Občas člověk narazí na větu, která ho praští mezi oči jako tříkilový kladivo. Jednu takovou jsem nedávno četla. Prý ji kdysi řekl indiánský muž,  Russell Means, národ Oglala Lakota, který si asi ještě pamatoval, jaké to je žít v souladu se zemí, a ne na ní jen parazitovat. Řekl tohle:

Ještě než mi bylo šest let, moji prarodiče a moje matka mě naučili, že kdyby byly všechny zelené věci, které rostou, odebrány ze země, nemohl by existovat žádný život.
Kdyby byla všechna čtyřnohá stvoření vzata ze země, nemohl by existovat žádný život.
Kdyby byla všechna okřídlená stvoření vzata ze země, nemohl by existovat žádný život.
Kdyby byli všichni naši příbuzní, kteří se plazí, plavou a žijí na Zemi, odebráni, nemohl by existovat žádný život.
Ale kdyby byly všechny lidské bytosti odebrány, život na Zemi by vzkvétal. Takhle bezvýznamní jsme.

Tohle není žádná romantická slátanina pro ezo časopisy. To je tvrdý fakt. My, lidi, jsme na téhle planetě vlastně úplně zbyteční. Země nás nepotřebuje. Rostliny, zvířata, hmyz, ptáci – ti všichni tvoří jeden propojený celek, který funguje. My do něj zasahujeme jen tím, že ho ničíme.

Bez včel nebude ovoce. Bez stromů nebude vzduch, který se dá dýchat. Bez planktonu v oceánu nebude kyslík ani ryby. Ale bez lidí? Příroda si oddychne. Lesy zarostou tam, kde dnes parkují auta. Řeky se vyčistí. Zvířata se vrátí do míst, kde jsme je vyhnali. Tráva proroste betonem a ptáci budou zpívat i tam, kde jsme je dnes vyhnali kraválem.

Zní ti to moc drsně? Možná jo. Ale copak to není pravda?

Tváříme se, že jsme pánové tvorstva, ale nejsme nic než jeden druh z mnoha. S tou výjimkou, že žádný jiný druh neodrovnal za tak krátkou dobu tolik ostatních. Za sto let jsme dokázali víc škody než příroda za miliony let.

Neříkám ti, že máme kolektivně spáchat harakiri, abychom planetu zachránili. Ale mohli bychom aspoň konečně sklapnout a začít si uvědomovat, že jsme tu hosti. A že host, který se chová jako hulvát, nakonec bývá vyhozen.

Takže až příště potkáš strom, pohlaď ho. Až uvidíš mravence, nech ho jít. A když uslyšíš zpívat kosa, radši na chvíli ztichni a poslouchej. Protože až tady jednou nebudeme, tahle symfonie bude znít dál. Jen už u toho nebudeme my. A víš co? Světu to vadit nebude.