Podle průzkumu se zubaři ocitli na vrcholu nedostupnosti. Za nedostupné je označilo 79 % respondentů. To znamená, že když potkáte sto lidí, devětasedmdesát z nich považuje stomatologii za nedosažitelnou.

Co na to prezident České stomatologické komory? Chytil se za nos? Ani trochu. „Pokud bych to měl okomentovat jako doktor, neznám pacienta, který by si reálně stěžoval, že má bolesti a nikdo ho neošetřil,“ prohlásil Šmucler a dodal, že nedostatek zubařů je v podstatě jen pocit. Kolem registrací podle něj panuje jistá psychóza a k ošetření se prý dostaneme i bez registrace. Další moudrost z něj vypadla v pokračování řeči: „Samozřejmě se může stát, že v některé obci ze dne na den skončí zubní ordinace. Ale většinou se péči po čase podaří zase zajistit.“

Pan doktor sice říká, že nikoho s bolestí neodmítli, ale už nedodává, že vás na té pohotovosti sice vyvrtají, ale pak vás pošlou „ke svému zubaři“ na dořešení. A když ho nemáš? Tak máš v zubu provizorní vložku a oči pro pláč. Pomalu se dostáváme do stavu, kdy mít zdravý chrup bude brzy větším symbolem bohatství než auto v garáži. V Praze je zubař na každém rohu (za pět tisíc za plombu), ale v pohraničí s na vesnici či malém městě aby člověk hledal s lupou a detektorem kovu. Tohle by měla komora řešit.

Já vážně nevím, v jaké zemi ten člověk žije, ale v té mojí to vypadá úplně jinak. Když se náhodou objeví nový lékař a otevírá ordinaci, vytvoří se už v noci fronta zoufalců, kteří zubaře nemají a doufají, že se na ně dostane řada. Je to k zlosti, protože kapacita je omezená a zbytek může zase jen čekat na další nejistou příležitost.

Možná by bylo fajn strčit panu prezidentovi komory do ruky mobil, postavit se vedle něj a trvat na tom, že chci sehnat nového zubaře. Jsem zvědavá, kdy by s tím telefonem praštil o zem. Já zatím zubaře mám, ale co bude se mnou a s mými dětmi, až to ten náš pan doktor zabalí a odejde do důchodu? Nejdřív to asi obrečím, pak se pokusím o nemožné a nakonec se prostě naštvu, zajedu přímo za Šmuclerem a budu žádat o okamžitou opravu bolavého zubu. Tedy pokud ještě nějaké zuby budu mít. V úplném zoufalství bych totiž mohla skončit jako ve středověku u kováře. A protože narkózu mít nebude a já jsem abstinent, asi se budu muset opít tak, že si dřív způsobím otravu alkoholem, než mi ten zub vytrhne.

Autor: Milena Doušková