Je mi naprosto nepřijatelné mlčet, když se veřejně šíří nenávist a pohrdání vlastními spoluobčany jen proto, že si dovolili volit jinak. Výrok režiséra Jana Hřebejka, v němž přirovnává demokraticky zvolené politiky – Trumpa, Babiše, Zemana či Fica – k nástupu Hitlera v Německu roku 1933 a komunistů v Československu roku 1946, překročil všechny meze.

Tento výrok není jen nevkusný. Je to projev naprosté ztráty respektu k demokracii a k občanům vlastní země.

V demokracii platí, že volby rozhodují lidé. Ne „vyvolení“, ne elity zavřené ve svých kavárnách, ale všichni občané bez rozdílu. A pokud výsledky voleb neodpovídají představám určitých samozvaných „morálních autorit“, není to chyba voličů. Je to jejich právo.

Jan Hřebejk dnes není strážcem morálky. Je ukázkovým příkladem člověka, který se pod rouškou „boje za správné hodnoty“ dopouští přesně toho, co kdysi vedlo k tragédiím: ostrakizace, nenávisti, dělení lidí na ty „dobré“ a „špatné“, jen podle politických preferencí.

Ještě smutnější je, že právě ti, kdo nejvíce křičí o fašismu, dnes nejvíce připomínají duchovní dědice totalitních režimů: požadují umlčování nepohodlných názorů, moralizují a nadávají lidem do nevzdělanců, dezolátů a lůzy.
A to vše s podporou veřejných peněz, bez kterých by jejich „umělecká činnost“ dávno zapadla.

Pravda je jednoduchá: demokracie není o tom, aby ve volbách vyhrávali jen ti, kteří vyhovují chutím a názorům pár samozvaných elitářů. Demokracie je právě o tom, že lidé mohou svobodně rozhodnout – ať se to komukoliv líbí, nebo ne.

A pokud někdo srovnává vítězství politických soupeřů s nástupem Hitlera, říká tím jediné: pohrdám lidmi této země. Nevěřím v jejich rozum. Nevěřím v jejich právo volit.

Svoboda, kterou jsme si vybojovali, není samozřejmost. A je na nás, občanech, abychom ji chránili proti všem, kdo by ji chtěli znovu umlčet – ať už se schovávají za jakékoli „ušlechtilé“ fráze.

Ať si každý, kdo má ještě zdravý rozum, udělá obrázek sám.