Štěpánka ležela v posteli stočená do klubíčka a snažila se zabírat v manželské posteli co nejméně místa. Zaposlouchaná do ticha v bytě náhle zpozorněla. Na chodbě se ozval zvuk výtahu svým typickým klik, klak. Ztuhla a skoro přestala dýchat. Hrudník se zvedal jen nepatrně a schoulené tělo vyzařovalo strach. Výtah zastavil v jejich patře, pak se ozval zvuk otáčení klíče v jejich zámku. Naskočila jí husí kůže strachem i hnusem. Přesto se nepohnula a odevzdaně čekala, s jakou náladou se vrací její manžel Karel domů.
Jemně se nadechla a mírně se uklidnila, protože Karlovy kroky vedly do kuchyně. Za chvíli se ozval rachot rozbíjeného nádobí a křik:
„Do prdele, ženská jedna neschopná. Nic nedá pořádně na místo,“ a rukou srazil z linky vzorně srovnané hrníčky na zem a se zadostiučiněním sledoval, jak pukají na kusy, a ty, co to přežily, s rozkoší rozdupal.
Při tom křiku se drobné tělo Štěpánky napjalo, ztuhlo, a pokud by to šlo, vtlačilo by se ještě hlouběji do matrace. Pak už jen odevzdaně čekala, co bude dál. K jejímu úžasu přestal randál i křik a ozvalo se hlasité Karlovo chrápání.
„Děkuji, Bože,“ usmála se pro sebe Štěpánka, zavřela oči a po dlouhé době klidně usnula.
„Vstávej, ty couro, ty se tady válíš a nezajímá tě ten bordel v kuchyni. Plav to uklidit a udělej mi pořádnou snídani,“ cloumal Karel se svojí drobnou manželkou a navrch jí přidal pár facek, asi jen tak pro zábavu.
„Už jdu, Kájo,“ řekla a honem vstávala z postele.
Její hluboká odevzdanost Karla rozlítila do běla, místo aby ho zklidnila. Srazil Štěpu na zem a pěstmi bušil do jejích zad a rukou, kterými si chránila obličej. Vlastně ji používal jako boxovací pytel a nepřestal, dokud na rukou neměl její krev. Pak se jeho bolest pomalu vytrácela. Sedl si do kuchyně a skoro s láskou pozoroval Štěpánku, jak leze po kolenou kolem něj a sbírá to, co on včera v alkoholickém opojení s chutí rozbíjel. Za chvíli měl Štěpiny pokory plné zuby a neodolal, aby si nedloubl do jejich žeber. Štěpa uhnula před další ranou a to stačilo, aby se Karel natáhl, chytil ji rukou za vlasy a za neustálého nadávání s ní vysmýčil podlahu v kuchyni střepy nestřepy.
„Odpros, ty svině špinavá, a já tě pustím,“ hulákal na Štěpu, a druhou rukou rytmicky zpracovával její tvář.
Mlčící tvář a žalující, smutné oči byly jedinou odpovědí jeho ženy.
„Tak já ti nestojím ani za odpověď, ty mrcho jedna? Počkej, já tě naučím, jak se má žena chovat k manželovi,“ chroptěl vztekem Karel a táhl ji za sebou jako hadrovou panenku do koupelny.
Hodil ji do vany jak kus špíny a pustil na ni ledovou vodu. Vana se plnila a Karel přidržel její hlavu pod vodou. Štěpánčiny ruce se zazmítaly v marné obraně a nakonec zůstaly plavat bezvládně na hladině jako mrtvá labutí křídla. Karel ji konečně pustil a odešel si do ledničky pro pivo. Žádné nenašel a vztek mu zase zatemnil mozek. Skokem byl zpátky v koupelně, ale k ráně už nedošlo. Štěpánčino tělo zůstalo zhroucené pod vodou, jen ty dvě ruce volně plavaly na hladině. Karel ji rychle vytáhl z vody, ale už to byla jen mrtvá schránka někoho, kdo byl jeho ženou.
„Obžalovaný Karel Polák se odsuzuje k souhrnnému trestu v délce dvanácti let ve třetí nápravné skupině podle §…”
Karel odcházel se skloněnou hlavou a cestou šeptal:
„Proč Štěpánko, vždyť já jsem tě miloval,“ a z očí mu vytekla zbloudilá slza.