Často čtu o tom, jak to bylo za socialismu s bydlením strašné. Narazila jsem na článek, kde autor s gustem popisoval masivní výstavbu paneláků po roce 1958. Prý se stavělo bez invence podle sovětského vzoru, hlavně aby se plnily normy a pětiletky, což vedlo k nelichotivé přezdívce „králíkárny“.

Víte co? Jestli se stavělo podle Sovětů, je mi popravdě úplně jedno. Důležité bylo, že jsme jako velmi mladí lidé měli kde bydlet, mohli jsme zakládat rodiny a nemuseli se zadlužit na celý život. Kdo nebyl líný, ten bydlel. Dalo se stavět svépomocně, zakládala se družstva, nebo se člověk upsal ve fabrice na deset let a byt dostal velmi rychle. A zadarmo. Přesně tak jsem k němu přišla i já.

Umakart za tři stovky měsíčně

Dnešní kritici se rádi usmívají nad „podivnými dispozicemi“, stísněným prostorem (v 80. letech byla průměrná obytná plocha 46 m²) a umakartovými jádry, kam se prý sotva vešla pračka Tatramat. Tomu se můžu jen smát. Nám bylo upřímně jedno, z čeho to jádro je, a ta Tatramatka se do něj vešla úplně normálně.

Spíš by měl autor takových textů přemýšlet o tom, kolik metrů čtverečních jsou schopni si koupit dnešní mladí lidé. My jsme měli na výběr, jak velký byt chceme. Třípokojový byt nebyl nesplnitelný sen, ale běžná skutečnost. A víte, kolik jsem za ten třípokoják platila? Kolem 300 Kčs měsíčně.

Brodění v blátě, ale se zubařem za rohem

V něčem má kritika pravdu – stěhování do nedodělaných sídlišť byla kapitola sama pro sebe. Brodit se s kočárkem blátem, protože chodníky se teprve plánovaly, to vážně nebyla žádná sranda. Jenže na rozdíl od dnešních satelitů, kde není ani chodník, ani školka, tehdy služby fungovaly.

Přímo u paneláku jsme měli školku, školu i obchod. K doktorovi to bylo kousek a každý z nás měl svého obvodního lékaře i zubaře. Ano, zkrátka to tak bylo. Měli jsme na ně právo. A dnes? Dneska nemají mladí často ani toho zubaře.

Kdo byl líný, čekal. Kdo nebyl, bydlel

Článek samozřejmě vytáhl i nekonečné pořadníky, kdy se na bytové dekrety na národních výborech čekalo i deset let, kvetly úplatky a lidé museli brigádničit, aby vůbec na byt dosáhli. Slovo „museli“ bych ale škrtla. Jak říkám – kdo byl líný, ten holt čekal v pořadníku. Kdo líný nebyl, ten ruku k dílu přiložil a bydlel. Úplatky určitě existovaly, ale já osobně jsem v životě nikoho uplácet nemusela, takže tomu ani moc nerozumím. A ruku na srdce – je to v dnešní době jiné? Myslím, že je to daleko horší.

V závěru autor milostivě uznává, že ačkoliv měly paneláky plánovanou životnost jen 40 let, po zateplení, výměně oken a rekonstrukcích jader je o ně dnes obrovský zájem a sídliště mají skvělou infrastrukturu.

Tady konečně můžu souhlasit. O byty v panelácích je dnes obrovský zájem a tyhle zatracované „králíkárny“ jdou na dračku. Tedy… pokud na ně máte miliony. My jsme kdysi nepotřebovali ani ty miliony, a bydleli jsme. Když se na to podívám dnešní optikou, vlastně nám mají mladí co závidět.

Autor: Milena Doušková