Člověčina, ne robotovština
a- a a+ Ano, i u mě najdete dnešní svět. Obrovský psací stůl vyrobený mým synem. Tam je obří televize, vedle je počítač. Tam píšu, přemýšlím a vymýšlím.
Dívám se na čínské roboty, jak metají salta, tančí a jak nám říkají, že za chvíli budou roboti v každé domácnosti. Budou uklízet, vařit, prát a my budeme jen ležet a sosat zprávy, které nás budou konejšit, vymývat nám mozek a podprahově vnucovat myšlenku: Všechno je v pořádku, nic nedělej, nic nemusíš, my to uděláme za tebe.
Obrátil se mi žaludek a mozek jsem zapla na plné obrátky. Nechci mít vymytý mozek. Chci o věcech přemýšlet, něco vytvářet. Chci si uklidit a uvařit sama. Nepotřebuji železnou a skleněnou konstrukci, aby to dělala za mě. Nechci se pronudit až do smrti a na smrtelné posteli si říkat: Žila jsem vůbec? Odpověď by musela znít: Nežila, přežívala.
Rozhlédla jsem se po svém pokoji, který jsem si vybudovala po svém. Nenajdete tady kov ani sklo. Čím víc je kolem mě všeho na elektřinu, tím víc dbám na to, aby můj pokoj byl jako kdysi. Háčkovaná záclona se lehce pohybuje a já nepočítám hodiny, kdy jsem ji dělala. Na posteli je povlečení z kanafasu a pokoji vévodí knihovna, kterou mi syn vyrobil z trámů a půlkulatých desek. Proč kupovat nějakou dřevotřísku, když šikovné ruce mého syna udělají ze všeho skvost, který jinde nenajdete.
Kolem postele mi udělal velkou polici, kde mám všechno, co potřebuji, lépe řečeno, všechno, co mám ráda. Na stěně visí krucifix a po bocích jsou obrazy Panny Marie a Ježíše Krista. Už jen pohled na ně uklidňuje. Tam si chodím na Boží pokec, který jsem sepsala do knihy. Tam jdu, když mám radost, nebo smutek. K životu potřebuji klid a víru.
Ano, i u mě najdete dnešní svět. Obrovský psací stůl vyrobený mým synem. Tam je obří televize, vedle je počítač. Tam píšu, přemýšlím a vymýšlím. Nežiji v minulosti, ale svoji přítomnost nechci mít zasazenou do kovu a mechaniky. Život se má žít, nebo ho odžít.
Autor: Milena Doušková
6 komentářů
Vítejte v diskusi ke článku. Sdílejte své názory, obavy i rady.
# Katka souhlasí
Víte, jsou lidé a osobně i jeden takový pár znám, kteří se honosí tím, že mají všechno, že jsou bohatí. To všechno u nich představuje dům, chalupu, zahrady dvě, mobilhaim, dvě auta plus dvě garáže, stále plný stůl tučných dobrot, stále dva mrazáky narvané masem, jak si namastili břicho, o to vše se ale musí starat, protože čím víc majetku člověk má, tím má s ním větší starosti. Nemají na nic čas, protože, ač oba v důchodu, stále makají na údržbě svého majetku. Byli a jsou pracovití, na svůj věk přiměřeně zdraví, Nejsou lakomí, ale hodně spořiví. Jejich děti ani vnoučata ani ze strany pána ani ze strany paní, protože se vzali již ve věku zralém jako dva rozvedení, . se s nimi nestýkají. Prý je, ty svoje oboje děti, jednou vydědí. Podle mě jsou chudí, na vztahy, na lásku od nejbližších. Možná by si mohli pořídit nějaké roboty místo dětí a vnoučat?
Odpovědět# eS./ starý pes souhlasí
Připadá mi , toto vše dění, vokrug nás, že může dojít snad už i k válce mezi \"jimi\" a námi. Spirála nenávisti ke všemu, co, ještě za našich mladých let, bylo normální a co, jiné, bylo nemyslitelné, je adorováno, se zrychluje. Říci, že, z toho, nemám dobrý pocit, je málo. eS.
Odpovědět# eS./ starý pes neutrálně
Mohlo by se zdáti, že můj, předchozí, příspěvek jest mimo téma článku. Ale není. Žijeme v době a v systému, kdy si můžeme naplánovat jen ty své, nejosobnější věci a záležitosti. A někdy ani ty ne. Je nutné, \"silou, mocí\", udržet normální vztahy v základní rodině a teprve pak, se vstřícnou opatrností, se rozhlížet, kdo, sice, naši případnou pomoc, potřebuje, ale zároveň si (přednostně) všimnout, podle jakých zásad žije. My, staří a ti ještě starší, my tu schopnost, přiložit po/měřítko na osobnost druhých, na jevy podezřelé, máme, ale když nás, často, i vlastní mládí, alespoň nevyslechne. To pak vidíme a cítíme, že, ještě za našich životů, (asi) přijdou ještě horší doby, než ty současné, špatné. eS.
Odpovědět
Reagujete na komentář
Zrušit reakciProsíme dodržujte slušné vychování a obecný kodex diskutujících.
Názory se daji projevovat i slušně, přesto s důrazem.