Stařenka řekla:
„Jste nemocní, protože jste unavení. Ordinace lékařů jsou plné stále mladších lidí! Neperete – máte pračky, nemyjete nádobí – máte myčky, nevaříte – objednáváte si po telefonu. Neustále něco sháníte, co oko uvidí. A kde je váš ušetřený čas? Jak jej využíváte? Nekopete, nesázíte, nezaléváte… Pokud nemáte vztah k dešti, ke slunci, k půdě, k přírodě, tak nemáte vztah ani ke zdraví.

Máte příliš mnoho volného času, který marníte nepodstatnými činy, věcmi a myšlenkami – to je oheň, který spaluje vaši duši. Vaše ruce jsou nezaměstnané. A prázdné ruce jako by říkaly: Pojď, oddej se melancholii, depresi, sklíčenosti… Zkrátka čemukoliv, co vás přímo či nepřímo přivádí k nemoci. Ale ještě není pozdě. Nikdy není pozdě…“  – autor neznámý

Krásné stáří

Mladí si myslí, že staří mají odžito, že je už nic nového a hezkého nečeká. Jinak by nemohli mluvit tak, jak mluví. Všechno berou tak samozřejmě. Jenže ono to tak není.

Staré oči jsou vnímavé. Pro ně je nebe stále modřejší a tráva zelenější. Užívají si klid, když jen tak sedí venku, poslouchají cvrlikot ptáků a hledají mezi mraky obrazy, tváře, minulost i budoucnost. Bílé oblaky pomalu plují, bobtnají, natahují se a přitahují oči. Pak se tou modří a bělobou unaví a zrak sklouzne do trávy. Je zelená jako brčál – a babička se usměje, protože si vzpomene na dětství, kdy jí maminka vyprávěla, že v noci vylézají skřítci ze země a barví stébla trávy na zeleno, aby se lidské oči mohly kochat tou nádherou.

Těší ji každá nově dozrálá jahoda či malina. Pod jabloní myslí na podzim, jak si uloží jablíčka do sklepa na zimu. A v noci ji to táhne ven pod hvězdy. Když tam s ní sedí dědeček, je to nejvíc. Počítají hvězdy, hledají souhvězdí a tiše si povídají. V tom tichu je slyšet dupot ježka, zdálky mňouká kocour na námluvách a občas zaštěká pes. To však v ničem neruší – patří to k přírodě.

A pokud je starý člověk sám? Jeho život není o nic méně krásný. Navíc – láska přijde v každém věku a je jedno, zda je vám dvacet, nebo osmdesát. Vždycky je to o motýlcích v bříšku.

V noci, když vesnice spí, přichází snění a pak spánek. Předtím však starý člověk poděkuje za další den. A ráno, až se probudí, poděkuje zase – za krásné ráno.

Ano. I staří lidé milují život.

Stáří není trest, ale odměna za vybojovaný život. Je to čas, kdy si člověk může dovolit luxus zastavit se, pohladit si vzpomínky a vychutnat přítomnost. Možná nás bolí záda a kolena už skřípou jak staré dveře, ale duše… ta je pořád mladá.

Autor Milena Doušková