Je mi smutno a pomoc je tak daleko, že lidské míry k tomu nestačí. Přesto bych šla bosky a dny nepočítala, jen abych si na chvíli odpočinula v té známé ochranné náruči mého dědečka. Zabouchala bych na vrátka, přišel by mi otevřít, v sednici usedl na svoje místo a já k jeho nohám. Unavenou hlavu bych si položila na jeho kolena a jeho ruka by mě ukolébala do klidu a spánku bez děsivých nočních můr.

Možná by ukápla nějaká ta slza a hned by se ozval dědečkův hlas:

„Milko moja, prečo plačeš? Svet je taký, aký je. Raz biely, raz čierny a potom dačo medzi tým. Tak to je, čo svet svetom stojí, a žiaden človek to nezmení. Možeš snívat, ale bude to len sen.“

Usměje se na mě a já znovu zavřu oči a nechám se jen kolébat.

Všechno má svůj konec a když jsem znovu otevřela oči, byla pryč sednice i dědeček a já jsem sama se svými touhami a sny. Šla bych, ale jak se jde do ráje? Kdybych to věděla, šla bych bez ohlédnutí si pro pomoc a pro radu jako malá. Nechal mě tu samotnou a někdy bezradnou a já bych potřebovala se vyplakat a opřít se o pevné rameno.

Přesto mi pomohl. Vzpomínání spustilo zadržovaný pláč a na duši je úleva. Slzy odplavují kal a už zase myšlenky proudí hlavou. Když se pláče tím pravým, bolavým až ze dna duše a velkého smutku, tak po tvářích kanou vřelé slzy, dělají na tváři mokré stružky a vzápětí osychají a místa po nich jsou náhle chladivá. Tváře studené, slzy ztracené. Oči vyschly a to je nejhorší, co znám. Mít potřebu plakat a nemít co. Oči se rozpálí a není je čím zchladit. Co bych za to dala, aby mi z očí zase padaly ty perlové skleněnky, jinak mi v očích zůstane už napořád jen ten řezavý, pálivý prach. A hele, jedna skleněnka se mi zachytila na nehtu. Pod světlem se zatřpytila ta drobounká perlička a mně se plní oči dalšími, jakoby je ta mrňavá na nehtu zavolala a mně je už zase dobře. Omytá vzpomínkami a pláčem z perlí zdvihám hlavu a jdu dál.