Je to zvláštní doba, když nestačí kapacita psychiatrických léčeben. Lidí s s klinickou depresí přibývá a ta se nedá léčit jen ambulantně. Takový člověk prostě nefunguje, rodina mu nepomůže a po pravdě řečeno jsou postiženému na obtíž a on zase jim. Trvalý smutek, nemohoucnost, nechuť a myšlenky na sebevraždu jsou trvalým společníkem.

Je pravda, že deprese měli lidé pravděpodobně v každé době zrovna jako dnes. Já však nemluvím o běžné depresi která se dá zvládnout ambulantně a člověk se po čase vrátí do normálního života, ale na tuhle epizodu se snaží zapomenout. Já mluvím o depresi, co vás naprosto vyřadí ze života. Není normální, aby jí trpělo tolik lidí.

Čím to je?

Životem kolem nás, který má do klidu a míru hodně daleko. Člověk každý den bojuje o normální život, ale většina ho právě nežije. Zavírají se do svých domů protože je ovládá strach před světem. Politici jim sebrali víru ve spravedlnost a v morálku. Lidé ztratili Boha a neví o to, že jim chybí.

Svým čtenářům jsem slíbila, že základní články o depresi převedu před jejím zrušením i sem na Politikařinu, jako zvláštní článek a tak plním svůj slib a přeji všem, aby žili svoje životy v klidu.

Deprese není depka

Potkávám známé i neznámé a naslouchám. Pořád slyším jednu věc. Mám depku, všechno stojí za hovno, život je k ničemu. Vzpomenu si na čas kdy mne trápila deprese a musím se pousmát. Jak bych v té době brala ty jejich depky a splíny a nadávky, protože to co vám připraví klinická deprese je něco, co vás zadupe do země a je z vás jen troska a život je k nežití.

Je to život na pokraji nicoty. Jste v mlze a šumu. Doléhají k vám pitomé věty jako – pojď se někam pobavit, neseď doma, to zvládneš, ty jsi nemožná, jen ležíš a čumíš, jestli hned nevstaneš tak odejdu a dělej si co chceš. Takové i jiné šumí kolem vás a vám je to jedno. Máte jen jediné přání, cítit aspoň něco a ne tiché, mrtvolné prázdno. Rádi byste dělali to co dříve, sportovali, věnovali se koníčkům, ale jak, když hlava ani tělo nemá v sobě ani gram chuti k životu a jediné co chcete je spát a ve spánku odejít.

Vnitřní svět depresisty

Probudil mne úlek a studený pot na celém těle a vřelá láva uvnitř těla. Dech se zastavil na půlcestě do plic a nejde ho posunout. Začíná šílenství nádechu a výdechu. Stojím uprostřed otevřeného okna a kolem mne proudí svěží vzduch a kyslíku je kolem mne co hrdlo ráčí, ale moje duše a plíce se to nemyslí. Sevřený krk, stažená bránice brání v nádechu i výdechu a já svoji mysl upínám ke tmě venku a prosím o jeden nádech, nebo o rychlou smrt. Zdá se mi, že v té chvíli by to bylo daleko milosrdnější, než žít a zápasit. Když už jsem víc mrtvá jak živá, otevřou se plíce a proudí do nich vzduch a já si říkám, jak dlouho? Bohužel vydrželo to jen minutku a začíná další boj. Nepočítám minuty, protože boj se protáhl na hodiny a ráno mne zastihne vyděšenou a neschopnou pohybu. Už dýchám, ale celá moje mysl je upřená k tomu, kdy začne další panický atak.

Nejsem schopna vlastně ničeho. Nedokáži se postarat o sebe natož o rodinu. Ležím, koukám do stropu a sním o tom, že se mi zavřou oči a už nikdy se neotevřou na tento svět, který mi nerozumí a kterému nechci již rozumět ani já. Přemítám si potichu a zkoumám svoje nitro. Na to mám ještě zbytek síly. Ale k čemu ta síla, když to nitro je prostě prázdné. Není tam nic. Žádný cit, žádná radost, žádné sny, či fantazie. Naprostá nicota zahalená do šedivé mlhy a tam někde se potácí moje docela zmučená duše, která neumí vysvětlit, co se to s ní děje a i když se o to někdy pokouší, dozví se potupnou větu.

„Jsi líná jako prase, vstaň a jdi něco dělat, kdyby si chtěla tak to půjde. Válíš se doma, nevaříš, neuklízíš, venku je krásně a v lese se ti uleví, když konečně vylezeš ven,“ zahaleká na mne partner.

Otočila jsem se zády k němu a po tváři mi stéká jedna vřelá slza. Pálí jako kovářská okuje a na tváři nechává horkou jámu bolesti a z nepochopení. Polovička nade mnou mávla rukou a poslala mne tím do horoucích pekel. Nechal mne uprostřed mé samoty a bolesti zase samotnou. Když už jsem se skoro přestala hýbat, tak pud sebezáchovy a lásky k dětem mne vyhnal k lékařce. Diagnóza byla rychlá a já se ocitla u psychiatričky. Nasazená antidepresiva a psychofarmaka mne asi po dvou měsících dovolila jakýstakýs život, ale kdo má představu, že antidepresiva jsou všemocná a život se prostě naváže tam, kde byl tak krutě přerušen, ten bude hořce zklamán.

Celý rok jsem se poctivě léčila, ale radost ze života se nedostavovala a můj život se skládal jen z povinností, které jsem vykonávala bez chuti, lásky, vlastně jen proto, abych nemusela poslouchat, jak moc jsem k ničemu. Nejraději jsem měla noci, kdy jsem se mohla stočit do klubíčka vlastních pocitů a pokoušet se dobrat něčeho, co by mi mohlo pomoct. Rok utekl jako voda a moje lékařka už ze mne byla nešťastná a poslední mojí nadějí se stala léčebna. Kývla jsem a jak ráda. Vždyť to byla šance a naděje, jak znovu žít a mít alespoň někdy z něčeho radost a nemyslet na to, že odejít je tak snadné, bezbolestné a rychlé. Přestanou myšlenky, co se nespojují a jsou k ničemu. To jsem netušila, jaký dostane můj život směr, a nevím, jestli bych někdy měla odvahu tohle ještě jednou absolvovat.

Jakmile jsem nastoupila, byla mi odebrána psychofarmaka jako silně návyková, tudíž nevhodná. Asi měla představu, že antidepresiva postačí. Nestačila a to co teď budu popisovat, bude možná znít jako scifi, ale píšu jen pravdu a moje spolupacientky mohou moje slova potvrdit.

Hned druhý den jsem upadla do silných křečí. Nebyla jsem schopna žádného pohybu. Pronásledovaly mne noční můry i ve dne a já jsem byla stokrát za den upálena na hranici, a lidé kolem se dívali, jak hořím a usmívali se. Snad se docela dobře bavili. Pamatuji si svůj křik a volání, ale nikde nikdo, jen já oheň a bolest. Teď už vím, že jsem si prožila absťák v jeho celé otřesné podobě. Vím, že později mi jen řekli, že to trvalo týden a znovu mi byli nuceni nasadit psychofarmaka a pak pomalu odbourávat a měnit za jiná. Ta se potom zmenšovala v dávkách a až po letech mohu říct, že umím žít bez nich.

Dostávám se teď k něčemu, co si neumím vysvětlit a vlastně mi to nikdo nikdy nevysvětlil. Když jsem prodělávala absťák, začala jsem z nějakého záhadného důvodu mluvit ve verších. Se všemi, o všem a za jakékoliv situace. I když jsem nechtěla, všechny věty spojovaly do veršů.

Od té doby jsem měla neustále po ruce papír a tužku a psala a psala. První básně nebyly nic moc, ale nakonec jsem se vypracovala k sepsání básnické sbírky. Přešla k povídkám a nakonec píšu knihy. Ve všem co píšu je kus mne a kus té bolesti odevzdávám na papír. Vlastně jsem nakonec našla svoji vlastní terapii. Svoje psaní a svoje čtenáře, kteří mne drží nad vodou, když ztrácím sílu a hrozí pád do depresí.

Nevím, jestli jsem to dokázala vysvětlit, ale pokusila jsem se ukázat svět depresisty v jeho bolavé nahotě.

Tak lidé, když budete mít pocit že vás trápí depka, vzpomeňte si na lidi, co mají depresi a ze slova depka se jim dělá zle, protože je to zlehčení všeho, co tahle nemoc obnáší.

Nelze se zbavit deprese bez vlastní síly a odvahy žít. Kdo zůstane čekat na zázrak a chce vyhrát zadarmo, zůstane jejím otrokem. Léky nejsou všemocné, ale duševní síla ano. Tahle nemoc potřebuje zvláštní přístup, jako všechny psychické poruchy.

Aby ji člověk porazil, musí mít nějaký důvod proč. To je na tom to nejtěžší, protože tahle nemoc bere právě ty důvody k žití, k radosti a lásce. V této zemi je přístup některých lidí k takovým lidem více než divný. Místo pochopení posměch, strach a nenávist. Člověk se dost vyhýbá tomu, čemu nerozumí místo toho, aby se snažil něco pochopit. Ano, pochopit a vcítit se je tak namáhavé, že daleko snadnější je posměch.

Hele, s tou se nebav, ta byla v blázinci. Často to čtu i slyším nejen na svoji adresu, ale i na adresu mých známých, které jsem měla tu čest poznat v léčebně osobně. Je tam neuvěřitelná směsice lidí. Od lidí od lopaty až po velmi bohaté podnikatele. Můžete hovořit s filozofem, spisovatelem, hercem, učitelem, doktorem, inženýrem, ale také s popelářem či horníkem. Každý z nich vás něčím obohatí, protože tam jsou si všichni rovni. Je úžasné pozorovat spisovatele, jak probírá život se švadlenou a mají si co říct. Není tam posměch, zášť, nenávist. To tam nenajdete, protože tihle lidé jsou velmi citliví a jediné co si přejí je zdraví pro sebe a všechny lidi na světě.

Lidé jsou velmi zvláštní. Budou litovat známé a bohaté osobnosti, že trpí depresí, ale obyčejnému člověku v davu se budou smát. Svědčí to o zášti, o vymizení emoční síly a takových lidí je mi ze srdce líto a já jsem si myslela, že je dobře se jim vyhnout obloukem. Možná, jenže to by nebylo o mně. Kdybychom se jim všichni vyhýbali, všichni se báli napsat, že i nás to postihlo, tak kdo bude se bude zastávat těchto lidí?

Jednou jsem si řekla, že já nebudu nic tajit, ale že se pokusím vysvětlovat, že neexistují blázni, jen lidé duševně nemocní a potřebují jen jedno. Když už ne pochopení, tak život bez urážek. Když jsem byla malá, tak nám zakazovali dospělí podívat se na tělesně i duševně nemocné. Slýchávala jsem větu, abych se nekoukala a já jsem nevěděla proč. Pořád to byli lidí a je jedno jestli na vozíčku, o bílé holi, nebo s chováním mimo normu.

V Brně po České ulici chodila matka s dcerou. Ano, byly jiné, ale neubližovaly, tak proč jimi opovrhovat. Oči si malovaly černým uhlím, tváře jak Marfuška a pusu na rudo. Držely se za ruce a byly si jisté svou krásou. Stačilo se usmát a říct jak jim to sluší a byly by se s vámi podělily o poslední kousek chleba. Byli tací, co se jim posmívali a ty dostali spršku sprostých nadávek a pár ran kabelkami těchto žen. Vlastě si to zasloužili. Stačilo sï jich totiž nevšímat, když už nedokázali být milí.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem po dlouhých letech potkala už jen tu dceru. Maminka ji zemřela a dcera neunesla samotu venku a byla umístněna na dožití do léčebny. Pořád se malovala a pořád milovala pochvalu. Teď už spí svůj věčný sen po boky maminky a v nebi není posměváčků a jejich urážek.

I takový je život. Každý kdo nad takovou nemocí vyhraje nezaslouží posměch, ale alespoň klid a nevšímání, když už nic jiného někteří lidí nedokážou. Zkuste se nad tím zastavit, zamyslet a nechat v klidu žít i ty, co měli život těžší než vy a nesnaží se o nic jiného, než žít podle svého.

Proč nikdo nerozumí depresistům

Stále častěji poslouchám „fundované“ názory psychiatrů a psychologů na nemoci duše. Nechci je nijak urážet, ale nikdy nebudou moci pochopit co se děje v duši psychicky nemocného, protože to je prostě nevysvětlitelné a nepřenosné. Navíc podle mých zkušeností žádný pacient neodhalí zákoutí svoje duše až na dřeň. Vždy je tam něco, co je jen jeho a nikdo nikdy nezjistí co tam je. Doktoři si mohou myslet že vědí, ale není to pravda a měli by spadnout z výšin svého ega o znalostech člověčí bolavé a nemocné duše.

Znám jejich trápení, ale každý člověk má to svoje místečko, které je jen jeho a kam nikdy nikoho nepustí. Věnuji si tomu spoustu let a vím toho o duši druhých lidí docela dost, ale vždycky budu vědět, že jsem se nedostala až na dno. Vím to, protože ani já jsem nikdy nikoho nepustila až na dno svojí duše. Mám spoustu přátel s „nemocnou“ duší a mohla bych tvrdit, že o nich vím vše, ale není to tak. Znám jejich trápení, jejich bolesti a starosti, ale 13 komnatu neotevřou. To je to místo v duši od kterého se odvíjí náš život a jen na nás, jak si s touhle komnatou poradíme my sami. Pomoc není nikde a u nikoho, jen u nás samotných právě v té tajemné a záhadné komnatě.

Když se mě někdo zeptá jak jsem zvládla depresi a paniku, odpovím vždy stejně:

„Otevřela jsem sama pro sebe svoji 13 komnatu.“

Vypadá to tak jednoduše, ale opak je pravda. Hodně lidí se bojí i svojí duše a tak ji uzavřou a žijí jak se dá, bez poznání sama sebe. Je to strach co drží klíč pevně v zámku a nedovolí pootočit a zbavit se rzi a pavučin. Přitom poznání sebe sama je cesta k uzdravení duše i těla. Je osvobození říct si naplno i ty naše stinné stránky. Nikdo není dokonalý a sem tam nás napadnou myšlenky za které se stydíme až do morku kostí.

• Kdo přizná, že někdy něco ukradl?
• Kdo přizná že si občas přál smrt někoho jiného?
• Kdo se přizná k tomu, že nemá rád vlastní dítě?
• Kdo řekne nahlas nenávidím své rodiče?
• Kdo se přizná k tomu, že je tyran?

Každý musí sám popřemýšlet co s tím, a jestli je to ono, co mu užírá život a trápí duši.

Deprese

Deprese je závažná, dlouhotrvající porucha psychiky projevující se snížením až vymizením schopnosti prožívat potěšení, pokleslými náladami jedince a patologickým smutkem. Člověk pociťuje často zmar a beznaděj, nedostatek motivace, neschopnost cítit radost, má úzkost a osamocenost, pocity bezcennosti nebo viny, malou sebedůvěru, únavu, zhoršenou pozornost a soustředění. Jedná se o závažný, dokonce někdy i život ohrožující stav. Člověk může být podrážděný, agresivní a zlomyslný, nebo naopak unavený, tichý a klidný. Většinou mizí radostné reakce na pozitivní podněty a jedinec se může okolí jevit jako cynik.

Pro depresi je charakteristická dlouhodobě zhoršená nálada, pocity beznaděje a bezvýchodnosti.Jedinec se přestává zajímat o dřívější příjemné aktivity a přestává z nich mít potěšení – například ztrácí zájem o své koníčky, záliby a sex. Dochází ke změně spánku, jedinec zpravidla hůře usíná a brzy se budí, ale může spát i více než je obvyklé – třeba i skoro celý den. Člověk například nemůže dlouho usnout a jde spát až v 6 hodin ráno. I když dotyčný spí 12 hodin, nenačerpá energii, ale naopak cítí slabost. Podobně je to s chutí k jídlu, která se zpravidla sníží, nemocní hubnou, někdy pro ně i samotné pokrmy ztrácejí chuť. Někdy je naopak chuť k jídlu zvýšená, nemocní přibírají. Tyto poruchy stravování se mohou střídat – určitou dobu jí člověk hodně, jindy málo. Dochází k poruchám koncentrace, nemocní se nemohou soustředit na práci, na četbu, často u aktivit dlouho nevydrží. Nemají z aktivity tak velký prožitek jako dříve. Charakteristická je i ztráta energie. Člověk cítí, jako by v celém těle žádnou neměl, cítí se velmi slabý. Nemá sílu udělat i tu nejméně náročnou činnost. Mohou se objevit sebevražedné myšlenky. Zhruba 2/3 nemocných prožívají silné úzkostné stavy, které zvyšují riziko sebevraždy. 5–15 % nemocných s depresivní poruchou ukončí svůj život sebevraždou. Deprese se také může projevovat poruchami paměti, kdy nemocný budí dojem dementního člověka.

Deprese znamená:

• Nemocný má hlad nebo žízeň, ale podat si vodu nebo namazat chleba nezvládne.
• Většinou polehává a přestávají ho bavit činnosti, o které se dříve zajímal.
• Problém s hygienou, v těžké fázi deprese si nemocný nezvládá umýt ani ruce.
• Někteří nemohou pohnout ani malíčkem, otočit hlavou ani mluvit. Když se ho někdo -jiný snaží rozhýbat, má pocit, jako by jeho kosti byly ze dřeva.
• Rozdíl mezi lenochem a člověkem postiženým depresí tkví v tom, že lenoch je naštvaný, když musel něco udělat, ale depresivní člověk má radost, že se mu něco podařilo. Není líný, ale nemůže nic dělat – i když chce, nebo se o to snaží.
• Člověk v depresi nezvládá někoho poslouchat, ač se jedná o několik málo minut.
• Někdy nedokáže vstřebávat informace, jeho mozek toho není schopen.
• Bez příčiny pláče, přestože se může cítit trapně, nedokáže pláč zastavit.
• Je nervózní, chová se podrážděně, agresivně, může i „vybouchnout“.
• Nedokáže říct nahlas druhým, co chce či potřebuje – je to pro něho velmi náročné.
• Může se vyskytnout i sebepoškozování, například na hřbetě ruky. Když si člověk ublíží, cítí, že se mu částečně ulevilo, ale tento pocit nemá dlouhé trvání.
• Sebevražedné myšlení patří mezi příznaky těžké deprese.

Panický atak

Úzkost a strach mají pro člověka důležitý význam. Úzkost je proto pro člověka v normálních situacích velmi důležitá – vyostřuje smysly, mobilizuje energii a pomáhá organismu ubránit se, utéci či se vyhnout, pokud se objeví nebezpečí. Mírná úzkost je naprosto normální a prožívá ji každý člověk. Pokud však přeroste určitou míru, tak zasahuje negativně do života. Vede pak k vnitřnímu zmatku, neúčelnému chování a silným emocím až panice.

Úzkost, strach a panická ataka

Rozdíl mezi úzkostí a strachem je ten, že při úzkosti má člověk pocit ohrožení, ale neuvědomuje si z čeho, nemá konkrétní podnět. To vede k tomu, že je ostražitý a připravený na možné nebezpečí. Úzkost může volně plynout, nebo se objevit v záchvatech – panických záchvatech. Panický záchvat, panická ataka se projevuje silnou úzkostí až hrůzou, která vzniká náhle, většinou bez zjevné příčiny. Je doprovázena výraznými tělesnými příznaky a má vliv na následné chování, člověk se snaží ze situace utéci, později se vyhýbá místům, kde paniku prožil, nebo má strach, že by se mohla znovu objevit.

Příznaky panické ataky :

• Pocit ohrožení
• Napětí ve svalech
• Pocit napětí
• Zkrácení dechu
• Nadměrné obavy a starosti,
• Nedostatku dechu
• Katastrofické myšlenky
• Bolesti v zádech, hlavy, ve svalech,
• Obtíže s koncentrací
• Třes, cukání, roztřesenost
• Nespavost
• Zvýšená únavnost
• Nadměrná bdělost
• Závratě
• Bušení srdce, rychlý tep
• Tíha nebo svírání na hrudi
• Pocit vnitřního chvění
• Pocity odcizení nebo
• Neschopnost odpočívat
• Nechutenství nebo naopak
• Záchvaty panické hrůzy
• Spánkové problémy
• Tlaky v žaludku, v břiše,
• Obtíže s polykáním
• Sevření v krku
• Píchání u srdce

Během záchvatu dochází k pocitu ztráty kontroly. Postižený má strach z omdlení, ze smrti, ze ztráty sebeovládání nebo ze zešílení. Člověk může rozvinout strach, že onemocněl vážnou tělesnou či duševní chorobou, selhává mu srdce, má infarkt, zešílel atd. Záchvaty trvají obvykle 5–30 minut, výjimečně déle. Po záchvatu někdy zůstává třes, napětí a vyčerpání,

Únikové chování:

Běžnou reakcí na záchvat paniky je snaha uniknout co nejrychleji z dané situace.

Vyhýbavé chování:

• Vyhýbá se určitým místům, kde záchvat skutečně zažil, obává se, že se tam bude opakovat.
• Vyhýbá se místům, kde není dostupná pomoc.
• Vyhýbá se zátěžovým činnostem, při kterých by mohl záchvat paniky vzniknout nebo při kterých by měl zlé důsledky.

Vyhledávání pomoci a ujištění:

Obavy, starosti a úzkost vedou osoby trpící poruchou k hledání pomoci a ujišťování. Pomoc hledají u blízkých, někdy u dobrých přátel a často u lékařů různých oborů medicíny. Konkrétní pomoc ani ujištění však nepomohou, protože příznaky paniky jsou natolik silné, že postižený bývá přesvědčen, že mu všichni lžou, nebo nejsou dostatečnými odborníky, aby jeho potížím dobře rozuměli. I když se znovu a znovu nechává vyšetřit a nic vážného se nezjistí, nenachází klid. Uklidnění funguje vždy jen na krátkou chvíli. A téměř vždy s množstvím podstoupených vyšetření dochází paradoxně k nárůstu úzkostí. Někdy si postižený čte různé příručky domácího lékaře, objeví na sobě příznaky různých nemocí a znovu se vyděsí.

Hlavní ukazatel je strach ze smrti. Cokoliv ho vyděsí a neustále vyhledává lékařkou pomoc.

Smíšená depresivně úzkostná porucha

Podle mne, nejhorší kombinace. Depresista touží po smrti, ale když dostane panický atak, bojí se smrti, Tak se to v něm pere celé dny, měsíce, roky. Přemýšlejte, jaký to je život a jestli si opravdu myslíte, že víte, co psychicky nemocný člověk cítí a jak se mu žije.

Deprese a láska

Láska, touha milovat a být milován je pro depresivního člověka tím nejdůležitějším v životě. Zde může rozvíjet své nejlepší stránky, zde však současně spočívá jeho největší ohrožení. U depresivního člověka může docházet ke krizím především v partnerských vztazích.

Napětí, konfrontace a konflikty v těchto vztazích jsou pro něj trýznivé, ba nesnesitelné, a zatěžují ho většinou víc, než je nutné, protože aktivují jeho strach ze ztráty. Je pro něj nepochopitelné, že právě jeho snahy o partnera vedou často ke krizím, protože partner se pokouší vymanit z příliš těsného sevření. Depresivní člověk pak reaguje panikou, hlubokými depresemi a ve svém strachu sahá někdy k vydírání, které vede až k vyhrožování sebevraždou a pokusům o ni.

Umí si stěží představit, že partner nemá stejnou potřebu blízkostí jako on, který jí nikdy nemůže mít dost. Partnerovu potřebu odstupu proto prožívá už jako nedostatek náklonnosti nebo jako známku, že už ho partner nemiluje.

Schopnost empatického ztotožnění, tedy schopnost láskyplného pochopení druhého člověka v jeho podstatě a schopnost spoluprožívání v transcendujícím účastenství, je pro depresivní lidi zvlášť charakteristická a je jednou z jejich nejkrásnějších vlastností. Prožívaná nefalšovaně je hlavním prvkem každé lásky, dokonce hlavním prvkem lidskosti vůbec.

Zdravý člověk s depresivními tendencemi má velkou schopnost milovat, pohotovost k oddanosti a k oběti, schopnost snášet spolu s partnerem i těžké chvíle; umí poskytovat bezpečí, hluboký cit a bezvýhradnou náklonnost.

U hlouběji narušeného depresivního člověka převažuje v milostném vztahu strach ze ztráty; vyskytují se tak u něj komplikovanější, ve vlastním slova smyslu depresivní partnerské vztahy.

Dvě nejčastější formy vypadají asi takto. Člověk se pokouší žít jakoby už jen skrze partnera, v naprostém ztotožnění s ním. To opravdu umožňuje dosažení největší blízkostí. Člověk jako by se stal tím druhým, přestal být samostatnou bytostí oddělenou od druhého, přestal mít vlastní život. Myslí a cítí stejně jako partner, vždy uhodne jeho přání, „čte mu ho z očí“; ví, co odmítá a co mu vadí, a odstraňuje mu to z cesty; přejímá jeho úsudky a sdílí jeho názory-zkrátka žije, jako by už jiné myšlení, jiný názor, jiný vkus, vůbec to, že se jeden od druhého liší a je sám sebou, bylo něčím nebezpečným a přivolávalo to strach ze ztráty.

„Kam půjdeš, i já půjdu“- to je zde takřka absolutizováno. Pro partnera je sice takový vztah v mnohém ohledu velmi pohodlný; kdo však od partnerství očekává víc než pouze najít v druhém svou vlastní ozvěnu nebo služebného ducha, ten bude zklamán.

Podobné je to, když se někdo ze strachu, že by partnera ztratil, vzdá sám sebe tak dalece, že se prakticky znovu stane dítětem. Deleguje pak na partnera všechno, co by vlastně mohl a měl udělat sám, je tak na něm stále závislejší a bez něj bezmocnější, protože vychází z představy, že druhý by si mohl myslet, že ho jeho partner už nepotřebuje, kdyby byl samostatnější, a dokonce věří, že si druhého tím, že bude potřebovat jeho pomoc, nejjistěji udrží. Je zřejmé, že se v takovém partnerském vztahu nevědomě opakuje vztah dítěte k otci nebo k matce -manželství, která tak vypadají, nejsou vůbec ojedinělá.

Podobně je tomu u lidí, kteří se, když ovdoví, pokud možno ihned znovu ožení či vdají, ačkoli zesnulého partnera svým způsobem milovali. Mají příliš málo vlastního života a umějí se přizpůsobit každému novému partnerovi – hlavně když nezůstanou sami.

To, o co se těmito cestami usiluje, se podobá symbióze, zrušení hranice, která odděluje já a ty. Člověk se snaží o splynutí, v němž se už já a ty od sebe neliší a kde, jak jednou řekl jeden depresivní pacient, „už člověk není, kde přestává on sám a kde začíná ten drahý“. Člověk by se v druhém nejraději zcela rozplynul nebo by ho „samou láskou snědl „, tak by byl v druhém úplně obsažen, nebo by ho nesl v sobě, aby ho neztratil. V obou případech spočívá problém v tom, že člověk se vyhýbá své individualizaci, nebo ji nedopřává druhému.

Často se také setkáváme s formou partnerského vztahu, která by se dala vyjádřit slovy „když tě miluji, co je ti po tom“. Je to velkolepý pokus, jak se vyvarovat strachu ze ztráty. Partner se může chovat, jak chce – člověk nakonec miluje svůj cit k němu víc než samotného partnera, a je tak závislý už jen na sobě samém a na své pohotovosti k lásce; tak může dosáhnout věčnosti a pocitu, že není ztracen.

Problematičtější je jiná forma depresivního partnerského vztahu, vyděračská láska. Ráda se maskuje přehnanou starostlivostí, za níž se skrývá touha ovládat, která zde rovněž pramení ze strachu ze ztráty partnera. Nedosáhne-li tím člověk toho, co chtěl, sahá k silnějším prostředkům, k vyhrožování sebevraždou a hlavně k probouzení pocitů viny u partnera; když nestačí ani to, upadá do hlubokých depresí a zoufalství. Formulace jako „když už mě nemiluješ, nechci už žít“ uvalují na partnera zodpovědnost, jako by na jeho chování závisel život druhého.

Je-li partner příliš měkký a má sklony k pocitům viny, situaci neprohlédne a může docházet k tragédiím, jež jsou bezvýchodné, je-li už oboustranné zapletení příliš hluboké. Pak vznikají vztahy, v nichž partner setrvává už jen ze strachu, soucitu a pocitů viny a kde pod povrchem doutná nenávist a přání, aby druhý zemřel. Také nemoci může být zneužito jako prostředku vydírání a může to vést k podobným tragédiím.

Opět můžeme vidět, že i úzkosti a konflikty depresivních lidí v sobě mají něco obecně platného. Čím hlouběji milujeme, tím více můžeme ztratit, a při ohroženosti lidského života všichni hledáme kousek bezpečí s nadějí, že nejvíce je ho možné najít v lásce.

Viděli jsme však také, že uhýbání před individualizací nepřináší jistotu, že strach ze ztráty zmizí. Naopak, protože uhýbáme před něčím, co je nám uloženo, navozujeme právě to, čemu jsme se chtěli vyhnout.

K partnerskému životu patří tvůrčí odstup, který oběma partnerům umožňuje, aby byli sami sebou, aby se rozvíjeli sebe samé. Skutečné partnerství je možné jen mezi dvěma svébytnými jedinci, nikoli ve vztahu závislosti jednoho na druhém, v němž jeden z partnerů poslouží jako objekt.

Kdo si netroufá být svébytným partnerem, tomu hrozí právě z tohoto důvodu nebezpečí, že druhého ztratí; závislostí a příliš malou sebeúctou se totiž dostává do nebezpečí, že ztratí úctu druhého, a provokuje k tomu, aby nebyl brán vážně. Kdo se naopak pokouší udělat z partnera nedospělé dítě, musí počítat s tím, že se partner bude chtít jednou osvobodit a že bude chtít, aby byl brán vážně, nebo že bude překročena jeho hranice tolerance a láska se promění v nenávist. Nebo žijí partneři neurózu ve dvou, je to však stagnující vztah bez dalšího vývoje, většinou téměř přesné opakování vztahu z dětství.

Sexualita je pro depresivní lidi méně důležitá než láska, náklonnost a něha. Dostávají-li toto, umějí obšťastňovat i v tělesné oblasti, jsou i zde empatičtí a mají názor, že láska nezná hranic ani v tom, co je, nebo co není dovoleno. V případech velké závislosti se zde setkáváme se všemi možnými formami masochismu až k naprosté poslušnosti, za níž je nezřídka představa, že je to jediná možnost, jak si partnera udržet – tím, že se člověk úplně poddá jeho vůli.

Kolik svobody nebo vazby jednotlivec potřebuje, snese či nesnese, nelze vyřešit obecně platnou úpravou. Každý zde musí najít řešení pro sebe přiměřené. Jednotliví lidé, jejich dispozice, jejich životní příběh i jejich sociální situace se příliš různí, než abychom mohli stanovit požadavky na partnerský vztah platné pro všechny a abychom mohli odsoudit jako špatné lidi, kteří by se odchylovali. Musíme mít prostě tolik lidského pochopení jeden pro druhého, že budeme respektovat i ty formy lásky, které jsou nám vzdálené; jinak příliš snadno odsoudíme právě ty, kteří už ve svém dětství lásku postrádali, a proto mohli těžko dospět ke zralé lásce – a teď by za to ještě měli být trestáni.

Jak se chovat během akutní deprese

Deprese negativním způsobem dokresluje pohled na sebe, svět, životní situaci i budoucnost. Toto zkreslené hodnocení může přetrvávat v různé životní míře až do chvíle, než začne fungovat léčba. Do té doby se pokuste dodržovat následující zásady uvědomte si, že deprese i úzkost jsou léčitelné

• nezůstávejte s problémem sami
• důvěřujte svému lékaři a nebojte se mu sdělit své potíže
• pravidelně užívejte léky, které vám odborník předepsal
• neklaďte si žádné náročné cíle a úkoly
• během deprese nedělejte závažná rozhodnutí
• neodjíždějte na dovolenou nebo do neznámého prostředí
• nesrovnávejte nynější výkonnost s aktivitou před onemocněním
• neříkejte si, že depresi a úzkost zlomíte vůlí
• zkuste dělat to, co je vám příjemné
• pokud se odhodláte k delší činnosti, rozdělte ji na menší úseky
• neuchylujte se do samoty, udržujte kontakt s blízkými lidmi
• nepokoušejte se příznaky zaspat
• nedůvěřujte svým negativním myšlenkám
• nevěřte lidem, kteří vám říkají, že byste se měli vzchopit
• nestyďte se plakat, kdykoliv to potřebujete
• nečekejte od léčby zázraky za několik dní
• pokud vás přepadají myšlenky na sebevraždu, svěřte se svým blízkým a  lékaři
• neukončujte předčasně léčbu

Deprese může změnit vnímání sama sebe natolik výrazně, že člověku snadno klesá sebevědomí. Rychle můžete zapomenout na svoje radosti a úspěchy. Pocity bezcennosti, beznaděje a studu mohou bombardovat vaše sebevědomí. Můžete si říkat, že jste selhali.

Ale příznaky deprese nebo úzkosti neznamenají v žádném případě selhání. Pamatujte si – podobně jako cukrovka nebo vysoký krevní tlak, jsou to zdravotní problémy. Nikoliv znaky osobní slabosti. Nejste ničím vinni ani jste si to ničím nezasloužili ani nezpůsobili.

Mnoho zdravých lidí v duševní nemoci nevěří, protože se ta nemoc nedá nahmatat, a tak se k nemocnému chovají, jako ke zdravému a pak vznikají mezi nimi spory. Vy, kteří v duševní nemoci nevěříte, pak věŘte, že psychická onemocnění tu byla, jsou a budou. V dnešní době jsou psychické nemoci jasně definované a řadí se na stejnou úroveň, jako onemocnění fyzická. Často jsou tato onemocnění lidmi bagatelizována, protože psychicky nemocný je fyzicky OK.Přitom člověk, který trpí silnou panickou poruchou se třese, má záchvaty úzkosti, stažený žaludek, průjem nebo zácpu a jeho tělo trpí stejně, jako jeho duše.

Řada lidí se domnívá, že duševní nemoc člověk si svou nemoc zavinil sám, např. že sociální fobik pořád vysedával doma a tím se jeho nemoc spustila, tudíž, že vysedávání doma je příčina a sociální fobie následek. A co takhle obráceně, tedy že fakt, že nemocný nechodí ven je zapříčiněn jeho nemocí? A jsme v bludném kruhu – nemocný nikam nechodí, následek je u něj strach z lidí, který mu zabraňuje jít ven… a tak stále dokola. Takže už žádné nesmysly typu to máš z toho že nic neděláš a nikam nechodíš.

Další věcí jsou léky na psychické nemoci. Příbuzní nemocného se domnívají, že léky, které působí na mozek udělají z nemocného zombie a že mu poškodí zdraví nebo kompletně změní jeho osobnost. To je zásadní omyl. Například silná panická porucha se prostě bez psychofarmak léčit nedá. Tyto léky, jako ostatně každé jiné, jsou vyráběny a předepisovány nikoliv proto, aby farmaceutické firmy rejžovaly peníze, ale aby nemocným ulevily. Ano psychofarmaka mají nežádoucí účinky. Moderní antidepresiva 3. generace, která jsou v současné době léky první volby při léčbě úzkostných a depresivních poruch, většinou mívají nežádoucí účinky velmi mírné. Lidé si však myslí, že si jejich nemocný blízký léky jen podlamuje zdraví, protože je to odporná chemie kterou nemocný nepotřebuje. Věřte nebo ne, ale na psychické nemoci se také umírá. Úmrtnost u některých závažných onemocnění, která nejsou léčena, je někdy až 15%, což je dost. Na neléčenou depresi se také umírá, člověk prostě už to utrpení nesnese a radši se zabije. Další věcí je, že tělo psychicky nemocného také trpí – je prokázáno, že psychicky nemocní lidé mají větší šanci dostat infarkt nebo mozkovou mrtvici.

Pokud nezaberou léky je tento čas byl promrhaný a nasadí se jiné antidepresivum a zase se čeká, co se bude dít. Například někdo má už šesté antidepresivum, tak si spočtěte, co to stálo času a sil. Tak se stává, že farmakorezistetní pacienti končí v ID a léčí se celé roky. Pokud selžou veškeré člověku známé metody léčby, pak je pacient nadosmrti invalida. Pokud nemoc propukne v rané dospělosti, může se stát, že ve svých 18 letech pobírá člověk ID a okolí se na něj dívá přes prsty, protože nemaká a parazituje na společnosti vždyť je přece úplně zdravý.

Zapomeňte na to, že z depky člověka vytáhnete nějakou komedií, fyzickou aktivitou nebo úplně tím nejhorším, co můžete udělat – nadávkami a shazováním. Člověk v depresi má problém sám se sebou a se světem okolo a tím, že na něj budete hnusní, ho může naprosto položit. Oblíbená věta, za kterou bych střílel je např. Seber se a jdi něco dělat lenochu. To je zásadní nepochopení a neschopnost se vcítit do trpícího člověka. V podstatě se dá říct, že se jedná o psychické násilí a je to to samé, jako kdybyste mlátili člověka na vozíku za to, že nemůže chodit. Pro okolí psychicky nemocného člověka je to samozřejmě velmi těžké, protože mu nikdo nerozumí a tak se mezi ním a světem vytváří bariéra, která se pak těžko bourá.

Další spory vznikají, když nemocný odmítne udělat něco, protože je mu špatně. Okolí to vezme jako lenost a nařkne nemocného z útěku do nemoci. Nemocný si svoji nemoc nevymýšlí. Psychicky nemocný člověk nechce nic jiného, než aby mu konečně bylo dobře a dal by za to téměř cokoliv. A ten, kdo si vymýšlí, toho lékaři prokouknou. A nesnažte se být chytřejší, než lékař s třicetiletou praxí.

Toleranci a trpělivost, prosím za nás všechny, kteří máme tu smůlu, že trpíme duševní nemocí.

Jak se nechovat k psychicky nemocnému člověku

Každý ví, co je to chřipka, fraktura nebo zánět středního ucha. Pacientovi s chřipkou se dá paralen, horký čaj s citronem a na pár dní si lehne do postele. Když potkáte kamaráda se sádrou na noze, je vám jasné, že si minimálně šest neděl nezaběhá. Jenže jak se chovat k člověku, s nemocnou duší?

Psychická onemocnění jsou ve společnosti stále ještě bohužel tabuizována a lidé s takovými nemocemi narážejí na nepochopení ostatních. Když má někdo arachnofobii, každý to pochopí, ale když řeknete, že máte sociální fobii, lidé nevědí, co si pod tím představit. Vlastně každý zdravý člověk nemůže nikdy pochopit, jak se duševně nemocný člověk cítí,dokud to nezažije na vlastní kůži.

Příkladně deprese – ve společnosti se často říká mám depku ve smyslu mám špatnou náladu, jenže opravdová deprese není jen špatná nálada, ale i ve své lehčí formě člověka doslova vysává. Mnoho lidí si ale bohužel myslí, že deprese je opravdu jen špatná nálada a tak se snaží nemocného rozveselit stylem – běž se projít, pojď, jde se nakupovat, to ti spraví náladu. Depresivní člověk se svému okolí jeví, jako flákač, protože stále vysedává doma v koutě a nikam nechodí, vždyť fyzicky je na tom dobře. Zdravý člověk nepochopí, jaký problém je pro člověka s depresí vstát a někam jít.

Nejrozšířenější nesmysly o psychických onemocněních:

1) Mnoho zdravých lidí v duševní nemoci nevěří, protože se ta nemoc nedá nahmatat, a tak se k nemocnému chovají, jako ke zdravému a pak vznikají mezi oběma stranami spory. Takže vy, kteří v duševní nemoci nevěříte, pak vězte, že psychická onemocnění tu byla, jsou a budou. V dnešní době jsou psychické nemoci jasně definované a řadí se na stejnou úroveň, jako onemocnění fyzická. Často jsou tato onemocnění lidmi bagatelizována, protože psychicky nemocný je fyzicky OK. Člověk, který trpí silnou panickou poruch se třese, má záchvaty úzkosti, stažený žaludek, průjem nebo zácpu a jeho tělo trpí stejně, jako jeho duše.

2) Řada lidí se domnívá, že psychicky nemocný člověk si svou nemoc zavinil sám, např. že sociální fobik pořád vysedával doma a tím se jeho nemoc spustila, tudíž, že vysedávání doma je příčina a sociální fobie následek. A co takhle obráceně, tedy že fakt, že nemocný nechodí ven je zapříčiněn jeho nemocí? A jsme v bludném kruhu – nemocný nikam nechodí – následek je u něj strach z lidí, který mu zabraňuje jít ven, a tak stále dokola. To, zda se u někoho objeví psychická nemoc je dáno několika faktory. Hlavní roli zde hraje genetika (nemoci se často dědí), potom přichází výchova, vliv protředí, kde se pacient pohybuje a také závislost na drogách.
Takže už žádné nesmysly typu. To máš z toho, že nic neděláš.

3) Další věcí jsou antipsychotika – léky na psychické nemoci. Příbuzní nemocného se domnívají, že léky, které působí na mozek udělají z nemocného zombie a že mu poškodí zdraví nebo kompletně změní jeho osobnost. To je zásadní omyl. Například silná panická porucha se prostě bez psychofarmak léčit nedá. Tyto léky, jako ostatně každé jiné, jsou vyráběny a předepisovány nikoliv proto, aby farmaceutické firmy rejžovaly peníze, ale aby nemocným ulevily. Ano psychofarmaka mají nežádoucí účinky. Moderní antidepresiva 3. generace, která jsou v současné době léky první volby při léčbě úzkostných a depresivních poruch, většinou mívají nežádoucí účinky velmi mírné . Lidé si však myslí, že si jejich nemocný blízký léky jen podlamuje zdraví, protože je to odporná chemie, kterou nemocný nepotřebuje. Věřte nebo ne, ale na psychické nemoci se také umírá. Úmrtnost u některých závažných onemocnění, která nejsou léčena, je někdy až 15%, což je dost. Na neléčenou depresi se také umírá, člověk prostě už to utrpení nesnese a radši se zabije. Další věcí je, že tělo psychicky nemocného také trpí psychicky nemocní lidé mají větší šanci dostat infarkt nebo mozkovou mrtvici.

4) Když má člověk chřipku, bere paralen a za týden je v pořádku. Léčba psychických nemocí je někdy velmi zdlouhává a náročná. Paralen u drtivé většiny léčených zabírá tak jak má. U antipsychotik je situace jiná, zejména u antidepresiv, která se sice tváří, že do týdne zaberou, realita je takových 5 – 6 týdnů, kdy se člověk cítí mizerně a až poté se mu uleví. Pokud se mu uleví… Ne na každého totiž antidepresiva zabírají, tak jak by měla. Pokud je pacientovi nasazeno antidepresivum, většinou se čeká 4 až 6 týdnů než zabere. Pokud nezabere, tento čas byl promrhaný a nasadí se jiné antidepresivum a zase se čeká, co se bude dít. Tak se stává, že farmakorezistetní pacienti končí v invalidních důchodech a léčí se celé roky. Pokud selžou veškeré člověku známé metody léčby, pak je pacient nadosmrti invalida. Pokud nemoc propukne v ranné dospělosti, může se stát, že ve svých 18 letech pobírá člověk ID a okolí se na něj dívá zkrz prsty, protože nemaká a parazituje na společnosti, vždyť je přeci úplně zdravý.

5) Zapomeňte na to, že z depky člověka vytáhnete nějakou komedií, fyzickou aktivitou nebo úplně tím nejhorším, co můžete udělat – nadávkami a shazováním. Člověk v derpesi má problém sám se sebou a se světem okolo a tím, že na něj budete hnusní, ho může naprosto položit. Oblíbená věta, za kterou bych střílel je například: „Seber se ty línej flákači a začni něco dělat“. To je zásadní nepochopení a neschopnost se vcítit do trpícího člověka. V podstatě se dá říct, že se jedná o psychické násilí a je to to samé, jako kdybyste mlátili člověka na vozíku za to, že nemůže chodit. Pro okolí psychicky nemocného člověka je to samozřejmě velmi těžké, protože mu nikdo nerozumí a tak se mezi ním a světem vytváří bariéra, která se pak těžko bourá. Samozřejmě druhý extrém – přehnaná péče, také není to pravé. Smiřte se prostě s tím, že váš nemocný partner, dítě, sourozenec, kdokoliv, se bude nějakou dobu léčit a léčba se nedá uspěchat. Pokud jsou obě strany rozumné, najdou společnou řeč, která je konstruktivní: „Jak ti je? Nešel by jsi ven?“ A ne destruktivní „Ty lenochu líná, seber se a běž ven. Koukni, jak je tam krásně a ty se tady jenom flákáš.“

6) Další spory vznikají, když nemocný odmítne udělat něco, protože je mu špatně. Okolí to vezme jako lennost a nařkne nemocného z útěku do nemoci a vyhýbání se práci. Lidi neblázněte! Když má člověk chřipku asi ho nebudete nutit jít plavat do bazénu a přesto nutíte sociálního fobika do nákupů v hypermarketech v sobotu odpoledne. Nemocný si svoji nemoc nevymýšlí. Psychicky nemocný člověk nechce nic jiného, než aby mu konečně bylo dobře a dal by za to téměř cokoliv. A ten, kdo si vymýšlí, toho lékaři prokouknou. A nesnažte se být chytřejší, než lékař s třicetiletou praxí.

Toleranci a trpělivost, prosím za nás všechny, kteří máme tu smůlu, že trpíme duševní nemocí.

Psychiatři a pacienti

Když chcete pochopit psychicky nemocného, tak se o to ani nepokoušejte. Nejde to. Máte jedinou možnost jak mu pomoci. Prostě být s ním a doufat, že se z toho vyhrabe. Nevyčítat a nenutit ho ničeho stylem. Ty to zvládneš a usměj se, hned bude líp. Nebude, bude mu hůř.

Je jich málo a bude jich pořád málo. Roste nám počet sebevrahů. Statistiky nám říkají, že ročně se zabije 1395 lidí – 1106 mužů a 289 žen. Každý den se tak v Česku odehrají v průměru čtyři sebevraždy a podle „odborníků“ je k tomu dožene duševní porucha. Podle psychiatrů 90% sebevrahů jsou duševně nemocní, kterým se nedostane včasné vyšetření. Řečeno jednoduše, člověk se chce zabít a přežije. Vrátí se do pracovního procesu a pak to zkusí znova a znova dokud se mu to nepodaří. Přesto není vyšetřen psychiatry. Takhle to vidí odborníci.

Lidé s bipolární poruchou, schizofrenií či s poruchami osobnosti se podle nich pokouší o sebevraždu nejčastěji a pláčou nad tím, že v Česku chybí národní akční plán prevence sebevražednosti. To je problém, protože míra je v Česku stále nad průměrem Evropské unie i nad celosvětovým průměrem.

Pak se v tom začne člověk šťourat a dozví se, že sebevraždu páchají častěji muži před padesátkou, protože se hůře vyrovnávají se ztrátou zaměstnání, úbytkem sil a jiných schopností. Hodně mužů nezvládne život bez partnera, stanou se z nich závisláci na čemkoliv ( alkoholismu, hráčství, nevyléčitelná nemoc ). Další jsou méně kvalifikovaní lidé, jako jsou například zedníci, zemědělci a další manuálně pracující. Takže ne duševně nemocní, ale udření a nevzdělaní?

Zase chyba. Léčebna není místo, kde by byli blbci. Jsou tam spisovatelé, filozofové, herci, zkrátka je tam všechochuť. Vysokoškoláci a absolventi pomocných škol. Smutná duše nedělá rozdíly a vzdělání je tady úplně jedno.

Je docela legrační to číst v zemi, kde je milión exekucí a to nepočítám kolik z nich vůbec neměli být. Statisíce bezdomovců které nikdo nikdy nespočítá a každý na ně kašle. Další milion těch co živoří ze sociálního minima a čekají na pomoc od potravinových bank. Tohle není život jaký člověk chce mít. U nás má mnoho lidí opravdu důvod se zabít a mít od všeho pokoj.

Psychiatři a psychologové si mohou myslet jak rozumí lidem s nemocnou duší, ale pravda je někde jinde. Všichni máme nějakou tu tajnou komnatu a tu neřekneme nikdy nikomu, natož psychiatrům. Myslí si jak nemocným rozumí, ale byl to docela zázrak opravdu pochopit nemocného třeba depresí, když ji neprožijete na vlastní kůži. Tahle zkušenost je nepřenosná a nedá se zdravým člověk pochopit.

Takže veškerá léčba spočívala v pojídání léků a metodách, které většinou nefungují. Kdo měl štěstí, zabraly léky a po čase je mohl vysadit a vrátit se do normálního života. Kdo ho neměl, vrací se tam každý rok, protože obvodní psychiatr si s ním neví rady a odesílá ho tom zas a znovu.

Laik se diví a odborník žasne. Jen nevím, kdy je doktor laik a kdy odborník. Teď si asi spousta čtenářů řekne, co to je za drzost, ale zkušenosti s tímto oborem jsou docela jasné a zřetelné.

1 skutečný případ:

Říkejme mu třeba Jan. Hospitalizován skoro každý rok pro středně těžké deprese. Jeho poslední hospitalizace se jevila doktorům naprosto stejná, a tak si ho téměř nevšímali. Pacientům se však Jan jevil naprosto jinak. Bylo to v očích, v pohybech těla, v jeho odpovědích na otázky. Ten, kdo má stejnou nemoc pozná, kdy se blíží problém, či dokonce nebezpečí, a většinou to potajmu řekne lékaři či vrchní sestře. Jan byl zralý na sebevraždu, ale doktor nás odmítl s tím, že vidíme problém tam, kde není a pustil ho na dlouhou vycházku – tedy na tři dny. Jan si v pátek a v sobotu uspořádal svoje věci a v neděli skočil pod vlak. Mohl tu být, kdyby nebyl doktor arogantní a poslechl si naše názory.

2 skutečný případ:

Říkejme jí Irena. Hospitalizována pro pokus o sebevraždu v důsledku depresí. Měsíc na uzavřeném oddělení a tam naznali, že už je v pořádku a na doléčení ji poslali na lehké oddělení. Počkala si na příhodnou chvíli a oběsila se na pásku od županu v koupelně. Co se zanedbalo tady? Na nočních službách nekonají sestry povinnou návštěvu pokojů, jestli je vše v pořádku, ale klidně spí, a ještě jsou naštvané, když je některý pacient vzbudí, pokud má nějaký problém.

3 skutečný případ:

Tak třeba pan Vít. Již starší pán, ale měl před sebou kus života. Inženýr, který celý život vynalézal a měl na kontě docela dost patentů. Jednoho dne se probudil a nebylo mu dobře. Najednou nevěděl, jak funguje vysavač, mobil a další věci, které dříve tak dobře znal. Dostal se do těžkých depresí a skončil v léčebně. Spolu-pacienti se mu snažili pomoci a vysvětlovali do nekonečna vše, na co se ptal. Udržel to v paměti pár minut. Už jsme ten pohled očí znali a varovali personál. Puštěn na vycházku. Našel si nejvyšší budovu poblíž léčebny a skočil z 12 patra.

4 skutečný případ:

Mladá dívka, 19 let Eva. Hospitalizována pro anorexii kombinovanou s úzkostí a depresí. Sestry u ní měly při jídle sedět a dohlížet, aby něco snědla a nevyzvracela. Za celou dobu její hospitalizace u ní neseděl nikdo, i když jsme sestry varovali, že dívka nejí. Při propouštění ještě hubenější, ale to nevadilo ani lékaři a dívka do dvou měsíců zemřela.

5 skutečný případ:

Doktor Milan. Velmi dobrý lékař. Zhroutil se na operačním sále. Hospitalizován v léčebně. Několik let nemluvil, odmítal vstát z postele. I když se potom stav zlepšil, pan doktor si za těch 8 let zvykl na léčebnu jako domov a odmítá ji opustit. Je tam stále a už je to asi 13 let. Diagnóza? Pak doktor tomu říká, že má pocit betonové hlavy a bolesti mu nedají spát. Přesto chodí na vycházky ven mimo areál, rád se nají všeho dobrého a dokonce vyhledává i milostná dobrodružství. A pokud mohu napsat, tak spí jako miminko.

Že sem poslední případ nezapadá? Ano, já to vím, ale popřemýšlejte sami, proč jsem ho sem zařadila. Vybrala jsem jen 5 případů, ale je jich spousta a nemá smysl o nich psát.

Jak se léčí deprese podle doktorů? Někdy se člověk nestačí divit postupům, které se na depresistech zkoušejí. Mluví ze mne zkušenost. Každý doktor je jiný a vlastně preferuje to, o čem si myslí, že by nás mohlo bavit, protože to baví jeho. Člověk s depresí nesnáší hluk, protože se z něj dělá špatně a vyvolává v něm úzkost, která často přeroste v panický atak. Přesto pan doktor v rámci relaxace donesl bubny, rozdal je v kruhu a pacienti měli do nich vytřískat svoje deprese. Nikdo nebubnoval, protože prostě nechtěl. Našel se jeden. Ovšem, ten neměl deprese, ale chtěl si vydupat invalidní důchod. Mlátil do bubnu a myslel si, že to mu pomůže k uznání nemoci. Výsledek, polovina pacientů vzala roha a druhá polovina dostala panický záchvat. Pouze náš bubeník a doktor byli v pohodě.

Další relaxace spočívala v navozování pozitivních myšlenek. Posadili nás jako kuřata do kolečka a pak nám bud pustili relaxační hudbu, to v tom lepším případě, nebo nám sestra četla, vaše pravá noha je teplá a těžká a pokračovala, až skončila na hlavě, ale ta musela být studená. Že jsme to jen trpě poslouchali, nikomu moc nezajímalo.

Přitom depresista se v kruhu lidí prostě neuvolní. Potřebuje být sám a ještě se to ne vždy podaří. Jinak, relaxace je báječná, ale musí se umět a není to tak jednoduché se ji naučit, aby opravdu sloužila. Vypnout mozek a vypudit všechny myšlenky mne učil pan docent Vavříček a trvalo to půlroku docházení. Byla jsem napojena na přístroj, který sledoval celý postup uvolnění. V kolektivu se tohle naučit nedá a mluví ze mne vlastní zkušenost.

Za největší porážku sester vedoucích terapii považuji pouštění televize. Abyste tomu rozuměli, tak dvakrát týdně se tam koná hodina psychoterapie, kdy by sestry měly člověka nějak připravovat do života. Pouštění televize s komedií pana Trošky mi přišlo infantilní jako většině pacientů. Zbytečně strávený čas, který jsme mohli strávit raději procházkou po areálu, a bylo by to alespoň trošku k něčemu.

Další bomba v rámci léčení byly procházky po městě ve štrúdlu jako děti z mateřské školky. Všichni dostali depresi už dopředu. Já ne, protože při pokusu dostat mne na druhou vycházku jsem se vzepřela a řekla prostě ne. Ke mně se přidal jeden pán, ostatní se báli. Aby nám naše ne osladili, museli jsme dvě hodiny psát slohovou práci na téma, co si představuji pod slovem léčba. Jsem psavec, tak mi to nevadilo. Ruda byl zpocený až na konci zad, a tak jsem mu tajně napovídala.

Jako perličku na konec. Ráno po snídani byla vždy půlhodina s personálem, kde se řešily různé provozní problémy, nuceně se četly úryvky z novin a podobně. Běda, když přišel někdo byť jen o minutu později. Musel se postavit a přeříkat nějakou básničku, když neznal, tak písničku. Umíte si představit třeba 50letého depresistu, který má jedinou touhu být sám, jak stojí před tímto osazenstvem a recituje? Já ano, protože pan doktor ho donutil a muž nám recitovat Pec nám spadla. Pak z toho měl zhoršení stavu a přidání léků.

Takže veškerá léčba spočívala v pojídání léků a metodách, které většinou nefungují. Kdo měl štěstí, zabraly léky a po čase je mohl vysadit a vrátit se do normálního života. Kdo ho neměl, vrací se tam každý rok, protože obvodní psychiatr si s ním neví rady a odesílá ho tom zas a znovu.

P.S.: Myslím, že tyto postupy jsou zastaralé a bylo by dobře je změnit tak, aby vyhovovaly nemocným a ne personálu.