Evropa se mění. A ne k lepšímu. V zákulisí bruselské mašinérie se pomalu a jistě rodí plán, který by zásadně omezil hlas jednotlivých států v Evropské unii. Plán, který by z EU udělal poslušný stroj řízený z Berlína. A my bychom měli být ostražití. Velmi ostražití.

Německý Svaz evropské politiky (SGE), úzkými vazbami na vládní kruhy, předložil návrh na rozsáhlou reformu EU. Podporu mu vyjádřil i kancléř Olaf Scholz. V jeho jádru leží jednoduchý, ale nebezpečný cíl: omezit právo veta členských států a vytvořit vícerychlostní Evropu, kde malé státy budou pouze přihlížet rozhodnutím těch velkých.

V návrhu se mimo jiné mluví o tom, že státy, které nerespektují „evropské hodnoty“ (jak je definuje Brusel), mohou přijít o hlasovací práva. Už dnes na to existuje mechanismus – článek 7 Lisabonské smlouvy – ale zatím se nikdy plně nepoužil. Proč? Protože si státy navzájem kryly záda. Teď se to má změnit.

Ve jménu rychlejšího rozhodování by se mělo hlasovat většinově, a ne jednomyslně. V praxi to znamená jediné: Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Polsko nebo jakýkoliv jiný stát by mohl být přehlasován – ať už půjde o migraci, daně, energetiku nebo obranu. A když se někdo ozve? Brusel a Berlín řeknou: „Nedodržujete hodnoty, přišli jste o hlas.“

Tohle není spolupráce. To je diktát.

A nejedná se o nějaký výkřik do tmy. Reformy se chystají právě kvůli plánovanému rozšíření EU o Ukrajinu, Moldavsko a státy Balkánu. Aby Unie mohla přijmout další země, potřebuje „zefektivnit“ své fungování. Ve skutečnosti to znamená jediné: zabetonovat moc Německa a Francie a odstavit zbytek Evropy na vedlejší kolej.

Německý kancléř Olaf Scholz v projevu na univerzitě v Praze v roce 2022 jasně naznačil, kam EU podle něj směřuje: „Potřebujeme postupně přejít od jednomyslnosti k rozhodování kvalifikovanou většinou – alespoň v zahraniční politice a daňových otázkách.“ A dodal, že Unie potřebuje „více Evropy“ a „méně národních blokád“. Těžko lze přehlédnout, co tím myslel.

Jak by taková EU vypadala v praxi? Představme si, že Německo a Francie prosadí společnou daňovou politiku. Česká republika nesouhlasí – ale je přehlasována. Tím pádem ztrácí nejen kontrolu nad svými příjmy, ale i schopnost řídit vlastní ekonomiku. Totéž v energetice: Green Deal, který dusí naše průmyslové podniky, může být přijat většinou, přestože proti němu hlasujeme. Vítejte v nové Evropě – bez suverenity, bez hlasu.

A co migrace? Už dnes se rýsuje nový migrační pakt, který zavádí povinnou solidaritu – buď přijmete migranty, nebo zaplatíte. Německo a Švédsko budou určovat kvóty, my budeme plnit. A když se ozveme? Opět: „Nedodržujete hodnoty, nechte si to líbit, nebo přijdete o hlas.“

Je načase si přiznat: EU, jakou jsme znali, už neexistuje. Dnešní Unie směřuje k centralizovanému superstátu, kde místo národních parlamentů rozhodují nevolení úředníci a kde se neposlušnost trestá ztrátou suverenity.

Když Německo mluví o „evropských hodnotách“, ve skutečnosti mluví o vlastních zájmech. A ty se s našimi neshodují. Ještě máme právo se ozvat. Ale jak dlouho ještě?