Zahraniční politika kdysi znamenala umění vyvažovat, chránit národní zájmy a dělat z Česka respektovaného partnera. Dnes? Zbyla z ní trapná fraška a ideologický výkladový slovník, který se mění podle toho, kdo zrovna vládne v Berlíně, Bruselu nebo Washingtonu.

Když místo diplomacie mluví ideologie

Ministr zahraničí Jan Lipavský je ukázkou toho, kam až se dá česká diplomacie zvrhnout. Místo hledání spojenectví a budování mostů hlásá ideologické postoje a moralizuje celý svět. Ukrajina? Neomezená podpora bez jakýchkoli podmínek. Palestina? Mlčení. Srbsko? Ignorace. Rusko? Válečný ďábel – a kdo to zpochybní, je dezolát.

Zahraniční politika se zúžila na dvě věty: “Sláva Ukrajině!“ a “Západ má vždy pravdu.“ A kdo se opováží říct, že český zájem nemusí být totožný s americkým nebo německým, je okamžitě podezřelý z „proruských“ postojů. Takhle se ale nevede státní politika – takhle se vede inkvizice.

Zahraniční politika, která nás stojí miliardy

Nespočet darovaných zbraní, výcvik ukrajinských vojáků, humanitární pomoc, pobytové náklady uprchlíků, ztráty z embarg… ale nikdo nepočítá konečný účet. Český občan platí, mlčí a za odměnu mu vláda říká, že „musí být solidární“. Až tak, že si přestáváme být solidární sami k sobě.

Zatímco Česko posílá pomoc, kterou si nemůže dovolit, naši diplomaté nejsou schopní vyjednat ani výjimku z bruselských nesmyslů jako emisní povolenky nebo Green Deal. Zahraniční politika totiž už není nástroj ochrany, ale bič na vlastní lidi.

Sousedé? Na obtíž!

Dřív jsme byli součástí Visegrádu – společenství, které mělo sílu říct Bruselu „ne“. Dnes? Slovensko pod Ficem jde svou cestou, Maďaři se s námi už ani neobtěžují diskutovat, Poláci se soustředí na vlastní věci. A Češi? Lízají boty „core Europe“ a pak se diví, že je nikdo nebere vážně.

A aby toho nebylo málo, naši představitelé se nestydí mentorovat jiné země. Viz výpady proti Slovensku, když si zvolilo jiný směr. Viz neochota hledat kompromis s Maďarskem, protože „Orbán je špatný.“ Jenže ve světě diplomacie je emoce luxus – a my si ten luxus kupodivu pořád hrajeme.

Pohřeb české státnosti v přímém přenosu

Zahraniční politika je dnes jen další součást řízeného rozkladu státnosti. Nemáme vizi. Nemáme hrdost. A nemáme politiky, kteří by dokázali říct: „Takhle už ne!“

Naši předci by kroutili hlavou. Beneš by dnešní ministerstvo zahraničí považoval za sabotážní buňku. Masaryk by nepochopil, proč Česká republika ztratila vlastní hlas. A my? My to víme, ale ještě mlčíme.

Otázka je – jak dlouho ještě?

Rubrika: EU bez obalu