Radnice v Kodani rozhodla, že veřejné instituce, které pod ni spadají, budou hospodařit s kvótou 80 gramů hovězího masa na jednu osobu týdně. Prý aby byly klimaticky odpovědné. Potom padl návrh, že by z tohoto nařízení měly být vyňaty domovy seniorů. Na to reagovala Birgitte Kehler Holstová za progresivní zelenou stranu Alternativa, která prohlásila, že k tomu nevidí žádný důvod, neboť starší generace nese největší vinu za způsobení klimatické krize.

No, to je fakt bomba. Neznám tu osobu, ale docela by mě zajímalo, jak přišla na to, že senioři můžou za klimatickou krizi. To jako moc baští? Moc prdí? Nebo ji štve fakt, že neumřeli hned, jak odešli do důchodu? To poslední bude pravda. Štvou ji už jen tím, že žijí. Vypadá to, že jediní staří lidé, kteří tu mohou být, jsou její rodiče a taky ona, až zestárne. Nakonec, ani ona není zrovna nejmladší, takže i ji čeká 80 gramů masa na týden a kdovíco ještě. Tuhle bandu může napadnout všechno možné. Třeba zlegalizují rychlou smrt. Žádné léčení – jakmile starý člověk onemocní, šup s ním do penálu.

Moje babička měla před domkem popelnici, ale popeláři ji skoro vždy našli prázdnou. Nebylo do ní co dávat, nebylo co vyhazovat. Vždycky se těšila, až přijedou vnoučata z Moravy, aby měla vůbec co do té popelnice hodit. Její zvyky jsem přijala za své. Neříkám, že odpad nemám vůbec žádný, ale jsem na tom fakt dobře.

Nikdy jsem neviděla babičku vyhodit nějaké jídlo a já jsem na tom stejně. Jídlo nevyhazuji. Ano, ona dávala zbytky slepicím, králíkům a praseti. To se jí to šetřilo, mohli byste namítnout. Já nemám prase ani králíky, a dříve jsem neměla ani slepice a kompost. Ani tak jsem ale jídlo nevyhazovala. Vůbec nejsem schopna pochopit ty hory jídla v popelnicích. Proč si to lidé kupují, když to pak vyhodí? Jsou přežraní a neznají cenu potravin, jinak by to nedělali. Raději ani nekomentuji ty tuny jídla, co Evropská unie vyhazuje, a přitom jsou na světě země, kde lidé mají hlad. Tohle je neuvěřitelné plýtvání a já bych doporučila všem lidem: važte si jídla, dokud ho máte.

Babička nevyhazovala ani oblečení. Co se dalo, to se zašilo, a co už se zašít nedalo, to se nastříhalo na hadry a používalo se při úklidu. S oblečením se zacházelo opatrně a nelítalo se do obchodu kupovat nové ponožky, jakmile se v nich udělala dírka. Vzal se dřevěný hříbek a ponožky se zaštupovaly. Dělám to stejně. Proto si říkám, když vidím ty haldy oblečení, ty hory, co nám občas v záchvatu pravdy ukážou v televizi: k čemu to sakra vyrábějí, když to nepotřebujeme? Tahle nadvýroba je k ničemu. Má se vyrábět spotřební zboží, které vydrží, a ne věci, které se vůbec nepoužijí a jdou rovnou na skládku. Přitom se stačí kouknout na zapadlé vesnice po světě, kde děti nemají co obléct a co obout.

Moje babička o plastu v životě neslyšela, a i kdyby slyšela, stejně by dál používala vodu z kohoutku. Nikdy by neplatila za vodu v plastu a já jsem na tom stejně. Chceš limonádu? Tak si ji sakra udělej doma a příroda si oddychne. Já bych ty pitomé plasty zrušila. Jen ničí přírodu a naše zdraví. Babička chodila pro mléko na statek s konvičkou, já ho dřív nakupovala ve skleněných vratných lahvích. Nebylo čím znečistit planetu. Teď už si to mléko musím koupit v plastu, ale aspoň ho házím tam, kam patří – do žlutého kontejneru. Do obchodu jsme dřív chodili s látkovou kabelou a tak chodím dodnes. Nepotřebuji si kupovat igelitky a kdejaké plastové sajrajty. Za mě by se klidně mohly vrátit obyčejné papírové sáčky.

Šetřilo se i vodou a je zapotřebí, aby se šetřilo zase. Není zapotřebí rozmazlenosti a obřích bazénů u každého domu. Je ti vedro, člověče? Tak si skoč na chvíli pod sprchu nebo se zajeď vykoupat k rybníku. Nebuď líný a šetři vzácnou vodou.

Nějak jsem se zakecala a rozepsala, ale vrátím se k tomu masu. Ta dánská nána by měla zavřít pusu a nechat důchodce, ať si jedí, na co mají chuť, a neomezovat je ke konci života. Oni už si své odpracovali a potřebují mít důstojné a klidné stáří bez obviňování, že jsou škodnou nebo že můžou za klimatickou krizi.

Celá ta slavná „zelená“ ideologie se totiž obrátila naruby. Místo toho, aby se mocní zaměřili na skutečné viníky – na korporace chrlící plasty, na zaoceánské lodě, na nesmyslnou nadvýrobu šmejdu a tuny jídla, které supermarkety denně vyhazují –, udělají viníka z babičky v domově důchodců, která si chce dát k obědu trochu hovězího guláše.

My, starší generace, jsme se narodili do světa, kde se věcmi neplýtvalo. Vážili jsme si bochníku chleba, štupovali ponožky a vodu z kohoutku nepovažovali za samozřejmost. Učili jsme se skromnosti, kterou dnešní mladí fanatici s nejnovějšími iPhony v kapse vůbec neznají. Takže milá Birgitte z Kodaně, ruce pryč od našich talířů. My máme svědomí čisté. Raději se podívej do zrcadla a zamysli se nad tím, jestli největším znečištěním planety nejsou právě tyhle vaše hloupé, od reality odtržené nápady.

Autor: Milena Doušková