Svoboda

Zní to jako písnička, kterou si lidé zpívají na náměstích, v reklamách i v politických kampaních. Ale kolik z těch, kdo to slovo s vážností pronášejí, doopravdy ví, co to znamená?

Jak může být člověk svobodný, když se uváže hypotékou na třicet let? Jak může být svobodný, když si nedokáže vypěstovat ani kilo brambor a bez obchodního řetězce neudrží hlad na uzdě? A proč si lidé pletou svobodu se schopností vybrat si mezi tuctem jogurtů?

Svoboda jako stav mysli

Podle mě je svoboda stav mysli. Vnitřní prostor, kam nesahá žádná vláda, žádný úřad, žádný soused ani televize. Když tam najdeš ticho – můžeš být opravdu sama sebou. Jenže to je dar, který si musíš vydobýt.

A to se hned tak nepodaří. Jsou lidé – říkejme jim klidně duševní mrzáci – kteří neunesou sami sebe. Nejsou schopni být o samotě ani před vlastní tváří. Pořád něco hrají. Pořád někoho poslouchají. Jsou závislí na „radách“ okolí, systému, autoritě. A hlavně – bojí se myslet sami.

Soběstačnost bez kultu státu

Být svobodný znamená nečekat, že ti někdo pomůže. Nepotřebovat žádat o všechno stát. Znamená to řídit si život sám – a nést za to zodpovědnost. Jenže i ta svoboda má mantinely. Bez výdobytků civilizace – tepla, vody, dopravy – se dnes neobejde skoro nikdo. A tak je nutné si přiznat: absolutní svoboda neexistuje.

V moderní společnosti jsme nahradili samostatnost pohodlím. A pak se divíme, že ztrácíme svobodu. Přitom právě civilizace je ten systém, který nám ji potichu bere – výměnou za komfort, výplatu a Wi-Fi.

Kousek svobody se neuděluje, ten si bereš

Kdo dnes volá po svobodě, často vůbec netuší, co by s ní dělal. Svoboda bolí. Není to stav, kdy ti všechno klape. Je to odvaha myslet vlastní hlavou, i když se to nehodí. Je to odvaha mlčet, když se křičí – a mluvit, když se ostatní bojí.

Každý kousek skutečné svobody si člověk musí vybojovat. Na systému. Na rodině. Na zaměstnavateli. A někdy i sám na sobě – na tom zbabělém hlásku, co radí: „Buď zticha, nevyčnívej.“

A tak, když už ji máš – tu malou, nesamozřejmou vnitřní svobodu – pak můžeš žít dost volně na to, aby tvoje duše byla svobodná a myšlenky mohly proudit. Bez obav, kam tě zavedou. Bez cenzora v hlavě.

A na závěr? Takhle:

Svoboda není právo na tři značky salámu.
Svoboda je, když si uvědomíš, že ti nikdo jiný nebude zachraňovat duši –
ani stát, ani strana, ani hypotéka.

Autor: Milena Doušková