Adélka jde pomalu cestičkou mezi lány žlutého obilí. Těžké klasy se kloní a vlní ve větru. Neodolá, vztáhne ruku mezi klasy a to těžké zlato protéká mezi prsty. Je to, jako by jí hladila matička země a tiše vyprávěla o všech krásách světa. Jde pomalu, jen tak, co noha nohu mine, a vnímá kolem sebe tu nádheru, která navozuje pocit štěstí a lásky k domovu, k místu, kde se narodila a žila. Nikde ani živáčka, jen ona, klasy zlata, vítr ve vlasech a sluneční paprsky na tváři. Slunce ji hladí a líbá na unavené čelo, které jakoby se bálo, že kouzlo pomine. Ticho jen sem tam naruší ptačí zpěv. Zpívají si jen tak pro radost a Adélka má pocit, jakoby ji učili žít a radovat se jen tak. Prostě jen tak.
Má před sebou jediný kopec v celém širokém okolí a tak stáčí své kroky ke kulaté homoli, která ji zve na svůj vrcholek. Stojí na samém úpatí a něžné, bílé břízky ji hladí a šeptají své pozvání. Pojď dál, stoupej výš a potom uvidíš, co krásy na tebe čeká, až se sama příroda leká, aby té krásy a lásky nebylo na tebe moc.
Jde dál, stoupá výše, teplo větru na ni dýše svůj voňavý dech a Adélka potlačí tichý vzdech a jde až k vrcholu. Větve břízek se před ní rozevřou a ona stojí před loukou posetou květinami, které ji zvou k tanci. Zouvá si botky a jen tak bosky běhá a tančí po louce, doprovází ji zpěv ptáků a šumění větví. Pak bez dechu klesá do náruče louky, aby si odpočinula. Adélčina ruka sklouzne podél těla a najednou ji chladí voda. Matka příroda ji zavedla až ke svojí studánce, co se na slunci třpytí jako rybí šupina. Tak krásná a přitom je v ní i temno, hloubka a tiché pozvání na koupel.
„Pojď za mnou děvče a smoč v mé vodě své ruce. Má voděnka tě osvěží a smutné srdce vyléčí.“
Adélka noří své ruce až po lokty do vody a nechává se omývat její vodou. Je jí, jakoby se pomalu uzdravovala a víčka klesají únavou a tak klesá vedle ní. Lehá si a usíná. Probudí ji až brzký ranní chlad, kdy je obloha ještě temná a miliardy hvězd se ubírají ke spánku. Ještě ji jejich krása oslovila a potěšila. V těle má sílu, že by mohla skály lámat, a tak se protáhla, usmála na svůj odraz ve studánce a rozbíhá se kopcem a lány obilí.
Sotva popadá dech, když v dáli vidí drobnou postavičku a srdce napoví, kdo to je. Její dědeček. Chudáček starý. Zase hledá svoji vnučku, i když dobře ví, kde je a že se se sluníčkem vrátí jako ranní rosa. Utíká dědečkovi vstříc a mává mu na pozdrav. Vidí, jak si rukou cloní oči a hledá ji. Zastavil se na cestě lánem žlutého obilí a čeká. Jen chvilinku a u něj. Chová ji v náručí jako maličkou holčičku a brouká ji do ucha.
„Adélko moje, šla jsi k naší studánce si pořádně odpočinout a osvěžit se její studenou, dobrou vodou? Určitě jsi jí svěřila svá tajemství a ona tě pochopila.“
„Byla jsem si dědečku vzít sílu a zbavit se tíhy na duši. Nebojte se. Už mi je dobře,“ usmála se na dědečka, zavěsila se mu do lokte a spolu pomalu šli cestou známou tam, kde oba říkají: „Chvála Pánu Bohu, jsme doma.“