Duše nestárne, jen kabát se opotřebuje
a- a a+ Pod kůží, kde se vrásky mění v mapu života, zůstává něco neměnného. Duše si stále nosí svůj vítr ve vlasech, i když tělo zpomaluje. A až jednou kabát odložíme, zůstane jen ona – zvědavá, živá a připravená na další cestu.
Duše je neměnná – pokud ji krmíte radostí, sny a laskavostí, nenecháte ji hladovět a pomalu umírat spolu s tělem.
Tělo však stárne neúprosně. Poznáte to nejdřív při letmém pohledu do zrcadla – zachytíte první vrásku, drobnou a nenápadnou, a pak další a další… Až přijde čas, kdy vaše tvář bude popsaná jemnou pavučinkou linek, a ta se časem prohloubí, jako by si pavouk místo sítě vyryl do vaší kůže drobné brázdy.
Přidají se kolena, co občas protestují, záda, co se tváří uraženě, a dokonce i svaly, o jejichž existenci jste dřív neměli ani tušení. Vlasy stříbrní a vy se díváte na ten odraz v zrcadle, až vás napadne: „Tohle jsem já? Vždyť já vypadám jinak!“
Ale pak si spočítáte roky, které odvál čas, a najednou tu cizí tvář začnete poznávat. Jsou v ní zapsány všechny vaše výhry, prohry, radosti i bolesti. Celý život je na ní vepsán jako do staré kroniky, a tak si v ní pomalu čtete.
Vzpomínáte si, kdy se která vráska objevila – ta hluboká na čele po první velké starosti, ta jemná u očí po tisících smíchů, co jste darovali světu. A víte, že to všechno jste vy.
Pak odejdete od zrcadla – a najednou tam, uvnitř, znovu stojí ta mladá holka s větrem ve vlasech a smíchem na rtech. V duši jste pořád mladá a víte, že až jednou odejdete, zmizí jen to staré tělo. Vy zůstanete – zvědavá, dychtivá, připravená zjistit, co bude dál.
Protože stáří je jen kabát, co odložíme… a duše si půjde dál bosa, svobodná a lehká.
Autor: Milena Doušková
2 komentáře
Vítejte v diskusi ke článku. Sdílejte své názory, obavy i rady.
# eS./ starý pes souhlasí
\"tam, uvnitř, znovu stojí ta mladá holka\" a my, muži, pokud jsme, za mlada, byli snílky, jsme jimi doposud. Ale, je tu i ta lehká hořkost z toho, že člověk/muž, pro samou práci, si (více) neuvědomoval ten běh let, stárnutí a odchody prarodičů, pak rodičů, načítání vlastních let, pak běh jejich celých desítek a ano, stárnutí i vlastních dětí. Ale, s budoucím odchodem se pomůže smířit pokora, porozumění smyslu života, odpuštění těm, kteří nám, případně, ublížili a potřeba odpuštění od ostatních. Ale stále, až dokonce, pokud je to možné, pomáhá přiměřená pracovní činnost. Pro sebe, pro druhé. Právě to nás činí lidmi. Amen
Odpovědět
Přidat komentář
Prosíme dodržujte slušné vychování a obecný kodex diskutujících.
Názory se daji projevovat i slušně, přesto s důrazem.