. Na druhou stranu mnoho britských vojáků zemřelo během bojů ve Francii, a tak se Britové chtěli pomstít Německu stejně tak jako Francouzi. Britský premiér David Lloyd George také požadoval vysoké válečné reparace, ale menší než Francie. Obával se, že pokud francouzské podmínky budou splněny, Francie se stane nesmírně mocnou ve střední Evropě, což by vedlo k nerovnováze sil.
Americký prezident Woodrow Wilson měl velice rozdílný pohled v otázce, jak potrestat Německo. Už před koncem války vypracoval čtrnáct bodů, které nebyly tak tvrdé jako požadavky Francie a Velké Británie. Aby se podobná válka nemohla již opakovat, Woodrow Wilson chtěl vytvořit Společnost národů. Základní myšlenka byla, že pokud slabší národ je napaden, ostatní by mu zajistili ochranu před útočníkem. Dále Wilson prosazoval právo národů na sebeurčení (alespoň mimo území Spojených států). To se nelíbilo Francii a Velké Británii, neboť to ohrožovalo existenci jejich impérií. Wilson pochopitelně neměl zájem na tom, aby se zvětšovala velikost Francie, Británie či Itálie. Na druhou stranu, požadavek práva národů na sebeurčení byl vítanou podporou pro národy toužící po samostatnosti. Ve výsledku to přispělo k pádu Rakouska-Uherska a Osmanské říše spolu s vyhlášením samostatnosti nových států ve střední a východní Evropě, jako např. Československa a Polska.
Velká trojka od začátku chtěla potrestat Německo. Francie chtěla odplatu. Velká Británie chtěla relativně ekonomicky silné Německo jako protiváhu francouzské dominanci v Evropě. Spojené státy americké chtěly rozbít stará impéria. Výsledkem byla smlouva vycházející z francouzských požadavků, s minimálním ohledem k ostatním účastníkům. Měla mnohé kritiky, uznávaný ekonom John Maynard Keynes, který na konferenci zastupoval britské ministerstvo financí, napsal: „Pokud přijmeme názor, že Německo musí být ožebračeno a jeho děti musí hladovět, odvažuji se tvrdit, že na sebe pomsta nenechá čekat.“
Následky
Německo nebylo Versailleskou smlouvou ani zničeno, ani usmířeno, ale na nějakou dobu omezeno ve svém akčním rádiu. Versailleská smlouva způsobila značné ochromení německé ekonomiky na začátku dvacátých let 20. století; do určité míry tak vznikly podmínky pro hyperinflaci, která tehdy Německo zachvátila. Podmínky smlouvy vedly i k tomu, že německá ekonomika zůstala zranitelná během zničující velké hospodářské krize od roku 1929 až do první poloviny třicátých let. Podle některých historiků tak byly zapříčiněny nástup nacismu a následné převzetí moci Adolfem Hitlerem.
Francie prosadila smlouvu ponižující Německo, ale nedokázala na její plnění natrvalo důsledně dohlížet. Nakonec se Francie v roce 1936, když Hitler vojensky obsadil demilitarizované Porýní, nezmohla ani na diplomatický odpor. Tato její nečinnost byla jednou z příčin dále vzrůstající německé agresivity a v konečném důsledku i vypuknutí druhé světové války.
2. díl Vzdálená válka
1.9.1939
Německo napadá Polsko. Hitler ignoruje Francii a Británii, které se zavázali ke vstupu do války, bude-li ohroženo Polsko. Britský premiér Chamberlain oznámil, že předal německé vládě ultimátum. Pokud se německé vojsko nestáhne z Polska, vznikne mezi jejich zeměmi válečná konflikt. Žádný závazek z německé strany jsme neobdrželi a proto naše země tímto dnem vstoupila do války s Německem.
Gdaňsk byl převzat Německem a tím nastal konec Versailleské smlouvy. Hitler si pospíšil poděkovat vojákům za záchranu německého lidu před polskou ukrutností. Němci vtrhli do Polska ze Západu i Severu. Polská armáda přestala existovat již během dvou týdnů. Odolávala jen Varšava. Stejně tak Rusové zabrali své části Polska, která jim podle dohody s Německem patřila. Pak se oba dobyvatelé setkali v Brestu Litevském.
23. 9. bylo zahájeno konečné bombardování Varšavy. Tři týdny hrál varšavský rozhlas polskou hymnu. 27. 9. hymna utichla. Z Varšavy zbyly jen trosky a velitel hlavního města se vzdal. Polsko pohlceno Německem i Ruskem se ponořilo do své další temné éry. Začalo věznění, deportace a popravy.
Britská válka začala 3. 9. ale vlastně se nic po mnoho dalších měsíců neděle a tak si Britové užívali válečný odklad a připravovali se na válku. Chystali nemocnice a evakuovali děti a ženy. Mámy se musely rozhodnou, zda si nechat děti u sebe, nebo je poslat na bezpečnější místo. Zvolily bezpečí pro děti.
Začaly další válečné přípravy. Nástup branců do armády a nutné naučení zatemňování proti náletům. Ze začátku vláda zrušila kina, divadla a taneční kavárny, ale potom od zákazu odstoupila. Britové se prostě chtěli bavit. Navzdory válce bylo v té době v Británii 1 500 000 nezaměstnaných. Stoupli daně, ale vlastně nedělali vůbec nic. Němci chrlili z Československé Škodovky nové zbraně a Anglie se vykašlala na Polsko. Vůbec mu nepomohla. Britové se omezili na shazování letáků na Německo s naivním doporučením, že válka není dobrý nápad a mír by byl lepší.
Na počátku války bylo do Francie poslánu na 200 000 mužů a Francie zmobilizovala na 6 000 000. Tak si Francie stěžovala, že Britové neberou válku vážně. Přesto se francouzští a britští generálové připravovali na válku s Německem. Britové se zakopali na Belgických hranicích.
3. 9. byl ohlášen návrat Churchilla, který se stal ochotně vůdcem. Jeho nejsilnější zbraní bylo britské loďstvo. Churchill prohlásil, že jsou mnohem připravenější vzdorovat vůli Hitlera a jeho Friců než byli v září. Zprávy o potápění britských obchodních lodí německým námořnictvem byl impuls k zahájení ofenzívy.
Helsinky 30.11. 1939. Finsko odmítlo předat základny Rusům a ti zaútočili. Ohromná ruská armáda překročila finské hranice připravena vybojovat si snadné vítězství tak jako Němci v Polsku. Nepočetní Finové se postavili na houževnatý odpor. Ruský postup se zastavil. Německo získalo přesvědčení, že ruská armáda je díky Stalinovým čistkám mezi vojenskými důstojníky je boje neschopná. Celé ruské divize byli zničeny. Ti, co nebyli zajati, zemřeli ve sněhu. Pro Rusko to byla potupná, i když dočasná, porážka.
Do norského fjordu se uchýlila německá loď Altmark. Britové nedbali na norskou neutralitu a vnikli na nepřátelskou loď osvobodili na britské zajatce. Zmocnění se Altmarku znamenalo pro Hitlera zhoršení situace a proto urychlil své plány na invazi do Norska. Churchill získal další triumf a i jeho zrak se stočil na Norsko. Lord Halifax s Churchillovými plány nesouhlasil. Churchill rozšířil svůj plán na pomoc i pro Finsko. Navrhl zabránit dodávkám železné rudy do Německa. Chtěl zaminovat moře a poté bude možno moře využít proti komunistickému Rusku. Churchill věděl, že jeho plán může znamenat Hitlerovu odvetu v Norsku a pomoc Finsku by vyprovokovala válku s Ruskem
Chamberlain se obával o osud Norska a zvažoval i postoj Ameriky. Nakonec byl přesvědčen. Určitá pomoc do Finska dorazila, ale byla bezvýznamná a přišla pozdě. Rusové nakonec napřeli všechny svoje síly a Finskou obranu přemohli. V den kdy se Britové odhodlali k vylodění, Finové kapitulovali a Británie tak byla ušetřena dvojí války proti Rusku i Německu. Podmínky příměří s Finskem poskytly Rusku většinu toho, co požadovalo. Sta tisíce Finů museli opustit svoje domovy. Churchillovi byla na schůzce ve Francii povoleno zaminovat moře. Britské a francouzské jednotky byli připraveny na invazi do Norska. 8.4. byly do moře svrženy miny. Chamberlain bez přemýšlení prohlásil, že Hitler zmeškal autobus. Generál Ironside podnítil Němce k tomu nejhoršímu. Hitlerovi invazní jednotky vypluly 6. 4. Německá Luftwaffe obsadila většinu norských letišť. Němci vpochodovali do Osla. Norsko žádnou armádu nemělo, pouze zpola vycvičenou milici. Norové nechtěli následovat Polsko a tak nekladli žádný odpor.
Spojené síly Británie a Francie podstoupili první bitvu s Německem v Narviku. Námořnictvo bombardovalo Narvik a i proplouvající německé torpédoborce které proměnili v prach. Udělali ovšem osudnou chybu. Britské armádní velitel neprovedl přímý útok na město. Vojáci se vylodili v Namsosu ale chybělo jim pořádné vybavení a dokonce ani pořádné mapy Norska a nutná těžká děla. Když potom narazili na dobře vyzbrojené Němce nemohli dokázat vůbec nic. Kapitán Martin Limzi byl s jednotkami v Namsosu, ale jejich opera byla bez šance, protože byla špatně naplánovaná a provedená ve spěchu. Jednotky neměli vojenské ani dělostřelecké krytí. Nejhorší byl pohyb terénem který byl zasypaná sněhem a jednotky byly bez lyží. Mohli se tak pohybovat pouze po silnici a Němci se usídlili kolem ní. Tak museli spojenci pouze ustupovat. Němci postupovali velmi rychle a zajímali stovky britských vojáků. Tento debakl Britů zavinil pád vlády i Chamberlain. Nahradil ho Churchill jmenovaný králem a nějak se zapomnělo, že debakl v Norsku měl na svědomí jako vrchní velitel právě on.
Německé vojsko vtrhlo do Lucemburska, Holandska a Belgie. Válka se tak přiblížila k Británii.
3. díl – Francie padá
Květen a červen 1940
Dnes už jen ruiny, ale kdysi prý nezdolatelná obranná hradba proti nepříteli, Maginotova linie. Mohlo tam být až 500 000 vojáků. Tady měli být Němci zastaveni, ale to se mohlo stát jen tehdy. kdyby se Němci touto cestou vydali. Měli obrovskou armádu na kterou spoléhali i Britové. Ovšem, Francouzi usnuli na vavřínech z vítězství v 1. světové válce a mysleli si že ta druhá bude stejná a to byla jejich velká chyba. Francie měla svoje vlastní problémy, nenávist politiků pravice a lavice ničila Francii v době, kdy měla přezbrojovat a připravovat se na válku. Jenže politici Francie by přijali raději Hitlera, než dopustit nástup komunistů.
Francie se rozhodla pro boj na německém území, nebo na belgickém území, protože rozšíření Maginotovi linie na belgické hranice by bylo velmi drahé. Navíc by si Belgie mohla myslet, že v případě války zůstane bez pomoci Francie. Belgie bez konzultace s Francií se prohlásila za neutrální a svoje hranice uzavřel i pro Francii a jejich vojenské pozorovatele. Rozhodnutí o protažení Maginotovi linie až k moři přišlo pozdě a dokončení v nedohlednu.
Francouzi si nepřáli ofenzívu a zůstali ukryti v linii. Tak Maginotova linie chránila lépe Němce než samotné Francouze. Navíc i jejich válečné myšlení zaostalo. Útok tanků považovali za těžkopádný a Němci z nich byli nadšení. Tak Francouzi konali přehlídky a ujišťovali tak sebe i Brity, jak spolehlivě jsou připraveni na válku. V podstatě si byli jisti svých vítězstvím.
Když se v létě Francouzi vraceli z dovolené roku 1939, zjistili, že jsou ve válce se svým tradičním nepřítelem, Německem. Vlastně se neděsili a byli si jisti, že válka za pár dní skončí vítězstvím. Francie podcenila vše. jejich politici se spíše zajímali sami o sobe, o svoje politické vítězství a svoje ambice. Francie se vůbec neznepokojovala stavem v Evropě a dál se bavila.
Zatím, co na východě trpělo Polsko, spojenec Francie a Británie, tak ti nedělali skoro nic. Proběhla jen Sárská ofenzíva, jediná akce tohoto druhu za celou válku a zbytečná. Polsko bojovalo a Francie se bavila. Kdyby se Francie odvážila pořádného útoku už na počátku září a to hlavně obrněnými vozy, děly a letadly, německé síly by nevydržely vzdorovat déle než dva týdny. Francouzský velitel však nařídil ústup za Maginotovu linii. Podivná ofenzíva a následovala podivná válka. Francouzi se flákali a stříleli jen když přijeli pohlaváři. Jinak se nedělo nic.
Toho roku zasáhla Evropu krutá zima a Francie přerušila práce na Maginotově linie, ale Němci pokračovali neúnavně dál. Francouzi ztráceli disciplínu a rozšiřovalo se opilství. Generálové se ani neobtěžovali navštívit své vojáky a pohovořit s nimi. Generál Gamelin 68-letý téměř nevycházel ze svého stanu. Jeho vojenská minulost byla dokonalá, že nikoho ani nenapadlo ho požádat, aby uvolnil místo mladším. Za svoje sídlo si vybral zámeček ve Vansan. Nebolo tam ani spojení dálnopisem a zprávy mu vozila motospojka. Gamelinova strategie bylo vyčkávání do doby, než se spojenci vyrovnají Němcům co do počtu, tak i vybavení. Zatím jen se snažil udržet válku mimo Francii. Dokonce měli v plánu zaútočit na Rusko přes Norvick. Chtěli napadnout ropné rafinerie v Baku ze Sibiře. Chtěli se sebou strhnout Balkánce a spojit se s Jugoslávií.
Byly to jen sny odtržené od reality. Rozestavení armády po hranicích a očekávání útoku. Ovšem, byly zde ještě neproniknutelné Ardeny, nechráněné. Gamelin se poslal 10 svých nejhorších divizí, protože ani na chvíli neuvažoval na útok Němců přes Ardeny. To bylo velmi špatné rozhodnutí, protože Němci si je vybrali. Ardeny jim dali možnost vyhnout se Maginotově linii. Řídili se Guderianovými příkazy a německé vojsko se dalo do pohybu. 10. 5. 1945 hodin ráno začala německé invaze přes Holandsko. Prudkost útoku Holandsko ohromila a vojáci se začali houfně vzdávat. V Belgii dosáhli Němci tohoto dne dalšího úspěchu. Dobili Nemel, nejodolnější pevnost na světě a klíčové místo Gamelinovi fronty. Fronta byla prolomena dříve, než spojenecké jednotky vůbec dorazily. Gamelin trval na přesunu na sever s polovinou svých sil a přímo se vrhl do pasti kterou mu přichystal Hitler se svými generály.
Vojákům začaly překážet uprchlíci před Hitlerem a to bylo přesně to, co si Hitler naplánoval. Němci byli rychlí a připravení. Německé tanky se valili přes Lucembursko a kdyby Francie použila bombardéry, mohla se válka odvíjet jinak. Francie všechno své letectvo poslala na pomoc na sever. Zatím co Němci napadli jejich letiště a zničili převážnou většinu letadel. Zatím co spojenci počítali ztráty, německé tanky se chystaly proniknout přes Ardeny a udeřit na slabé francouzské posádky u Sedanu na řece Meuse. Tanky se tam dostaly za tři dny, ačkoliv Gamelin počítal, že tam nemohou dorazit dřív než devátý den. Francouzi vyhodili všechny mosty přes Meuse kromě jednoho z obavy, že by voda klesla tak, že by se dala přebrodit, ale most nechaly skoro nechráněný a toho využil velitel Ervín Rommel. Gamelin stále odmítal uvěřil, že je Němci mohou napadnout tak brzo. Řídil se první světovou válkou a její strategií, ale Hitler už byl v roce 1940.
Francie nasadila proti tanků děla, ale ze strachu o nedostatek munice stříleli jen málo a tak poskytli Němcům čas na ničení jednoho děla po druhém a dělostřelci hromadně utíkali. Němci se chystali k překročení Meuse. Německá pěchota překročila řeku a němečtí ženisté řeku přemostili pro přejezd tanků. Žádný pořádný boj a bitva byla rozhodnuta ve prospěch Německa. Morálka francouzského velení byla zlomena.
Ohromná německá pěchota dohonila tanky. Němcům šlo vše podle jejich plánu. Spojené letectvo se snažilo zničit přechody přes řeku, ale jejich ztráty byly obrovské. Polovina Britského letectva se nikdy nevrátila domů. Francii mohl zachránit jen zázrak. Když do Paříže, dorazily zvěsti o porážce u Sedanu, tak propukla panika. kdo mohl utekl. Všechny jednotky od Sedanu se stahovaly k Paříži, ale tím jen uvolnili místo pro Němce. Gamelin odmítal přiznat, že jeho taktika byla chybná a domníval se, že musel být zrazen a propusti 20 svých velitelů, kteří byli náhodně vybráni.
Spojeným armádám bylo nařízeno ustoupit z Belgie a tak 17. ledna padl Brusel a to byl konec i Gamelina. Nahradil ho 73-letý Weygand povolán byl z penze a Francie byla zoufalá. Poslední rok strávil v Sýrii a proto byl mimo obraz. Předsedou válečné rady se stal maršál 84-letý Pétain. Domu se vrátil ze Španělska kde byl velvyslancem. Řekl:
Moje země je poražena a to je výsledek 30 let marxismu.
Vedení Francie doufalo že Pétainovo jméno pozvedne morálku francouzských vojáků. To se však nestalo. Francouzi se snažili postupující Němce zastavit, ale všechno marně. Do německých rukou padaly zástupy zajatců. Desetitisíce vojáků zahazovali svoje zbraně a pochodovali aniž by jim to někdo nařídil, vstříc německým liniím. Do německých rukou padali i generálové.
Nejhůř na tom byli uprchlíci. V jednu chvíli bylo na silnicích až 12 000 000 lidí mířících pryč od války. Za sedm dní překonali Němci 320 km. 20 května dorazili k průlivu La Manche. Byl přerušen telefon mezi Paříží a Londýnem. Nejlepší spojené armády vrženy do Belgie byly od jihu odříznuty německými tanky. Francouzi se pokusili prorazit. Jejich útok byl ale příliš opožděný a nedůrazný za což obviňovali Brity. Vzájemná nařknutí začala jednostranným ústupem Britské armády. Rozkazy zněly útočit na jih. Bez varování se Francouzi dozvěděly, že Britové se stahují k Dunkirk. Francouzi přiznávají, že nemají právo na přílišnou kritiku, protože bitvu vedli oni, a byla to jejich odpovědnost. To Britům umožnilo jistou sobeckost.
25. května padla Bologna. 26. května Cale. Jmenování Weyganda zažehlo ve Francouzích jiskřičku optimizmu, ten ale vyprchal, když jejich útok ztroskotal a 28. května dorazily do Paříže zprávy o Belgické kapitulaci. Nálada se stávala poraženeckou. Politici se přeli o dalších postupech. Někteří byli pro mír a někteří chtěli dokonce s Němci spolupracovat. Se zhoršující se situací začala tato skupina narůstat a stávala se dominantní. Předseda francouzské vlády čelil očištěním kabinetu od některých slabších duchů a povoláním mužů jako byl de Gaulle, který tímto vstoupil poprvé do politiky. Jenže válka byla mimo jejich kontrolu. Francouzi přijeli velmi rychle myšlenku porážky a kapitulace.
4. června padl Dunkirk. Hitler nařídil aby se v Německu na tři dny rozezněly zvony toho, co označil za největší vítězství všech dob. Den po pádu Dunkirk začala druhá německá ofenzíva. Francouzi bojovali mnohem intenzivněji než kdykoliv předtím i když čelili dvojnásobné přesile. Po třech dnech intenzivních bojů zasáhla Francii opět pohroma. Další Rommelův průlom. Během několika hodin se v Ruenu dostal k Seine. Tanky proudily po Francii bez námahy a všechny cesty vedly do Paříže.
10. června opustila francouzská vláda hlavní město. Téhož dne přivedl Mussolinii do války Itálii. Tohle rozhodlo, že se politici rozhodly pro dohodnutí příměří. Dva dny po pádu Paříže, požádal nový předseda vlády maršál Pétain Němce o příměří. Francouzi tohle rozhodnutí přijali s úlevou. Hitler trval na uzavření příměří na stejném místě, kde v roce 1918 museli podepsat potupnou Versailleskou smlouvu. Podařilo se mu tím Francii naprosto ponížit. Po podpisu nařídil Hitler ono potupné místo zničit a Německo dosáhlo svojí odplaty. Pařížský rozhlas vysílá podmínky příměří. Paříš se stala výletním místem pro Němce.
4 roky okupace. Někteří Francouzi byli v odboji, jiní utekli do ciziny a někteří kolaborovali, někteří dokonce schvalovali Hitlerův program pro Evropu. Paříži se dostalo ještě jedno ponížení. Německé vojsko šlo stejnou cestou jako šlo vítězné francouzské vojsko v roce 1918. Francie byla pokořena za pouhých 5 týdnů.
Francouzské Lidice – Masakr v Oradour-sur-Glane
Masakr v Oradour-sur-Glane je označení pro německý válečný zločin, když němečtí vojáci Waffen-SS v roce 1944 ve francouzské vesnici Oradour-sur-Glane zavraždili 642 civilistů.
Všechny ženy a děti byly nahnány do kostela, kde byly zamčeny, mezitím co byla vesnice rabována. Muži byli odvedeni do šesti stodol, kde již byly připraveny kulomety. Podle výpovědi svědka, který celou událost přežil, začali vojáci na ně střílet. Mířili jim na nohy, protože tak prý pomaleji zemřou. Když už se některé oběti nemohly hýbat, tak na ně Němci naházeli klestí a stodoly zapálili. Pouze pět mužů uniklo, 190 jich zemřelo.
Vojáci poté šli ke kostelu, kde připravili zápalnou bombu. Potom, co ji odpálili, se ženy a děti snažily utéct z kostela okny a dveřmi, ale jen co se dostaly před kostel, tak se setkaly s kulometnou palbou, která je usmrtila. V kostele zahynulo 247 žen a 205 dětí. Pouze jediná žena přežila, 47 let stará hospodyně Marguerite Rouffanche. Podařilo se jí uniknout malým oknem na zadní straně kostela a přes noc se ukryla ve křoví dokud Němci neodjeli. Jiná malá skupina zhruba asi dvaceti vesničanů vyšla z úkrytu hned poté, co bylo venku bezpečno.</sp
Když se Standartenführer Stadler dozvěděl o masakru, požadoval, aby byl Diekmann postaven před soud. Diekmann poukazoval na to, že takové masakry jsou v Sovětském svazu běžnou záležitostí, takže se soud oddálil do doby, kdy měla divize Das Reich dorazit do Normandie. Padl však dřív, než k tomu mohlo dojít.
4. díl – Osamělá Británie
26. květen 1940 – 1941
Po silnicích lemovaných rozbitým a opuštěným vojenským vybavením ustupují britské a francouzské armády ustupují na jediné místo kam se dá, do Dunkirk. 16 km odtud čekají německé jednotky na Hitlerův rozkaz k útoku. 500 000 Britů a Francouzů čeká na zajetí a doufali na pomoc lodí z Anglie. Pomoc přišla.
Na pláži bylo tisíce vojáků ve velmi špatném stavu a pomalu se naloďovali na plavidla a byli velmi šťastní, že pojedou domů, do Anglie. Všichni doufali, že nepřijde německé nálet, protože to byl masakr bez možnosti úniku. Němci se pokoušeli jim potopit lodě a tak zabránit vojákům v návratu domů. Královské letectvo se snažilo udržet německé letectvo co nejdál od pláže, přesto bylo potopeno 6 torpédoborců a skoro 200 menších plavidel. Při francouzské tažení ztratilo královské letectvo skoro polovinu svých sil a při operaci Dunkirk 100 letadel. Dunkirk představoval strašnou porážku. Královské letectvo však zachránilo na malých lodím kolem 330 000 vojáků.
4. června se vzdali ti, kteří v Dunkirku zbyli. 14. června Francie ve válce ustala a v Anglii promluvil Churchill k národu. To, co mělo být bitvou o Francie skončilo. Očekávám, že každou chvíli začne bitva o Británii. Hitler ví, že nás na tomto ostrově zlomit musí, protože jinak by prohrál celou válku. Dokážeme-li se mu postavit, bude Evropa možná svobodná. Pokud podlehneme, veškeré naše bytí se propadne do propasti nového, temného věku. Připravme se tedy k plnění svých povinností tak, aby lidé v budoucnu říkali, že to byla jejich nejskvělejší hodina.
Británie se připravovala čelit okamžité invazi. Zase nastala evakuace dětí a někteří rodiče je posílali přes moře do bezpečí. Od toho ale Britové upustili, když Němci potopili parník s 90 dětmi na palubě. 1 000 000 můžu, co nebyli povoláni se začali dobrovolně připravovat na domobranu.
Od Dunkirku si armáda přivezla jen pušku, všechno ostatní vybavení tam musela zanechat, takže plně vybavenou divizí byla jen divize kanadská. Churchill byl vyrozuměn, že pokud se Němci vylodí, nebude čím bránit zemi. Všechno chybělo, tak se budovali alespoň zátarasy proti tankům. Churchill byl všude. Již ne jako podezřelý politik, ale jako živé ztělesnění britské vůle k odporu. Churchill dokázal všechno zrychli a rozhýbat i úředníky, kteří se dříve ploužili chodbami a teď začali běhat. Churchill byl velmi zdatný a energický. Prováděl inspekci jednotek o pochodoval tak rychle, že utíkal i mladším mužům, kteří šli za ním.
Ve zbrojovkách pracovali muži i ženy dlouho přes stanovenou dobu, aby tak zaplnili mezery v britské obraně. Výroba dosáhla vrcholu v červnu, pak s únavou pracujících mírně opadla. Produkce stíhaček se zdvojnásobila. Každý týden 100 nových letounů.
Ale, kdy byla německá invaze. V červnu 1940 Hitler na invazi do Británie nemyslel. Byl plně zaměstnám oslavami svého francouzského vítězství a očekával, že Británie stejně tak jako Francie s ním uzavře příměří. Berlín vítal Hitlera jako hrdinu když se vracel z Francie. Zdálo se, že invazi plánuje pouze německé námořnictvo. Než o ní začal Hitler uvažovat připravila i pozemní armáda své vlastní plány, ale k těm pocházejícím z námořnictva se stavěla kriticky. Všichni potom vzhlíželi ke Göringovi šéfovi letectva v očekávání, že získá invazí důležitou kontrolu nad vzdušných prostorem. Göring věřil, že jeho letectvo dokáže Británii knokautovat. Pozemní síly požadovaly vylodění 40 divizí na Britské pobřeží. To by se zpečetil osud Londýna, ale síly byly zredukovány na 9 divizí s podporou dvou leteckých. Jednalo se asi o 200 000 mužů.
Do září Británie překonala svou dřívější slabost. Nyní měla na jihovýchodě k dispozici 16 divizí. Invazní jednotky svolávané ze všech koutů Německa se shromažďovaly v severních přístavech. Lodě se upravovaly aby mohly přepravovat vojáky i obojživelné tanky. Pozemní síly považovaly flotilu za příliš malou. Námořnictvu naopak připadalo, že flotilu i této velikosti bude obtížné chránit. Všichni se však shodli, že životně důležitá je vzdušná nadvláda.
Invaze pod kódem Lachtan byla připravena na polovinu září. Tento plán nebyl seriózní a hlavně námořnictvo nechtělo nést zodpovědnost. Proto požádalo letectvo aby zajistilo totální vzdušnou nadvládu. Příprava letectva byla doslova směšné, protože ještě nebyli piloti vycvičeni a teda nedokázali vést vzdušné války nad Anglií.
Zatímco se shromažďovaly invazní jednotky prvními cíli byly obchodní konvoje a přístavy, zvláště nad průlivem La Manche. Dover se stal známým jako cíp pekelného ohně. Systém konvojů byl narušen a přístavy jako Dover těžce poškozeny. Jejich výhodou byl systém radarů. Bez nich by Britové válku nejspíše prohráli. Radary hlídaly a letky mohly čekat na zemi. Nařízení vzlétnout se jim dostalo už když byli Němci na Cale. Nemuseli plýtvat benzínem, časem ani energií. Mezi lety mohli spát, aby byli odpočatí, připravení a navedení na německé letecké formace, protože znali jejich polohu a počet.
13. srpna změnil Göring svoji taktiku. Nařídil útok proti radarovým stanicím a letištím které mělo stíhací letectvo chránit. Zatím co německé letecké bombardéry napadaly letiště která chránila Londýn a jihovýchodní Anglii, jejich doprovodné stíhačky měly atakovat stíhače britské kteří bombardéry ohrožovali.
Boj nad Anglií znamenal pro Luftwaffe nevýhodu. Čekalo se že vyhraje rozhodující bitvu sama, jenže na to nebyla vybavená. Německé bombardéry nebyly konstruovány k nošení dostatečného množství bomb. Německé stíhačky měli jen tolik paliva, že mohli zůstat nad Anglií pouze půl hodiny. Britské stíhačky blízko u svých základen mohli však přistát a rychle doplnit palivo aby se opět zapojily do bitvy.
Špionáž Luftwaffe své piloty oklamala. Tvrdila, že osm letišť bylo zničeno prvním úderem Ve skutečnosti nebylo žádné větší letiště vyřazeno z provozu. Ta, která byla zasažena byla rychle zase v provozu. Němečtí piloti čelící odporu který nečekali se tak stali ve smyslu vítězství v bitvě pesimisty. Mezi Británií a hrozbou invaze stálo 1 400 stíhacích britských pilotů a jejich pozemního personálu. jejich zodpovědnost byla velká. Vyvrcholení bitvy přišlo koncem srpna a první týden v září. Na výsledku záviselo Hitlerovo rozhodnutí o odstartování invaze. Samotná letecká bitva probíhala mezi hrstkou jednotlivců na obou stranách.
Během posledního srpnového týdne a prvního týdne v září zahynulo 103 stíhacích pilotů, 128 bylo vážně zraněno. 6 klíčových letišť na jihovýchodě bylo na pár dní vyřazeno z provozu. Pod náporem německých stíhaček a bombardérů nyní Britové ztráceli stíhačky dokonce rychleji než Němci. Za dva týdny přišli skoro o 500 strojů. Němci nemilosrdně bombardovali letiště. Nejstrašnějším dnem byl asi 31 srpen. Stíhací letectvo bylo téměř na kolenou. 7 září byla vyhlášena pohotovost, bezprostřední hrozba invaze. Celý ten den byl ale klid a všichni přemýšleli co bude dál. Němci potom pozdě odpoledne odstartovali něco, co mnozí z pilotů kteří tomuto náporu čelili ve vzduchu, označili za nejtěžší druh útok jaký kdy zažili. Potom došlo k něčemu jako zázrak. Útok nesměřoval proti letištím, ale proti Londýnu. Letiště byla ušetřena.
Nad Londýnem se černala letadla. Všechny bomby našli svůj cíl. Kdyby takové bombardování pokračovalo ze dne, zasáhli by vše důležité. Loděnice, plynárny, vlastně všechno. Té noci se vrátilo 250 bombardérů. Hořící doky a skladiště dělaly neklamné značky. Göringova změna taktiky tlak uvolnila. Stíhací letectvo se konsolidovalo, ale Londýn hořel. Po náletu 7. září pracovali mnozí záchranáři a požárníci nepřetržitě 40 hodin. Většina z nás už to chtěla zabalit řekl jeden z nich, ale pak se člověk rozhlédl kolem a viděl, že ostatní makají dál. 15. září uskutečnila Luftwaffe další mohutný denní útok aniž by čekala jakýkoliv odpor. Tentokrát však byly Britové připravení. Toho dne bylo sestřeleno 56 německých letadel. Británie si udržela kontrolu nad vzdušným prostorem během dne. Královské letectvo vyhrálo bitvu o Británii.
Září 1940 se žádné další denní nálety nekonaly ,a invaze nemohla začít dříve než na jaře. Britská města se však stala cíli nočních bombardérů. Londýn byl takto ohrožován 76 nocí po sobě. Běžnou záležitostí se staly noční fronty před kryty. Záchranné čety hledaly pod troskami ty, kteří přežili. Lidé se dostávali do práce navzdory nočním tragédiím. Rozhlasoví reportéři sdělovali Americe a celému světu, že Londýn to vydrží. Duch Londýňanů si získal sympatie a pomoc, ale USA zůstávalo neutrální. Když Británie bojovala osamocené od září 1940 do května 1941 zahynulo při náletech 40 000 lidí. Sta tisíce lidí se ocitli bez domova.
Továrny pracovali ve dne i v noci. Noční směny ale byly narušovány leteckými poplachy. Proti německému nočnímu bombardování neexistovala žádná ochrana. 29. prosince 1940 německé letouny shazují zápalné pumy a Londýn je v plamenech. Vzniklo na 1 500 požárů. Hasili tak dlouho dokud nedošla voda a pak se mohli jen dívat jak budovy hoří. Střed Londýna byl zničen, ale Svatopavelská katedrála vydržela. Utrpení Londýna sdílela mnohá další města. Pro britská letadla bylo velmi obtížné dělat nálety na německé města a vláda zoufale hledala jiný způsob jak vést válku s nepřítelem. Rozhodli se, že jediné místo kde mohou s nepřítelem bojovat je severo africká poušť. 10. prosince 1940 dvě britské divize zaútočily na velkou italskou armádu v Severní Africe. Ke svému vlastnímu překvapení postupovali snadno a rychle kupředu. Pevnosti byly dobývány a zajato bylo na sto tisíc zajatců. Zdálo se, že se dá dostat Německu na kobylku přes Jugoslávii a Řecko. Doufali, že pokud by se jim podařilo zatáhnout Balkán do války, tak důsledky by mohly být příznivé a tak nastal přesun do Řecka, což mělo oddálit německé útok, ale Řekové si mysleli, že to útok spíše uspíší. Sami Řekové se bránili proti italské armádě, ale když Němci 6. dubna 1941 zaútočili, bylo Řecko přemoženo během tří týdnů. Stejně tak Jugoslávie, která se připojila ke spojencům. Bylo evakuováno 50 000 vojáku britského společenství. Účelu nebylo dosaženo. Ani s pomocí Jugoslávie nebyli schopni vést účinnou válku na Balkáně. Ztratili Řecko a mnoho mužů Další padli do zajetí. Rovnováha byla silně vychýlena v britský neprospěch.
Do května roku 1941 ovládalo Německo se svými spojenci většinu kontinentální Evropy a v severní Africe malá armáda pod Rommelovým vedením získala zpět skoro všechny britské výdobytky. Britové se snažili udržet Krétu jako námořní základnu. Němci zaútočili na Krétu pomocí 16 000 výsadkářů. Navzdory obrovským ztrátám získali velmi důležitý opěrný bod letiště Maleme, takže mohly být dopraveny další letecké jednotky a Němci postupovali. Ztráty společenství bylo 13 000 raněných či zajatých a vyústily v další evakuaci. Churchill považoval za nezbytné udržení Kréty za jakoukoliv cenu, ale stejně ji ztratili.
10. května 1941 protrpěl noční Londýn nejničivější nálet celé války. Více než 3 000 lidí zahynulo nebo bylo zraněno. Stovky požárů museli nechat samovolně uhasnout. Zdálo se konec zkázy není v dohledu, ale tohle byl zlomový okamžik. V dubnu 1941 svolal Hitler všechny velitele z Francie a vyprávěl o druhé fázi v bitvě o Británii. Později jim sdělil, že smyslem je pouze kamuflovat ofenzívu proti Rusku. Británie přežila a na řadě je Rusko.
5. díl Barbarossa
Rusko, polovina června 1941
Chaotická, nejistá země. Množí se pověsti o invazi Německa. V Kremlu to vypadlo, jakoby se o nacistické nebezpečí vůbec nestarali. Pokud ano, tak si myslili, že samo zmizí. Přitom jsou již milióny německých vojáků kolem ruských hranic, aby zahájili nejkrvavější pozemní bitvu v historii. Bitvu, která nakonec rozhodne druhou světovou válku.
Červenec až prosinec 1941
V červenci roku 1941 stál Hitler po návratu z Francie na vrcholu své slávy. Rychlost a jistota jeho vítězství ohromila dokonce i jeho generály. Jejich pochyby byly vyvráceny. Jejich nesouhlasné názory nebylo třeba brát v úvahu. V této chvíli jim Hitler svěřil, že v další řadě budou Rusové. V knize Mein Kampf Hitler napsal:
„Když mluvíme o nových územích musíme uvažovat o Rusku. Sám osud ukazuje tímto směrem.“
Rusko mělo zajistit pro Německo nový životní prostor. Obyčejný Němec stejně jako obyčejný Rus nebo jakýkoliv obyčejný člověk kdekoliv jinde byl překvapen Hitlerovým paktem ze Stalinem ze srpna 1939. Jemu, stejně jako ostatním to připadalo jako ten nejnepravděpodobnější kotrmelec největších světových rivalů. Nacisticko sovětský pakt Hitlerovi dobře posloužil. nebyly mu kladeny žádné překážky v otázce Polka ani Francie. Stalin dostal prostor k nadechnutí aby připravil svoji armádu poté co ji pustil žilou čistkami v 30-tých letech. Sázel i na dlouhý zápas mezi Německem a spojenci. Německé vítězství na západě bylo však rychlejší než očekával.
Pochybnosti o síle Rudé armády vzrůstaly i samotném Rusku. Čistky totiž zdecimovaly jejich vedení. 90% generálů, 80% plukovníků a více než polovina velitelského sboru zemřeli kvůli Stalinovým rozmarům. Armáda byla bez hlavy. Po mizerném vystoupení Rudé armády proti Finsku byly podniknuty kroky k její reformě. Když do Ruska dorazily zprávy jak německá armáda drtí Francii, reforma byla urychlena. V létě 1940 však stále nebyla ukončena. Stalin však uchopil svoji šanci a zatím co byl Hitler zaměstnán bitvou o Británii, zabral pobaltské státy. Estonsko, Litvu, Lotyšsko a část Rumunska. To nebezpečně přiblížilo Rusko k ropným vrtům v Rumunsko, na kterým bylo Německo závislé. Hitler nezasáhl a místo toho chtěl získat ostatní státy do svého područí. První bylo Bulharsko a jeho král Boris, pak Princ Pavel z Jugoslávie a král Michal z Rumunska. Hitler podepsal smlouvu z Maďarskem a Rumunskem. Rusové zareagovali velmi ostře. Obvinili Německo z neplnění paktu ze srpna 1939. Křehké ruskoněmecké přátelství se začalo rozpadat. Když k tomu Hitler přidal smlouvu s Itálií a Japonskem. Pakt tří byl údajně namířen jen proti USA a Británii. Rusové si mysleli něco jiného a velmi protestovali.
Hitler pozval v listopadu 1940 Stalinova poradce Molotova, aby napomohl k vyjasnění situace. Z hlediska vzájemných vztahu to byla katastrofa. Rusku se nelíbilo paktování Německa s Finskem, kteří byli s Ruskem v konfliktu. Hitlerovi se zase nelíbilo, že by Finsko mohlo připadnout Rusko, protože Finsko byla jeho zásobárna nerostných surovin. Ještě za Molotovovi návštěvy nařídil Hitler svých generálům naplánovat útok na Rusko na 15. května 1941 a operace dostala název Barbarossa. Po rudovousém pruským císaři který před staletími vedl křižácká tažení proti Slovanům. Hitlerovi generálové se snažili tento útok odvrátit, protože by znamenal otevření druhé fronty. Hitler argumentoval tím, že Británie nepředstavuje žádné nebezpečí. Východní tažení tak bude jedinou frontou za předpokladu, že operace skončí rychle. Hitler byl přitahován Ruskem jako kdysi Napoleon.
Hitler chtěl na Východ do nitra Ruska. V roce 1941 byla Rudá armáda největší na světě. Počtem tanků převyšovala a v letadlech se rovnala zbytku světových armád dohromady. Navzdory všemu byla Rudá armády lépe vybavena než předchozí oběti Německa. Vybavena byla dobře, ale co její morálka? Hitler si byl jistý, že stačí rozkopnout dveře a celá ta shnilá stavba se sesype k zemi. Ruští vůdcové stále věřili, že si mohou dopřát ještě trochu času než bude jejich armáda připravena k boji. Do března 1941 už stáli ruští vojáci tváří v tvář německým vojákům na hranicích s Maďarskem, Rumunskem a dokonce i s Bulharskem. Jugoslávie rovněž kandidovala na německý satelit, dokud lidové povstání za pomoci Británie nesvrhlo v Bělehradě nacistické loutky. Moskva uzavřela pakt se vzbouřenci. Následují den Hitler Jugoslávii napadl. Rozzuřen revoltou, nazval operace Odplata. Tahle operace odsunula Barbarossu o pět nesmírně důležitých týdnů. Rusko muselo počkat, až se Německo vypořádá se svým novým protivníkem. Hitler vpochodoval do Řecka a Moskva pouze opět protestovala. Tato nečinnost nemohla na Hitlera nepůsobit. Jen ho to učinilo ještě svéhlavějším jak se jeho armády hnaly za dalšími snadnými vítězstvím.
Stalinovi špióni ho informovali o tom, co se děje na hranici a op shromažďování německých vojáků na hranici. I zahraniční zpravodajové Stalina varovali. Stalin jen pokrčil rameny. Zajímavé je že Churchill a Roosevelt Stalina informovali a německé armádě na hranicích. Stalin si však myslel, že je to z jejich strany trik, jak ho donutit mobilizovat síly, pokus odvrátit jeho pozornost aby tak vyprovokovali Hitlera k útoku. Stali západu prostě nevěřil.
Moskva 1. květen 1941. Krásná vojenská přehlídka měla asi uklidnit ruský lid. Cíle ruské diplomacie bylo stále Hitlera usmiřovat v naději, že se podaří odvrátit jakýkoliv útok dokud nebude dokončena reforma Rudé armády. Takže generálové školili, diplomaté fedrovali obilí a tolik potřebné suroviny do Německa, zavíraly oči před průlety německých průzkumných letadel nad Ruskem a dokonce zpomalili výstavby pohraniční obranné linie aby se snad Berlína nedotkli. Zatímco si politici potřásali rukama, tak 3 milióny německých vojáků se přesouvali k ruským hranicím. Největší pozemní bitva v historii měla zanedlouho začít.
Operace Barbarossa začala a postup vojsk byl velice rychlý. Urazili víc než 100 km za den. Hitler plánoval za zničit Moskvu za 4 měsíce. Němci prostě byli přesvědčeni, že válka bude podobně rychlá jako s Polskem nebo Francií. Kromě překvapení měli Němci výhody ve značné převaze co do počtu vojáků i palebné síly. Během prvního dne byly zneškodněny tři ruské pěší divize a dalších 5 bylo rozsekáno na kusy. Při překračování řeky jsme byli napadeni několik zastaralými ruskými letouny které byly okamžitě sestřeleny.
Během prvních dvou dnů byly zničeny více jak 2 000 ruských letadel. Největší letectvo světa spělo k vyhlazení. Bez leteckého krytí byly ruské pohraniční armády zredukovány či zcela zmizely. Do týdne byla německá armáda na půl cestě k Moskvě. Za měsíc získali Němci území dvakrát větší než bylo Německo. Ruská města padala před tanky jako kuželky. Ruská tanky v malých skupinkách byly snadnou potravou pro německé dělostřelce. U Minska a Smolenska ztratili Rusové 6 000 tanků. Běhen prvním 14 dnů zahynulo na půl miliónu Rusů a téměř milión jich padl do zajetí. Jak šly týdny dál ruské ztráty narůstaly a udivení Němci odmítali uvěřit, že takové plýtvání lidskými životy může pokračovat.
Hitlera vždy zajímalo více než dobývání měst zajímalo ničení nepřátelských sil v poli a zajímání území. Jeho generálové však soutěžili v tom, kdo porazí více ruských měst a hlavní triumf měla být Moskva. Dobít ruské město bylo dle argumentů generálů rozhodující. Hitler však dával přednost zničení ruských sil na jihu v domnění, že k rozhodující bitvě dojde tam. Moskva nebyla Hitlerovou prioritou. V srpnu tak nařídil svým tankům aby se stočily na jih. Kyjev, hlavní město Ukrajiny byl dobit v polovině září. V jednom nejpozoruhodnějších obkličovacích manévrů v historii vojenství, zajaly německé tanky v Kyjevě téměř tři čtvrtiny miliónu Rusů. Němečtí kameramani s radostí natáčely zástupy zničených Rusů, ale v budoucnosti je čekalo jiné peklo. Zajetí rukou nacistů. Z každé stovky těchto ruských zajatců se pouze tři někdy vrátí živí. Do konce září 1941, po pouhých třech měsících války Ruskové ztratili téměř 3 milióny lidí. Jenže ruská pružnost měla ohromit svět. Němcům bylo vštěpováno, že mají své ruské protivníky považovat za plnohodnotné. Nebylo to však dlouho co si němečtí vojáci na frontě začali přinejmenším myslet, že jsou spíše výjimeční než cokoliv jiného. Rusové málo kdy křičeli když byli raněni a vždy se zdálo, že na obzoru je jich stále víc. Německý generál na frontě prohlásil, že Němci se podobají slonům a Rusové mravencům. Slon jich sice hodně udupe, ale nakonec ho množství mravenců udolá a sežere.
Rusko, ohromné, nádherné Rusko, kde se táhly kopce, údolí pole a svoji velikostí naháněli Němcům strach a budili v nich depresi. Široká krajina nebrala konce. Tradiční Ruskou strategií bylo směnit prostor za čas. Čas nebyl na straně Hitlera, pokud chtěl dosáhnout vítězství do zimy. Hitler měl ještě jednoho velkého nepřítele a to byl samotný ruský lid odhodlaný ke všemu. Sjednotil se a národ byl jako jeden muž.
Když byla Ukrajina přemožena a Leningrad obklíčen, obrátil Hitler svoji pozornost k největší kořisti ze všech, k Moskvě. Moskva byla v říjnu 1941 již frontovým městem. Německé jednotky byli už jen 300 km daleko. Množily se zvěsti o brzké kapitulaci. Ve městě vládl vojenský režim. Skoro každý nalétávaly německé letouny. Skutečná bitva o Moskvu začala začátkem října. Situace se začala vyvíjet v neprospěch obránců. Dvěma velkými obchvaty zajali Němci dalších 700 000 ruských vojáků. Němci očekávali nezadržitelný pád Moskvy.
Bylo krásné léta, ale ruská zima se přihlásila dříve. Začalo sněžit už koncem října. Tehdy Němci zjistili, že jsou absolutně nepřipraveni a špatně vybaveni na to, co mělo nastat. Když se jeden z velitelů zeptal kdy může očekávat zimní oděvy, bylo mu řečeno, aby nevznášel další zbytečné požadavky. V den kdy před Moskvou napadl první sníh, dostali její obránci nového velitele, Žukova. Tuto noviny se němečtí zpravodajové ani neobtěžovali sdělit Hitlerovi, ačkoliv Žukov předtím vedl obranu Leningradu s obrovskou energií. Obrana Moskvy byla větším testem Žukovova obranného umění. Sníh brzo roztál a proměnil silnice v bahniska. Počasí se zhoršovalo a mnozí němečtí velitelé by raději postup na zimu zastavily. Hitler nesouhlas, protože pořád věřil, že do zimi bude vítězství jeho. Armáda měla vyrazit kupředu, jakmile země zmrzne a tanky se budou moci pohybovat. Tohle zdržení dovolilo Žukovovi zorganizovat obranu Moskvy. Rusům zbylo na obranu města méně než 400 tanků. Prostor Žukovovi rychle ubýval, ale čas byl pořád na jeho straně, protože ze severu vanuly studené větry. Jenže 14. října prorazila tanková skupina a zabrala Kalinin, asi 150 km na sever. O několik dní později dobila další jednotka Možajsk 100 km západně a pěší divize obsadila Gorgij, vzdálených pouze 65 km. Moskevské obyvatelstvo zachvátila panika a ti kteří mohli, odjeli. Bylo jich na 2 milióny včetně vládních složek. Dokonce i Leninova rakev byla odvezena spolu s dalšími klenoty z Kremlu.
Zatím co Hitler plánovat svůj konečný útok na Moskvu, Žukov ho zosnoval také. Na obranu stáhl tolik jednotek kolik se jen odvážil. Existovala však ještě jedna rezerva na niž Rusové zatím nesáhli a ani je nikdy nenapadlo, že by museli. 40 divizí Sibiřské fronty. Jedny z nejlepších jednotek v Rusku, cvičené na boj v zimě. Od června očekávaly japonský útok. V polovině října Stalinův hlavní špion v Tokiu hlásil, že se japonské zraky upírají jinam. Stalin uvěřil a divize stáhl k Moskvě. Sám Stali se ukázal lidem na vojenské přehlídce a tím velmi povzbudil ruský národ. Ukázal, že neutekl a že si zachoval pevné nervy a to rozšířilo do všech armádních složek. Země ztvrdla a tanky mohly opět vyjet. 26. listopadu dorazily na vzdálenost 50 km od Moskvy. O 4 dny později byly na 40 km od Moskvy a Žukov zatím nepoužil sibiřské divize a ani německá špionážní nezjistila přítomnost takové množství čerstvých jednotek blízko Moskvy. Navíc Němci měli své vlastní starosti. Jednoho rána vše zmrzlo. Auta seděla přimrzlá v bahně. Ani tanky nemohly vyjet. Teploty klesly na mínus 40 stupňů. V autech zamrzl olej. Zima zasáhla vojáky. Hodně jich padlo za oběť omrzlinám a žaludečním potížím. V té době měli Němci za sebou skoro 2 000 km a začala je ničit ruská zima. Hitler si vůbec nepřipouštěl, že to byl konec jeho strategie. Armáda už to věděla.
6. prosinec. V okamžiku kdy morálka německé armády byla na bodu mrazu, vypustil Žukov své Sibiřany. Pro Němce to byl děsivý pohled a také poprvé uviděli ruské tanky jak uhánějí po zasněžených polích. Němci ustupovali a všude naráželi na Rusy. Tak jak Rusové získávali nazpět některé svoje území, začínali se odkrývat hrůzy nacistické okupace. Všude jen smrt, týrání zůstávalo po nacistech.
Heslem se stalo: SOUDRUHU, ZABIJ SVÉHO NĚMCE.
Během první ruské ofenzívy bylo zajata na 300 000 Němců. Němci zakoušeli strach, kterým dříve tak rádi zahrnovali jiné. Věděli, že se zajatci nebude zacházeno v rukavičkách. Bylo to ,poprvé, co Němci poznali temné stíny nastávající doby. Dva dny po zahájí ruské ofenzívy napadli Japonci Pearl Harbor. Válka nabírala zcela jiný směr.
6. díl Banzai – Japonsko
Japonsko 1931 – 1942
Rituál za smytí viny sedmi duší před jejich Bohem. Za sedm popravených japonských válečných zločinců po ukončení druhé světové války, to provádějí v Japonsku dodnes.
Japonsko trpělo velkou depresí po první světové válce víc než většina ostatních zemí. Populace se každý rok zvětšila o milión dalších hladovějících. Žádné vlastní nerostné zdroje, katastrofální neúroda a následuje hladomor. Japonci vyrůstali ve velmi tvrdých podmínkách. Nacionalismus, vzpoury důstojníků, to vše posouvalo Japonsko pod nadvládu armády. Politici se museli spokojit s druhou rolí ve vedení státu. Japonská armáda měla špatnou pověst až do konce 30-tých let. Pozvedly ji vlastenecké spolky. Mnozí z nich byly spíš gangsterské spolky, které ve jménu vlastenectví začaly páchat jakékoliv zločiny. Armáda ovládala i školství a úcta k bojovým umění byla dětem vštěpována od malička.
Císař byl pro Japonce Bohem. Hirohito si vybral kralování a ne vládnutí. Dovolil, aby s ním vojenské kruhy manipulovaly. Armáda chtěla řešit ekonomické problémy Japonska expanzí na asijskou pevninu. Korea už dlouho byla japonská a tak základny mohly být i v Manchuria. Tvořila ji převážně pustá divočina. Byly tam však suroviny, které Japonsko postrádalo. Japonsko je napadlo a vzhledem k malé, slabé armádě ji brzo ovládlo a hnalo tak jejich nešťastné obyvatele před sebou. Svět byl šokován, ale na nic se nezmohl.
Protože obsadili Manchurii tak snadno a bez námitky zbytku světa, obrátili japonští generálové svůj zájem k sousední Číně. kde žilo na 500 miliónů lidí. Ta se po staletí cítila za svojí zdí tak bezpečně. V červenci 1937 byl vyroben incident podle něhož Číňané stříleli po Japoncích. Bez vyčkání na vyšetření, Japonsko napadlo Čínu. Nesjednoceni a špatně vybaveni Číňané nebyli krutým Japoncům rovnocennými partnery. Během několika týdnů zabrali Japonci většinu severní Číny a bombardovali Peking. Peking padl a na řadě byla Shangaj. Když padla Shangaj, japonské jednotky postupovaly údolím kolem řeka Jang-c’-ťiang, aby ohrozily tehdejší hlavní město Nanking.
Právě tam v prosinci 19367 spáchali Japonci něco, co bylo do té doby jedním z nejhrůznějších zvěrstev tohoto století. Jejich vojáci chladnokrevně zmasakrovali více než 200 000 Číňanů. Dokonce i nacisté byli šokováni a nabídli své prostřednictví při vyjednávání aby se zabránilo dalšímu krveprolití. Japonští generálové byli však se svými vzrůstajícími vojenskými úspěchy stále více nenasytní. Do léta roku 1938 zabrali Japonci podstatnou část Číny. Dobývali však jen prázdná místa, protože Číňané se stáhli do svého ohromného vnitrozemí. Nepříjemné pro Japonce však bylo to, že jejich aktivity vzbudily pozornost u jejich dávného nepřítele, Ruska. V létě 1938 potom ruští a japonští vojáci bojovali o holé pahorky na sovětsko-manchurijské hranici. Japonci dostali takový výprask, že po pouhých dvou týdnech přistoupili na dohodu. O deset měsíců později vypukla další potyčka v které byli Japonci opět poraženi, a to samotným Žukovem. Od té doby byli Japonci opatrní, aby se nedostali do dalších konfliktů s Ruskem. Takhle se ale ocitli blíž k Německu a Itálii. Byla zavedena pouze jedna politická strana a ta umožnila ovlivňovat armádě dění v zemi.
Vlivy Západu na Japonsko sílily a to se armádním velitelům nelíbili a tak tomu chtěli zabránit. Armáda zasahovala do všeho dění a tak se celé Japonsko připravovalo na válku. Čínská válka trvala až do roku 1940 a japonští generálové hledali způsob jak ji ukončit. Hitlerova vítězství nad Francií a Holandskem v květnu 1940 a zdánlivě rychlá porážka Británii učinila japonské generály nenasytnější. Během tří měsíců po pádu Francii loutková vláda povolila armádě vstup do francouzské Indočíny, hodně blízko k Filipínám( americká država). Amerika zareagovala uvalením embarga na dodávky železné rudy a leteckého paliva Japonsku. To však Japonsko posunulo ještě blíž k Německu. Berlín září 1940. Německo, Itálie a Japonsko uzavírají pakt tří. Dvě války na opačných koncích se spojily.
Japonský ministr zahraničí navštívil po své cestě Dobré vůle za Hitlerem v dubnu 1941 Moskvu, kde podepsal se Stalinem pakt o neutralitě. Rusko představovalo pro bezpečnost Japonska stálé ohrožení a proto pozemní armáda zatoužila po zúčtování. Japonsko mělo nejsilnější námořnictvo v Tichém oceánu, ale když obsadilo zbytek francouzské Indočíny, Spojení státy na ně uvalily embargo na dodávky ropy a tím způsobily Japonsku kritický nedostatek této suroviny. Japonci se mohli buď stáhnou a utrpět na reputaci, nebo vyrazit na jih a zmocnit se ropných vrtů v Indonésii.
Japonci se pokusili ještě se s USA dohodnout na zrušení embarga, ale byla to jen taková hra na obou stranách. Nálada byla mizerná na obou stranách a situace se vyostřovala. V USA se jednalo, ale j Japonsku se ladily dobyvatelské plány. K získání ropy bylo třeba útoky na Indonésii, Filipíny a Malajsii a vyřešit problém jak ji dopravit do Japonska aby jim neznemožnila americká flotila na Havajském Pearl Harbor. Kdyby Japonsko muselo bojovat konvenčním způsobem, velkou naději na vítězství by nemělo. A proto vznikla myšlenka provést společně se zahájením války úder na Pearl Harbor. Vše bylo nutno udržet v tajnosti, protože kdyby USA zjistilo, že se k nim blíží japonské loďstvo, okamžitě by na něj zaútočilo. Japonská flotila letadlových lodí vyplula 26. listopadu. Trvalo jí jedenáct dní než nepozorovaně urazila asi 6 500 km doplula asi 320 km od Havaje. Ačkoliv Američané rozluštili japonské šifry a věděli že válka hrozí, nezjistili kde Japonci zaútočí. V 6 hodin ráno v neděli 7. prosince 1941 vzlétají první japonská letadla na Pearl Haber. Začaly padat bomby na americké lodě. Vše hořelo a námořníci létali vyvrženi výbuchy do vody. Ti měli štěstí, přežili.
Všech devět lodí americké námořní flotily bylo potopeno, či vyřazeno z provozu a to i několika torpédoborci a křižníky, ovšem žádné letadlové lodě Naštěstí byly toho rána na moři. Japonci nepotopili jen americké lodě, ale i britské. Japonci byli se svým úspěchem spokojeni. Na Boží hod padly Japoncům do rukou Hongkong, Manila, Borneo. Největšího vítězství se dočkali v Malajsii. Japonci byli 2x přečísleni. Měli jen mizerné mapy, ale nutili Brity utíkat, nedovolili jim zastavit aby se opětovně seskupili. Japonci nasadili tři sta tanků a Britové neměli žádné. Poprvé Japonci bombardovali Singapur stejného dne jako Pearl Harbor. Světla velké města je naváděla během celého náletu, protože nikdy nevěděl jak se dají vypnout. Brity stála moc válka s Německem a na Malajsii jim chyběly síly. Malajsie nebyl prioritou a proto britští vojáci neměli šanci vůbec něco proti vycvičeným Japoncům dokázat. Britové předpokládali, že by Malajsie měla vydržet alespoň tři měsíce. To by stačilo, aby byly včas poslány posily. Jenže Japonci postoupili za sedm týdnů o 7 000 km. 8. února 1942 překročili úžinu Johore a dostali se na ostrov Singapur. Na severním pobřeží nebyla žádná obranná zařízení a tak se Japonci mohli v klidu vylodit a zmocnit se zásob vody. Japonci si klidně bombardovali nechráněnou zemi, ale docházeli jim munici a tak zvažovali stažení. Nevěděli však že britská morálka je v troskách. 15. února dorazil k Japoncům britský vyslanec generála Percivala. Chtěl sjednat schůzku Percivala a Jamašity. Schůzka se konala a Britové se vzdali. Pád Singapuru byl katastrofou britské historie. Více než 130 000 vojáku sklopilo svoje zbraně. Nejhorší kapitulace jakou britská armáda zažila. Japonským vojákům bylo vštěpováno aby se nikdy nevzdávali. Je proto přirozené, že když viděli tolik vojáků se vzdát, pohlíželi na ně s velkým pohrdáním. Celá jihovýchodní Asie ležela Japonsku u nohou. A tak za pár týdnů stála celé japonská armáda u Indie a námořnictvo se blížilo k Austrálii. O takových úspěších nesnili. Poslední ponížení Britů. Posádka vzdává čest triumfujícím Japoncům. Nad jednou imperiální mocností zašlo slunce. Nad druhou stoupalo výš a výš.
7 díl – Vlastní cestou – Amerika vstupuje do války
Doufám, že USA zůstanou mimo tuto válku – řekl roku 1939 prezident Roosevelt a ujišťuji vás, že naše veškeré úsilí k tomu bude směřovat. Pokud budu moci zabránit přerušení míru v USA.
USA 1939 – 1942
Začátkem roku 1940 britský velvyslanec hlásil že devět z deseti Američanů zastává názor, že by Amerika měla zůstat mimo válku. Jejich nacistická strana dokonce byla přesvědčena, že by Amerika měla pomoci Německu. Amerika byla vnitřně rozpolcena a hodně se volalo po izolaci od zbytku světa, ale v podstatě převládl názor o nevměšování se do věcí Evropy. V částech USA vzrůstala nevraživost vůči Británii, protože cítili, že se je snaží vtáhnout do války s Německem.
Po pádu Francie byla většina Američanů ochotna Británii pomoci, ale stále byli silně proti vstoupení do války. Do toho vstoupily prezidentské volby. Při všeobecném nacistickém triufu však Roosevelt nemohl čekat na své znovuzvolení, aniž by USA alespoň z části neuvedl do válečné pohotovosti. Tak se také stalo. Roosevelt se dočkal skutečného boje ačkoliv aby zůstal ve hře slíbil stejně tak jako jeho protivník, že americké chlapce do cizích válek nepošle. Roosevelt obhájil post prezidenta. Po svém znovuzvolení měl pocit, že má mandát poskytnout Británii veškerou válečnou pomoc, ale musel postupovat velmi pomalu, protože Amerika byla stále hluboce rozdělena.
V březnu 1941 byla uzavřena smlouva o půjčce a pronájmu, proto mohl prezident alespoň něco dělat ve prospěch Británie. Roosevelt oznámil lidu Ameriky, že oni se musí stát zbrojnicí Ameriky, aby jí mohli pomoci ve válce proti Hitlerovskému Německu. Ani tohle řešení nebylo americkým obchodníkům po chuti, protože převládal pocit, že tento podnik bude vysoce prodělečný. Je to tak. Finance jsou vždy na prvním místě.
V roce 1941 se stávkovalo a demonstrovalo. Půl miliónu horníků stávkovala skoro měsíc. Potom stávkovali dělníci v leteckých závodech a tak se zpozdila dodávka do Británie. Bylo nutno povolat vojsko, aby se výroba zase rozběhla. I když se Američané snažili vyhnout válce, tak válka sama je začala dohánět. 11. červen 1941 německá ponorka potápí americkou nákladní loď Robin Moor. Roosevelt to použil jako záminku k obsazení Islandu a osvobození tamní britské posádky. 4. září americký torpédoborec byl u Islandu napaden německou ponorkou. Roosevelt dal okamžitý rozkaz k palbě. 16. října americký torpédoborec Corny byl zasažen německým torpédem když doprovázel konvoj ve středním Atlantiku. Roosevelt tento incident použil aby kongresem protlačil zrušení zákona o neutralitě. 13. října byl potopen Rubin James. Zahynulo 115 lidí, přežilo 46 lidí.
Navzdory tlaku Churchilla který si velmi přál Ameriku na své straně, neudělal nyní Roosevelt nic. Začínalo bát zřejmé, že musí dojít k něčemu mnohem horšímu, aby byla Amerika zavlečena do války. Když k incidentu došlo byl strašlivý, ale odehrál se na neočekávaném místě – Pearl Harboru. Mezi Amerikou a Japonskem začala válka. Ani teď nevyhlásila Amerika válku Německu, ale Británii se připojila k USA ve válce s Japonskem. Rozhodl to za ně Hitler a vyhlásil USA válku. Začal hon na cizince. Nejvíce nenáviděni byli pochopitelně Japonci. Američani je nikdy neměli rádi, protože pro ně byli konkurencí. Pracovali tvrději než Američani. Mnozí toho využili a vytvořili si antipatii vůči Japoncům. Více než 100 000 japonských Američanů bylo hromadně internováno. Se 600 000 německými a italskými Američany se zacházelo individuálně.
Jeden člověk byl v noci po Pearl Harboru šťasten – Churchill, protože věděl, že je Británie zachráněna. Odcestoval do USA aby zajistil novou alianci a ujistil se, že válka bude vedena napřed v Evropě a potom teprve v Tichomoří. Churchill věděl, že čas je na straně spojenců. S americkou průmyslovou silou v zádech nemohli prohrát.
Rok 1942 začal pro Američany v Pacifiku špatně. 1. ledna padla Manila, hlavní město Filipín do rukou Japonců. Japonci zatlačili Američany až k poloostrovu Batan. Američané měli v plánu udržet poloostrov asi 6 měsíců a to do doby než dorazí posily. Nikdy se jich nedočkali. Obklíčené americké jednotky postrádaly vzdušnou podporu, měly nepatrné lékařské zásoby a morálka byla rozložena. Generál Douglas MacArthur vojáky opustil a odjel do bezpečí. Namyšlení Japonci vyzvali Američany obložené na Batanu aby se vzdali. Japonci se přichystali k útoku. Začátkem května 1942 se americký velitel na Filipínách vzdal. 80 000 Američanů se vzdalo. Nejmasovější kapitola v amerických válečných dějinách. Japonci donutili v horkém slunci pochodovat Američany do zajateckých táborů vzdálených asi 150 km. Bez vody, léků, jídla a při velkém bití zemřelo cestou asi 10 000 vojáků. Na jaře roku 1942 dosáhla území dobitá Japonci svého vrcholu. Tokio si myslelo, že USA a Británie budou nyní chtít uzavřít mír. To by umožnilo Japoncům ponechat si své výdobytky. To už se ale podnikaly odvetné kroky na Japonsko, přímo na Tokio. Letadlové lodě se dostaly do momentu dokonalého překvapení, protože si jich nikdo ve vodách Japonska nevšiml. Američané měli 16 letadel a na každém tuna bomb. Letecký nálet zasáhl Japonsko a jejich vůdce a vyprovokoval v nich nerozvážnost. Už od Pearl Harboru hledalo Japonsko námořnictvo k rozhodující bitvě s americkým námořnictvem. K bitvě, které by rozhodla o vítězi nad Pacifikem.
Začátkem června si Japonské letadlové lodě daly dostaveníčko poblíž ostrova Midway, asi 2 000 km od Havaje. Tam na ně již čekali Američané a Japonci jim vlezli do pasti. Japonci soustředili svoji pozornost na Midway, tak americké námořní síly se chystaly udeřit na japonskou flotilu letadlových lodí. Midway, jedna z největších námořních bitev znamenala, že Amerika získalo znovu kontrolu nad Tichým oceánem, což byl konec japonským nadějím na další územní zisky. Tytéž čtyři japonské letadlové lodě které vedly útok na Pearl Harbor, byly zničeny právě letadly z těch amerických lodí které byly tehdy na moři. Zlomový okamžik nejen na moři, ale i na pevnině. Ostrov Guadalcanal na Šalamounových ostrovech nejjižnější bod Japonci dobitých území. V srpnu 1942 se spojenci vrátili. Pro Američany to byla jejich první invaze této války.
Nakonec se v Tichomoří začala obracet karta ve prospěch spojenců. Byla to však jen okrajová záležitost. Hlavní byla Evropa a porážka Hitlera. Listopad 1942 600 lodí naložených vojáky a materiálem vyplulo k Severní Africe. Amerika se vydala na cestu.
8. díl – Pouštní válka – Afrika
1940 – 1943
Tahle země byla stvořena pro válku. Válka zde nemůže zničit žádnou zeleň, či krajinu. Tato půda je tvrdá a neporušitelná.
10. června 1940 Mussolini vyhlašuje válka Francii a Británii. Už jako dávný konzul toužil Mussolini po africké říši. Stihl zmasakrovat Habešany a podmanit si Libijce a chtěl víc. Chtěl dosáhnout stejných vítěuství jako Hitler, aby s ním mohl usednout jako rovný s rovným u jednacího stolu. Mussoliniho zrak se upíral k Egyptu. Na podzim roku 1940 poslal čtvrt miliónu vojáků do svého egyptského souseda a Libye. Dalších 300 000 pak do Etiopie. Proti nim stálo v Egyptě pouze 30 000 britských vojáků západní pouštní armády.
13. září 1940 když vrcholila bitva o Británii vyrazili Mussoliniho muži dobýt Egypt. Přečíslené britské jednotky jen ustupovaly. Po čtyřech dnech dorazily Mussoliniho jednotky do Sidi Barani, 100 km na egyptské území kde se zastavily. Stály ještě 500 km od Káhiry. Britský generál Conor měl tak čas k naplánování protiútoku. Tato operace měla trvat čtyři dny a právě toto bylo zlé pro italské opotřebované tanky a špatnou bojeschopnost. I zásobování bylo zlé. Conor se dostal za italské jednotky a jejich odpor zlomil a zabral Benghazii a El Agheilu. Byla dobita oblast o velikosti Francie a Anglie. Pro Brity to bylo neuvěřitelné vítězství a navíc zázračně načasované neboť doma zuřily těžké nálety. Pro Mussoliniho znamenala porážka pouhých šest měsíců po jeho vstupu do války zatržení jeho imperiálních aspirací.
Do zajetí padlo kolem 200 000 Italů. Tripolis hlavní město Libyi již padalo do Conorových rukou. Churchill však výkvět jeho armády stáhl, aby tak čelil nacistické hrozbě v Řecku. 12. únor 1941 a Hitler přichází zachránit Mussoliniho. Do Tripolisu přichází malá, narychlo sehnaná jednotka. Muž, jehož si Hitler vybral aby zachránil Mussoliniho před dalšími pohromami se proslavil předešlého léta ve Francii, byl Rommel Ervin. Rommel dosud o pouštní válce nic nevěděl, byl však rozhodný a odvážný. Stejného dne jak dorazila, byla jednotka Afrikakorps vyslána na frontu. Posledního březnového dne, kdy ještě všechny jednotky nepřistály, zaútočil na Brity u El Agheili a za pouhých 12 dní je zatlačil o 800 km blíž k Egyptu. Teď padali po tisících do zajetí Britové. Do poloviny dubna zahnal Brity tam, kde začali a zrodila se Rommelova legenda. Zůstalo jedno nepříjemné žihadlo, Tobruk. 160 km za frontou tamější australská posádka odolávala a upírala Rommelovi cenný předsunutý přístav pro jeho zásobování. Doku Torbruk zůstával v rukou Britů byli ohroženy Rommelovi zásobovací linky a to mu bránilo v postupu dál do Egypta. Rommel se připravil na obléhání Tobruku. Povolal i letectvo. Na Tobruk se uskutečnilo přes tisíc náletů. Rommelovi přímo před očima nahradilo královské námořnictvo posádku Tobruku čerstvými silami. Poláci, Jihoafričani, Indové a Britové. Roku 1941 vládlo královské námořnictvo Středozemnímu moři. Tento stav trval od předešlého podzimu kdy na hlavu porazilo silnou italskou flotilu u Taranta. BGritové tak mohl brázdit tyhle vody celkem nerušeně. Měli svoje základny na Maltě a tak mohli obtěžovat Rommelovi konvoje mezi Itálií a Tripolisem. Rommelovi se nedostávaly zásoby včetně benzínu a tak nemohl toho léta použít tanky aby mohl postoupit dál do Egypta. Co však bylo horší, nemohl dobýt Tobruk a ten mu zůstával trnem v oku.
Pouštní válka se ocitla na mrtvém bodě. Nastala chvíle na nový plán a doplnění zásob. Rommelova taktika byla účinnější jak britská. Hlavně v použití tanků. Hlavní Rommelovou protitankovou zbraní byla 88 mm děla, která byla velmi účinná. Remmel neměl nad Brity převahu jen v taktice a ve vybavení, ale těšil se důvěře Hitlera. Jeho protivník byl pod neustálým tlakem Churchilla aby dosáhl vítězství. Když se mu nezdařilo, byl nahrazen. Na rozdíl od Němců měli Britové k dispozici jen málo tankových transportérů a tanky byly v mizerném stavu. Pro Churchilla setrvávala pouštní válka příliš dlouho na mrtvé bodě. Potřeboval vítězství zvláště po pokuřujících porážkách v Řecku a na Krétě. Britové teď měli více výzbroje, ale jejich taktika se nezměnila. Rommel mohl být v pokušení opakovat Wellingtonova slova:
„Po staru zaútočili a my jsme je po staru zastavily.“
Během prvních pěti polistopadových dnech přešel Caninghem o sto tanků, hlavně kvůli jejich poruchám. Když Britové hleděli zblízka do tváře porážce rovnováha bitvy se dramaticky naklonila v jejich prospěch. Rommelovým tankům docházel benzín. Sevření Tobruku bylo uvolněno a Rommel musel ustoupit o 8020 km zpět do výchozího bodu. Během několika týdnů podnikl Rommel protiútok. Proti oslabeným britským silám znovu dobil Benghazii a opět ohrožoval Tobruk. Byl zastaven až u Gazaly. Nastal pat.
Britská ofenzíva byla naplánova na konec května, ale Rommel jako vždy udeřil první. Britové položili sice miny, ale Rommel je po křídle obešel. Britské tanky opět zklamaly a německé je naprosto překonaly. Gitvu o Gazalu vyhrál Rommel a otevřela se mu cesta k Tobruku, který měl zanedbané opevnění, už nebylo tak pevné jako dříve. Berlínské rádio vysílá zprávu o kapitulaci Tobruku. Pro Churchilla to byl velmi temný okamžik. Pro Rommela vrchol jeho kariéry a vděčný Hitler ho jmenoval polním maršálem.
Britové se stáhli dál do Egypta, hlouběji než kdykoliv předtím. Britové ustupovali až do 30 června 1942 kdy dosáhli železniční zastávky pouze 100 km od Alexandrie v El Alameinu. Nebyl to náhoda, že k boji vybral tohle místo. Nedaleko byla Katarská prolíklina, pohyblivé moře písku, naprosto nevhodné pro tanky. Na zásadní bitvu se připravoval Claude Auchinleck, který převzal velení osmé armády. Jenže Churchill plánoval i jeho výměnu. Rommel však nečekal na Churchillovo rozhodnutí a vrhl své unavené jednotky vpřed, poslední pokus o dobytí unaveného Egypta. V červenci, možná v nejdůležitěší bitvě, ho Auchinleck zastavil. V srpnu se Churchill vydal osobně zkontrolovat morálku vojáků. Pád Tobruku ho podráždil, ale uvítání jakého se mu dostalo od osmé armády ho povzbudilo. Mezi tím se již rozhodl Auchinlecka nahradit. Novým velitel se měl stát Montgomery ačkoliv během války ještě nevkročil na poušť. Zákony pouštní války začaly pracovat proti Rommelovi. Čím dále člověk postoupí, tím delší jsou zásobovací linky. Jen každá čtvrtá z Rommelových zásobovacích lodí projela. Jeho příliš pozdní rozhodnutí znělo, rozdrtit Maltu. Německé letectvo den co den po stovkách nalétávalo na ni. Stala nejbombardovanějším místem na zemi. Malta vydržela. Montgomery získal i vzdušnou nadvládu díky tomu, že Malta vydržela.
Za katastorfálního nedostatku pohonných hmot musely Rommelovi konvoje jezdit z hlavní základny v Tripolisu přes 2 200 km, zatím co Montgomery byl pouhých 150 km od své Alexandrie. V září dostala Afrikakorps ránu když Rommel onemocněl a Hitler mu nařídil vrátit se domů. Montgomery spatřoval svůj hlavní úkol v pozdvižení morálky vojáků. Byl první britským vojákem který se projevoval jako americký politik. Monty začal okamžitě objíždět všechny útvary osmé armády aby si mohl s vojáky promluvit. Během pár dní zavládla v armádě zcela jiná atmosféra. Monty jim prostě řekl, že špatné časy jsou pryč a před nimi je jen úspěch. Montgomery dohlížel na to, aby jeho armáda měla ty nejnovější zbraně.
Rommel naproti tomu položil na linii miny a britští vojáci je hledali pomocí klacku a ručně je pak vyhrabávali. Německá minová pole byla široká 8 km. K jejich překonání shromáždil Monty 250 000 vojáků 2x více mužů než měl k dispozici Rommel. 23 říjen 1942 na poušti se stmívalo a na své pozici mířilo 1 100 tanků a 1 000 děl. Během prvních dvou dnů ztratil Moty 200 tanků, což byl počet, se kterým Němci začali. Rommel se vrátil do Afriky i když mu nebylo dobře a okamžitě podnikl protiútok a byl rozčilený, že jeho tanky to neudělaly, když Britové uvízli v minových polích. Bylo však příliš pozdě. Rommel byv zatlačen zpět se ztrátami, které se nemohl dovolit. Ztráty však byly velké na obou stranách. Jak Monty předpovídal, byl to vražedný boj. Nadešla chvíle aby Monty vypustil svých 800 tanků. Rommel měl méně než 100 tanků. Tanková birav trvala dva dny. Největší bitva pouštní války. Rommel měl už jen 35 tanků a Monty 600. Rommel se chtěl stáhnout, ale Hitler mu nařídil zůstat. Britské tanky prorazily a odpoledne 4. listopadu 12 den bitvy Rommel s celou armádou hromadně ustupoval. Tisíce Italů zůstalo vzadu a Němci jim zabavili jejich dopravní prostředky. Monty vyhrál a v Británii se rozezněly zvony.
6. listopadu se silně rozpršelo. Všichni britští velitelé byli pro postup vpřed aby chytili Rommela, než zvládne zorganizovat svoje jednotky, ale Monty neměl v úmyslu riskovat, že sám padne do pasti. Letadla dohlížela, aby Rommelův ústup nebyl beze ztrát, ale každý den se zastavil, aby alespoň z části bojoval. 13. listopadu, k velké Churchillově radosti, byl znovu dobit Tobruk. V lednu získali zpět Tripolis. Bitva je u konce.
9. díl – Rusko léto 1942 – Stalingrad
Němci opět postupují do předu. 6 armáda Hitlerova armáda měla nový úkol. Dostat se dál na východ než se kdy podařilo a rozdělit tak Rusko na dvě poloviny..
červen 1941 – únor 1942
Plán německé armády zničit Rusko bleskovou válkou jako v roce 1941 selhal. Při tomto pokusu zahynulo na milión jejich vojáků. V roce 1942 nebyla ani za pomoci spojenců tak silná aby zaútočila podél celé fronty. Hitler se proto obrátil na jih tam kde se nacházely tři čtvrtiny ruské ropy. Rozdělil své síly na dvě skupiny. 6 armád a 4 tanková armáda se měly dát do pohybu jako první. Měl v úmyslu obklíčit a zničit ruské armády v pohybu k Donu. Pak bude postupovat dál ke Stalingradu a odříznout Kavkaz od zbytku země a potom, během hlavního tažení, měly další armádní skupiny dobít Rostov a zamířit na jih k ropným polím.
Ofenzíva začala pozdě. Dávno bylo léto když se 6 armáda pod velením Friedricha Pauluse dala do pohybu. Vpředu jako obvykle děla a motorizované zásobní útvary hned za nimi. Pěší jednotky se unaveně pachtily vzadu. Z počátku to vypadlo že Rusové doslova tají. Bez ohledu na to, jak Němci daleko postoupili, Rudá armáda se jim vždy takticky vyhnula. Němci nebrali mnoho zajatců. Obsazovali spíše území a města. Armáda chtěla pokračovat v tlaku aby Rusy obklíčila, ale nemohla. Čas od času se musely její čelní oddíly zastavit, aby je dostihly zásoby.
Na jaře ztratili Rusové čtvrt miliónu vojáků. Nemohli si dovolit pustit se do boje a tak ustupovali. pro ruské veliteli to byl šikovně naplánovaný ústup. Pro ruské vojáky pak demoralizující debakl a Hitler si připisoval drtivé vítězství. Domníval se, že ruská vojska byla rozprášena. Proto začal už dva týdny po zahájení ofenzívy stáčet své armády na jih. Na konci července vstoupili vojáci do Roztova, do klíčového místa na postup ke Kavkazu. Hitler dával přednost úderu směřujícímu k ropným polích. Vypustil svoji čerstvou jižní armádu, 4 tankovou armádu odklonil na jih a 6 armádě odebral zásoby pohonných hmot, většinu děl a poslal ji rovněž na jih. Přesto očekával, že bude pokračovat v boji jako předtím. V polovině srpna byla 6 armáda na pochodu již téměř dva měsíce a pozdě odpoledne 23. srpna dorazila tanková armáda severně od Stalingradu k Volze. Přerušila říční provoz a zahájila palbu na protější břeh. Pěchota se zakopala podél železniční tratě a čekala na posily. I když poslání šesté armády bylo splněno Hitler od ní očekával, že dobije celé město. Stalingrad byl postaven na strmých srázech u Volhy a táhl se dálce 25 km po jejím západním břehu. Staré město, sruby a budovy na jihu, moderní centrum z oceli a betonu, tři velké továrny s nedalekými ubytovnami pro dělníky na severu. Stalin se rozhodl „svoje“ město bránit a rozhodl se většinu obyvatel neevakuovat.
Prohlásil:
„Vojáci budou lépe bojovat za živé město než za mrtvé.“
Připravovala se letecká obrana. Polovina proti letadlových děl měla ženskou obsluhu. Vojsko bylo posíleno dělnickými milicemi.
Stalin razil slogan – ANI O KROK ZPĚT.
Po ulicích patrolovali vojáci a vojenská policie. Lidé to nedělali z donucení. Byl tu strach z Němců, vlastenectví a komunistické nadšení. Soudruzi a občané Stalingradu věděli, že se musí všichni zapojit do obrany svého města a chtěli změnit město na nedobytnou pevnost.
6 armáda nedorazila k Volze v dostatečné síle aby dobila Stalingrad bez pomoci. Její rezervy byly daleko vzadu. Na pomoc pozemních silám byla povolána Luftwaffe. Po tři dny 23 srpna každé letadlo které bylo na ruské frontě k dispozici útočilo na město. Přitom téměř jedinou obranu tvořily dělové čluny na Volze a dělostřelecké baterie protějšího břehu. Město pod leteckým útokem nepadlo. Jeho roztroušené budovy se proměnily v pevnosti.
Začátek září. Ruské dělostřelectvo dokázalo z východního břehu Volhy znepříjemnit Němcům život. Ruské rezervy však byly k nepotřebě když nemohly překročit řeku a dostat se tak do města. K dispozici neměly žádné mosty a přes den byly převozní čluny pod neustálým náporem Luftwaffe. Dokud Rusové drželi kousek západního břehu, mohli do města posílat vojáky a jak se dostali na druhou stranu, mohli využívat tunely vykopané ve srázy a nutit Němce bojovat o každý metr. Německé armády si udržovaly iniciativu, ale byly až na samém konci nejistých zásobovacích linek. Všechny jejich jednotky byly vrženy do ofenzívy. Nezůstaly žádné rezervy pro případ, že by se něco nezdařilo. Němci zahájili svoje první útoky na začátku září.
11 září si Hofmann napsal – náš prapor bojuje na předměstí Stalingradu a palba probíhá nepřetržitě. Kam se podíváte samá střelba a plameny. Ruská děla a kulomety pálí z hořícího města. Jsou to fanatici.
16 září si – náš prapor společně s tanky útočí na sýpku. Prapor trpí těžkými ztrátami. Silo není obsazeno lidmi ale ďábly které nemůžou zničit žádné kulky nebo plameny.
18 září – bojuje se uvnitř sila. Jestli budou všechny budovy Stalingradu takto bráněny, tak se nikdo z našich vojáků do Německa nevrátí.
20 září – bitva o silo stále probíhá
22 září – ruský odpor v sýpce byl zlomen a naše jednotky postupují směrem k Volze. V silu jsme našli jen asi 40 mrtvých Rusů.
Vrchní velení německé armády 1 600 km odsud se začalo zabývat jinými myšlenkami. Generál Holder se v počátečních fázích roku nijak vážně nebránil Hitlerovým rozkazům. Nyní, když se objevily strategické obtíže doporučoval obezřelost, ale marně. Vůdce obvykle máchal rukama nad mapou ve velkých gestech. Zaútočte tady, zaútočte tam. Bylo to povrchní a Holder odmítal nést odpovědnost dalšího postupu za blížící se zimy. Hitler na jeho adresu prohlásil, že nyní je potřeba nacionální horlivost než profesionální schopnosti a že se to od něj nedá očekávat. Holdera propusti a nahradil ho generálem Cyclerem, který byl považován za génia logistiky. Velitel 6 armády u Stalingradu již také uvažovat jinak. Paulosovi jednotky nebyly uvyklé k bezprostřednímu boji v rozbombardovaném městě. Jeho tanky postupovaly pomalu i když Hitler naléhal a požadoval aby dobily město.
Ruský voján Anton Gosnick:
„Ustupovali jsme zpátky, obsazovali jednu budovu po druhé a měnili je tak v pevnosti. Voják se směl odplazit z pozice pouze tehdy, když pod ním hořela zem a oděv mu doutnal.“
26 září si Hofmann stěžuje na způsob, jímž Sověti bojují. Sověti nejsou prý vůbec vidět. Usadili se v domech, sklepích a pálí ze všech stran, dokonce i zezadu. Barbaři, co používající gangsterské metody.
Cycler, Hitlerův nový náčelník štábu se dlouze zamyslel nad situací a řekl Hitlerovi:
„Nejohroženějšími pozicemi celé východní fronty jsou severní fronta u Stalingradu a východní křídlo čtvrté tankové armády. Pokud nebudou včas podniknuta opatření k nápravě situace, dojde zde ke katastrofě.“
Hitler odpověděl:
„Jste příliš pesimistický. Na východní frontě jsme zažili horší časy než jste se k nám připojí a přežili jsme je. Ze současných potíží se dostaneme taky.
Německé pozice byly ohroženy. U Stalingradu padlo týdně až 20 000 mužů. Mohli být nahrazeni pouze stažením vojáků z křídel. To byli Rumuni, Italové a Maďaři. Nejhorší situace pro Němce byla v místě, kde Rusové drželi obě místa na Donu. Stáli proti rumunské třetí armádě, která neměla žádná protitankové děla, ani tanky. Hitler se neznepokojoval. Domníval se, že Rusům nezbyly žádné strategické rezervy a jejich rozvědka mu to potvrdila. V říjnu Němci zaútočili proti Volze. Dokud nebyl obsazen celý břeh řeky přiváželi Rusové zásoby i vojáky v noci.
4. října – píše Hofmann. Objevila se spousta ruských autometčíků. Budeme muset bojovat další z těch strašných ruských zim?
14. října – Od rána to bylo fantastické. Naše letadla a dělostřelectvo bombardovala ruské pozice nepřetržitě celé hodiny.
Německý vojín od Stalingradu napsal – přes den je to ohromný mrak hořícího a oslepujícího kouře. Mohutná pec osvětlovaná odleskem plamenů. Když přijde jedna z těch krvavých a hlučných nocí, vrhají se psi zoufale do vody a plavou na druhý břeh. Noci ve Stalingradu jsou plné takové hrůzy, že i zvířata prchají z toho pekla. Nejtvrdší kameny to nemohou vydržet, ale lidé vytrvávají.
22. říjen – píše Hofmann. Kdo by si ještě před třemi měsíci pomyslel, že na místo radosti z vítězství budeme přinášet takové oběti a snášet muka, jejichž konec je v nedohlednu.
Vojáci nazývají Stalingrad masovým hrobem Wehrmachtu. Z oblasti daleko za Stalingradem přijížděly dlouhé kolony tanků a vojáků. Do Stalingradu jich však zamířila hrstka. Jen aby se udrželi před zhroucením. Zbytek se shromažďoval severně a jižně od města.
Všechny zbrojovky pracují 24 hodin denně. Dívky psaly v dopisech o výrobních kvótách, nebo balily frontové balíčky které posílaly po zvláštních kurýrech. Mládežnické skupiny si mohly formálně převzít své vlastní tanky. Skupinám pracujících bylo povoleno koupit si svého vlastního letce a vyslat ho aby střílel po německých letcích. Hrozné času nedostatku byly pryč. Rudá armáda konečně dostávala to, co potřebovala, když se zdálo být pravděpodobné, že Stalingrad vydrží, jeho generálové se objevili ve zpravodajství.
Generál Jeremenko velitel stalingradského frontu si našel čas aby udělil medaile. Vojákům se často předčítaly Stalinovi projevy. Existovala dokonce stalingradská přísaha – Jeho spálené domy, jeho domy i jeho samotné spálené kameny jsou posvátné.
Válka pokračovala. Rusové převáželi své vojáky přes Volhu i Don a shromažďovali je na předmostích, která od léta hájili. Teď se zakopali a čekali. Němci však ovládali devět desetin města. 8 listopadu pronesl Hitler v Mnichově po večeři řeč – chtěl jsem se dostat k Volze na jistém místě, kde stojí jedno město – Stalingrad. Chtěl jsem to místo dobýt a podařilo se nám to. Dobili jsme kromě několika malých pozic, které Rusové ještě drží a času máme dost. Jenže se mýlil, času měl málo. Ještě před Hitlerovým projevem začala ruská zima.
Němci věděli co přichází. Brzo bude 30, 40 nebo 50 stupňů pod nulou. Zamrzat bude technika i lidé. Rusové pokračovali dál a snažili se utajit hromadění svých vojenských sil. Všechny své vojáky přesunout v noci však nemohli, ani skrýt 750 000 nových vojáků. 10 listopadu požádal Paulus Hitlera, aby se mohl ze Stalingradu stáhnout, vůdce nařídil pokračovat v útoku. Ruské přípravy pokračovaly. 19. listopadu Rusové udeřili a napadli Rumuny ze severu a o dva dny později od jihu. Během několika hodin ruské tanky prorazily. Ruské plány byly ambiciózní. Jejich jednotky měly prorazit rumunské linie a setkat se u Kalače a tím by byla polapena šestá armáda. Potom by zredukovali Stalingradskou kapsu s možností udeřit na jihozápadě směrem k Roztovu. Tak by odřízli všechny Němce na Kavkazu. Pouhé čtyři dny po zahájení ofenzívy se obě ruské armády setkaly. Vše se odehrálo tak rchle, že ani nebyl čas akci nafilmovat. Pro kamery se muselo toto dění zopakovat. Rusové se domnívali že obklíčili 75 000 Němců. Ve skutečnosti takto odřízli na 250 000 vojáků. Celá šestá armáda, část čtvrté tankové, Rumuni, Chorvati a dokonce i ruští dobrovolníci. Velitel Paulus přímo na místě o povolení pokusit se o průlom. Hitler mu ale vzkázal aby zůstal tam, kde je. Slíbil, že pošle jednotky, které prorazí zvenčí a poslal mu povzbuzující vzkaz:
„Znám statečnou šestou armádu, jejího vrchního velitele a také vím, že vykonají svoji povinnost.“
Armáda však potřebovala jíst. Hermann Göring, vrchní velitel Luftwaffe. Již dříve toho roku zásobovala jeho letadla pohonnými hmotami, municí a palivem celou odříznutou armádu po 60 dní a nyní si myslel, že to dokáží opět. Denně mohla letadla převézt až 500 tun. Hitler se domníval, že to bude stačit ačkoliv věděl, že armáda tvrdí, že potřebuje nejméně 800 tun.
Rusové čekali připraveni. Bombardéry byly využívány jako dopravní letadla. Vzdušný most dostal díky mizernému počasí, pouze desetinu všeho potřebného, ale jednou se mu podařilo doručit bednu pepře a 12 krabic kondomů. Rusové nezaútočili na 250 000 izolovaných německých vojáků přímo. Ještě nebyli dost silní. Na místo toho se jejich armády vydaly dále na západ a čím dále postupovaly, tím více narůstala mezera mezi obklíčenými Němci a jejich potencionálními zachránci. Obklíčeným německým vojákům byla zima, měli hlad, ale byli sebejistí. Usadili se připraveni vyrazit, až se jejich zachránci dostatečně přiblíží. Ti někdy nepřišli.
Rusové získávali převahu, což dokazovala i převaha jejich lékařské péče. Ranění Němci, kromě několika co stihli odletět domů, umírali ve svých zákopech. Rusové u Stalingradu měli nejvíce vyléčených raněných ze všech ruských armád. Rusové začali ovládat i vzdušný prostor. Jejich bombardéry neměly konkurenci. Hitler byl Stalingradem posedlý, ale Rusové také. Klidně mohli nechat německé vojáky v pasti zmrznout a vyhladovět, ale na místo toho shromáždili kolem Němců sedm armád. V samotném Stalingradu probíhaly boje velmi krvavým způsobem. Na Štědrý večer v Německo vysílalo rádio zprávu ze Stalingradu, ale byl to podvod. Vysílání ze Stalingradu skončili týden před tím. Na Vánoce ale vysílalo Rusko Němcům zajatých u Stalingradu tuto zprávu. Každých sedm vteřin umírá v Rusku jen německý voják. Stalingrad je masovým hrobem. Tikání a vzkazy běžely po celý den. Němci nyní jedli i syrové koňské maso. 8. ledna Rusové navrhli podmínky kapitulace. Teplo, lékařskou péči a jídlo. Důstojníci si mohli ponechat svoje odznaky. Hitler odmítl. Každý den který šestá armáda vydrží prohlásil, zlepšuje naši situaci všude jinde na frontě.
10. ledna konečný ruský útok. Domnívali se, že bude trvat pouhé čtyři dny, ale o dva týdny později stále ještě bojovali. 24. ledna hlásil Paulus Hitlerovi. Vojáci nemají střelivo ani jídlo a účinné velení není dále možné. Armáda žádá o dovolení vzdát se, aby byli zachráněny životy zbylých vojáků. Hitler kapitulaci zakázal. Šestá armáda vykoná svoji povinnost u Stalingradu do poslední muže, to byla Hitlerova slova. Němečtí vojáci a důstojníci se však začali vzdávat sami od sebe.
31. ledna jmenoval Hitler Pauluse polním maršálem, neboť věděl, že žádný německý polní maršál nebyl nikdy zajat živý. Toho dne co ho Hitler povýšil se Paulus vzdal. Ti, kdo je zajali ještě nikdy neviděli tak vysokého německého důstojníka. Generál Šumilov který akt prováděl nevěděl co má přesně dělat. Požádal Pauluse o prokázání totožnosti a potom aby doložil že je velitel šesté armády a je-li skutečně polním maršálem. Chvíli spolu hovořili a Paulus pookřál a dokonce navrhl přípitek na Rudou armádu. Ovšem Hitler od Pauluse očekával, že se zastřelí.
Nebyla to obyčejná porážka, ale katastrofa. Do zajetím padly dvě německé armády, 24 generálů, 2 000 důstojníků, 90 000 vojáků a 150 000 bojujících zahynulo. Rumunská, italská a maďarská armáda byli zničeny. Zajatci byli odvedeni do táborů. Během několika týdnů 50 000 z nich zahynulo zimou, podvýživou a na tyfus. Ze 100 000 se jich někdy vrátí domů pouze 6 000.
Obyvatelé Stalingradu se vraceli domů aby zjistili co zbylo z jejich domovů.
Když bylo po všem, jistý ruský voják řekl:
„Němci jsou divní chlapíci. Přijdou si dobýt Stalingrad v naleštěných botách. Mysleli si, že to bude zábavná vyjížďka.“
Po této události Hitler všem řekl, co je život. Život je národ. Jedinec stejně musí zemřít. Za životem jedince stojí pouze národ.
3. února 1943 německý rozhlas oznámil stalingradský neúspěch. Šestá armáda bojovala statečně, podlehla však přesile nepřátelských sil, stejně jako jiným nepříznivým okolnostem.
10.díl – Vlčí smečka – ponorky
Atlantik je pro Brity životě důležitá trasa.Zrádná i v době mírové, natož ve stavu válečném. Německé ponorky se plíží nocí a i když to jejich oběti vědí, jejich lodi jsou stále na moři. Lodě a jejich náklad se potápějí. Začátkem roku 1943 je však v sázce celá Británie a naděje na porážku Německa.
Německé ponorky v Atlantiku 1939 – 1944
Na začátku války spatřovala Británie nebezpečí na mři ve velkých zaoceánských lodích a stejně to viděli i Němci. Německé lodi měli zničit lodní zásobování Británie. To byl jejich úkol. Německé ponorky měly operovat v pobřežních vodách a uklízet zbytky zanechané bitevními loděmi. Obě země se mýlily. Hrozbou se měly stát německé ponorky. Věděl to však jeden člověk, Velkoadmirál Karl Dönitz. Byl si jist, že s dostatkem ponorek může válku vyhrát.
Ponorky z roku 1939 byly pod vodou pomalé, ale na hladině rychlostí předčily lodní konvoje. Sami téměř neviditelní mohly mířit na velké lodě tyčící se proti nebi. Díky radiovému spojení se rychle srocovaly do smeček. Velkoadmirál Karl Dönitz věděl, že se Britové budou snažit udržet cestu pro zásobování a požadoval k uskutečnění svého plánu 300 ponorek. Ze začátku jim měl pouhých 26. Přesto se jeho vojáci se vraceli jako hrdinové a nejlepší z nich byl Oto Krečmer který potopil přes 750 000 tun britského loďstva. V říjnu 1940 se připojil k první skutečné vlčí smečce.
Britský konvoj měl 34 plavidel a 4 malé doprovodné lodě, když na ně zaútočilo 7 ponorek. Němci potopili 17 obchodních lodí a byla velkým německým úspěchem. Pojmenovali ji Nocí velkých nožů. Během prvních devíti měsících války ztratila Británie a její obchodní spojenci přes 2 300 000 tun loďstva. V dalších měsících to bylo 2 500 000 tun loďstva.
Německé ponorky měly oči ve vzduchu. Letadla pátrala po konvojích a za dva měsíce potopily 12 lodí. Karl Dönitz mohl těžit z toho, že se jim podařilo rozluštit britské šifry. Královské námořnictvo pátrající po ponorkách ukrytých po vodou a spoléhajících se na ponorkový radar. Německé ponorky napadaly konvoje na hladině a na to nebylo námořnictvo připraveno. Byl nedostatek doprovodných plavidel a ta co byla k dispozici neměla skoro žádnou odolnost a jejich posádky skoro žádný výcvik. Ukazovalo se, že letecké krytí je nezbytné. Zpočátku je nezajišťovaly letadlové lodě, ale královské letadlo, což bylo nouzové řešení a nebylo dobré. Trvalo dva roky, než se situace částečně vyřešila. O života tak přišlo zbytečně spousta lidí.
Námořníci mívali pocit zbytečnosti, když celé dny pátrali po nepříteli a zatím sami strádali hladem a zimou. Jejich práce byla však velmi důležitá. Bez nich by konvoje se zásobami byly ztracené. Ani národ by bez nich nevydržel.
Naopak Němci měli pořád co slavit. Za první polovinu roku 1941 potopili téměř 3 000 000 tun loďstva a ty je nahrazovaly hůř jako zásoby. Kdyby byly potápěny rychleji než se stavěly, Británie by hladověla. Kanadské námořnictvo převzalo břímě poloviny dopravy konvojů v Atlantiku. Mohli si to dovolit, protože vzrostli 50x větší množství než na začátku. Kanadu tak pouštělo stále více konvojů s tanky a zásobami zejména z neutrálních států.
V březnu 1941 ztratil Karl Dönitz tři ze svých nejschopnějších mužů. Kapitänleutnant Prien a Joachim Schepke byli zabiti a Krečmer zajat. V daném okamžiku tedy mohlo být na stráži jen 6 ponorek. S tím nebylo možné vyhrát. Karla Dönitze však to horší ještě mělo potkat. USA byly stále ještě neutrální. Jenže USA po schůzce s představiteli Británie oznámila, že bude chránit loďstvo od jejich břehů až po Island. Teď byly konvoje velmi dobře chráněny a nastal čas útoku.
Prozatím však nevěděli jak se bránit na malé cíle ponorek po tmě. Naštěstí je zachránil nápad velitele Wolkera. Jeho lodní manévr byl účinný. Ačkoliv válku nepřežil, potopil Wolker více německých ponorek jak kdokoliv jiný. Na konci roku 1941 zavedl nový styl obrany konvojů. Když konvoj vyplul, měl velkou ochranu 17 lodí pod velením Wolkera a poprvé vypomáhala i letadlová loď Audacity. Tři dny po vyplutí objevila ponorku U131 a rychle ji potopila. Na konvoj bylo nasměrováno dalších pět ponorek. Wolkerův tým opět brzo jednu potopil. V noci zaútočily ponorky znovu. Potopily jednu obchodní a jednu doprovodnou loď. Wolker útok opětoval. Potopena další ponorka a dvě letadla. Některým lodím doprovodu však docházelo palivo a musely odjet. Ponorka vnikla do mezery a její obětí se stala Audacity, ale i Němci utrpěli další ztráty a Dönitz se rozhodl, že se musí stáhnout.
Byly potopeny čtyři německé ponorky, ale Dönitz měl dostat svoji největší příležitost. V prosinci 1941 vstoupilo USA naplno do války, ale nechali zapnuta svá mírová světla. Dönitzovi ponorky neměly nikdy takové hody. Američané neměli dostatek válečných plavidel k zajištění pobřežního doprovodu. Mnohé lodě tak bezpečně přepluly oceán aby byly torpédovány u pobřeží a jatka pokračují. Ve druhé polovině roku 1941 bylo zničeno 1 400 000 tun lodí. V první polovině roku 1942 bylo ztraceno přes 4 100 000 tun loďstva a 1 000 lodí. Tímto tempem by spojenci války prohráli.
Většina německých ponorek byla umístněna u Norska a středomoří a měla chránit zásobovací cesty. Toto rozmístnění přivádělo Karla Dönitze k šílenství, protože měl přesnou představu o tom, kde by ponorky měly být. Ponorky neměly být pod něj využívány k takovým cílům, ale měly být využity k ničení lodí v Atlantiku. Hitler však neposlouchal
Amerika přehodnotila svoji taktiku na moři a vyplatilo seto. Zmenšovaly se lodní ztráty a narůstaly ztráty německých ponorek. Dönitz převelel své lodi do Karibiku, kde ještě plulo mnoho lodí. Během dvou měsíců bylo potopeno 78 lodí, více než polovina byly ropné tankery. Ztráty na lidských životech narůstaly.
Rostly však i na německé straně 80% námořníků na ponorkách zahynulo. Svým ponorkám říkaly železné rakve. Raidové spojení bylo hlavní zbraní Vlčích smeček, ale i systémy na jejich zachycení se zlepšily a dokázaly určit odkud vysílání přicházelo. Pomocí krátkovlnných radarů dokázaly eskorty na hladině německé ponorky objevit a často je zahlédnout dříve, než je spatřily posádky ponorek. Zlepšovaly se i protiponorkové radary a doprovodné lodi dokázaly vystopovat ponořenou ponorku. Objevily se nové zbraně, třeba typu Ježek. Němci si neuvědomovali takový velký vývoj zbraní a Britům a Američanům už nestačili. Ve druhé polovině roku 1942 šlo ke dnu 3 600 000 tun loďstva a 675 lodí.
Začalo horečné stavění techniky, která pomohla zničit německé ponorky a uvolnit tak cestu americkým lodím, které měly přivést materiál, zásoby a vojáky na invazi do Evropy. Ovšem, ani německá strana nečekala. Dönitz dostal zelenou a tak každý měsíc bylo zprovozněno 17 ponorek. Z jara doku 1943 měl k dispozici 400 ponorek. Konvojům opět hrozilo, že by mohly být přemoženi. V květnu proběhlo to, co se mělo ukázat být rozhodující bitvou. Týkala se konvoje ONS5. 3. května čtyři lodě doprovodu odpluly doplnit palivo a deset obchodních lodí ztratilo ve špatném počasí kontakt. Německé ponorky se 4. května pohnuly dopředu. Letadla z Kanady potopila jednu z nich a další poškodila. 5. května během osmi hodin provedly ponorky kolem padesáti útoků. Jsou potopeny další lodě. Jak Dönitz povolává stále další ponorky tak vyhlídky konvoje jsou velmi slabé. 6. května ačkoliv bylo ztraceno 11 obchodních lodí eskorta odrazila největší Vlčí smečku jakou mohl na konvoj Dönitz poslat. Bylo potopeno sedm ponorek a další byly zničeny. Ponorky se stáhly. Toho měsíce v květnu 1943 bylo, potopeno 41 ponorek. Na jedné z nich ztratil Dönitz svého syna. V květnu 1943 ztratily německé ponorky své kvality a byly poraženy.
11. díl – Rudá hvězda – Svět ve válce
Žádná země, žádný národ netrpěly za války tolik a tak strašně jako Sovětský svaz. Nikde jinde nejsou vzpomínky na válku tak živé a tak opravdové. Německá invaze přinesla katastrofu, jakou zdánlivě nemohl žádný národ přežít. Při obléhání Leningradu které trvalo více než dva roky zemřelo více lidí než činil celkový součet obětí Británie a Spojených států. Přesto to bylo právě v Rusko, kde byl Hitler poražen. Ruští lidé se ocitli tváří tvář zahubení, ale zvítězili.
Sovětský svaz 1941 – 1943
Charkov okupovaný Němci 1942. Hitler napsal, že kolosální impérium na Východě je na rozpad a konec dominance židů v Rusku bude zároveň konec Ruska jako státu. Jejich systém měl být zničen. Šlo však o víc. Právě v Rusku měl Hitler měl najít nové teritorium pro německou kolonizaci. Se sovětskými lidmi bude v koloniálním impériu zacházeno jako s bezvýznamnými domorodci. jejich města budou poněmčena nebo srovnána se zemí. Budou z nich pouliční prodavači, zaostalí sedláci, sluhové v domácnostech a nádeníci. Komunisté i intelektuálové byli vyhlazováni. Sebemenší náznak odporu přinášel okamžitou odvetu. Okupanti byli velmi krutí. Na Ukrajině spálili na 500 obcí a při zabíjení lidí házeli do ohně děti za živa.
Okupované ruské oblasti dávali Německu skoro celou produkci uhlí a železa, třetinu hovězího masa, obilí a skoro všechen cukr. Na podzim roku 1941 ovládali Němci dřívější průmyslové a zemědělské srdce Sovětského svazu. Dobyvatelé zjistili, že se Rusové pokoušejí zničit vše, co by mohlo padnout do rukou Němců. Hořely vesnice, hořely pole. Do podzimu postoupili Němci touto spálenou krajinou o 1 000 km. Ukrajinští nacionalisté a některé Pobaltské státy Němce vítali. Těla nacionalisté která sovětské bezpečnost zastřelila se vláčela po městech. Na chvíli se zdálo, že tyto potupené národy budou ochotně spolupracovat s nacisty. Pořádaly se hony na komunisty. Ve všech místech které nacisté obsadili začalo hromadné zatýkání židů.
Zdálo se že pod postupem Němců se Rusko rozpadá na padrť. Stali nechal velitele západního frontu i s jeho štábem zatknout a postřílet. Monumentální ruské stavby dokonce i Dněperská přehrada musely být vyhozeny do povětří a opuštěny. Byly ničeny lokomotivy i když je země velmi potřebovala Byla totiž plánována evakuace která měla Rusko zachránit a změnit chod války. 1 500 továren se s více jak 1 000 000 dělníků přesunulo 18 000 vlaky do bezpečí na východ a na Ural. Na pustých místech za nedostatku jídla a spánku vybudovali Rusové nový válečný průmysl mimo dosah nacistů. Na rozdíl od Němců vedli Rusové od prvního dne totální válku. Lidé pracovali až 12 hodin denně. Ženy přebíraly práci za muže na frontě.
Němci nyní mířili k Leningradu. Všichni Leningraďané se vyzbrojovali a bez výcviku pochodovali, aby se postavili proti tankům. Šance dostat civilisty z Leningradu byla promarněná, ale stejně většina ani odejít nechtěla. Chtěli zůstat a bojovat. V září se německý okruh uzavřel. Ve městě zůstalo uvězněno 2 500 000 lidí a z toho 400 000 dětí. Jediným pojítkem s Ruskem bylo jezero Ladoga. Největší obléhání v historii bylo zahájeno. Velitel Leningradu maršál Vorošilov byl vyhozen a nahrazen maršálem Žukovem se zástupcem Ždanovem. Leningrad brzo pocítil odhodlání nového týmu. Žukov pohrozil, že každým kdo ustoupí mimo město bude zastřelen. Ždanov zamezil plýtvání potravinami a zmobilizoval všechny obyvatele. Každá velká budova byla zaminována pro případ, že by Němci prorazili. Pokus Němců dobýt město ztroskotal. Hitler nařídil, aby město bylo vymazáno ze světa a začaly nálety. Bombardéry přilétaly každý den. Německé děla ostřelovala Leningradské věže.
Jediná cesta k obleženému Leningradu byla přes jezero. Jakmile zamrzlo, byla cesta pro zásobování volná. Ale jednoduché to nebylo. Nákladní auta propadávala ledem, nebo byla ničena leteckými útoky. Všeho bylo málo a dělníci polomrtví hlady udržovali zbrojařské závody v chodu. Tanky z továrny vyjížděly rovnou na frontu, ale chleba se vyráběl ze smetí, bochnice a pilin. Lidé jedli mýdlo, lněný olej a dokonce i lepidlo na tapety. Ženy a děti dostávaly pouze 125 g tohoto „chleba“ na den. Leningraďané odmítali zahynout. Říkali, že jim zamrzly slzy v očích a proto nepláčou a tak nemůže nic uhasit jejich nenávist vůči uchvatiteli. Nenávist je živila a vedla v boji.
Leden 1942. V Leningradu umíralo denně kolem 4 000 lidí. Konvoje se zásobováním byly zoufala pomalé, dodávky zbraní také, protože přednost měla Moskva. Přišlo jaro, sníh začal tát a odhalil tisíce mrtvých těl. Začalo se čistit město. Ledy přes jezero začaly tát, ale nálada lidí v Leningradu byla lepší a sebejistější, protože přežili a dokonce se zvýšily příděly. Po jezeře se začaly odvážet děti a přivážet nové vojáky, aby vystřídali unavené lidi v zákopech. Nejhorší měli za sebou. I když bombardování neustávalo lidé věděli, že má smysl škody napravovat. Z Leningradu se stala spíše vojenská základna.
Nepanovaly žádné obavy ohledně potravy pro Němce okupující Ukrajinu. 50 let hleděli Němci na ukrajinskou oblast která mohla uvolnit německou závislost na dovozu po moři. Němci prohlašovali, že velká část ruské populace bude muset hladovět a že nemá humanita vůči nim žádný smysl, pokud nebude ve službách německého vojska. V Kyjevě, hlavním městě Ukrajiny, se plány na vítězství nad místními nacionalisty příslibem proti ruské loutkové vlády nikdy neodpoutaly ze země. Byly smeteny armádou a jednotkami SS. Realita byla prostá. Práce pod dozorem Němců nebo deportace do Říše. Každá neposlušnost se krutě trestala, hlavně smrtí.
V Moskvě panovalo počátkem roku 1942 sebevědomí. Zimní boj odhalil, že Němci nejsou nepřemožitelní o nic víc, než byl Napoleon. Rusům se však zdálo, že nesou celé břímě boje proti fašistům sami a že západ nedělá vše co by mohl. Když Stalin začal volat po druhé frontě, po vylodění na západě, lidé se ochotně účastnili schůzína jeho podporu. Ministru Molotovovi oznámili západní spojenci, že ačkoliv obdivují hrdinství Rudé armády, tak otevření druhé fronty není zatím reálné. Stalin jim nevěřil a byl každým dnem v řízení své armády tvrdším a hrozivějším. Ale Rusové jen předstírali, že by byli vůči žalu imunní. Desetitisíce lidí znalo na z paměť následující báseň.
Čekej na mne a já se vrátím
jenom čekej usilovně
čekej i když si plná žalu
jak sleduješ žlutý déšť
čekej když vítr sviští nad závějemi
čekej v únavném horku
čekej když ostatní čekat přestali
a zapomněli na své včerejšky
čekej i když ti z dálky nepřijdou žádné dopisy
čekej i když ostatní už čekání unaví
čekej i když si moje matka a syn budou myslet že už nejsem
a až si mí přátelé sednou kolem ohně a budou pít na moji památku
čekej a s pitím nespěchej
čekej, protože já se vrátím a pohrdnu jakoukouliv smrtí
a ať si ti co nepočkají říkají že jsem měl štěstí
nikdy nepochopí,
že uprostřed smrti si mě zachránila ty svým čekáním
jenom ty a já budeme vědět, jak jsem přežil.
Je to proto, že jsi na mne čekala jako nikdo druhý.
Měli přijít další katastrofy. V květnu Němci odrazili ruskou ofenzívu u Charkova. Rudá armáda postupovala dopředu, tanky projely kolem jejich křídel. Sovětští velitelé prosili o povolení stáhnout se dřív než bude pozdě. Stalin však nedbal na rady a ústup zakázal. Německé kleště se sevřely. Většina příslušníků tří ruských armád byla přinucena se vzdát. Za celou válku padlo do zajetí přes 5 000 000 ruských vojáků a přežili méně než 2 000 000.
Zvláště pro Brity teď byli Rusové jejich udatnými spojenci. Jenže pomoc mohla přijít po moři, které bylo plné ponorek a bombardérů. V červenci roku 1942 ztratil jediný konvoj 80% svých lodí. Ani odvaha britských námořníků nemohla zajistit aby konvoje dovezly všeho dost vzhledem obrovským ruským potřebám. Rok 1942 byl silně válečným rokem. Porážka byla odvrácena ale stále nebyl ještě ani malý náznak vítězství. Toto byl čas kruté odolnosti, období kdy bylo nutné naučit se nést zklamání a prohry. Kdysi to vypadalo, že němečtí vojáci jsou jen bratři proletáři v uniformách. nyní sovětští spisovatelé psali jazykem plným nenávisti.
Člověk snese všechno. Mor, smrt i hlad, ale nemůže se smířit s Němci. Člověk nemůže vystát ta nedochůdčata s rybíma očima, která ohrnují nos nade vším ruským. Nemůžeme žít, doku budou žít tito šedozelení slizáci. Dnes neexistují žádné knihy, nejsou na nebi žádné hvězdy, dnes vládne jediná myšlenka, zabít Němce. Všechny je pozabíjet a zakopat do země, pak můžeme jít spát, pak můžeme opět přemýšlet o životě, knihách, děvčatech a o štěstí. Všechny je pozabíjíme, ale musíme to udělat rychle nebo znesvětí celém Rusko a umučí k smrti milióny dalších lidí.
Jak sovětští vojáci postupovali, zjišťovali co Němci prováděli za zvěrstva s civilním obyvatelstvem. Kostely se opět zaplnily. Kněží byli vyzváni, aby se modlili za život celého Ruska, aby pracovali na posílení vlastenectví věřících. Ikony byly opět uctívány.
Němci vraždili židy a komunisty. Vraždili ty, které podezřívali ze spolupráce s partyzány, vraždili i rukojmí. Po bitvě při ústupu bezohledně vraždili. Na severu se Rusové chystali zaútočit na německý prstenec kolem Leningradu. Zatím co vyčkávali, spojky přinášeli zprávy o kapitulaci německých armád u Stalingradu. Pro armádu i lid to byl záblesk vítězství na konci tunelu a teď už věděli, že vyhrají. U Leningradu čerstvé jednotky prorazily a vynutily si zprůchodnění pozemní cesty. 16 měsíční blokáda skončila, ovšem neprolomily obležení. Němci a Finové byli stále rozmístění kolem města. Během čtrnácti dní byla položena železnice. Do Leningradu začaly proudit potraviny a palivo. V armádě byly obnoveny staré ruské symboly cti stejně jako v církvi. Propaganda spojovala Lenina s Alexandrem Něvským. Hrdinu 18-století Suvorova, z hrdiny Rudé kavalerie. Mocní duchové povzbuzovali mstitele sovětské vlasti. Byly znovu zavedeny odznaky tradiční a profesionální armády. Z Británie byly dovezeny zlaté stužky. Političtí komisaři ztratili hodnost a roky čistek byly zapomenuty.
V roce 1941 se za frontovými liniemi začaly tvořit partyzánské skupiny. Z počátku měly málo zbraní, rostly pomalu. Německé deportace na nucené práce donutili tisíce lidí utéct do lesů kde se připojili k partyzánům. Brzy se partyzáni stali nedocenitelnou armádou operujícím proti nepřátelským zásobovacím liniím. Trestem za kolaboraci byla smrt. Pro pouhé podezření ze sympatií k nepříteli byly celé národnostní menšiny Volžských Němců a Krymžských Tatarů deportovány do střední Asie. U jednotlivých kolaborantů neexistovalo slitování. Když němečtí zajatci procházeli Leningradem lidé své nepřátele na které dosáhli tloukli.
Ve stepích sovětské Asie v nových továrnách a dolech na Sibiři vrcholilo nejzoufalejší pracovní úsilí moderní doby. Rusko bylo zastiženo se zastaralým leteckým parkem nevhodným pro blízkou bitevní podporu. Nyní letecké závody dodávaly měsíčně 9 000 moderních letounů. V roce 1943 vojenská síla dokonce předčila Německo. Hlavně to byly tanky. V roce 1943 jich továrny vyrobily 24 000. Více než kterákoliv jiná zbraň to byly tanky, hlavně slavný T34 které vyhrály bitvu na východní frontě. Pomocí amerických nákladních vozů proudících z Persie směřoval tento vodopád zbraní na frontu. Rusové tušili, že Němci proti nim vrhnou v roce 1943 opět všechny své síly. Věděli, že úder přijde u Kurska a oni ho musí vydržet. Potom Rudá armáda, nyní největší pozemní síla jaká kdy vstoupila do války a úder opětuje. Němci plánovali úder u Kurského oblouku a doufali, že tak odříznou ohromné sovětské armády a poté udeří na Moskvu. Nasadili 70 divizí, 1 000 000 mužů s novými tanky Tygry a děly Ferdinand. Hitler chtěl udeřit v květnu, ale výroba se zpozdila. Týdny ubíhaly a když byli Němci připraveni k útoku, Rusové již na ně čekali.
Sovětská letadla vzlétla za úsvitu a zničila německé bombardéry čekající na letištích. Němci dodrželi časový rozvrh. Tankové divize vyrazily kupředu 5. července ráno. Kursk byl největší tankovou bitvou historie. Na severu Němci postoupili během 5 dní o 16 km. Zastaveni byly až ztrátami 50 000 mrtvých a 400 zničených tanků. Na jihu, v ještě strašnější bitvě byl do ruské obrany učiněn 30 km široký průlom. Němci se vyčerpali a 15. července Hitler Kurskou ofenzívu odvolal. Rudá armáda přešla do protiútoku. Během bombardování se vydali dopředu ženisté, aby vyštípali cestu do německé obrany. Mezerou se vrhly vpřed i tanky s vezoucími se vojáky. Tohle byli noví ruští vojáci tak jiní od poražených mas roku 1941. Jejich oděv byl potrhaný, ale zbraně dokonalé. Byli odolní a pronásledovali nepřítele a nutili je k boji zblízka. Byli vycvičení k přežití v přírodě, překonávání řek a byli hlavně duchapřítomní. Když nebyl po ruce člun, posloužila lávka či kmen. Bojovali bez pravidelných dovolenek či platu, ale jejich morálka byla pevná a vysoká. Kursk bylo to, co rozhodlo jak skončí válka v Evropě. Když tato největší německá snaha selhala, znamenalo to začátek sovětského vítězství. Z počátku byl boj o proražení německých pozic namáhavý a pomalý. Po devíti dnech Rudá armáda získala zpět všechna území ztracená při poslední německé ofenzívě. Ustupující Němci ničili vše co jim stálo v cestě, ale byli pod neustálým tlakem sovětských stíhaček. Německé letectvo ztratilo svoji nadvládu. Najednou byla města okupované Rusy plné zbraní směřujících na západ. Po dvou letech se vetřelci stahovali.
Leningradské předměstí bylo stále ještě obsazeno zoufale se bránícími Němci. Obyvatelstvo úpělo pod dělostřeleckou palbou. Obložení bylo nakonec prolomeno až v lednu příštího roku. Síla Ruska se hrnula vpřed a první města byla osvobozena. 5. srpna 1943 byly osvobozeny Oriel a Bělgorod. Města pohřbívala své padlé.
Nevolej mne otče, nehledej mne
nevolej mne, nesužuj mne ničím zlým
jdeme nevyznačenou cestou.
Oheň a krev naše stopy vymazaly
letíme vpřed na křídlech bouře
válčit už nikdy nepřestaneme.
My všichni padlí v bitvě se jen díky slovům nevrátíme.
Sejdeme se ještě někdy?
Nevím.
Jen vím, že bojovat stále musíme
jsme zrníčka písku v nekonečnu
nikdy se už nesejdeme.
Nikdy světlo nespatříme.
Tedy sbohem můj synu
tedy sbohem moje vědomí
moje mládí a moje potěcho
můj jediný a jedinečný.
A toto sbohem ať je koncem příběhu o ohromné osamělosti
takové, že větší není.
Ve které zůstaneš na věky zavřený zbaven světla
a vzduchu s nevýslovných soužením
nevýslovným a nekonečným
bez naděje na vzkříšení
navždy a navěky osmnáctiletý.
Sbohem tedy,
odtamtud nejezdí žádné vlaky
nelétají tam žádná letadla
mino jízdní řád, ani podle něj.
Sbohem tedy můj synu
protože zázraky se nedějí
stejně jako se nenaplňují sny v tomto světě,
Sbohem.
Pořád se mi bude o tobě zdát jako o dítěti
jak měříš svými krůčky tuto zemi,
zemi kde už leží pohřbených tolik lidí
a tak končí tato píseň mému synovi.
V Moskvě Stalin oznámil, že dne 5 srpna vzdá hlavní město hold chrabrým vojákům kteří osvobodili Oriel a Bělgorod. Věčná sláva hrdinným kteří padli v boji za svobodu naší země. Smrt německým vetřelcům. V listopadu byl osvobozen Kyjev.
12. díl – Bouře – bombardování Německa
září 1939 – duben 1944
Po bitvě o Británii mělo královské letectvo důvod oslavovat. Stíhací letectvo dokázalo, jak moc je důležité při obraně země a při útoku na země nepřátelské. Mohou zničit vše, co země potřebuje k přežití. Továrny, elektrárny atd. V roce 1939 ještě nebylo letectvo tak dobře vybaveno, ale bitvě po Dunkerk, bylo letectvo jedinou silou schopnou zaútočit na Německo. Británie vítězství zoufale potřebovala. Británie buduje ohromnou bombardérskou sílu s cílem získat ofenzivní zbraň která rozdrtí srdce Německa.
První nálety za denního světla skončily katastrofou. Bombardéry se stávaly snadnou kořistí německého letectva. Královské letectvo pokračovalo přes narůstající ztráty. Velení bylo přinuceno zahájit noční bombardování, ale to nebylo vůbec jednoduché. Bomby míjely svůj cíl a dokonce trefily dětskou nemocnici, což Němci využili k propagandě. Británie však jinou šanci než letecké nálety v té době prostě neměla. Navíc, chtěla Němcům oplatit stejnou mincí. Němcům se zatím dařilo se s britskými bombardéry vypořádávat. Do konce roku 1941 ztratila Británie 700 letadel. Námořnictvo a pozemní síly však požadovaly tyto stroje pro Atlantik i poušť. Bombardovací složka stála před zhroucením. Protože ztráty narůstaly, vláda nálety omezila. Během přestávky v únoru 1942 se vrchní velitelem letectva sir Herris který byl odhodlán uspět s novou taktikou a novými bombardéry.
Lubeck a Rostock byly prvními velkými cíli. Jako přístavy se daly lehce najít a dobře hořely. V březnu 1942 zničilo 230 bombardérů polovinu Lubecku a v dubnu byl napaden Rostock nočním, plošným bombardováním. Tyto nálety se staly vzorem pro další tři roky a bylo to strašné. Byl zaveden první elektronický, navigační systém. Tři rádiové vysílače v Anglii pokrývaly Evropu signálem. Tento systém byl poprvé použit při bombardování Kolína. Herris použil všechna letadla, která mohl nasadit. V noci 30. května 1942 vzlétlo na Kolín 1046 bombardérů a Kolín téměř srovnaly se zemí, avšak Německo zůstalo nezlomeno. I když srdce průmyslu bylo neustále bombardováno, Německo stále disponovalo dostatkem továren.
Německé letectvo umělo ráno příjmat a také je rozdávat. Bylo si vědomo, jaké rány jim Královské letectvo uštědřilo díky radarům. Šéf německé vzdušné obrany Kamhuber vyvinul mnohem účinnější systém. Podél pobřeží severního moře rozmístnil včas varující radarovou síť a zase měli Němci navrch.
V průběhu roku 1942 se v Anglii shromažďovala americká 8. armáda. Velitelé amerického letectva byli přesvědčeni že mohou uspět denními nálety aniž by utrpěli takové ztráty jako Britové. První nálety na Francii podporovaly americký optimismus, nad Německem to ale bylo jiné. Američané létali v sevřených formacích, což bylo účinné při bombardování. Němci se ale naučili rozprášit letku čelným útokem a pak už mohli sestřelovat Američany jak se jim zachtělo. Ovšem připustit si porážku, na to bylo ještě brzy. Po nocích vzlétaly po stovkách britské bombardéry, ale každý se musel postarat sám o sobě.
Mladí muži přijížděli z Ameriky, Británie, okupované Evropy a zemí britského společenství, aby bojovali v rozhodné vzdušné ofenzívě v historii. V lednu 1943 se Churchill s Rooseveltem rozhodli, že při přípravě nacistické Evropě na invazi spojí britské a americké bombardovací úsilí. Zbrojařské továrny a ropa byly staveny jako priorita. Pro Harrise bylo noční bombardování stále těžké. I když se snažili zasáhnout přehrady a továrny, míjeli se často cílem a německé produkce tak nebyla narušena. Koncem července 1943 vyslal Harris svoji vylepšující se techniku na Hamburg. Účinek bombardování v kombinaci s letními vedry znamenal uměle vytvořenou smršť plamenů, požární bouři. Britské noční útoky a denní americké nálety trvaly týden a zahynulo na 30 000 lidí. Tedy se ukázalo, že i morálka německého národa může být zničena tím se zhroutí i tovární výroba. Speer tvrdí, že šest dalších podobných náletů by v té době ukončilo válku, ale tak velkou kapacitu spojenci neměli. Šok pominul a v té stejné době americká letecká armáda zvýšila intenzitu svých denních náletů proti přesně určeným cílům.
Dva týdny po Hanburgu plánovali zasadit německému průmyslu poslední ránu. Cílem byla továrna na výrobu kuličkových ložisek pokrývajících velkou část potřeb Německa. Útočný roj se měl rozdělit na dvě části. První vlna zaútočí na druhotný cíl, leteckou továrnu na výrobu Messerschmittů v Regensburgu. Potom nerušeně odletí do severní Afriky. Druhá vlna deset minu po první potom přiletí nad Schweinfurt zatím co německé stíhačky budou na zemi doplňovat palivo. Bitvu pak svedou cestou domů.
Udivený štáb německé obrany zaznamenal dráhu první vlny letící stále hlouběji do německého území. Nemohli vědět, že plán se hatí. Počasí v Anglii pomohlo nabourat pečlivý americký plán. Neočekávaná nízká oblačnost zpozdila let druhé vlny. Výsledek, německé letectvo s doplněným palivem a znovu na ně čekalo. Ještě před tím než na Schweinfurt dopadla první bomba bylo ztraceno 21 létajících pevností. Výroba ložiskových kuliček byla na šest týdnů přerušena, ale cena byla vysoká. Během dvou vln útoků bylo zničeno přes 120 letadel. 14. října se nad Anglií seřadilo více než 300 bombardérů. Trvalo nějakou dobu seřadit tak velký počet bombardérů do formace. Tyto komplikované manévry poskytly německému letectvu dostatečné varování o síle útoku. Proti Američanům se nyní soustředily dvě třetiny německého stíhacího letectva.
Ofenzíva se přesunula od Schweinfurtu k Berlínu. Harris věřil, že s americkou podporou může zničit Berlím za šest měsíců a tak vyhrát válku. Jenže vyčerpaná osmá armáda ho nebyla schopná podpořit. Bombardovací letectvo muselo pokračovat osamoceno. Byla to dlouhá cesta a počasí bylo na konci roku 1943 špatné. Každou noc si bombardéry probojovávaly cestu k Berlínu a dalším městům. Harrisovi posádky způsobovaly strašné škody. Přesto mnohé z berlínských úřadů a továren fungovaly dál. Technické výhody amerického letectva které převažovaly nad Hamburgem už neplatily. Německé obrana pokročila ku předu. Berlín vypadal, že zůstane Berlínem. Do začátku jara 1944 se nepovedlo Berlím zničit. Bombardovací letectvo bylo Němci zle zřízeno. Během čtyř měsíců náletů bylo ztraceno 1 000 letadel. Harris si porážku nepřipustil a Němci válčili dál. Německý průmysl stále zásoboval vojska těžce bojující na východě a v Itálii. Američané se poučili a dovybavení se připojili ke královskému letectvu v březnu 1944. Byli doprovázeni mustangy, podivuhodnými letadly, které měly všechno změnit. Měly dolet bombardérů a manévrovací schopnosti stíhačky. Německé stíhačky tak měly soupeře pro denní boje. Do konce jara 1944 prohrály německé denní stíhačky tam, kde vítězily Spitfire. Američané nakonec zvítězily nad německými stíhačkami.
13. – Velký hřích
Churchill jednou řekl Stalinovi:
„Středozemní moře je měkkým podbřiškem krokodýla.“
Britové byli přesvědčeni, že útok přes Itálii pomůže zkrátit válku. Američané preferovali útok přes kanál la Manche. Nakonec se připojili k Britům na cestě do Říma.
Itálie listopad 1942 – červen 1944
11 měsíců po Pearl Harbor se americká armáda připravovala na válku s Němci a vyloďují se v severní Africe a zde se k ní přidala francouzská armáda. Vrchním velitel byl generál Eisenhower. Nejlepším místem pro druhou frontu bylo podle prezidenta Roosevelta bylo Tunisko. Do dvou měsíců bylo Tunisko plné velitelů z různých států bojujících proti Německo. Rusové v Tunisku chyběli, ale všichni ostatní velitelé si byli vědomi toho, že by měli Rusko poskytnout pomoc. Spojenci se usadili v Tunisku a jejich síla přesahovala sílu Německa. Odtud se chtěli přesunout na Sicílii a otevření druhé fronty zase o rok odložili. Američané měli představu o válce takovou, že po vylodění v Africe poženou nepřítele před sebou, ale byla krutě vyvedena z omylu. Rommel jim uštědřil jednu z nejhorších porážek celé války. Německé zbraně byli proti americkým velmi výkonné. Morálka mladých Američanů byla silně otřesena a mnozí upadli do zajetí. Tady vojáci pochopili, že válka bude dlouhá a těžká. Rommel však měl málo sil, aby vítězství zužitkoval. Spojenci se znovu seskupili a během deseti dnů ztracený průsmyk opět dobili. Němci teď byli v Tunisku obklíčeni. Spojenecká vzdušná armáda znemožnila Němcům evakuaci. Spojenecké armády uzavřely okruh a past se uzavřela. Nyní spojily svoje síly pro finální útok v severní Africe. Spojenci Němce přečíslovali a navíc naprosto ovládali vzdušný prostor. Za sedm dní bylo hotovo. Do zajetí padlo skoro 250 000 německých vojáků i s celým štábem.
Další krok bylo vylodění spojenců na Sicílii. Tento krok přesvědčil Italy, že jejich věc je ztracena a tak se hromadně vzdávali. Spojenecké nálety na Řím poskytly další argument na stažení se z války. Duce byl přehlasován vlastní fašistickou radou. 25. července byl svržen. Král Viktor Emanuel jmenoval přestárlého Badolia a ten prohlašoval, že válka bude pokračovat, ale tajně zahájil jednání o kapitulaci. V té době už byla Sicílie v rukou spojenců. Tentokrát se Němcům povedlo evakuovat.
Italové se dokonce chtěli tajně domluvit, že se připojí ke spojencům, ale tohle jim bylo zamítnuto a byla požadována kapitulace. Podmínky podepsali 3. září. Toho dne zahájili spojenci invazi. Montgomery překročil Mesinnské průliv aby napadl špičku Itálie, ale nesetkali se s odporem, protože Němci se přesunuli na sever. Italové se přáli aby spojenci táhli na Řím a ochránili ho před německým útokem, ale to nebylo možné. Nejbližší bod k vylodění bylo pro spojence Salermo.
Kapitulace Italů Hitlera nepřekvapila. Jeho posily už byly přesunuty na sever země. Němci se dostali do Říma, ale vojenské a vládní špičky utekli ze strachu, jak by byla potrestána jejich zrada. Spojenci se chystali k vylodění v Salermu, ale Němci už byli připraveni k útoku. Situace na pobřeží byla tak nahnutá, že velitel Clark vydal rozkaz k možnému opětovnému nalodění. Dokonce i s podporou letectva se invazní jednotky jen tak tak udržely. Po týdnu bojů se Němci stáhli. Spojenci ovládli velkou část jižní Itálie. V Neapoli nebyl chleba ani voda a začala tyfová epidemie. Spojenci doufali v Hitlerův ústup, ale ten se rozhodl bojovat v horách jižně od Říma. Mezitím Hitler zachránil Mussoliniho a nechal ho přivést do Německa. Byl zhrozen jeho vzhledem, ale doufal v jeho pomoc. Německé armádě velel Kesselring a měl dobrou pozici. Ovládal pohoří a spojenci se k němu museli přibližoval po obou pobřežích.
Je zima a velitel Alexandr a jeho kolegové byli zvyklý na rychlé postupy pouští a teď armáda urazila sotva pár set metrů denně. Clarkova armáda v horách zapadla do bláta. Před koncem roku 1943 přikročili spojenci na Kesselringovi zimní linie. Alexandr měl 11 divizí, Kesselring 9 a 8 dalších v rezervě. Boj o každou dědinku, o každý metr. Po 10 dnech Američané dobili San Pietro za cenu velkých ztrát. V Teheránu v roce 1943 Roosevelt se Stalinem zvrátili Churchillovi názory a konečně stanovili datum pro vylodění ve Francii, květen 1944. Churchill chtěl pokračoval ve válce V Itálii a nakonec prosadil svou. První útok na Němce u Cassina naprosto zklamal, ale druhý o dva dny později zaútočili na Anzio pouhých 35 km od Říma. Němci je očekávali, ale neměli tušení kde přesně přistanou a tak spojenecké vylodění byl pro ně naprosté překvapení a obešlo se bez útoku. Američané se chystali na Řím, byli opatrní. Kesselring se chystal na útok, ale byl Alexandrem vyveden z rovnováhy. Požadavky Hitlera byly na okamžitou operace a tak vrhl do útoku vše, co měl.
Předsunuté jednotky spojenců které se dotaly z pláže byly přemoženy silou německého útoku. Dva prapory amerických speciálních jednotek byly zajaty a poníženě pochodovaly ulicemi Říma. Předmostí se mohlo ulehčit jedině z jihu proražením německé linie která probíhala klášterem v Monte Cassinu. Spojenci byli mylně přesvědčeni, že je klášter opevněn. 15. února 1944 rozbilo přes 200 spojeneckých bombardérů klášter na padrť. Útoky byly špatně koordinovány a umožnily Němcům rozvinout se v sutinách, což bylo ideální presředí pro obranu. U Anzia bojovalo 8 německých divizí proti 4 spojeneckých. Hitler doufal ve vítěznou bitvu a slíbil, která jednotka prorazí skrz, bude mít tu čast eskortovat zajatce ulicemi berlími. Mohutné vlny německé pěchoty vyrazily do předu. Ofenzíva trvala čtyři dny. Na konci to byla převaha v těžkých dělech, co srovnalo rovnováhu a nakonec se převážila na stranu spojenců. Němci se stáhli zpět, ale spojenci stále neměli dost sil aby prorazili.
Nastal pat. Dvě frontové linie dělily jen metry. U Cassina pokračovali spojenci v tlaku. Měli na sebe navázat tolik německých jednotek, kolik se dalo. Nasadili 500 letadel a bombardovali opět klášter. Po ukončení náletu Němci vylezli z úkrytu a rozmístnili se po sutinách. Bitva zuřila na každém metru. Novozélanďané ztratili 4 000 mužů. Němci se stále drželi. Tři útoky na Monte Cassino, tři krvavé nezdary. Nakonec si spojenci uvědomili, že je musí porazit číselnou převahou a masivně posílili 5. armádu. K květnu je konečně přečíslili v poměru 3:1. Po dělostřeleckém útoku 2 000 děl klášter padl. Němci ustupovali a Clark vrhl všechny své síly na Řím. První spojenecké jednotky byly v Římě 4. června 1944. Ti Římané které se přiklonili na špatnou stranu teď začali platit. Clarkův triumf neměl dlouhé trvání. Kesselringovi se podařilo síly opět sjednotit a čekala je další zimě a pozornost se začíná obracet k plážích v Normandii
14. dál – Krásný život – Barma
Válka v Barmě doháněla krutostí to, co postrádala v měřítku. V 1944 v Barmě chránili Britové hranice Indie proti Japoncům.
Barma 1942 – 1944
Barma, nepropustná džungle, rozeklané hory, páchnoucí bažiny. V období dešťů šířící všechny možné druhy chorob. Malárii, úplavici, tyfus, horečku Denk a potničku. Pro Brity byla Barma štítem chránícím její impérium Indii. Japonci spatřovali v jejím dobytím možnost jak promítnout svoje nové územní zájmy v jihovýchodní Asii při přerušení zásobování do Číny a zabezpečení si nových zdrojů ropy či rýže. Japonci zaútočili v roce 1941. Na jejich straně bylo překvapení a umění boje v džungli. Japonci před sebou hnali vše živé od samého začátku. Využívali džungli a tím předčili slabou britskou armádu. Britové ustupovali.
Japonci měli silnou vzdušnou převahu a bombardovali a ostřelovali libovolně a tím vzbuzovali hrůzu mezi nezkušenými vojáky a civilisty. Pouze malá jednotka amerických dobrovolníků a několik letounů královského letectva vzlétlo s pokusem čelit Japoncům. Japonské bombardéry napáchaly i psychologické škody. Obyvatelstvo nemohlo uvěřit tomu, co se v jejich pokojné zemi děje a jejich odpor byl rychle zlomen.
Japonský pochod na sever pokračoval a zanechal za sebou chaos a ničení. Britové ustupovali a v tom zmatku měli i problémy s raněnými. Útočníci spěchali, aby se stali vlastníkem barmské ropy, ale místo ní nacházeli hořící peklo. Ustupující Britové vše za sebou ničili. Japonci vraždili obyvatelstvo po stovkách, házeli je na hromady a zapalovali.
Britští zajatci, 5 000 z jedné akce. Japonci velmi pohrdali těmi, co se vzdali. Byli přesvědčeni, že vojáci musí bojovat do posledního muže. Japonci vítězně pochodovali Barmou. Po celých pět měsíců do května 1942 pronásledovali Japonci Brity za Rangoon, údolím řek až k hranicím Indie a poté zcela pryč z Barmy. Byl to nejdelší ústup britské armády v historii. Japonci hnali i čínskou armádu a to směrem k jejich hranicím. Číňané válčící s Japonskem už od roku 1931 vždy chránili svoji zásobovací linii, barmskou cestu. Čína byla spojencem západních mocností. Britové se pokusili vše zvrátit malou ofenzívou, ale byli opět poraženi. Prostě se nedokázali přizpůsobit, na rozdíl od Japonců, džungli.
Únor 1943, první výprava Chinditsů, speciálně vycvičených vojáků. Strašné přírodní podmínky, ale Britové se konečně učí využívat džungle, ale strašně ji nenávidí. V červnu, po čtyřech měsících, se z Barmy vrátili první Chinditové. Ze 3 000 může kteří na akci vyrazili se jich vrátilo zpět necelé 2 000. Ušli 1 600 km džunglí. Britové těžko žili v džungli a japonští vojáci pro ně byli jako nadlidi co neznají strach, k jídlu jim stačí hrst rýže a nebojí se smrti.
V říjnu 1943 přijíždí nový britský velitel Peten a chce ukončit patovou situaci. Další velitel Slim znal Barmu i Japonce a měl na srdci blaho svých vojáků. Staral se o jejich duše i těla a dbal na připravenost k útoku. Přesto mezi vojáky začala řádit malárie. Aby tato metla byla potlačena hned v začátku, rozprašovalo se všude DDT.
Prosinec 1943, druhá ofenzíva v Arakanu. Japonci podnikli protiútok, otočením na Okedoke. Další rozdělila britské divize a jednu obklíčila. Britské a indické jednotky bojovaly v obklíčení o holé přežití. Při první ofenzívě se britské jednotky stáhly, ale pod Slimovým vedením se žádný ústup nekonal. Bojovníci byli zásobováni vzduchem. Z počátku vypadalo, že Britové prohrají, ale tahle vzdušná pomoc vše zvrátila ve prospěch Britů, ale ztráty byla strašné. Lékaři pracovali v šílených podmínkách a Japonci klidně zmasakrovali celou nemocnici s lékaři i pacienty. Stejně tak u utrpení v japonských zajateckých táborech podněcovali k Japoncům vztek a nenávist. Tisíce spojeneckých zajatců otročili a umírali při stavbě barmské železnice. Japonci byli krutí, sadističtí a nemilosrdní. Při stavbě zemřelo na 16 000 mužů. Jejich tábory by se daly přirovnat ke koncentračním táborům. Japonci se nevdávali, raději se nechali zabít. U Arakanu se ale něco změnilo a pár Japonců se nechalo zajat. Už i Japonci měli všeho dost a mýtus nadlidí byl vyvrácen. Stále více Japonců umíralo.
Březen 1944 operace Čtvrtek. Letecky bylo přepraveno 10 000 lidí a 1 000 zvířat se zásobami na místa hluboko v džungli. Přistání tolika letadel v džungli budilo až hrůzu. Partizánský boj byl pro většinu z nich výpravou do neznáma a to i navzdory výcviku. Chinditové bojovali osamoceně stovky kilometrů od základny. Tentokrát to nebyla blesková akce s okamžitým ústupem, ale byly to opravdové bitvy. Čas od času byly zavolány bombardéry aby zachránily ožehavou situaci. Chinditové zabíjeli Japonce všude tam, kde se oni sami domnívali, že jsou v bezpečí. Tím donutili Japonce přesouvat jednotky z jiných operací. Mezi tím se k nim tlačili američtí dobrovolníky na místo v Myitkyině. Ovšem Japonci opět zahájili ofenzívu. V březnu 1944 překročili tři jejich divize Chindwin aby napadli Kohimu a Imphalu v Indii. Postupovali velmi rychle a hrozila izolace obou cílů. Pro Japonce představovalo dobytí Kohimy lákavou kořist. Její dobytí by přerušilo zásobování spojenců. Osádky britských letadel podniky útoky aby tomu zabránili. Zástupy stále přicházely. Nepřítel postupně utahoval svůj kruh kolem Kohimy. Zatlačil malou posádku doprostřed a ztráty byly těžké, posily nezbytné. Kohima byla bitvou obyčejných vojáků. Malé skupinky Japonců a Britů bojovaly muž proti muži. Nakonec posily dorazily a Britové zápasily aby zatlačili Japonce zpět ze hřebenů které obsadili. Japonci začali operaci s 15 000 vojáky proti 3 500 Britů. Tenčící se britské zásoby byly doplňovány jen vzduchem. Kohima byla vyproštěna po sedmi týdnech. Vojáci teď mohli shlédnout sebevražednou cenu Japonců, ale Britové cítili jen nenávist za surovosti které Japonci páchali. Po Kohimě došlo k bitvě v Imphalii a byla stejně krutá. V červenci roku 1944 odvolali Japonci ofenzivu. Američané dobyli letiště Myitkyině za cenu velkých ztrát, ale pak už hnali před sebou Japonce a to to trvalo tak dlouho, dokud Barma nebyla očištěna od japonských fanatiků.
15. díl – Hořící domov – Svět ve válce
Na Británii nikdy nebyly použity připravené chemické zbraně, ale neustálé bombardování.
Británie 1940 – 1944
V listopadu 1940 odklonili Němci svůj útok od Londýna. Prvním městem zažívajícím hrůzy náletů bylo Coventry. Lidé i se svými vůdci zůstali ohromeni požáry. Domobrana se snažila dostat požáry pod kontrolu a začala evakuace dětí. Následovalo bombardování dalších a dalších měst. Nejhůře postiženým bylo město Plymouth, který prodělal v 1941 na sedm velkých náletů. 50 000 obyvatel prchalo do kopců, kde byla šance přežít. 30 000 lidí přišlo o svoje domovy. Britské zpravodajství ale hrůznou skutečnost tajilo. Do filmu zařadili až návštěvu Churchilla, které působil na lidi optimisticky. Pravda však byla takové, že ještě bylo to, že Němci potápěli svými ponorkami zásobovací konvoje. Němci prostě řádili všude.
Všude ve městech se cvičila na boj domobrana a jejich motto bylo:
„Zabij skopčáka.“
Britové žili v neustálém strachu a to nejen z invaze, ale i z domácího nepřítele. V obavách před naslouchajícími špióny i nepřátelskými cizinci. V létě 1940 tisk vykřikoval:
„Všechny je internujte.“
Většina z nich Němci, Rakušané, uprchlí Židé a levicoví exulanti prošli zavšivenými tranzitními tábory kde byli bez jakéhokoliv soudu internováni. Ačkoliv o tom nevěděli směřovali do Liverpoolu k nalodění a byli odvezeni na ostrov Mana. V podstatě se cítili bezpečnější než v Anglii i když byli za ostnatým drátem. Cizinci měli právo se odvolat k soudu. Do roku 1941 tak byli mnozí opět volní. Nad občanskými svobodami se vznášela nová hrozba směrnice 2d. Vzhledem k tomu že Stalin byl i nadále v alianci s Hitlerem stavěla se britská komunistická strana proti jakémukoliv válečnému úsilí. Podle 2d byly její noviny Daily Worker zakázány. O pět měsíců později když Hitler udeřil na Rusko se sám Churchill chopil šance stát se Stalinovým spojencem. Německý útok na Rusko tak sejmul z Churchilla velkou zátěž.
Nastal čas zdokonalit ekonomiku zcela zaměřenou na válku a vzrostla potřeba pracujících. Británie zašla dál, než všechny ostatní země. Bylo povoleno povinné povolávání dívek a žen. Mohly si vybrat buď mezi ženskými válečnými sbory, nebo prací na polích či továrnách. Volalo se po vyzbrojení hlavně tanky, které budou potřeba jak pro obranu, tak pro útok. Začal tlak Rusů na Brity k otevření druhé fronty v Evropě. Britové velmi obdivovali Rusko velmi vně věřili. Chtěli zvýšit zásobování pro Rusko. Válku začala podporovat i britská komunistická strana. Její vůdcové vyzývali dělníky ke zvýšení válečné výroby, protože bylo třeba podle levicové britské strany zvýšit pomoc Rusku, aby se mohli připravit na německou ofenzívu. Spousta lidí měla ze spojení s komunistickým Ruskem strach, ale bylo jim vysvětleno, že čím více bude Rusko zapojeno do války s Německem a lépe vyzbrojeno, tím menší nebezpečí bude hrozit samotné Británii. Navíc Rusko nemělo v té době nejmenší zájem zasahovat do politického dění v jiných zemích. Měli jen jediný zájem, otevřít druhou frontu a porazit Hitlerovské Německo.
V červnu se dostalo Britů šoku z Afriky. Tobruk padl asi čtyři dny před konáním voleb. Nezávislí zvítězili a rebelující poslanci se snažili svrhnout Churchilla, který byl v té době v USA. Vrátil se zpět aby čelil vyslovení nedůvěry v jeho vedení. Dokonce to vypadalo na výhru rebelů, než to sami pokazili, když navrhli za vrchního velitele všech vojsk vévodu z Glostru. Ozval se pískot a smích. Návrh byl smeten. Proti Churchillovi hlasovalo pouze 25 poslanců. I válečné noviny se měnily na veselejší. Němci byli zastavení u Stalingradu. V listopadu vyhráli Britové u El Alameinu.
V době trvání války byl Churchill bezpečně u moci. Naděje Británie se však od něj budou odklánět. Co jim může nabídnou po vítězství? Jestli Britové něco nenáviděli, tak to byly nekonečné fronty na zboží a přídělový systém. Britové poslechli politické výzvy a co se dalo, začali sami pěstovat na každém kousku půdy. Přesto se ozývaly hlasy o tom, že bohatí mohou jíst lépe a Británií začal bujet černý trh. Příděly benzínu vyhnalo mnoho aut ze silnic. Začalo se jezdit na svítiplyn. Doprava vlaky a autobusy také prořídla.
Výroba letadel se během dvou let ztrojnásobila a následujících dvou se ještě zdvojnásobila. V této době byla britská ekonomika výkonnější než německá. Cena za to byla velmi vysoká. Zaběhnuté zvyklosti šly stranou. Lidé pracovaly přes čas a napínali duše i těla přes míru a začali ztrácet trpělivost. Hlavně horníci, kde na místo mužů co odešli do války pracovali starší muži a když už to nezvládali, vstoupili do stávky. Horníci věděli, že stát stávky zakázal, ale při práci 24 hodin jim nic jiného nezbylo. Churchill věděl, že vzdorovat tisícům horníků se prostě nedá a vláda jejich požadavkům musela ustoupit. Příště chlapci místo do armády nastoupili do dolů. 17-letí chlapci bez hornických zkušeností nemohli problém vyřešit a tak dodávky uhlí stále klesaly. Do stávky vstoupilo na 200 000 horníků. Pracovali ve válečných podmínkách pět let a trpěli pocitem křivdy, že nebyli odměňováni stejně jako horníci před nimi.
Naděje lidí se upíraly k tomu, že po válce se vytvoří sociální stát. Reformu navrhl sir William Beveridge. Když v roce 1942 o tom vyšla jeho zpráva, byli lidé velmi nadšeni. Bylo navrženo sociální pojištění zajišťující všem občanům a jejich rodinám veškeré sociální příspěvky nutné pro zabezpečení a to za týdenní příspěvek jednoho kolku. Zachovává zároveň maximum odpovědnosti a svobody což je ve shodě s odstraněním nouze. Vláda reagovala zpočátku nadšeně, poté však silně vychladla. Churchill nezasáhl. Parlament odsunul schválení zprávy Williama Beveridge a zatím projednala zákon o vzdělání. Na programu bylo i znárodnění závodů na výrobu elektřiny, ale tohle parlamentem neprošlo.
Začali se propouštět cizinci z lágrů a všichni vstupovali do armády. Británie byla plná cizích vojáků, od Poláků až po Američany. Připravovali se na invazi. Churchill teď mohl sledovat armádu o které věděl, že určitě vyhraje. Den Dé nakonec přišel a chutnal pře sladce. Britové si užívali pohody a klidu. Krásný sluneční den je vyhnal do přírody, nebo na tenisové zápasy. Najednou se na nebi objevily bezpilotní střely, nový druh zbraně, nový druh války.
16. díl – V říši Německa – Svět ve válce
V létě roku 1940 oslavovalo Německo velké vítězství. Po pouhém roce války se vojáci třetí říše vrátili domů. Dobili Francii. Padla i severní a střední Evropa. Lidé si válku nikdy neoblíbili, ale byli přesvědčeni, že válka již skončila vítězství milovaného vůdce.
Německo 1940 – 1944
Vracející se muži byli zdraví a padlo jich velmi málo. V Německu se lidé jen velmi neradi smiřovali s válečným systémem přídělu lidu. Některého zboží bylo málo a některé chybělo o to víc se lidé bavili a nacisté zábavu plně podporovali, na rozdíl od Britů, kteří zábavu ve válečné době považovali za nemorální.
Hitler opravdu neočekával žádnou dlouhou válku, či dokonce blokádu. Byl přesvědčen, že vše ovládne rychle a jeho průmysl byl tedy orientován na bleskovou válku. Dělníci nebyli nacistickými pohlaváry nadšeni, ale byli zkroceni. O to více se nacisté orientovali na matky a děti a obdarovávali je dary. Matky byly zvána na nacistické propagandistické filmy kde se pěly ódy na rodinu. Matky měli na hrudi nacistický kříž. Kočárek byl tankem domácí fronty. Nacisté chtěli šťastné děti a šťastné matky. Lidé nešťastní a pochybující byli nuceni ke šťastnému zpěvu. Všichni se museli užívat práce a štěstí ve všelidové Hitlerově společnosti. Nacisté dokonale zvládli propagandu přes rozhlas a vysílili v různých jazycích, ale jejich vlastní národ měl zakázáno poslouchat cizí stanice.
Do škol se zařadil nový, povinný předmět. Děti se učily o parametrech árijské rasy a o její čistotě. Mentálně postižení byly odesíláni do experimentálních plynových komor. Mnozí Němci si nedokáží představit jaké je to utrpení, jaká je to trýzeň starat se o slaboduché, kteří jsou podřadnější než zvířata a je zákaz jejich rozmnožování. Tak zněla slova nacistů. Němci pochopili co se děje a protestovali. Biskup Galén napadl euthanázii z kazatelny. Program byl tedy zastaven, ale ne na dlouho. Lidem se v tisku lhalo a vzdělaní Němci to těžce nesli. Chtěli spravedlivé informace a ty byly zakázány.
V červnu 1941 se evropská válka stala válkou světovou. Nacističtí vůdcové se totiž potichu dohodli, že je třeba dobýt Rusko. U mnohých však útok na Rusko vyvolal obavy a úžas. Německo potřebovalo získat pro svoji válečnou aktivitu ropná pole na jihu Ruska. Dle nacisticko-sovětského paktu nyní však zatraceného, dodalo Rusko v milém roce přes 1 000 000 tun ropy.
Němci napadli Rusko a přes trosky jejich měst se hnali na východ. Vítězství se zdálo být otázkou několika týdnů. Měli za to, že to bude další blesková válka. Hermann Göring přijel na inspekci Ukrajiny, která se stala německou kolonií a pro Němce nevolnickou, zemědělskou usedlostí. Nacisté měli za to, že prostí Ukrajinci tuto myšlenky přivítají. Před Moskvou o šest měsíců později se Němci zastavili ve sněhových vánicích. O zimní oblečení pro vojáky prosila lid sama vláda.
Vše se mění. Na bitevních frontách již padlo přes 250 000 vojáků. Tak nastal čas plně využít dělníku a zmobilizovat je k výrobě zbraní. Dokonce byla snaha zaměstnat i ženy, ale tohle zamítnuto samotným Hitlerem. Ženy bylo pro něj hlavně rodičky a měly za úkol vychovávat děti. Navíc by jim práce v továrnách zkazila zdraví a morálku. Ovšem žen z Ukrajiny se tato útlocitnost netýkala. byly přiváženy do Německa na otrockou práci. Zbrojní výroba se zvýšila 4x.
Vánoce roku 1942 a Stalingrad je neustále obléhán, ale lidé už tuší nevyhnutelné a očekávají prohru. Ano, bitva skončila prohrou a rozhlas Němcům konečně sdělil pravdu. 91 000 přeživších se vzdalo, pouze pár tisíc z nich ještě někdy spatří Německo.
Celý svět si uvědomil zvrat v nastalých událostech. Tuto tragédii pro Německo nemohli nacisté skrýt. Navíc Stalingrad nepřišel osamocen. Týden před tím než město padlo se totiž Němci dozvěděli, že spojenci budou požadovat bezpodmínečnou kapitulaci. Pro Němce nebude existovat žádné slitování. Jak nacisté tak i nevinní se semkli blíže k sobě protože ztratili mnohé ze svých iluzí. Únikové vrátka se zabouchla a teď už jde o totální válku do samého konce.
V roce 1943 bylo lepší poslouchat hudbu než zprávy. Německo i přes totální válku ustupovalo na všech frontách. Do práce teď už musely i ženy a Hitlerovi děti. Denní nebe nad říší brázdily letky amerických bombardérů a v noci je vystřídali Britové. Lidé čekali v úkrytech v naději, že ráno najdou svoje město a domy stát. Ovšem bombardování si vybíralo svoji daň a lidé byli pohoršeni nad takovou zkázou a snad si ani neuvědomovali, že to se dělo jménem Německa po celém světě. Německá města byla jedno za druhým spalovány ohňovými bouřemi. Při deseti dnech náletů na Hamburg zahynulo na 40 000 lidí.
Hitler přebýval hlavně ve svém Vlčím hrádku a do Berlína se vracel v noci, aby se vyhnul troskám. Hitler ztrácel kontakt s realitou a nikdy se nepřesvědčil, jaká válka vlastně je. Přetížený a vyčerpaný národ se mohl obracet k hudbě, ale orchestry mohly hrát jen německou hudbu a vyjadřovat čistotu rasy.
Právě rasa se stala oním impériem Himmlerových SS. Himmler vládl koncentračním táborům, oněm stánkům smrti. SS měla svoje vlastní školy, továrny i soudy. Spravovala rozsáhlá území na okupovaném východě. Byla nástrojem německé nadvlády nad Evropou. Stala se dokonce armádou. Generálové však měli nad nad statisíci vojáky v elitní armádě pramalou moc. Do výcvikových středisek SS byli nabíráni rovněž árijsky vypadající dobrovolníci z okupovaných zemí. Stát SS měl být totiž celoevropský. Pro ty, co měli jiný rasový původ tam nebylo místo. Židy čekala deportace do ghet a potom už jen plynová komora.
Diktatura je jako had. Pokud mu šlápnete na ocas, budete uštknuti. Hadovi se musí šlápnout na hlavu. Hlavu však mohli zasáhnout jen armádní velitelé. Terčem se však stal ocas a proto mnoho statečných Němců umíralo za neposlušnost režimu a ochranu židů. V Mnichově šířilo několik studentů okolo sourozenců Schollových protestní letáky a zato byli zmasakrováni. V Berlíně se podařilo rozdrtit tým komunistických špiónů. Diktátorovi se vzdorovalo pouze v nevelkých skupinkách. Na 150 000 Němců bylo uvězněno za politickou neposlušnost nebo se jim dostalo ještě horšího osudu. Spiknutí proti hlavě se zúčastnilo dost lidí, ale potom se ke spiklencům přidal Claus Schenk von Stauffenberg. Původně puč jen plánoval, ale vzhledem k tomu, že se díky hlášení dostával přímo k Hitlerovi učinil 24. července 1944 svůj pokus o atentát. Nezdařil se a Hitler vyvázl bez zranění. Spiklenci na ministerstvu války v Berlíně byli přesvědčeni, že je Hitler mrtev. Spiklenci nařídili obsadit město majoru Ottovi Remerovi, fanatikovi co plnil každý rozkaz nadřízeného. Uposlechl spiklence a poté jen zastihl Goebbels a sdělil mu, že Hitler žije. Remer odpochodoval zpět na ministerstvo války a zatkl každého, koho našel. Spiknutí se zhroutilo a kolísající armáda se vrátila ke své přísaze. Mnozí spiklenci co byli zatčeni a mučeni čelili obludnému procesu vedeném Rolandem Freislerem. Zlověstným soudcem nacistického Německa. Rodiny spiklenců byly pozatýkány a děti poslány do sirotčinců. Část spiklenců byla zastřelena hned na dveře ministerstva včetně von Stauffenberga. Hitlera to zlomilo a už nedůvěřoval nikomu a nikoho k sobě nepouštěl. Jen tři vyvolení směli až k němu. Goebbels, Bormann a Himmler.
Přes veškerou devastaci život v Německu neustal. Dál se pracovalo a žilo se ve sklepech. Německo bylo na konci svých sil. Ani 7 000 000 nuceně pracujících nestačilo. Veškeré suroviny a potraviny docházely. Vše se jen opravovalo a musela znovu sloužit. Do práce nastoupili i váleční mrzáci. Nepřítel se blížil k samotným hranicím říše. Domobrana přestárlých a mladistvých byla vzata do přísahy a potom poslány vstříc ruské armádě.
16. díl – Ráno v Normandii – Svět ve válce
Ráno 1940 a Churchill hovoří k poraženému francouzskému národu.
„Dobrou noc, spěte abyste nastřádali síly na zítřejší ráno, protože ono přijde. Laskavě zazáří na všechny statečné a laskavé, kteří trpěli pro naši dobrou věc. Sláva Francii.“
Po čtyřech letech měl onen očekávaný okamžik nastat, invaze na kontinent byla na dosah ruky.
Červen – srpen 1944
Diep rok 1942 – první pokus o vylodění spojeneckých sil ve Francii skončil fiaskem. Téměř polovina ze 7 000 vojáků pokoušejích se prolomit silnou obranu padla. Mnozí se ani nedostali za pláž a stovky dalších napochodovali rovnou do zajetí.
Vzhledem k vylodění se jevily nejlepší místa jako Calais a Cherboueg. Nakonec byla vybrána Normandie pro její menší opevnění, rovnou pláž a větší přehled. V srpnu roku 1943 v Kebecku schválil Churchill s Rooseveltem vypracovaný, rámcový plán invaze. Útok přes La Manche se stal skutečností s datem květen 1944. Odrazovým můstkem invaze bude Anglie. Britové již dříve vyhnáni z domovů Hitlerovými bombami uvolnili prostor mohutným invazním armádám. Pro mne to znamená velké ztráty, ale bylo to nutné pro očekávané otevření druhé fronty.
Ze Spojených států proudí přes Atlantik lodě naplněné vojáky a materiálem. Počet Američanů v Británii se přiblížil 1 500 000. Vrchní velitelem opera v Normandii byl jmenován generál Dwight David Eisenhower, který už velel africkému tažení v roce 1942. Kromě vojenských schopností musel být i diplomatem, protože měl velet spojeným armádám různých národností. Další známý velitel byl Montgomery, vítěz od u El Alameina. Monty byl optimista a uměl promlouvat k lidem. Británie a Amerika pracovali na plné obrátky. Operace Overlord – bitva o Normandii, potřebovala velké úsilí a hodně materiálu. Letadla 13 000, tanky a vozidla 17 000, padáky 90 000 ks, bomby a granáty byly počítány na milióny. Bylo potřeba kolem 4 000 různých vyloďovacích plavidel. Klíček k úspěchu je přeprava vojáků přes vodu. Na jaře roku 1944 byla vyloďovací plavidla využívána k intenzivnímu nácviku. Více než 2 000 účastníků operace Overlord se zúčastnilo největší výsadkářské akce v průběhu války.
Na druhé straně kanálu se Gerd von Rundstedt a Erwin Rommel nemohli shodnout jak invazi čelit. Rundstedt chtěl stáhnout mobilní zálohy a válčit ve vnitrozemí. Rommel chtěl útok odrazit na pláži. Hitlerův betonový val však nebyl dokončen. Rommel se mezery snažil vyplnit položením obrovského počtu min. Na druhé straně spojenci vyvíjeli zbraně umožňující jim hladké vylodění a pohyb tanků přes písek. Byl sestrojen Pluto – potrubí, kterým proudila ropa. Ještě pozoruhodnější byly Malbery, dva umělé přístavy, jejich součásti musely být doručeny přes průliv. Problém udržet se na pobřeží velmi komplikovalo bouřlivé počasí. Eisenhower koordinoval strategii s nejbližšími spolupracovníky. Největší starost jim dělalo počasí. Vrchní velení zaměstnávaly i klamavé plány. Největší klamavý plán na útok v Norsku, který měl být odstartován ze Skotska. Pak to byly útoky z jihovýchodního pobřeží Anglie.
Jaro roku 1944 spatřilo rozsáhlé útoky na silnice, železnice a letiště. Po celé Anglie rostly tábory pro desetitisíce příslušníků invazních jednotek. Vše se připravovalo k mohutnému přesunu na jih. Konec května 1944, útočné jednotky byly připraveny vyrazit, když nastala pauza. Vojáci neustále balili a rozbalovali a stále nebylo známo datum invaze. Vojáci ani neznali pláže, kde se měli vylodit. Pláž v Normandii zahrnovala pět pláží k vylodění. 3. června navzdory obavám nejvyššího velení o vývoj počasí, naloďování pokračovalo. Vojáci si mysleli, že je to další cvičení. Střet byl zahalen v mraku nejistoty a vojáci stále čekali a už se zdálo, že operaci může spustit jen zázrak.
5. června se počasí umoudřilo a nastal den D. Kanál La Manche tak mohutnou akci nikdy nespatřil. K Francii zamířilo na 6 500 plavidel všeho druhu a doprovázelo je spojenecké loďstvo. Na letišti čekaly eskadry kluzáků a záhy měly zanést celou první divizi za invazní pláže. Předpokládané ztráty až sedm z deseti mužů a Eisenhower to věděl. V posledních večerních hodinách vyrazily výsadkové jednotky ke břehům Francie. Všichni vojáci měli strach, měli dobývat německou pevnost, Evropu. Za vodou čekali Němci, ale netušili kdy útok nastane.
Den D. v 5.30 hodin byli spojenci u francouzských břehů, aby při podpoření leteckého útoku zahájili mohutnou dělovou palbu. Němci byli zaskočeni, ale některé baterie se brzo vzpamatovaly. Úprk na pláže v 6,30 Američané, v 7,30 Britové a Kanaďané. Konečně to po dlouhém čekání přišlo. Chráněni vzdušnou obranou pádili první útočníci na svých pět pláží. První čas útoku byl pro ně časem odvahy a smrti. Některé jednotky přistály na špatném místě, některé jiné se setkaly s nečekaně nízkým odporem, další byly zaskočeni palbou už na pobřeží. Nejhůře to schytali Američané. Britové a Kanaďané se setkali z různou silou odporu. Kanaďadané utrpěli těžké ztráty, ale postoupili vpřed. Boje byly velmi krvavé, ale ne dlouhé. Mnozí obránci se vynořili ze svých bunkrů jen proto, aby se vzdali. Velmi dobře si vedli Američané na Utahu. Zajistili zajatce, zřídili opěrné body a postoupili 8 km do vnitrozemí. Avšak na Omaze proti nim stálo rozbouřené moře a silné, nově povolané, německé divize. Byla tam strašná, krvavá jatka. Na Omaze znamenalo vybudování kilometr a půl dlouhého předmostí těžké ztráty.
Do půlnoci se dostalo na břeh 130 000 vojáků. Na plážích byly zvednuty opěrné body. Padlo 9 000 mužů. Den D1 spatřil zakládání přístavů, protože přísun zásob byl životně důležitý. Akce vyžadovala rychlý přesun lidí i materiálu a to rychleji než se to dařilo nepříteli. po sedmi dnech od začátku operace byly na břehu kilometry vozidel. Během čtyř dnů před 18. červnem byly průměrné vyloděné počty následující. Vojáci skoro 35 000, vozidla 5 000 a zásoby 25 000 tun. Začala druhá fáze operace, bitva o předmostí. Vojáci ve snaze rozmístnit masy vojáků a materiálu o to tvrdě bojovali, protože nepřítel se už vzpamatoval. Spojenecké tanky nepřekonávaly terén snadno. Do 10. června stály proti spojencům pouze tři divize. Dalším sedm nebylo Rommelovým vedením uvolněno. Přesto se útočníci prosazovali velmi obtížně. 12. června se spojilo pět předmostí v 100 km dlouhé a 30 km hluboké území. 19. června La Manche opět udeřil. Po čtyři dny zuřící bouře téměř zničila přístavy. Většina vybavení, celé 4/5 tonáže se potopilo. Vykládání muselo být drasticky zredukováno. Bylo vyvinuto velké úsilí s cílem napravit škody, protože zničení přístavu by ohrozilo samotnou operaci. Životní linka bitvy o Normandii byla obnovena.
Montgomery směřoval ode dne vylodění do Caen. Začátkem července byl konečně připraven na zteč. Nejprve vyrazila letadla. 18. července se vrhlo přes 2 000 těžkých a středních bombardérů na Caen přes 8 000 tun vysoce výbušných a tříštivých bomb. Byl to nejtěžší letecký útok s cílem podpořit pozemní boj v historii. Caen bylo překřtěno na tavící kotlík. Když padlo, vojáci se ocitli ve městě kráterů a sutin. Polovina města byla zničena. Několik tisíc obyvatel bylo zraněno, nebo zahynulo. Pro obyvatele to bylo osvobození za bolestnou cenu. Po sedmi týdnech byl zahájen průlom. Američané prorazili u Avranches, rozvinuli se a pokračovali na Argentan. Britové a Kanaďané se blížili ze severu k Falaise ve snaze smyčku stáhnout. Falaise, jedno z nejkrvavějších bojišť celého tažení. To byl příští cíl Montgomeryho. Stovky Tajfunů ostřelovaly nepřátelské transporty, aby tak za sebou nechaly kolony hořících vozidel.
6. srpna se Kanaďané dostali na předměstí města Falaise. Do města vstoupili 16. srpna. Předsunuté jednotky Američanů a Kanaďanů odděloval jen úzký koridor. Trosky 7 německé armády, pouhých 15 bojových divizí bylo natlačeno do prostoru a past sklapla. Padlo na 10 000 vojáků a 50 000 jich bylo zajato. Falaise se stalo pro Němce nejhorší katastrofou hned po Stalingradu. Uniklo asi 40 000 německých vojáků a to způsobilo spory mezi spojenci. Falaise si vysloužilo označení smrtící půda. Krveprolití a zkáza byly úděsné. Bylo možné jít stovky kilometrů a přitom pořád šlapat po mrtvých tělech vojáků.
Paříž. Spojenecká armáda ji nesměla minout a tak i Pařížané pocítili kýženou svobodu. V čase ústupu Němců začalo z podzemí vystupovat odbojové hnutí aby vykonalo spravedlivou mstu. Pařížané mající v paměti útlak a ponižování dávali tak průchod své dlouho hromaděné nenávisti. V roce 1940 viděli padnout Paříž bez jediného výstřelu a tak dnes bojují až s dojemnou odvahou jakou srdce vlasti zasluhuje. Pařížané žili jedinou myšlenkou odvetou a vyrovnáním starých účtů. Přišlo svobodné ráno.
17. díl – Okupace Holandska – Svět ve válce
Deník Anny Frankové 6. června 1944
Přijde vůbec někdy ono očekávané osvobození, které se jeví jako příliš báječné, snad jako pohádka? Dočkáme se vítězství ještě letos? Nevím, avšak naděje v nás ožila. Nyní musíme, více než kdy jindy, zatnout zuby a nerozplakat se.
Holanďané žili pod nacistickým jhem čtyři roky
Holandsko 1940 – 1944
10. května 1944 napadlo Německo bez vyhlášení války neutrální Holandsko. V míru vybudovaná, zastaralá holandská armáda byla přemožena. Hitlerovi vojáci se přehnali po vynikajících, holandských silnicích dříve, než spojenci stačili zareagovat. V poledne 14. května zaútočili na přístav Rotterdam aby během 15 minut zažehlo požáry které zachvátily střed města. Rotterdam kapituloval. Záchy se vzdalo celé Holandsko aby takto zachránilo od podobného osudu další svá města. Té noci zůstalo Holandsko osamoceno. Královna i s celým kabinetem prchla do exilu v Británii. Více než 300 Holanďanů, převážně židů, dalo přednost sebevraždě. Lidé byli ohromeni, zmateni a vyděšeni.
Německo nastolilo vládu vedenou říšským komisařem konajícího podle dekretů, jenž byl osobně odpovědným Hitlerovi. Stal se jím vídeňský právník Arthur Seyss-Inquart spolupracující již na pohlcení Rakouska Německem již v roce 1938. Arthur Seyss-Inquart učinil ve starodávném rytířském sále města Haag tuto promluvu:
„Ačkoliv padlo 5 000 německých a holandských vojáků, tak v našich srdcích se nepřátelství neukrývá.“
Uklidňoval občany, že nebude zavedena německá ideologie, protože říše prý žádné imperiální plány nemá a zůstanou v platnosti holandské zákony. Volal po spolupráci dvou germánských národů stejné krve.
Jako gesto smíru nařídil Hitler propuštění všech holandských zajatých vojáků. Lidé si vydechli. Němci slíbili zachování úrovně a likvidaci nezaměstnanosti. Zdálo se, že okupace by nemusela být tak zlá. Arthur Seyss-Inquart sám vypravil vlak s dětmi odjíždějících na prázdniny do jeho rodného Rakouska. Příslušníci holandského, nacistického hnutí jásali když se shromáždili k přivítání vetřelců. Členství v NSB vzrostlo 4x a to na 80 000, ale bylo to pořád jen 1% populace. NSB se zrodilo stejně jako Hitlerova propaganda ze strachu z ekonomického propadu, ze strachu z bolševismu a slibů znovu oživené Evropy. Vůdce NSB Anton Adriaan Mussert viděl tuto chvíli jako přerod Holandska ve velmoc. Mussert formoval své názory podle Mussoliniho. Hitler byl pro něj Mesiáš spasící Evropu. Pouhých šest týdnů po tom, co německé letectvo šířilo v jejich zemi strach a smrt, vítali Holanďané nad hlavou německý bombardér.
Existovalo však i jiné Holandsko. O narozeninách prince Bernarda, pouhý týden po pádu Francie, tisíce obyčejných Holanďanů demonstrovali svůj odpor. Vojáci salutovali, lidé zpívali hymnu a pokládali bílé karafiáty u národních památníků. Byla vytvořena nová, Němci povolená, politická organizace tzv. Holandská Unie s touhou sjednotit vlastence v loajalitě vůči stávající moci. Jevila se jako dobrá alternativa k NSB, protože většina stran byla umlčena. Vstoupilo do ní 15% obyvatelstva. Navzdory Hitlerovým prohlášením, že je spasitelem křesťanského západu, byly církve vůči nacismu nepřátelské, protože stavěl člověka nad samotného Boha. Holandští nacisté se stali neuznávaným společenstvím. Lidé se museli podrobil sejmutí otisků prstů, vyfotografování a zaregistrování. Všichni dostali identifikační kartu, prý v jejich zájmu.
Němci zavedli rasový dotazník. Následek byl, že všichni židé byli vyhozeni z veřejných funkcí. Němci je začali izolovat od ostatních Holanďanů. Židé měli zakázáno chodit do kaváren a parků. Příslušníci NSB začali tahat židy z hospod a mlátit je. Skupiny židovské sebeobrany opláceli. Byl zabit německý nacista a také zraněn příslušník gestapa. V odvetě sebrali Němci na ulici 400 mladých židů a poslali je do koncentračního tábora Mauthausen.
Tisíce lidí stávkovalo v těsně sevřených zástupech, pochodovali ulicemi zatím co Němci v tancích je obkličovali. Demonstranti ozbrojeni nebyli. Tramvaje značící začátek stávky oznamovaly její začátek i její ukončení. Němci zastřelili devět lidí. Pokračovat by znamenalo krveprolití. Po celé dva se stávkovalo na obranu židů. Nyní, při takto tuhé opozici, Němci ztratili veškerý svůj smír. Tři starostové měst kteří byli ke stávkujícím vstřícní byli okamžitě nahrazeni nacisty. Vůdcové NSB byli povoláni do mocenských pozic.
Červen 1941. NSB vyzývá k podpoře německého útoku na Rusko. 100 000 lidí riskovalo vězení aby mohli poslouchat holandské vysílání z Londýna. Život v Holandsku běžel na první pohled normálně. Němci však svůj stisk neustále zesilovali. V roce 1942 začali opevňovat pobřeží. Evakuovali místa do nichž Holanďané jezdívali na dovolenou a stále více lidí povolávali k nuceným pracím. Kdo odmítl byl uvězněn a zastřelen. Vítězství spojenců bylo v nedohlednu stejně jako náznak opětovného osvobození Holandska. Sliby Němců, že nebudou zavádět svoji ideologii byly zapomenuty. Všichni umělci museli vstoupit do spolků řízených nacisty.
Pomalu vznikal odboj. Zbraně pro sabotáže či ilegální tisk distribuovaný za velkého rizika. Několik tisíc mužů v odbojových skupinách se stalo svědomím Holandska. Odboj nabádal, aby lidé neposlouchali Němci řízené rádio ze kterého zněla propaganda a populární písně a v kině se promítal film Věčný žid. Tento film byl pečlivě natočen tak, aby podpořil strach a nenávist k židům. Byl vysílán ve všech okupovaných zemí a Němci takto prováděli svůj plán na vyhubení židů v Evropě. Nejprve bylo zapotřebí získat lidi ke spolupráci. V Holandsku žilo 140 000 židů. Od května 1942 jim bylo nařízeno nosit žlutou Davidovu hvězdu, aby od podzimu byli odváženi do koncentračních táborů. Židé přijížděli do tranzitních táborů ve Fuchtu v nákladních vagónech. Potom cestovali na východ údajně do nových osídlovacích oblastí. Ve skutečnosti byli posíláni do plynu v Osvětimi nebo Sobiboru. Odboj volal po stávkách a sabotážích. Železničáři a policie pod německou kontrolou nereagovali. Vlaky jezdily na čas. Ze 140 000 holandských židů jich zahynulo 105 000.
S pokračující válkou Němci zesilovali snahy získat vojáky kteří by bojovali v Rusku. Dobrovolně se přihlásila na 25 000 Holanďanů, což byl vzhledem k velikosti země, obrovský úspěch Německa. Vrátila se jich pouze polovina. Ve stejné době nutily dekrety schopné muže na práci do německých továren. Desetitisíce se jich ukrývalo ve snaze zůstat u svých rodin. Bylo to při všech těch kontrolách velmi obtížné a další překážka byl přídělový systém. Odbojový odpor kradl razítka aby nakrmil velký pocit skrývajících se lidí.
Jaro 1944, byla otevřena druhá fronta vedoucí k osvobození. Invaze přišla a na podzim roku 1944 postupovali spojenci k severu. 13. září bylo osvobozeno první holandské město. Odbojáři zatýkali nacisty a trestali ženské kolaborantky. Zatím co jih země jásal, zbytek země čekal na svoje osvobození. O pár dní později se jeho naděje zhroutily. Spojenci byli poraženi. Exilová vláda volala po stávce na železnici, aby bylo zamezeno zásobování Němců a železničáři poslechli a zastavili transport dodávek. Němci se mstili zastavením dodávek paliva a potravin do měst na západě Holandska. Nebylo uhlí, nebyly potraviny. Lidé přežívali na tulipánových cibulkách. Navzdory strádání stávkující vydrželi. Prázdné domy po židech byly rozebírány na topení. S přituhující zimou Němci povolili a převezli hladovějícím horkou polévku. Přesto bylo jasné, že budou hladovět dokud nebude osvobozeno celé Holandsko. Hitler stahoval Holandsko z kůže a jen z Rotterdamu odvlekli na 50 000 mužů na práci do Německa. Té zimy zemřelo hladem a zimou na 16 000 lidí a osvoboditelé stále nepřicházeli.
18. díl – Ráno v Normandii – Svět ve válce
Ráno 1940 a Churchill hovoří k poraženému francouzskému národu.
„Dobrou noc, spěte abyste nastřádali síly na zítřejší ráno, protože ono přijde. Laskavě zazáří na všechny statečné a laskavé, kteří trpěli pro naši dobrou věc. Sláva Francii.“
Po čtyřech letech měl onen očekávaný okamžik nastat, invaze na kontinent byla na dosah ruky.
Červen – srpen 1944
Diep rok 1942 – první pokus o vylodění spojeneckých sil ve Francii skončil fiaskem. Téměř polovina ze 7 000 vojáků pokoušející se prolomit silnou obranu padla. Mnozí se ani nedostali za pláž a stovky dalších napochodovali rovnou do zajetí.
Vzhledem k vylodění se jevily nejlepší místa jako Calais a Cherboueg. Nakonec byla vybrána Normandie pro její menší opevnění, rovnou pláž a větší přehled. V srpnu roku 1943 v Kebecku schválil Churchill s Rooseveltem vypracovaný, rámcový plán invaze. Útok přes La Manche se stal skutečností s datem květen 1944. Odrazovým můstkem invaze bude Anglie. Britové již dříve vyhnáni z domovů Hitlerovými bombami uvolnili prostor mohutným invazním armádám. Pro mne to znamená velké ztráty, ale bylo to nutné pro očekávané otevření druhé fronty.
Ze Spojených států proudí přes Atlantik lodě naplněné vojáky a materiálem. Počet Američanů v Británii se přiblížil 1 500 000. Vrchní velitelem opera v Normandii byl jmenován generál Dwight David Eisenhower, který už velel africkému tažení v roce 1942. Kromě vojenských schopností musel být i diplomatem, protože měl velet spojeným armádám různých národností. Další známý velitel byl Montgomery, vítěz od u El Alameina. Monty byl optimista a uměl promlouvat k lidem. Británie a Amerika pracovali na plné obrátky. Operace Overlord – bitva o Normandii, potřebovala velké úsilí a hodně materiálu. Letadla 13 000, tanky a vozidla 17 000, padáky 90 000 ks, bomby a granáty byly počítány na milióny. Bylo potřeba kolem 4 000 různých vyloďovacích plavidel. Klíček k úspěchu je přeprava vojáků přes vodu. Na jaře roku 1944 byla vyloďovací plavidla využívána k intenzivnímu nácviku. Více než 2 000 účastníků operace Overlord se zúčastnilo největší výsadkářské akce v průběhu války.
Na druhé straně kanálu se Gerd von Rundstedt a Erwin Rommel nemohli shodnout jak invazi čelit. Rundstedt chtěl stáhnout mobilní zálohy a válčit ve vnitrozemí. Rommel chtěl útok odrazit na pláži. Hitlerův betonový val však nebyl dokončen. Rommel se mezery snažil vyplnit položením obrovského počtu min. Na druhé straně spojenci vyvíjeli zbraně umožňující jim hladké vylodění a pohyb tanků přes písek. Byl sestrojen Pluto – potrubí, kterým proudila ropa. Ještě pozoruhodnější byly Malbery, dva umělé přístavy, jejich součásti musely být doručeny přes průliv. Problém udržet se na pobřeží velmi komplikovalo bouřlivé počasí. Eisenhower koordinoval strategii s nejbližšími spolupracovníky. Největší starost jim dělalo počasí. Vrchní velení zaměstnávaly i klamavé plány. Největší klamavý plán na útok v Norsku, který měl být odstartován ze Skotska. Pak to byly útoky z jihovýchodního pobřeží Anglie.
Jaro roku 1944 spatřilo rozsáhlé útoky na silnice, železnice a letiště. Po celé Anglie rostly tábory pro desetitisíce příslušníků invazních jednotek. Vše se připravovalo k mohutnému přesunu na jih. Konec května 1944, útočné jednotky byly připraveny vyrazit, když nastala pauza. Vojáci neustále balili a rozbalovali a stále nebylo známo datum invaze. Vojáci ani neznali pláže, kde se měli vylodit. Pláž v Normandii zahrnovala pět pláží k vylodění. 3. června navzdory obavám nejvyššího velení o vývoj počasí, naloďování pokračovalo. Vojáci si mysleli, že je to další cvičení. Střet byl zahalen v mraku nejistoty a vojáci stále čekali a už se zdálo, že operaci může spustit jen zázrak.
5. června se počasí umoudřilo a nastal den D. Kanál La Manche tak mohutnou akci nikdy nespatřil. K Francii zamířilo na 6 500 plavidel všeho druhu a doprovázelo je spojenecké loďstvo. Na letišti čekaly eskadry kluzáků a záhy měly zanést celou první divizi za invazní pláže. Předpokládané ztráty až sedm z deseti mužů a Eisenhower to věděl. V posledních večerních hodinách vyrazily výsadkové jednotky ke břehům Francie. Všichni vojáci měli strach, měli dobývat německou pevnost, Evropu. Za vodou čekali Němci, ale netušili kdy útok nastane.
Den D. v 5.30 hodin byli spojenci u francouzských břehů, aby při podpoření leteckého útoku zahájili mohutnou dělovou palbu. Němci byli zaskočeni, ale některé baterie se brzo vzpamatovaly. Úprk na pláže v 6,30 Američané, v 7,30 Britové a Kanaďané. Konečně to po dlouhém čekání přišlo. Chráněni vzdušnou obranou pádili první útočníci na svých pět pláží. První čas útoku byl pro ně časem odvahy a smrti. Některé jednotky přistály na špatném místě, některé jiné se setkaly s nečekaně nízkým odporem, další byly zaskočeni palbou už na pobřeží. Nejhůře to schytali Američané. Britové a Kanaďané se setkali z různou silou odporu. Kanaďadané utrpěli těžké ztráty, ale postoupili vpřed. Boje byly velmi krvavé, ale ne dlouhé. Mnozí obránci se vynořili ze svých bunkrů jen proto, aby se vzdali. Velmi dobře si vedli Američané na Utahu. Zajistili zajatce, zřídili opěrné body a postoupili 8 km do vnitrozemí. Ovšak na Omaze proti nim stálo rozbouřené moře a silné, nově povolané, německé divize. Byla tam strašná, krvavá jatka. Na Omaze znamenalo vybudování kilometr a půl dlouhého předmostí těžké ztráty.
Do půlnoci se dostalo na břeh 130 000 vojáků. Na plážích byly zvednuty opěrné body. Padlo 9 000 mužů. Den D1 spatřil zakládání přístavů, protože přísun zásob byl životně důležitý. Akce vyžadovala rychlý přesun lidí i materiálu a to rychleji než se to dařilo nepříteli. po sedmi dnech od začátku operace byly na břehu kilometry vozidel. Během čtyř dnů před 18. červnem byly průměrné vyloděné počty následující. Vojáci skoro 35 000, vozidla 5 000 a zásoby 25 000 tun. Začala druhá fáze operace, bitva o předmostí. Vojáci ve snaze rozmístnit masy vojáků a materiálu o to tvrdě bojovali, protože nepřítel se už vzpamatoval. Spojenecké tanky nepřekonávaly terén snadno. Do 10. června stály proti spojencům pouze tři divize. Dalším sedm nebylo Rommelovým vedením uvolněno. Přesto se útočníci prosazovali velmi obtížně. 12. června se spojilo pět předmostí v 100 km dlouhé a 30 km hluboké území. 19. června La Manche opět udeřil. Po čtyři dny zuřící bouře téměř zničila přístavy. Většina vybavení, celé 4/5 tonáže se potopilo. Vykládání muselo být drasticky zredukováno. Bylo vyvinuto velké úsilí s cílem napravit škody, protože zničení přístavu by ohrozilo samotnou operaci. Životní linka bitvy o Normandii byla obnovena.
Montgomery směřoval ode dne vylodění do Caen. Začátkem července byl konečně připraven na zteč. Nejprve vyrazila letadla. 18. července se vrhlo přes 2 000 těžkých a středních bombardérů na Caen přes 8 000 tun vysoce výbušných a tříštivých bomb. Byl to nejtěžší letecký útok s cílem podpořit pozemní boj v historii. Caen bylo překřtěno na tavící kotlík. Když padlo, vojáci se ocitli ve městě kráterů a sutin. Polovina města byla zničena. Několik tisíc obyvatel bylo zraněno, nebo zahynulo. Pro obyvatele to bylo osvobození za bolestnou cenu. Po sedmi týdnech byl zahájen průlom. Američané prorazili u Avranches, rozvinuli se a pokračovali na Argentan. Britové a Kanaďané se blížili ze severu k Falaise ve snaze smyčku stáhnout. Falaise, jedno z nejkrvavějších bojišť celého tažení. To byl příští cíl Montgomeryho. Stovky Tajfunů ostřelovaly nepřátelské transporty, aby tak za sebou nechaly kolony hořících vozidel.
6. srpna se Kanaďané dostali na předměstí města Falaise. Do města vstoupili 16. srpna. Předsunuté jednotky Američanů a Kanaďanů odděloval jen úzký koridor. Trosky 7 německé armády, pouhých 15 bojových divizí bylo natlačeno do prostoru a past sklapla. Padlo na 10 000 vojáků a 50 000 jich bylo zajato. Falaise se stalo pro Němce nejhorší katastrofou hned po Stalingradu. Uniklo asi 40 000 německých vojáků a to způsobilo spory mezi spojenci. Falaise si vysloužilo označení smrtící půda. Krveprolití a zkáza byly úděsné. Bylo možné jít stovky kilometrů a přitom pořád šlapat po mrtvých tělech vojáků.
Paříž. Spojenecká armáda ji nesměla minout a tak i Pařížané pocítili kýženou svobodu. V čase ústupu Němců začalo z podzemí vystupovat odbojové hnutí aby vykonalo spravedlivou mstu. Pařížané mající v paměti útlak a ponižování dávali tak průchod své dlouho hromaděné nenávisti. V roce 1940 viděli padnout Paříž bez jediného výstřelu a tak dnes bojují až s dojemnou odvahou jakou srdce vlasti zasluhuje. Pařížané žili jedinou myšlenkou odvetou a vyrovnáním starých účtů. Přišlo svobodné ráno.
19. díl – Kleště – Svět ve válce
25. srpen 1944 byla osvobozena Paříž. Téhož dne přešlo ke spojencům Rumunsko. Jeho odpadnutím ztratil Hitler své jediné přírodní zdroje ropy. Pak vystoupilo Bulharsko a Finsko začalo jednat s Ruskem o příměří. Do Paříže se vrací Charles de Gaulle. Odcházel jako neznámý a vrací se jako osvoboditel. Jak dlouho to bude ještě trvat, než bude osvobozen zbytek Evropy.
25. srpen 1944 – březen 1945
15. srpna 1944 – spojenecká invaze v jižní Francii. Za předpokládaného průlomu z normandského předmostí byla operace zamýšlena jako začátek obchvatného útoku na Hitlerovo Německo z obou stran v ohybu, který měl zmáčknout třetí říši. Během těch týdnů v srpnu 1944 byli Němci hnáni zpět směrem k hranicím jejich vlastní země. Ti Francouzi kteří kolaborovali s Němci byli plni zoufalství. Francouzky, které si začaly s Němci byly podrobené speciální proceduře. Ostříhali je do hola a na čelo nakreslili hákový kříž. Do zajetí padlo tisíce zasmušilých, smutných Němců. Mnohým ve spojeneckém táboře se zdála být válka skončena. Hovořilo se o tom, že na Vánoce budou doma.
To však nebylo pravděpodobné. Vázla rychlost zásobování a pořád se bojovalo. Nejtvrdší boje probíhaly u pobřeží. Každý přístav byl Hitlerem obsazen s rozkazem bojovat do posledního náboje. Bylo nutno na přístavy zaútočit jednotlivě, oddělenou operací. Hitler věděl, že zásobování bude pro spojence problémem a ostud pramenilo jeho odhodlání udržet přístavy co nejdéle, aby byly potom zničeny. Třetina Montyho sil pracovala na vypuzení Němců z přístavů v průlivu. Zatím co zbytek se vydal do Belgie.
Mezi boji spojenců a Německem ležely tři řeky. Maasa, Vaal a Nedee Rijn. Montyho plán byl provést za těmi řekami výsadek, získat mosty a přesunout mobilní jednotky kolem levého boku linie aby odřízli Porůří a zlikvidovali tak odpor Němců před Vánocemi roku 1944. To se nepovedlo a neúspěch u Arnhe, znamenal, že válka do Vánoc neskončí. Západní spojenci ztratili v tuto chvíli iniciativu. Na východní frontě však šlo o zcela jiný případ. Rudá armáda postupovala všude. U Minsku bylo obklíčeno na 100 000 Němců. Na severu bylo z války vyřazeno Finsko, znova dobito Estonsko. Litva a Lotyšsko byly vyčištěny od nepřítele s dosažením hranic východního Pruska. Na jihu byla osvobozena Ukrajina, Rumunsko kapitulovalo, Bulharsko bylo dobito, Řecko odříznuto a bylo vytvořeno fungující spojení s Titovými partyzány v Jugoslávii. Zjevil se gigantický trumf, velkolepý úspěch na celém východě, ovšem z vyjímkou zapomenutého města kde válka před pěti léty začala. Byla to Waršava. Do července 1944 obsadila Rudá armáda východní polovinu Polska, polovinu které padle Rusku dle paktu Hitlera se Stalinem ze srpna 1939. Exilová polská vláda v Londýně horlivě usilovala aby se opět ujala moci dříve, než Rusové dobijí zbytek země, protože jinak by spíš šlo o záměnu okupantů, než o osvobození. Německá posádka se s blíží Rudou armádou k Waršavě chystala k odchodu.
29. července ruský rozhlas hlásal nezadržitelné osvobození Waršavy a burcoval odboj proti ustupujícím Němcům. 1. srpna polská armáda uvnitř Waršavy skutečně povstala, i když neměla veškerou podporu od londýnské vlády. Cílem povstání bylo přivést exilovou vládu v okamžiku jakmile ovládnou město, aby byl nastolen před příchodem Rusů legitimní režim. Povstání však přišlo na období kdy ruská ofenzíva ztrácela dech, ale tato shoda okolností Stalinovi vyhovovala. Londýnští Poláci se již chystali na cestu, protože Poláci kontrolovali většinu města. Britské letectvo bylo připraveno polskou exilovou vládu dopravit. Nato však Hitler který si uvědomil Stalinovu netečnost nařídil SS povstání potlačit a SS tohle provedli velmi rádi a s jejich všem známou krutostí. Poláci v Londýně propadli beznaději a z nepříznivé situace vinili Brity. Britské letectvo však nemohlo doplnit palivo dokud jim Stalin nepovolil přistát na Sověty ovládaném území. Když konečně povolil, byla skoro celá Waršava ztracena a zásoby od Britů se dostávaly do německých rukou. Němci převezli i svá největší, obléhací děla. Každý dělostřelecký granát vážit více jak dvě tuny. Nastala beznadějná bitva trvající deset týdnů. Zahynulo přes 200 000 Poláků. Přišel čas vyhlásit konec. Němci dovolili Polákům aby se čestně vzdali. Nechovali se k nim jako k partyzánům zralým k popravě, ale jako k řádným bojovníkům, kteří mají svoje práva válečných zajatců. Někteří němečtí generálové již očividně mysleli na možné procesy pro válečné zločiny. Jakmile byli všichni obyvatelé vyhnáni z města, byla Waršava srovnána se zemí. Hitler byl rozhodnut, že již nikdy nevstane z popela. Tak skončila jedna z nejtragičtějším válečných epizod.
Navzdory strádání a bombardování byla morálka německého lidu na podzim roku 1944 překvapivě vysoká. Příznivě reagovali na každou Hitlerovu výzvu. tato se týkala sbírky zimního oblečení pro východní frontu. Hitler snížil povolávací věk na 16,5 roku a oslovil i ty, kteří zatím nemuseli na fronty díky jiným činnostem. Bylo shromážděno na 700 000 nových povolanců jako domobranu a na východně i západě. Pro své rekruty měl v záloze ještě odvážnější využití. Už od své porážky v Normandii plánoval mohutný protiútok kterým prý spojence nejenže zastaví, ale obrátí je na tolik rozhodně, že budou chtít jednat o míru. O míru, který bu mu poskytl prostor k nadechnutí a tak by mohl zastavit ruský postup. Takové byly jeho fantazie. Na to si šetřil svoje tanky a dával je dohromady poté, co byly tak zle zřízeny v Normandii. Jenže kde udeřit? Toho podzimu roku 1944 se spojenci na západě přiblížili k německé hranici podél fronty dlouhé přes 1 500 km a dokonce na jednom či dvou místech pronikli.
Ardeny od roku 1940 pro Hitlera kouzelná vzpomínka. Pro svůj útok v Ardenách Hitler shromáždil, aniž by to spojenci tušili, více než 500 000 vojáků. Proti něm stálo 80 000 nezkušených, špatně vybavených amerických vojáků. Situace vypadala stejně jako v červnu 1940. Nevýrazný den, den 0, nastal 16. prosinec. Dělostřelecká příprava trvala hodinu a dala spojencům ochutnat toho, co sami provedli v Casinu před několika měsíci. Poslední velký útok Němců na západě začal. Hitler rozehrál svoji nejzoufalejší partii. Překvapení bylo naprosté a nastal začátek velkého zmatku spojenců toho nejhoršího jakého v celé Evropské válce zažili. Když se první vlny Němců hnali přes americké pozice podél Arden, ve spojeneckém velitelství se pozornost soustředila spíše na novinky o smrti kapelníka Milera než na možnost největší německé ofenzívy na západě od roku 1940. Ten den hrál Motgomery golf a Eisenhower byl na svatbě svého řidiče. Jak den ubíhal, podobnost s květnem 1940 rostla. Síla Němců a zmatek spojenců. Nezkušení vojáci prchali do bezpečí. 7 000 Američanů se vzdalo. Byla to největší kapitulace Američanů při evropském tažení.
Německým tankům došel benzín a byly pouhých 100 km do Antverp. Nehybné cíle se pak amerických letounům sestřelovala docela snadno. Byla to jatka, napsal ve své zprávě americký divizní velitel. Pro Hitlera to však bylo víc než pouhý začátek konce. Když byla německá ofenzíva zastavena, Američané z jihu a Britové ze severu začali tlačit na výběžek který byl vytvořen Ardenskou frontou. Setkali se v polovině března 1945. V té chvíli byla německá armáda v rozkladu, protože před čtyřmi dny začala ruská zimní ofenzíva. Nyní se Hitlerův risk na západě jevil jako naprostá pošetilost, protože kvůli němu musel oslabit svoji východní obranu, Když jeho pečlivě nashromážděné zásoby potravin, paliva a vojáků zmizely, německé válečný stroj se začal rozkládat.
20. leden 1945 a Žukovovi tanky poprvé jedou po německé území, pouhých 160 km od Berlína. Německé vesnice byly drancovány a brzo se civilní obyvatelstvo začalo stahovat na západ, pryč od obávaných Rusů. Jak spojenecké bombardování sílilo, stále více německých měst se měnilo v sutiny. V Hitlerově knize bylo napsáno, i když svět nedobudeme, zatáhneme ho do zkázy s sebou. Celý březen byla v Berlíně slyšet ruská děla. Města na západ od Rýnu byla jedno po druhým očištěna od německých jednotek. Do 22. března nebojoval na západ od Rýnu žádný německý voják. Mezi západními spojenci a srdcem Německa ležel pouze Rýn. Byly zahájeny přípravy k jeho překročení a pak je překročili.
20. díl – Genocida – Svět ve válce
To co jsme prožili bude těžko pochopitelné pro mnohé naše současníky, natož pro generace které tuto osobní zkušenost z té doby nemají.
1941 – 1945
Mnichov 1929 kancelář národně socialistické strany. Jistý mladý, horlivý úředník který právě postoupil dopředu byl vybrán pro povýšení a vysokou odpovědnost, Heinrich Himmler a ten dostal šanci zdokonalit filozofii nacismu. Hitler ho jmenoval v lednu 1929 velitelem Hitlerovy osobní ochranky SS, která v té době měla 200 mužů. Himmlerův sen o elitní gardě měl sen v bájné minulosti, v kultuře starého, bájného Německa. Když se nacisté v roce 1933 dostali k moci, mohl své idee uvést do praxe. Jeho sen mala naplnit mládež, které disponovala silou a odhodláním. Zdravá strava, zdravý vzduch. Pro tuhle mládež neexistovaly žádné limity. Himmlerovo heslo, přežije nejsilnější a slabý podlehne. Nastala doba vyvinou novou, lepší lidskou rasu. Rasu nad lidí.
SS, ti nejsilnější, nejryzejší a nejodolnější dokáží více, než pouze přežít. S Himmlerem v čele vytvoří rasově nadřenou rasu v Evropě. SS vycházeli z příkladu jezuitského řádu, který byl založen jako elitní stráž katolické církve. Himmler vyžaduje přísahu poslušnosti až za hrob. Arbait macht frei – práce osvobozuje stojí na bráně modelového koncentračního tábora v Dachau. SS, Hitlerův nástroj teroru při vytváření nového řádu. Bylo tedy logické, že začali vést tábory. Prvními vězni nacistického státu byli političtí, náboženští a rasoví disidenti. SS byli školeni v brutalitě. Systematicky své oběti zpracovávali do stavu absolutní poddanosti. Žádná jména, pouze čísla.
Září 1935 – Norimberské zákony. Hermann Göring vysvětluje účel zákona a říšských občanech, stejně tak i zákona na ochranu německé krve a cti. Čistí se nesmí mísit s nečistými. Tímto okamžikem byla zakázána smíšená manželství. Sex mezi čistými árijci a nečistými židy byl prohlášen za protizákonný. Proto židy reprezentovala jako nečisté, pletichářské, komunistické živly. Jako zavšivená rasově nečisté individua. Ve škole stály židovské děti na stupínku a árijské děti ukazovaly na rozdíly mezi nimi. Německé děti se učily opovrhovat židovskou kulturou jako změkčilou, zlou a být hrdé na vlastní sílu a čistotu. Mládež celého Německa směřovala do Landsberg, na hrad kde Hitler jako vězeň poprvé formuloval svoji teorii o dominanci árijské rasy. Hitler snil o mládeži divoké jako zvěř, zbavené křesťanské citlivosti a dalších degenerativních změkčilostí vyhnaných ohněm. Mládež nyní dospívala.
Listopad 1938 – Křišťálová noc, hoří synagogy. Následujícího rána pochodují židovští muži do koncentračních táborů. Židé jsou izolování a bez přátel. Je čas k odjezdu, pokud to ovšem jde. Židé byli přijati nemnoha zeměmi.
Leden 1939 – Hitler hrozí novým řešením židovského problému. Jestli židé zatáhnou Německo do další světové války bude to znamenat jejich konec.
Září 1939 – Německo napadá Polsko. Vítězné armády pochodují Waršavou. Polsko bude kolonizováno. Populace totiž není árijská. Žijí zde Slované a Židé. Němečtí vojáci byli za pomoci některých Poláků židy na ulici. Nacistická vláda v Polsku je založena na bázi bezohledného teroru. Každý kdo se vzpírá či odmlouvá riskuje okamžitou popravu. Tisíce lidí jsou veřejně pověšeni. Celé Polsko je dle rasového původu přemístňováno. To, kdo mají německé původ do Německa, samotní Poláci pak do připravovaných oblastí jako pracovní síla bez jakýkoliv práv ve své vlastní zemi a na spodku pyramidy byli židé. Podle rozkazu musí neustále nosit Davidovu hvězdu. Za nedodržení následují těžké tresty. Židé válku začali, proto všechno uklidí. Na filmech doma v Německu ukazují, že židé konečně vykonávají práci aby si vydělali na chleba.
V roce 1940 Německo udeřilo na západ. Síly SS také. Nastal opět brutální teror, ale menší než ve východní Evropě. Na západě bylo totiž mnoho árijců. V Polsku byli židé 1940 a 1941 shromažďováni v obnovených středověkých ghetech. Gheta byla ohrazena vysokými zdmi s dráty. Ve Waršavě rozdělovala gheto na dvě části. Hladovění je na příděl. Za pašování potravin jsou tvrdé tresty. Za odpor či pokus o útěk jsou veřejné popravy.
Červen 1941 – Německo napadá Rusko a úderné jednotky SS jsou v první vlně. Další rasová válka a další přesídlení, masové deportace a nucené emigrace. Válka proti méněcenným lidem, proti slovanů, a židům – miliónům židům. Jak se zbavit takového množství židů. Zbyla jediná možnost, všechny pozabíjet. Práci zahájily popravčí čety.
V srpnu 1941 navštívil Himmler koncentrační tábor poblíž Minsku. Byl zaplněn židy, ruskými válečnými zajatci a dalšími co měli zemřít. Himmler požádal aby mu předvedli jak probíhá zabíjení. Střílení bylo nepříjemně složité a nedostatečně učinné. Masová vraždy vyžadovaly lepší plán. Na konferenci za účasti Heydricha o konečné otázce byly vydány seznamy židů podle zemí. Polsko 2 000 000, Norsko 1 300, Anglie 340 000, Rusko 5 000 000 atd. Celkem přes 11 000 000 židů. Eichman byl jmenován organizátor řešení této židovské otázky. Bylo rozhodnuto, že všichni židé půjdou do plynu. V okupované Evropě byl vybudován systém koncentračních táborů podle modelového zařízení v Dachau. Tábory nebyly jen prostředkem k teroru, ale ke každému se patřily továrny a zajatci byli využíváni jako pracovní síla. Nakonec se tábory měly stát prostředkem konečného řešení. Tábory měly být stavu zabít milióny obětí a zbavit se odpadu. Umístněny byly u železničních trati, aby byla snadná doprava. Největší tábor byl vybudován u polského města Osvětim – Auschwitz. V létě 1942 navštívil Osvětim Himmler s úmyslem zkontrolovat postup prací a nechal si předložit plány na nová plynová krematoria se spalovacími pecemi. Vraždění pomocí plynu – Zyklon B. Na okupovaných územích začaly hromadné zátahy. V některých zemích, jako třeba v Holandsku, že žádná masová panika nekonala. Židům bylo prostě sděleno, že jsou odváženi za účelem přesídlení a oni tomu věřili. Byli odvedeni na nádraží, kde na ně čekaly dobytčí vagony a na nástupišti hlídali vojáci.
Byli naloženi do dobytčáků a pak poznali peklo na kolech. Už se nezabývali minulostí či budoucností, ale snahou o přežití cesty. Cestou umírali a nakonec konečně přijeli do cíle. Otevřely se dveře dobytčáků a Němci na ně řvali rychle, rychle. Na nástupišti čekali SSmani aby příchozí uvítali a poté byli všichni rozděleni do dvou skupin. Potom byla lékařská prohlídka. Schopní práce šli na jednu stranu, ostatní šli na stranu druhou. Staří, nemocní, těhotné ženy a matky s dětmi. Těm, co měli jim jít do plnu oznámili, že půjdou do sprch na odvšivení a umytí. Čekali celé hodiny až na ně přijde řada. Pak se dostali do plynové komory. Chvíli zněl křik, ale pak už jen ticho a smrt.
Někteří silní a mladí pracovali dokud nezemřeli. Umírali vyčerpáním, nebo byli umláceni k smrti. Ti, co moc zeslábli na práci, byli poslání druhý den do plynu. Vězni se používali na další zrůdnosti, třeba lékařské pokusy. Mezi pracujícími vězni vzniklo odbojové hnutí. Pašovaly se fotografii s prosbami k velmocem o pomoc. V dubnu 1943 povstali ve Waršavském ghetu židé kteří znali pravdu o přesídlení a byli odhodláni bojovat. Měli zoufale málo zbraní, ale bojovali statečně. Němcům trvalo 33 dní než vzpouru rozdrtili. Ti, co přežili byli odvezeni do tábora smrti.
Terezín, nacistický příběh na titulní stránku, kde bylo zdokumentováno přesídlení na východní Evropě. Tento propagandistické příspěvek měl ukázat všem Němcům a hlavně Červenému kříži jaké jsou skutečné podmínky v přesídlovacích táborech. Než film promítli, tak většina účinkujících už zemřela v plynu. To už Němci válku prohrávali a SS tedy urychlili zabíjení. Plynové komory už byly přímo u trati a z Itálie, Řecka, Maďarska stále jezdily vlaky plné lidí a rovnou nastoupili na smrt. Tento průmysl smrti vydával užitečné vedlejší produkty. Ženské vlasy se balily do žoků, zlaté zuby se tavily, umělé končetiny a brýle prošly recyklací pro německou válečnou mašinu.
V červenci 1944 osvobodili Rusové Lublin ve východním Polsku. Poblíž našli vyhlazovací tábor Majdanek kde zemřeli desetitisíce lidí. Důkazy hrůz byly příliš zřejmé. Pouze 280 km odtud byly pece v Osvětimi zaměstnanější víc než kdy předtím. Německá armáda ustupovala na všech frontách a zanechávala za sebou oheň a zkázu. Zahlazovala stopu po táborech, ničila železniční tratě a rozbíjela zařízení. Dokonce i teď burcoval Himmler nadřazenou rasu k boji. Porážka byla nemyslitelná. Rusové dorazili do Osvětimi v lednu 1945. Němci ale stačili převést většinu vězňů zpět na západ do Německa. Někteří staří a nebo příliš nemocní však zůstali. Poté zachránci dospěli do táborů v samotném Německu, kde nalezli ty, co vyhlazovací tábory přežili. Našli zápach hnijících mrtvol, choleru a tyfus. Mnozí ze zachráněných už ale neměli sílu přežít. Nemnozí však ono strašné svědectví přinesli.
21. dil – Nemesis – Svět ve válce
Drážďany, krásné, zatím válkou nedotčené město. Jeho obyvatelé si mysleli, že je věčné. To stejné město se stalo příkladem totálního vybombardování.
Přiletěli Američané, od Rusů vzdáleni pouhých 150 km. Přes 1 300 létajících pevností mělo rozbombardovat trosky Drážďan. Uprostřed města stály nyní velké pohřební hranice. Mrtvoly se spalovaly venku na otevřeném ohni. Nebyl čas na pohřby. Zahynulo kolem 100 000 lidí. Tak i Drážďany se staly mementem totální války.
únor – květen 1945 – Německo
Poslední nacistický týdeník který mohli Němci vidět ukazoval na rychlo sestavená jednotky na východní frontě. Slogany hovoří o šíření sexuálního strachu z Rudé hordy. Podporují ty týdeníky kde jsou ukazovány poprvé mrtví němečtí občané a je ukazováno na bestialitu Rudé hordy. Tisíce německých lidí je na útěku ze zemí, které dříve okupovali. Nejsou místa a mezi lidmi je panika. Tisíce lidí se utopili, tisíce jich zahynuli při dělostřelecké palbě. Německo se bálo a Němci se vraceli domů.
Na západní frontě spojenecké letectvo nalétávalo za Rýn aby snadno paralyzovalo pohyb na závěrečný útok. Jejich bomby, rakety a dělostřelecká palba mířila na mosty, železnice, silnici i na koňské povozy. Hitler se chvástal, že síly je pořád jak nahrazovat a sám předával metály novým silám. Co jim chybělo na zkušenostech vynahrazovaly horlivostí svého mládí.
24. březen – poslední Montgomeryho ukázková bitva. Američané se dostali přes Rýn vlastně bez odporu. Cílem byl Berlín. Zástupy spojenců se valili od Holandských hranic až po Černý les na jihu za doprovodu válečných scén do nitra Německa. Německá města a vesnice hořela stejně jako kdysi ta, které oni zničili napříč celou Evropou. Ovšem rozdíl tam byl veliký. Pro německé ženy nikdo nepřipravoval gheta, koncentrační tábory a plynové komory. Kolaps nacistické vlády přivodil vakuum. Postupující vojska politické vliv neuplatňovala i když jejich metody byly velmi tvrdé.
Tábory byly obsazeny. Mnozí Němci o jejich existenci věděli, jiní se na pravdu ani neptali. Teď byli donuceni si je pořádně prohlédnout. Jistý starosta a jeho žena po té podívané spáchali po návratu domů sebevraždu. Ti, kteří přežili deportace, nucené práce, výběr pro tábory smrti a hladovění pocházeli ze všech koutů Evropy. Mnozí z nich potom napadali svoje utlačovatele. Zajatí spojenečtí vojáci byli osvobozeni a němečtí vojáci do zajetí putovali. Najednou se Německem ploužilo spoustu bezdomovců, volných zajatců a nikdo si neměl s kým co říct. S Německa se stalo mraveniště rozkopnuté naštvaných, rozlíceným obrem. Rabovalo se jak to jen šlo, ale vítězové měli vlastní představy o zákonu a pořádku a na některý majetek se nesmělo ani sáhnout.
V té době se již Hitler na veřejnosti neukazoval a stále více pobýval v podzemním velitelstvím, pod říšským kancléřstvím v bunkru. Na východě přiváželo sovětské velení po železnicích ohromné zásoby materiálu a bylo připraveno 6 armád. Jejich úkol byl rozdrtit německé síly na přístupových cestách k Berlínu a dobýt hlavní město nacistického Německa. V den 16, 4. 1945 začala masivní dělostřelecká palba. První útok nebyl tak úspěšný jak Žukov doufal, protože Němci byli pevně usazeni ve své obranné linii. Uprostřed fronty proti Berlínu bylo namířeno 250 děl na kilometr, aby otevřely cestu útočícím tankům. Rudá armáda překročila Odru, zesílila svá předmostí a vyrazila vpřed. Velká síla se hrnula proti zoufalému odporu. Na západě se odehrával jiný příběh. Spojenecká vojska postupovala na východ. Němci se zastavili v malém městečku aby svedli houževnatý boj. Spojence opanovala podrážděnost a prst na spoušti reagoval velmi rychle když se jim postavil někdo na odpor. Bitva trvala čtyři dny a vyžádala si značné ztráty než byl odpor zlomen.
Němci se vzdávali většinou s jistým vděkem. Raději se nechávali zajmout Angličany, Francouzi nebo Američany než Rusy na jejichž populaci napáchali tak obrovské škody. V oblastí Porúří bylo obklíčeno a donuceno vzdát se na 300 000 vojáků skupiny B. Západní spojenci tak dosáhli svého hlavního cíle, zničení německého pozemního vojska na západě.
Nyní Rusové ostřelovali samotný Berlín. Předsunuté jednotky byly až na předměstí a ulicí za ulicí se probojovávaly vpřed. Rusové vypracovali svoji taktiku velmi podrobně s využitím modelů ulic i budov. Za zdánlivým chaosem pouličních bojů se ukrýval precizní plán obklíčení města a úderů na jeho střed. Ruští vojáci měli v čerstvé paměti svoji zemi, kterou ustupující Němci rabovali a vypalovali. Berlíňané teď přemýšlí jakého osudu se jim s rukou Rusů dostane. Pro malou hrstku německých antinacistů přicházeli Rusové jako osvoboditelé.
Žukov označil bitvu o Berlín za jednu z nejtěžších. Přišlo tam o život víc než 100 000 ruských vojáků. Celkové ztráty Němců nejsou známy. Na Berlín padaly bomby s nápisy:
- tahle je za Stalingrad
- tahle je za Ukrajinu
- nezapomínáme na slzy
- za naše vdovy a sirotky
Při setkání armád západu a východu uprostřed Německa nastal onen krátký okamžik srdečnosti a kamarádství. Rudá armáda se považovala za osvoboditele, ne za mstitele. Za zločiny Hitlerovi říše bylo nutno zaplatit, avšak účet dostali obyčejní Němci.
22. díl – Svět ve válce – Japonsko
8. května 1945 – vítězný den Evropy
Po letech bojů konečně úleva pro celou Evropu, ale co Japonsko?
1941 – 1945
Tokio těstě před polednem 7. prosince 1942. Obyvatelé Japonska oslavují první výročí zničení americké flotily v Perlu Harboru. Uplynul rok od jejich oznámení, že jejich národ čítající 80 miliónů duší napadl kombinovanou sílu více než 200 miliónů Američanů a Britů. Mnozí posuzovali tento útok na Pearl Harbor střízlivě a dokonce i s obavami. Pak však přicházelo jedno vítězství za druhým. Hongkong, Malajsie, Singapur a dřívější obavy zanikly v jásotu.
Ministerský předseda generál Hideki Tódžó, představitel militaristů kteří přeměnili Japonsko v agresivní, totalitní stát, uvedl své krajany do války a slibuje jim konečné vítězství. V této době Japonsko nebylo průmyslovým gigantem, ale už v prvním roce války se projevilo, jak velká duchovní síla japonských vojáků převažuje nad materiálními, ale morálně slabšími Američany a Brity. Nové japonské impérium mohlo být nezdolatelné. Pro některé dobře informované Japonce byl útok na Pear Harbor neskutečným rizikem. Propagandistické filmy však mohly ukazovat vítězné japonské letce drtící americkou flotilu. Týdeníky zdůrazňovaly pokoření arogantních bělochů.
Japonci věřili, že jejich vojáci bojují vždy až do samotného konce. Pohled na bělošské zajatce Japonce fyzicky převyšující a jejich shromažďování při potupné kapitulaci je pomáhal přesvědčit o vlastní nepřemožitelnosti
Japonský národ válčil již 10 let. Od roku 1931 vedly jeho armády nekonečnou válku v Číně. Vítězství v Pacifiku bylo však rychlé a tak bylo co oslavovat. Celé roky před útokem na Pearl Harbor probíhaly ve všech městech falešné letecké poplachy. Ne jako předběžná opatření proti téměř neexistujícímu čínskému letectvu, ale jako vybuzení válečných emocí na nejvyšší míru. Účastnili se všichni obyvatelé Japonska a dobrovolně se nechali kontrolovat zda mají správné vlastenecké cítění. Tohle jim bylo vštěpováno již od dětství. Byly vychovávány stejně jako německé děti k naprosté oddanosti k vůdci, v Japonsku k císaři. Děti se vlastně připravovaly na válku. Po škole budou chlapci sloužit v císařském vojsku. Byli vychovávány k naprostému zbožňování císařské rodiny. Zemřít v boji za ně bylo bráno jako naprosté štěstí.
Je však pravda, že císař nebyl nakloněn válce s Američany, ale pokud ji schválila japonská vláda, byl nucen to akceptovat. Ve vládě vedené generálem bylo vše jasné. Bude se jednat dle přání armády. Popel padlých vojáků byl domů vozen v krabicích a pozůstalí měli právo truchlit jen jeden den pohřbu, protože největší pocta byla zemřít za císaře. Za pět měsíců po Perlu Harboru se však něco mění. Válka již není tak daleko.
18. duben 1942 – 16 středních bombardérů Mitchell se vrhá z paluby letadlové lodi do svého prvního leteckého útoku na Japonsko. Cílem Američanů bylo provést demonstraci zranitelnosti Japonska vůči leteckému útoku. V tom uspěli naprosto dokonale. Doolittleovi bombardéry pronikly japonským nebem, aby na jeho města shodily pouhých 16 tun bomb. Škody nebyly velké, ale šok z útoku byl obrovský. Osm amerických pilotů bylo zajato. Pro Japonce bylo bombardování něco, co se stává pouze druhých, ale ne jim. Byli velmi rozhořčeni, že se taková věc přihodili právě jim. Vězni byli postaveni před vězeňský soud a tři z nich byli okamžitě popraveni.
Japonské ženy byly určeny na rození dětí a starání se o rodiny. Teď však, při nedostatku mužů, byly nasměrovány i na jiné práce. Byla pro ně velké změna. Najednou musely pracovat jako muži. Ještě pořád mysleli, že válku vyhrají a netušili, že se již stala bojem o přežití.
Červen 1942 – válečné letadla USA vzlétají aby zastavily japonský útok na Midway. Na tuto bitvu velitel Isoroku Jamamoto vyčlenil čtyři největší letadlové lodě japonské flotily. Když 5. června 1942 bitva skončila, všechna tato mohutná Jamamotova plavidla se stala hořícími vraky, nebo byla dokonce potopena. Midway se tak stalo pro japonské námořnictvo katastrofou, ze které se již nikdy nevzpamatovalo, ale japonské lidu se prezentovalo pravé vítězství. Skutečnost byla zatajena i před členy vlády. Propaganda vše prezentovala, že bílí utlačovatelé jsou neustále válcováni statečnými japonskými vojáky.
Tokio 5. června 1943 – státní pohřeb Jamamota, onoho velkého vůdce jenž byl mozkem vítězství v Perl Harboru. Zemřel jako hrdina, dozvídá se japonský lid. Zahynul chrabrou smrtí v letadle při, pokořování nepřítele. Toto první přiznání porážky skrývalo krutou pravdu která byla i samotnému Jamamotovi dobře známa. Věděl, že se materiální převaha nepřítele, bude-li plně zmobilizován, bude zdrcující. U Pearl Harboru vsadil na krátký konfliktu, ale v bitvě o Midway vyšlo toto očekávání vyšlo naprázdno. Jamamoto byl sestřelen na nebi zaplněném nepřátelskými letadly a zároveň nad mořem, kterému nyní dominují nepřátelé.
V roce 1944 se váhy plně převážily v neprospěch Japonska. Válka byla vedena kvůli surovinám které Japonsko postrádalo. Jenže teď byly tyto suroviny, jenže měly proudit do Japonska, vzdáleny jako dno oceánu. Nedostávalo se dost zdrojů aby udržely v chodu válečnou mašinerii. Bylo i málo jídlo a úroda rýže byla nejmenší za posledních padesát let. Nad Japonskem se vznášela smrt hladem.
Vítězství z roku 1941 usadila Japonsko za ohromný ochranný val. Do poloviny roku 1944 je obojživelné armády generála Douglase MacArthura zredukovaly na pouhý vnitřní prstenec s jedním strategickým bodem, ostrovem Saipan. Byl označován za nedobytný štít.
15. června 1944 – po pěti dnech kobercového bombardování ze vzduchu i moře vyrazily na břeh americké útočné jednotky. Japonská jednotka bojovala jako vždy do posledního muže. Zde byli do války poprvé zataženi i japonští civilisté. Naprosto omráčeni se za krátko podrobili. Během tří týdnů kdy byl ostrov dobit, ztratili Američané na 15 000 mužů. 25 000 japonských obránců padlo do jednoho. Někteří civilisté a vojáci volili raději sebevraždu než aby se vzdaly. Všichni zemřeli zbytečně, Saipan padl. Realita už byla tak blízko, že japonské nejvyšší velení již nedokázalo realitu skrývat a potvrdilo vážnost situace, ale její beznadějnost ne. Přesto všichni věděli, že nepřítel je na dosah.
Přišel čas, aby mladí i staří čelili boji stejně jako vojáci. Z kdysi velkého letectva zbyla jen hrstka dobře vycvičených pilotů. Z počátku války jejich stíhačky Zero, nebo ovládaly. Teď už jsou zastaralé a jejich piloti stojí proti americkým super strojům. Jsou mladí a stateční, ale je jich málo.
Saipan je proražen a jsou dobity Filipíny. Zbyla jak Okinawa a Iwodžima a bylo na nich aby se pokusily zabránit americkému postupu na japonskou půdu . V dubnu 1945 byla dobita Iwodžima. Nyní americká armáda chráněna masou válečných lodí ohrožovala Okinawu, poslední baštu před mateřským ostrovem. V zoufalé snaze odvrátit porážky povolali do boje mladé muže. Byly vytvořeny speciální letky kamikadze, muži božského větru, pojmenované po tajfunu který před staletími zničil invazní síly Kublajchána. Vypili poslední hrnek rýžového vína a odletěli zemřít. Jejich letadla se proměnila v létající bomby, ale byli sestřelováni za letu a i když způsobily škody, neuspěly. Američané napadli Okinawu. Čím blíže Američané byli, tím strašnější byly boje. Na Okinawě přežilo jen 7 000 japonských vojáků, zemřelo jich přes 100 000. Mnozí vlastní rukou. Civilistů zahynulo kolem 75 000.
2. července 1945 padla Okinawa a na mateřských ostrovech se Japonci chystali na bouři jež měla teprve přijít. První super pevnosti nad Tokiem ještě před pár měsíci byly pouhými zvěstovateli stovek dalších. Nyní chrlily oheň a vysoce výbušné pumy při neustálých leteckých útocích systematicky rovnající se zemí japonská města jedno po druhém. Ve formacích 2 000 strojů za ráz 24 hodin denně prakticky bez odporu pustošily japonská města. Ve snadno hořících japonských městech umírali jejich obyvatelé po tisících.
Tokio bylo proměněno ve spáleniště a srovnáno skoro celé se zemí. Při jediném náletu zahynulo přes 70 000 lidí. Při leteckých akcích zahynulo kolen 250 000 obyvatel Japonska. 8 miliónů přišlo o střechu nad hlavou. Všichni co přežili, chlapci i děvčata se nyní připravovali zahnat útočníky zpět do moře. Avšak úplný konec měl přijít z nebes ve tvaru hřibu.
Bomba
V létě roku 1945 – největší letecké základna na svět. Tady byla 5. srpna 1945 naložena první atomová bomba světa do bombardéru pojmenovaná po letcově matce Enola Gay. Příštího rána před úsvitem Enola Gay vzlétla a cíl je Hirošima.
Únor – září 1945
12. dubna 1945 Franklin Delano Roosevelt, prezident USA, náhle umírá. Národ ho oplakává. Před 12 lety vyvedl svůj lid z hlubin ekonomické deprese aby je dnes posunul blíže k vítězství ve světové válce. Ještě dva měsíce před svou smrtí byl Roosevelt v sovětské Jaltě kde se podílel na budování politických základů poválečného světa. Roosevelt s Churchillem mínili obnovit demokracii ve východní Evropě, zejména v Polsku. Právě zde Stalina žádali aby potvrdil, že tři měsíce po porážce Německa se Rusko připojí k válce s Japonskem. Velká trojka se v radostné atmosféře domnívala, že ke shodě dospěla.
Problém Polska a celé východní Evropy tkvěl v tom, že západní vůdci zde chtěli mít svobodně zvolené vlády. Naopak Sověti uvažovali o státech připoutaných k Rusku a byli přesvědčeni, že to západ pochopil a akceptoval. Polsko se podle Rusů nemělo stát předsunutou základnou Západu. Po Jaltě žil Roosevelt jen dva měsíce. Přesto byl spolu s Churchillem velmi zklamán, jak Rusové vzájemné dohody interpretují. Roosevelt byl považován za přítele Rusů, ale jeho následník, Harry S. Truman, se stal neznámou veličinou i pro své vlastní poradce.
Příjezd Molotova do Washingtonu 20. dubna poskytl Trumanovi příležitost prokázat, že se s Rusy vypořádat umí. Ovšem polská vláda podepsala s Rusy 20-letou smlouvu o přátelství. Všichni členové této vlády byli pro sovětští. To způsobilo západu obrovské rozčarování. Molotov se setkal s Trumanem. Truman mu vyčetl nedodržování dohod velmi ostře a Molotov se ohradil, že takto s ním ještě nikdo nehovořil. Dostalo se mu odpovědi, že by měli dodržovat dohody a pak s ním nikdo nebude takhle mluvit. Při přísaze Truman slíbil, že bude pokračovat v Rooseveltově politice, ale hned při schůzce s Molotovem se zachoval úplně jinak a ne zrovna diplomaticky. Nyní Truman sbírá první poznatky o atomové bombě a možnostech jejího použití.
9. března 1945 bylo na Tokio shozeno 200 000 tun zápalných bomb, které zničily 40 km čtverečních města. Zahynulo 80 000 civilistů. Na jaře roku 1945 bylo Japonsko proti americké námořní a vzdušné síle bezmocné. Většina japonských lodí byla potopena. Blokáda odřízla Japonsko od západních armád a připoutala k zemi většinu japonských letadel díky nedostatku paliva. Americké bombardéry zcela ovládly nebe a pořád prováděly zničující nálety. Mnozí japonští politikové si uvědomovali brzký konec své země.
Japonci doufali, že se jim podaří uzavřít s Američany příměří, ale Truman požadoval naprostou kapitulaci. Chtěli ukončit válku s Japonskem dřív, než by do ní zasáhli Rusové. Západ nemohl připustit, aby Rusové ovládli Japonsko tak, jako část Evropy.
Schůzka velké trojky byla posunuta na 15. července 1945, protože Američani potřebovali více času k dokončení příprav na eso v rukávu v podobě atomové bomby. Hopkins, Rooseveltovům blízký přítel kterému Stalin věřil, odjel koncem května do Moskvy, aby dočasně uklidnil napětí kolem polské otázky. Pak oznámil domů, vášně se podařilo zmírnit. Stali slíbil, že se připojí k válce proti Japonsku 8. srpna. Ještě za Hopkinsova pobytu v Moskvě dospěl atomový výbor k rozhodnutí. Měla být použita co nejdříve a bez varování.
Washington 18. června – toho dne je Truman požádán, aby povolil použití atomové bomby na Japonsko. V té době byla byla bitva o Okinawu u konce. Zahynulo 12 000 Američanů. Japonci dopadli hůř, ztratili 100 000 mužů a poprvé se japonští vojáci od začátku války vzdávali po tisících. 22. června ustal poslední odpor, nový japonský kabinet učinil první kroky k míru. Japonci chtěli vyjednávat se Sovětským svazem, kde trval pakt o neutralitě a přes ně se dostat k Britům a Američanům.
Jenže Stalin se nesetkal s japonským, ale s čínským ministrem zahraničí. Tehdy ohromná japonská armáda stále okupovala oblast Číny. Rusové s Číňany diskutovali podmínky, za jakých Stalin na tuto armádu zaútočí. Když 7. července odplouval Truman do Evropy na schůzku se Stalinem a Churchillem věděl z odposlechnutých zpráv, že ji Japonsko konec války přeje, ale ne bezpodmínečnou kapitulaci. Teď měl Truman několik možností. Mohli modifikovat podmínky kapitulace, povzbudit Rusy aby napadli Mandžusko, předvést atomovou bombu nebo na Japonsko zaútočit sami.
Truman se rozhodl shodil atomovou bombu na Japonsko a to bez varování. To samo, jak doufal, válku rychle ukončí dřív, než do ní vstoupí Rusové a zároveň bude posílena americké vyjednávací pozice v Evropě. Když Truman na setkání velké trojky 15. července dorazil, bylo rozhodnutí o atomové bombě již učiněno. Následující rána v odlehlé poušti Nového Mexika byla odpálena první atomová bomba. Bomba explodovala silou 20 000 tun TNT. V místě výbuchu byla poušť přeměněna ve sklo. Do července 1945 byla japonská ekonomika zcela bezbranná vůči náletům B29. Ačkoliv japonská armáda zůstala skoro nedotčena, válečný průmysl byl zcela rozdrcen. Zahynul více než 1 000 000 civilních obyvatel. Další miliony byli bez domova a Američané byli přesvědčeni, že Japonsko kapituluje.
Stalin a Molotov odmítli japonského velvyslance předtím, než se zúčastnili poslední schůzky velké trojky pro následujících desetiletí. Truman byl nadšen výsledky odpálení atomové bomby a Churchill odvětil, že teď už Trumana chápe. Pak Britové a Američané diskutovali o tom, mají-li Rusům o bombě říct. Mnozí však říkali, že její diplomatická váha bude plně poznána až v den shození na Japonsko. Truman tu sdělil Stalinovi a všichni předpokládali, že Stalin bude naprosto ohromen. Nebyl a zprávu přijal jako by se nic nestalo. Američané byli zklamáni. Očekávali, že po takové zprávě nastane na straně Rusů rušno. Očekávali diskuzi, ale k ničemu takovému vůbec nedošlo.
Tahle taktika Američanům nevyšla a velká trojka se sešla dříve, než plná síla atomové zbraně vyšla najevo. Rusové jim nedovolili využít tuhle zbraň jako páku na jednání s nimi. Když byly atomové zbraně připraveny nastal čas, aby Truman vydal ultimatum Japonsku. Předseda vlády Suzuki vyhlásil, že Japonsko bude ultimátum ignorovat, protože Rusko prý jejich národní čest zachrání. Stalin přece Postupimskou deklaraci nepodepsal a tak by mohl dělat prostředníka. Stalin však o tom informoval Trumana, ale Američané to stejně věděli, protože japonské šifry byly rozluštěny. Oba vůdcové se rozhodli, že budou tyto mírové snahy ignorovat. Tak 3. srpna odjel Truman domů. Od Japonců se nedočkal žádného vyjádření, tak zplnomocnil letectvo ke svržení atomové bomby. Zoufalý japonský ministr zahraničí Togo telegrafoval svému velvyslanci v Moskvě a žádal ho, aby promluvil s Molotovem. Jenže Molotov japonského velvyslance stále nepříjmal.
6. srpna 1945 dva dny před ohlášeným útokem Rusů na Japonsko se vydala Enola Gay na svoji cestu. v 8.15 hodin ráno vypustila Enola Gay svoji bombu na Hirošimu. Trvalo to dva dny než si japonská vláda uvědomila podstatu atomové bomby a co vlastně napáchala. V Hirošimě zahynulo 70 000 lidí a dalších 70 000 bylo zraněno. 97% budov ve městě bylo zničeno nebo poškozeno. Když si to Truman vyslechl, prohlásil ji za největší akci historie. Pro mírová skupina japonského válečného kabinetu doufala, že to ostatní přiměje k respektování kapitulace, avšak 9. srpna dopoledne se kabinet dozvěděl další otřesné novinky. Předchozího večera přijal konečně Molotov japonského velvyslance, aby mu oznámil, že Rusko vyhlásí Japonsku válku. O tři měsíce později po porážce Japonska a jak Stalin slíbil, zaútočilo Rusko na japonskou armádu v Mandžusku. Japonské naděje na ruskou roli zprostředkovatele byly pryč. I americké touhy na ukončení války předtím, než se do ní vloží Rusko byly zmařeny.
Důsledek je další shození bomby na Nagasaki. Zabila 60 000 lidí. Přesto japonští radikálové stále trvali na kapitulaci bez obsazení. Mírová strana chtěla jen zachovat pozici císaře. Byli na mrtvém bodě a tak o rozhodnutí byl požádám císař Hirohito. Zvolil mír. 10. srpna Japonci oznámili že se vzdají bude-li jejich císaři dovoleno zůstat. 142. srpna poslali spojenci vyhýbavou odpověď. V té chvíli byla japonská armáda blízko vzpouře. Američtí letci shazovali letáky, aby se Japonci vzdali. Tímto ale jednání o míru skoro pohřbili. 14. srpna navštívil císař rozdělenou vrchní válečnou radu, že je nucen spojenecké ultimatum přijmout. Poté druhý den on sám promluví v rozhlase. V poledne 15. srpna slyšeli obyvatelé Japonska císařův hlas. Válka se nevyhnutelně blíží ke svému konci v neprospěch Japonska. Nepřítel začal používat novou, velmi nelidskou zbraň. Kdybych v boji pokračovali, byl by to konec Japonska a byla by to destrukce veškeré lidské civilizace. Musíme tedy snést i nesnesitelné.
Válka skončila, ale neskončilo umírání. Nemoc z ozáření kterou Američané nepředvídali zahubí v následujících letech tisíce dalších. Dopoledne 2. září 1945. Bitevní loď USA kotví v zálivu. Nový japonský ministr zahraničí Šigemitzu namáhavě vystupuje na palubu aby podepsal dokumenty o kapitulaci. Hovoří spojenecký velitel, generál Douglas MacArthur:
„Nyní vítám zástupce japonského císaře, japonské vlády a japonského generálního válečného štábu, kteří podepíší na vyznačených místech kapitulační listiny. Modleme se, aby byl světu zachován celosvětový mír a tímto je ceremoniál ukončen.“
23. díl – Svět ve válce – Zúčtování
1945 a dál
Bombardování ustalo a Evropa leží v troskách Mrtví jsou navždy pryč a život jde dál. Všude je to stejné. Nejde plyn, neteče voda, nefungují telefony, nejezdí tramvaje. Je čas spočítat ztráty a začít znovu.
Jaro roku 1945. Konec války ve střední Evropě a konec tisícileté říše. Je čas co nemá slitování, je čas brutality, znásilňování a msty. Němci se navracejí z východních zemí které se pokusili dobýt a kde mnozí z nich žili po celé generace. Byli špatnými pány a teď za to platí. Mohou být rádi, že jim zůstal alespoň život. Jsou poslední hodiny wehrmachtu, zklamané armády která vedla válku se světem a nyní zachraňuje co se dá.
Společným znakem vzdávajících se vojáků byla úleva a touha se vzdát. Jejich přáním bylo dostat se do zajetí k Američanům, protože Rusů se báli a není se co divit. Za ty hrůzy co jim provedli by zasloužili okamžitou smrt. Armáda byla poražena, ale nikoli´v úplně zlomena. Lidé se jen tak mávnutím nezbavují starých zvyků. Krveprolití však končí.
V roce 1914 byla první světová válka a s malou přestávkou skončila až v roce 1945. V procesu ukončování této války došlo k situaci kdy se vrhli do Evropy z venku jak Američané tak Rusové. Ti se pak setkali u Torgau na řece Labi v květnu 1945. Výsledkem byl fakt, že válku nevyhrál žádný evropský národ. Vítězem se staly národy stojící mimo Evropu. Rusové a Američané. Takže fyzická kontrola nad Evropou byla v rukou tří zemí z vnějšku mezi ně patřili i Britové ačkoliv přispěli jen 25% sil. O budoucnosti Evropanů rozhodovali Rusové, Američané a Britové. Rusové ani Američané si válečný konflikt nepřáli. Nyní však jako přátelé ve zbrani světovou válku vyhráli. Jejich generálové mohli při setkání hovořit o bitvách, tancích a dělech. Co však jiného měli společného kromě téhle války. Byla hlavně společná nenávist vůči fašismu.
San Fracisco duben 1945 – měsíc před skončením války vzniká organizace spojených národů. Charta spojených národů je solidním základem na kterém je možné vystavět lepší svět, zaznělo v proslovu. Mysleli, že svět ochrání státy, tzv. hlídací psi. USA, Rusko, Anglie, Francie a možná i Čína. Takhle se měla stát lepší budoucnost pro lidstvo. Nezbytnou podmínkou bylo, že půjde o svět nekoloniální, svět sebeurčení. V té době takhle pravděpodobně uvažovali všichni světoví vůdcové včetně Stalina. I obyčejní lidé mysleli jako oni.
Německo zůstává i přes porážku klíčovou zemí. Rozpoutalo válku a jeho vůdcové museli být potrestáni. Bylo nutné Němce donutit zaplatit za způsobené utrpení. Své závazky by plnit nemohli, kdybych jejich země zůstala zničena jak si mnozí přáli. Nikdo nechtěl, aby Německo bylo opět silné. Přitom nikdo nemínil čelit důsledkům toho, kdyby zůstalo v troskách. Řešení – vojenská kontrola. Čtyři okupační armády budou dohlížet na obnovení Německa. Pozorní okupační generálové ho uzdraví, ale jen proto, aby napravilo to, co zničilo. Německo může zůstat v celku, ale nikdy nesmí být schopno znovu ohrozit mír.
Červenec 1945 – vojenská správa začíná fungovat- Americké jednotky obsadily za války Lipsko. Město hluboko uvnitř ruské okupační zóny a proto se nyní musí stáhnout zpět na západ za řeku Labe. Přicházejí Rusové. Němci nervózní a nedůvěřiví poprvé vidí své ruské přemožitele tak zblízka. Jejich země je v rukou přemožitelé a ti si rozdělili na zóny. Rusové měli kontrolovat potraviny a USA, Anglie a Francie průmysl. Berlínu měli vládnou společnou silou.
Berlín 1945 a Velká Trojka se schází na Postupimské konferenci, kde je čeká nabitá agenda. V myslím představitelů západu dominuje jediná otázka. Co vlastně Stalin chce. Chtěl prostě zajistit bezpečnost jejich státu a to bez ohledů na ostatní. Konference nerozhodla nic nového. Potvrdilo se jen to, co už bylo řečena v Jaltě. Změnila se ale atmosféra. Navzdory úsměvům si západní vůdci se Stalinem nerozuměli. Ve Státech totiž panoval pocit, že Stalin je další Hitler, ale věděli, že Hitler byl mnohem větší hrozbou a tak bylo dobře, že se přidali na stranu Stalina. Dobře věděli, že likvidace Hitlera závisela zcela na Rudé armádě.
Rudá armáda měla v Evropě 300 divizí a ty byly Stalinovým trumfovým esem a zdrojem jeho síly u jednacího stolu. Američané totiž přemisťovali svoje vojáky domů, protože plánovali konečný útok na Japonsko.
Srpen 1945 je shozena atomová bomba na Japonsko. Japonské dobyvatelské sny jsou pryč a Japonsko je zničeno a oni jsou zcela závislí na milosti svých přemožitelů. Američané se rozhodli pomoci, ale jen proto, že Japonsko mělo po válce být plně pod americkým vlivem. Truman se prostě rozhodl, že do Japonska nesmí vstoupit noha vojáka, co by nebyl Američan. Byli rozhodnuti přetvořit Japonsko plně dle svých představ. Zajatci jsou osvobozeni a Japonci mají nové pány, Američany.
V Evropě je léto. Pobyt v koncentračních táborech přežilo 700 000 lidí. 6 000 000 bývalých nuceně pracujících Poláků, Rusů, Jugoslávců, Estonců, Čechů si může vydechnout, jsou volní. Váleční zajatci bez domova, deportovaní Němci, vojáci a dezertéři. Často byli vidět strážní z jednotek SS v ukradených vězeňských šatech, jiní však zvolili smrt. Himmler, šéf SS pozřel jed, jiní se vzdali, nebo byli chyceni. Dokonce i Gerd von Rundstedt, Hitlerův generál a to v kompletní uniformě, admirál Donitz, poslední vůdce říše, Albert Speer, byli zajati. Co teď s těmito monstry.
Proces s válečnými zločinci se konal v Norimberku. Obžaloba zněla, zločiny proti míru, zločiny proti lidskosti a vedení agresivní války. Všichni obžalovaní jsou Němci. Hermann Göring je vyzván, aby se vyjádřil zda se cítí vinen či nikoliv, odpověď zněla – nevinen.
Proces měl dvojí účel. První byl samotný trest, postih těch, který celosvětový konflikt vyvolali. Přitom odsouzení nevyvolali pouze válku jako takovou, ale již před jejím početím a pak během ní páchali ty nejhrůznější zločiny proti lidskosti, jako bylo například povraždění 7 000 000 židů. Druhý účel onoho procesu byl však nesporně závažnější. Doufali totiž v ustanovení pravidel mezinárodního práva pro budoucnost, kdy by bylo postaveno mimo zákon vedení agresivní války. Toto se mělo týkat především státníků, kteří vedli své národy do agresivních válek s tím, že by byli osobně odpovědní za své činy. Zahynulo 20 000 000 lidí. Byli chladnokrevně zavražděni a miliony lidí oplakávají svoje mrtvé.
Göring se vyhnul smrti oběšením pomocí jedu. Ostatní byli pověšeni, uvězněni či osvobozeni. Německu dali revoluci a Evropě smrt. Dobrodružství skončilo a nyní splácejí za Hitlerovu říši účet.
Z druhé světové vzešlo jediné plus,kolonizace chtěly vlastní zemi
Britové se vracejí do Asie, bylo to však poněkud jalové vítězství. Indie se zbavila povolnosti. 2 000 000 jejich vojáků bojovalo v jejich válce a nyní žádají vlastní zemi. Africké jednotky její výsosti také chtějí svobodu. Malajsie, Barma. Británie není schopna udržet zkolonizované národy i kdyby chtěla.
Američané v Japonsku zůstali. Téměř všude jinde v Asii se však běloši chystají odejít. Váhavě a nechápavě odcházejí Holanďané. Francouzi jsou jiní a nevzdávají se Indočíny. Vysílají generála Philippe Leclerc de Hauteclocque aby zemi převzal zpět. Zabíjení neustalo, ale pokračovalo po dlouhá léta.
Berlín v prvních měsících okupace. Rozveselené slečny, nedávno služky Hitlerova nového řádu. Mnozí z vítězů prožívají nejlepší léta svého života, protože není žádné zboží a tak se německé dívky prodávají za potraviny, punčochy, prostě za cokoliv.
Nastal čas obnovy a Německo se musí postavit na nohy, aby dostálo svým závazkům. Rusové požadují na reparacích 20 000 000 dolarů. Američané se však domnívají, že takovou hodnotu nemá ani celé Německo. Západ onu sumu Rusům shromáždit nepomůže a přestává na východ posílat zboží a materiál.Rusové nedodávají na západ potraviny a suroviny. Spojenci se začínají rozkmotřovat. Němci lapeni mezi oběma tábory a pokračují s obnovou sami. Už nemají žádné lidi na nucené práci a to je dobře.
Registr nezvěstných osob
20 000 000 nezvěstných Němců vyhnaných z východní Evropy se pokoušelo o opětovné shledání a nebyli sami. Ze svých domovů bylo vyhnáno na 60 000 000 Evropanů. Mnozí z nich cestu zpět nenajdou nikdy.
Listopad 1945 a Němci žijí z 1 500 kcal na den, což je třetina přídělu Američanů. Žádná mírová konference se nekonala a Německo je rozděleno. Okupační zóny se stávají hranice které v podstavě předtím nikdo nechtěl, ale bylo to jediné řešení. Německo nesmělo být okupováno buď jen Ruskem nebo USA kvůli bezpečnosti, to byla Stalinova, celkem pochopitelná podmínka.
Den vítězství v Rusku
Jeho obyvatelé zaplatili za vítězství ohromnou cenu. Z války ale vytěžili vlastní bezpečnost, kontrolu nad východním i zeměmi a příležitost tyto země ekonomicky vykořisťovat a toho se také chopili. Národ, jenž díky válce vykrvácel se musí zocelit a Sovětský svaz přežil. Je jednou ze světových velmocí a všichni to vědí a respektují.
P.S. Ovšem, nikdy jim to neodpustili a tak se svět začal potácet v tzv. Studené válce.