V jisté říši, kde slunce zářilo jen tehdy, když se to královským astrologům hodilo, žili podivní tvorové, kteří věřili, že ženy jsou pouhé „schránky na plod“. Tito tvorové, říkejme jim Mužové Schránkovití, měli fascinující zvyk. Jakmile zjistili, že nějaká schránka (rozuměj žena) se rozhodla neuchovat jejich drahocenný klíček (rozuměj embryo), začali lamentovat a svolávat kongresy o morálce a biologii, a to i přesto, že o obou vědách věděli zhruba tolik, co slepý krtkoň o astronomii.

Jednoho dne přišel jeden z Mužů Schránkovitých, známý jako Velký Hájek, a prohlásil s důstojností filozofa s extrémně omezeným rozhledem: „Tělo schránky nepatří jí samotné, zvlášť když už v něm klíč zaklíčil.“ Tento hluboký projev zcela ignoroval fakt, že schránky měly vlastní myšlenky, emoce a vůbec celý komplexní vesmír uvnitř sebe. Velký Hájek byl proti potratům, protože… proč by ne? To byl jeho způsob, jak si užít svou moc bez jakéhokoli osobního rizika či odpovědnosti.

Jedna ze schránek, říkejme jí Eva, poslouchala tento projev a došlo jí, že je třeba zavést nový společenský pořádek. Rozhodla se vytvořit nový zákon: pokud je tělo ženy jen schránka na plod, pak tělo muže je jen schránka na semeno. Tento zákon nařizoval, aby každý muž, který nechce rozsévat své semeno, nosil po kapsách klíče a házel je do nejbližšího kanálu. Tímto způsobem by se zabránilo nechtěnému rozsévaní a ženy-schánky by mohly žít v míru.

A tak se ve městě začaly tvořit fronty mužů, kteří stáli před kanály s klíči v rukou, zatímco muži-soudci kontrolovali, zda opravdu hodí klíč do kanálu. Jeden z nich, starý soudce Zamčel, jen kývl hlavou a šeptal si: „No jo, tohle je revoluce… schránka na klíč!“

Některé schránky dokonce navrhovaly, aby muži-soudci zavedli povinné semináře o empatii a pochopení, ale to se nesetkalo s velkým ohlasem. Mužové Schránkovití totiž tvrdili, že empatie je přece ženská záležitost a oni jsou tu od toho, aby rozhodovali. Co na tom, že empatii rozuměli stejně jako ryba filozofii?

Nakonec přišel jeden den, kdy byl schránkový kongres zrušen a byl nahrazen novým pořádkem. Ženy-schánky měly konečně možnost volby a muži-schrániči nosili klíče do kanálů. Byl to nový svět plný svobody, ale i absurdity. Svět, kde nikdo nebyl pouze schránkou na něco, ale především svobodnou bytostí. A tak se město přizpůsobilo nové realitě, kde se rozesmáté schránky a ztracené klíče staly běžnou součástí života.

Ale co na to všechno řekli Mužové Schránkovití? Inu, ti si stěžovali, že v novém světě je příliš málo kontroly a příliš mnoho svobody. A tak se svět točil dál, s absurditou a sarkasmem na každém rohu.