Máslo, chleba a důchodci vs. Rakety: Kde končí láska k vlasti a začíná ODS?

Včera se na sociálních sítích objevila pohádka. Taková ta moderní, sladkobolná. Muž vidí u pokladny starou paní, která nemá na máslo, chleba a těstoviny. Chybí jí 250 Kč. Muž doplatí. Happy end? Ne tak docela. Celý národ se málem rozplakal nad tím, že svět není tak zlý, jen jsme zapomněli být lidmi.

Jenže, jak už to bývá, přišlo něco jménem Miroslav a připomněl nám, kdo skutečně jsme. Tady ta „hodnotnější“ část naší republiky. Pod tím dojemným příběhem se totiž objevil komentář hodný učebnic politického cynismu:

„Kdybys raději přispěl na raketu zabíjející rusáky kryple… socky….socka socce pomáhá, jak odporné, to my v ODS neděláme.“

Tak a je to. Rána do hlavy. Poslat zbraně na zabíjení je najednou větší zásluha než pomoct staré paní s nákupem, aby se mohla slušně najíst. Tohle není selhání paní, to je selhání státu, který neumí zajistit některým důchodcům důstojný život. Jak je možné, že u nás mají lidé problém zaplatit 250 Kčkterých si politici ani nevšimnou v peněžence? Je to pro ně spropitné pro hajzlbábu. Je to jejich hanba a naše ostuda, že jsme tohle dopustili.

Je to jasný důkaz, kam zmizel důchod. Sežrala ho inflace, která na domácnosti seniorů dopadá hůř než na ty „produktivní“. Na to, aby měla stará paní na máslo, už prostě není. A do toho nám Miroslav vzkazuje, že pomáhat je „odporné“ a „to my v ODS neděláme.“ Děkujeme za upřímnost. Nemají v popisu práce péči o „socky“.

Oni dělají VĚCI VELKÉ. Hrají geopolitiku. Oni posílají peníze na rakety. Žádná empatie, žádný soucit, jen samé: Dejte prachy na zabíjení.

Každý z nás si musí vybrat svou stranu. Na jedné straně stojí malý, obyčejný, lidský problém – hlad. Na druhé straně velký, vzdálený, politický problém – válka. Pro současnou politickou garnituru je očividně snazší a populističtější poslat miliony na zbraně někam daleko, kde se bojuje proti abstraktnímu zlu, než poslat 250 Kč na vyřešení konkrétního zla chudoby u Kauflandu v Ústí nad Labem.

Stará paní? Zanedbatelná položka. Její přežití je její osobní záležitost? Tak to ne. Ona je naše starost, ne nějaké kvéry pro Ukrajinu. To není starost. Prý si nás budou v cizině vážit. Vážit si nás nebudou nikdy! Jsou to pijavice, které vysávají naši zemi i nás. Až nás vycucnou, pak nás vyplivnou a zavře se za námi voda.

Kdo nevidí bolest a smutek svého souseda, nezaslouží si, abychom viděli jeho bolest, až ji bude sám potřebovat.

Autor: Milena Doušková