Říká se, že starší lidé často vzpomínají. Možná proto, že mají víc času. Možná proto, že ta minulost voní jako mamčina svíčková – sice už ji dlouho nikdo pořádně neuvařil, ale ta chuť zůstala navždycky v paměti. A možná taky proto, že když se podíváme kolem sebe, nezbývá než si tiše povzdechnout a zalistovat ve vzpomínkách na dobu, kdy děti byly venku, rodiče v práci, a nikdo z toho nedělal tragédii.

My jsme prostě přežívali. Bez helmiček, bez reflexních pásků, bez GPS lokátorů. Však si na to vzpomeň – kdo měl tu čest vyrůst v šedesátých a sedmdesátých letech, ten byl zocelen jak vojenský ešus. A k tomu přiměřeně špinavý.

Naše hry? To nebyla žádná pedagogická aktivita s rozvojovým plánem. To byla ryzí improvizace spojená s totální anarchií. Kluci lítali s prakem po sídlišti a my holky jsme zakládaly přísně tajné „klubovny“, které vydržely asi tak dvě odpoledne, než je kluci objevili a vyplenili. My jsme jim to pak vrátily tak, že jsme jim v nestřežené chvíli ukradly víko od popelnice a použily ho jako volant ve „formuli“ ze zednickýho kolečka. Samozřejmě že bez brzd. Samozřejmě že z kopce. Samozřejmě že do plotu.

Ale to všechno byl život. Skutečný, chaotický, veselý. Bez mobilů. Bez dozoru. A hlavně bez věčného strašení.

Rodiče? Ti věděli jen jedno – „děcka jsou venku“. Kde přesně? To nikdo neřešil. Co tam dělají? No, určitě něco, co jim pak zakážeme. Ale večer se přišourali domů, hladoví jak vlci, s rozbitým kolenem a botami od bláta. A doma nás nečekalo objetí, ale rovnou řemen, pokud jsme to přehnali. Žádná traumata. Maximálně tak boule. Ale zato jsme se naučili, že život občas bolí a že na některý věci si člověk musí přijít sám – i když to znamená lézt na střechu kůlny a zjistit, že eternit klouže.

A ty naše slavné „bunkry“! Paneláková džungle plná kopřiv a harampádí, kde kluci kopali do hlíny díry, stavěli přístřešky z plechů a vyhlašovali tam vlastní republiku. My jsme to samozřejmě hned sabotovaly. Vtrhly jsme tam jako hurikán, pištěly, smály se a dělaly přesně to, co jsme nesměly. Tam se rodily první lásky, první pusy, první zklamání. Ne přes WhatsApp, ale z očí do očí. Žádné srdíčko. Buď ti dal pusu, nebo ti plivl do vlasů – obojí byla forma komunikace.

Dnes? Děcka jdou vedle sebe, každé s hlavou v mobilu. Mlčí. Ne protože by neměla co říct, ale protože koukají, co řekl někdo jiný – někde jinde. A tenhle digitální šum nahradil smích, hádky, výzvy a dobrodružství.

My jsme měli hru „na babu“, oni mají „na blbce“ – a ten, kdo nemá nejnovější iPhone, je baba.

My jsme šli na „čaj o páté“, zmalovaní jak kolotoč, a tančili jsme jak kozy na ledu. Ale bylo to skutečné. Trapné, upocené, srdečné. A když nás někdo pozval ven, bylo to fakt ven – do parku, k řece, do kina. Ne do skupinového chatu.

Dnešní děti mají všechno – a přesto jim něco chybí. My jsme neměli skoro nic, ale bylo to všechno.

Možná jsme si jen víc rozbili kolena než obrazovky. A možná proto máme i dnes, po sedmdesátce, v hlavě víc živých obrazů než fotek na cloudu.

Autor: Milena Doušková