Vlastně ani nevím, co dnes psát. Mám pocit, že lidé čtou o hodně méně než před půlrokem. Často sleduji komentáře pod články a zjišťuji, že diskutující snad ani nevědí, co vlastně komentují. Skoro mám chuť se vším praštit. Je to takové nekonečné „házení hrachu na stěnu“.

Psaní se v dnešní době stává skoro diagnózou. Lidé se čím dál víc pohybují v režimu digitálního rychločtení – přelétnou titulek, první větu a hned mají pocit, že jsou experty na téma. Musí k tomu okamžitě něco vyštěknout, i když je to často úplně mimo mísu.

Je to frustrující. Každý, kdo píše, ladí stylistiku, chce předat myšlenku a snaží se, aby text měl hlavu a patu. Pak ale narazí na rychločtenáře, který soudí podle titulku a perexu. Člověk si pak musí pořád dokola opakovat: „Ty komentáře nejsou o mně, ale o těch rychlokvaškách.“ Jsou to vlastně jasnovidci – mají pocit, že už všechno přečetli a hned vědí, co v textu je. To, že někdo nechápe obsah, vypovídá o jeho povrchnosti, nikoliv o kvalitě textu.

Psaní jako psychohygiena

Básně, povídky i politické komentáře mi nedovolují zakrnět. Pořád mě nutí něco dělat a hlavně přemýšlet o dění ve světě. Je to kus mé podstaty; kdybych přestala, už bych to nebyla já. Nechci být „čtenářem titulků“. Když už čtu, tak celý článek, pak o něm přemýšlím a teprve potom komentuji – pokud mi to tedy vůbec stojí za to. Půlrok je v internetovém čase věčnost a pozornost lidí se skutečně tříští mezi tisíce podnětů. Přitom je důležité dělat věci pořádně a se vším nasazením. Tak nás to učili a tak se o to snažím.

Generace slabikářů

Svět mě baví, i když je v něm takový nepořádek. Jen konstatuji, co se děje. A víte, co je horší? Že mladí lidé přestávají rozumět psanému textu. Čtou stylem, jakým jsem já četla ve třetí třídě. Má to dokonce svou diagnózu: digitální demence nebo prostě ztráta hlubokého čtení. Mozky si zvykly na krátké posty na sociálních sítích, kde stačí jedna věta a tři emotikony. Jakmile má text víc než dva odstavce, u třetího řádku polovina lidí „vypne“.

Je to smutný pohled. Úroveň se vrací někam na základní školu, kdy se slabikuje a uniká smysl souvětí. Lidé už nečtou, aby pochopili myšlenku, ale jen aby v textu našli klíčové slovo, na které mohou okamžitě zareagovat svým dopředu připraveným názorem. Pak vznikají ty bizarní debaty, kde každý mluví o něčem úplně jiném.

Kde se ztratila metafora?

Pro mě jako pro blogerku, která si potrpí na stylistiku a básně, je to rána pod pás. Vložím do textu metaforu nebo jemnou ironii a oni to vezmou doslova. Chybí jim čtenářská trpělivost a trénink. Naše generace na knihách vyrostla a je obrovská škoda, že se tato schopnost vytrácí. Místo slov už jen smajlíky a zase smajlíky.

Říkám si, že až jednou spadne internet, budou ti mladí v koncích. Nepochopí psaný text a budou hluboce nešťastní, protože změna bude bolet. Bez navigace netrefí do vedlejší ulice, bez Googlu si neuvaří, a kdyby měli napsat vzkaz rukou na papír, u třetího slova dostanou do dlaně křeč. Je to generace, která má informace na dosah jednoho kliknutí, ale v hlavě jim z nich neuvízne skoro nic.

Survivalisté s knihou v ruce

Kdyby internet opravdu „lehl“, nastala by totální paralýza. My, co jsme vyrůstali s papírovou mapou, seznamem telefonních čísel v hlavě a knihovnou v obýváku, bychom si nakonec nějak poradili. My ty „offline“ dovednosti v sobě prostě máme zapsané. Ale oni? Ti by se ve světě bez signálu točili dokolečka jako zmatené včely. Nakonec by přišli prosit nás staré, kteří ještě používáme vlastní mozek a čteme z papírových knih.

Najednou by ty naše „zastaralé“ svazky měly cenu zlata. Zatímco jim by v rukách zbyly jen drahé kusy skla a kovu, my bychom si listovali v knihovně a věděli, co se světem. Je to vlastně docela humorná představa – my, „staré struktury“, bychom byli ti nejdrsnější survivalisté. Protože my ten svět ještě pamatujeme v jeho syrové, analogové podobě.

Autor: Milena Doušková