Martin nastoupil do vlaku a hledal volné kupé, kde by mohl být sám, nikým nerušen. Nenašel, ale jedno se mu docela zalíbilo. Seděla v něm dívka, nebo žena, to nepoznal. Tvář měla zakrytou křiklavým svetrem a možná spala. Martin dál nehledal, vklouzl potichu jako myška, posadil se k oknu a zahleděl se na ubíhající krajinu. Oči se občas stočily na štíhlou postavu v koutku. Byla tak drobná a vypadala, že potřebuje ochranu. Stále víc ho zajímalo, jak vypadá. Spřádal si představy o její tváři a nějak si ani neuměl představit, že by byla ošklivá.
Vnímala snad ve spánku jeho přání? To Martin nevěděl, ale když se zavrtěla a vykoukla ven, málem nevěřil svým očím. Jak má vyjádřit dokonalost? Něžný, bílý obličej s růžovými tvářemi, obrovské oči barvy fialek a nad nimi obočí jako havraní křídla. Víčka jí lemovaly černé, dlouhé řasy, které při sklopení házely stíny na tváře. Dlouhé, světlé vlasy vypadaly jako svatozář. Cítila Martinův pohled a člověk by nečekal, že ta něžná krása se umí podívat tak odmítavě, smutně, přísně a také jako by v nich bylo vidět pohrdání. Otočila tvář k oknu a Martin jako by pro ni přestal existovat.
Martin se zlobil na dívku a byl v rozpacích z jejího pohledu, pro něj tak záhadného. Byl si vědom své přitažlivosti. Byl to krásný černovlasý chlap s atletickou postavou a věděl o sobě, že se líbí, tak proč ten odmítavý pohled této krásky? Chvíli vydržel mlčet a dělat, že i ona je pro něj vzduch, ale pak si řekl, kdo se bojí, nevyhraje, a tak se představil.
„Dobrý den, slečno, jsem Martin Vašků. Myslím, že je vhodné se představit, abyste věděla, kdo je s vámi v kupé.“
Dívka se otočila a bez valného zájmu odvětila: „Když myslíte, jmenuji se Jana Malá,“ a zase se otočila k oknu.
To stačilo Martinovi, aby se už nedal zastavit. „Cestujete daleko? Nebojíte se být sama?“
„Čeho bych se prosím vás měla bát? Kdo by si na mně co vzal,“ tvář se jí poprvé trošku zavlnila úsměvem.
Byl zrovna tak něžný, jak si ho Martin představoval.
„Vy jste krásná,“ vypadlo z něj.
„Tak moc bych chtěl, aby tohle setkání nebylo poslední. Mohli bychom se ještě někdy vidět,“ kul železo, dokud se zdálo žhavé.
„Mně?“ vykulila Jana svoje krásné oči.
„Je na tom něco divného?“ zeptal se Martin.
„No ano, je. Mně ještě nikdo nikdy nezval na schůzku,“ odpověděla a pozorně si Martina prohlížela, jakoby ho uviděla teprve teď.
„Tomu mám věřit? Vždyť na vás musí stát fronty kluků.“
Jana se rozesmála teď už nahlas, uvolněně, a dokonce mu slíbila schůzku. Na papírek napsala telefon a podala jej Martinovi. Ten jej ukryl do kapsy jako svátost.
„Rychle s vámi cesta utekla. Blíží se moje stanice a tak zatím ahoj.“
Neuvěřitelně ztěžka se zvedla z místa, vytáhla z kouta berle, dala je pod paže a najednou její postava, když seděla tak krásná, se pokroutila, a něžná dívka vypadala jako hadrová panenka. Ztěžka se odkolébala na peron a pomaličku mizela z očí překvapeného Martina.
Jen pomalu mizel úžas z jeho očí, aby ho vystřídal vztek a zloba, soucit a pohrdání. Vytáhl z kapsy telefonní číslo, roztrhal je na malé kousky a nahlas si ulevil: „Taky mohla říct, proč nechodí na rande, mrzák jeden. Co si o sobě myslí, kráva jedna.“
Vystrčil ruku z okénka a kousky papíru pouštěl po větru.