Sedím nad těmi čísly a upřímně, chce se mi křičet. Člověk by čekal, že po tolika letech v kapitalismu budeme mít stát štíhlý jako proutek a efektivní jako švýcarské hodinky. Místo toho jsme si vypěstovali nenasytného molocha, který nás všechny stojí čím dál víc, a přitom nám dává čím dál méně.

Pojďme si nalít čistého vína. Jak je možné, že v zemi naší velikosti tvoří státní zaměstnanci skoro 18 % pracovní síly? Skoro každý pátý člověk je placený z daní těch ostatních. Máme sice plná ústa digitalizace, ale místo aby úředníků ubývalo, stavíme pro ně nové kanceláře a vymýšlíme další razítka. Papír snese všechno, ale naše peněženky už ne.

A co ty naše slavné reformy? Máme jedny z nejvyšších daní a odvodů, které stejně nikdy nestačí. Krmíme sociální systém, který v mnoha ohledech připomíná spíše špatně maskovaný komunismus než moderní stát. Rozdáváme dávky tam, kde chybí motivace pracovat, a platíme mzdy ve státním sektoru, které kolikrát nedávají žádný ekonomický smysl.

Všichni ti naši politici – a je jedno, jestli jsou zleva, zprava nebo uprostřed – mají jedno společné: strach. Bojí se říct lidem pravdu. Bojí se spustit důrazné reformy, protože by to v příštích volbách bolelo. Tak raději dál dlužíme, lepíme díry v rozpočtu náplastmi a doufáme, že se to „nějak“ vyřeší samo.

Jenže ono nevyřeší. Potřebujeme někoho, kdo se nepodělá strachy. Člověka, který bouchne do stolu a řekne: „Dost! Takhle to dál nejde.“ Potřebujeme stát, který nebude lidi dusit daněmi jen proto, aby mohl živit svou vlastní neefektivitu.

Mně osobně už je z toho věčného kličkování a opatrnosti našich politických špiček zle. Je mi hanba, že se v této zemi nenašel nikdo s dostatečnou odvahou k tomu, aby udělal to, co je nezbytné, ne to, co je populární. Pokud ty reformy nespustíme teď, tak co tu pro naše děti a vnoučata vlastně zbude? Jen hromada dluhů a armáda úředníků se skartovačkou v ruce.

Autor: Milena Doušková