Živly: Oheň, Voda, Vítr a Země
Vydáme se na cestičku snění, kterou nás budou provázet přírodní živly: OHEŇ, VODA, VÍTR a ZEMĚ. Bez nich by nebylo nic, ani život, ani naše krásná modrá planeta.

Oheň – Jen vyslovíme to slovo a najednou, i když nám je chladno, ucítíme teplo. Když si večer sedneme k ohni, jako naši dávní předci, a díváme se do rudých plamenů, na chvíli ztichneme. Jsme jen my a oheň, a najednou víme, že se dá všechno zvládnout. Pohled na uhasínající oheň nás naplňuje nostalgií i krásou žhavých uhlíků, které mění tvar a barvu. Stačí, aby na ně vítr jen trošku foukl, a oheň ožije a zatančí. Ano, přesně ten vítr, který nás občas štve, že nám fouká popel do očí.

Vítr – Je to nezbeda. Hraje si s plamínky a uhlíky, a když oheň zhasíná, vítr rozpustile rozfouká jeho popel po zemi, kde se stane potravou pro přírodu. Vítr se poté nezbedně zaměří na vaše vlasy, cuchá je a hází vám je do tváře. Chvíli se na něj zlobíte, ale pak vám začne být příjemné jeho foukavé mazlení, které vám hladí rozpálené tváře. Vítr je v neustálém pohybu a hledá další zábavu, třeba rozfoukávat listí nebo vaše papíry na stole.

Voda – Bez ní není nic. I naše tělo je skoro celé z vody, z ní vzešel život. Co je sladšího pro žíznivého poutníka než doušek vody? Voda je něha, láska, ale i síla. Když se potopíte do vodního světa, úžasem oněmíte. Pod temnou vodní hladinou se ukrývá pestrobarevný svět plný zvláštních tvorů, kteří na vás pokukují jako na vetřelce. Ale vy nejste vetřelci, jen se na chvíli vrátili do kolébky života. Pak se rádi vrátíte na pevnou matičku zemi, i když vám v mokrých plavkách trochu drkotají zuby.

Země – Matka matek. Živí nás, šatí nás a nechává nás na sobě žít. Na její voňavé půdě si pěstujeme potravu. „Chléb náš vezdejší dej nám dnes, ó pane,“ modlili se naši předci k matičce zemi, když sklízeli zlaté klasy. Země není jen pro nás lidi, ale pro vše živé. Zvířata by bez její laskavé náruče zahynula, stejně jako stromy a rostliny. Milujme naši modrou planetu a buďme jí přáteli, co jí pomáhají a neničí. Pamatujme na její sílu, která nás živí a laská, ale také dokáže ničit. Buďme pokorní a dávejme jí svou lásku a ochranu, tak jako to dělali naši předci po celá staletí. A když se někdy zamyslíme, že bychom tu naši Zemi zničili, raději si dejme skleničku vody a chvíli se dívejme do plamínků.