Stojím za oknem, tak sama a vyhlížím ven. Na duši mám jednu velkou ránu. Ulice jsou liduprázdné, nikdo nestáčí své kroky za mnou. Dívám se ze svého okna ven, v náladě mizerné jako hororový sen. Oči už nezadrží slzy, nechám je kanout po líčkách. Mé náladě rozumí i samo nebe, do nohou mě náhle zebe. Slunce se ukrývá za mraky, jako by nebe potáhlo povlaky šedivými, špinavě černými. Stačí jen chvilka a na zemi se valí proud vody, který soutěží s mými slzami. Slzy osychají, oči už potřebu pláče nemají, najednou zvědavě sledují proudy vody z nebe. Jak silná je matka příroda, pomyslím si, když se mým domem ozve rána hromu, blesky metají světelné obrazce po obloze a hrom jim k tomu hraje na svoje bubny. Rozbouřená příroda si hraje a vše kolem poletuje, jak vítr se opírá do špíny a ulice čistě zametá. Najednou se protrhne obloha a škvírou je vidět zlatá brána slunce. Na tváři mám užaslý výraz kojence, co se poprvé usměje na svoji mámu. Obloha je náhle celá modrá a déšť, co se neustále valil, najednou zrůžoví a přes celou oblohu příroda vytvořila duhu dlouhou jako stuhu, kterou dívka splétá do svého copu, aby se zalíbila svému hochu. Duha barevně září a slunce se opírá do mých bledých tváří. Jakmile se mě dotkne paprskem, jakoby roztál ledový krunýř, který jsem měla na srdci. Cítím, jak srdce bije a zpívá si své melodie. Jeho jednotlivé údery vybubnovávají rytmus mého života. Je mi, jako bych se probudila z umělého spánku, jako Šípková Růženka na svém zámku.

Už nevidím jen tu špínu, ale i krásu. Země je vymydlená jako batole a na rostlinách se zachytily kapky deště, které pod silou slunce září jako démanty a postupně mizí pod jeho žárem. Nejkrásnější jsou kapky na pavučině, kterou pavouček nasoukal na keř zlatého deště. Člověk neumí stvořit takovou krásu. To umí jen matka příroda. Už nejsem ta smutná paní za oknem, moje oči už mají zájem o okolí a rty se nekřiví pláčem. Koutky úst se zvedají k lehounkému úsměvu. Naproti mému oknu je malý parčík. Míří tam kroky dvojice. Chlapec tiskne dívku k sobě, ona pozvedne oči k němu a něžně se usměje. Vcházejí spolu do parku, zůstávají stát u stromu v objetí a vychutnávají si svoji blízkost. Teď se už můj úsměv prohloubil. Pozoruji svět a ty dva zamilované a najednou mám chuť o své štěstí a život znovu bojovat.