Seděly takhle dvě starší dámy na zápraží chalupy, popíjely kávu a uždibovaly domácí koláče. Liduška, zkušená kuchařka a mistryně v drbání, a Jaruška, jejíž zahrada byla vyhlášená v celé vesnici. Obě si užily všechny peripetie moderní doby a teď si s humorem jdou pro „intelektuální dávku“ z novin.

Liduška si povzdechla: „Jaruško, představ si, co jsem četla o těch Dánskejch! Maj tam nějakej novej systém, prej CopenPay, to si neviděla!“

Jaruška se pousmála: „Ale no tak, Lidko, co zase ti severský zmetci vymejšlej?“

„No, voni tam dávaj turistům bodíky za to, když třeba jezděj na kole nebo se jdou podívat na nějaký ty jejich památky. A pak za to můžou dostat oběd nebo volný vstupy. Prej motivace ke zdravýmu a zelenýmu chování,“ vysvětlovala Liduška a přitom šibalsky mrkala.

Jaruška zavrtěla hlavou: „No to se mi snad zdá! Jak se dřív smáli těm Číňanům za ten jejich sociální kredit, a teď nám to tady vnucujou! Kam jsme se to dostali? Ještě aby nám tady dali body za to, že jsme zametly před chalupou!“

„Přesně tak, Jaruško,“ přitakala Liduška. „Prej se to zatím týká jen turistů a je to nepovinný. Ale co si budem povídat, než se nadějem, budou nám měřit uhlíkovou stopu, a to víš, já ráda peču, a to má uhlíkovou stopu jak hrom!“

Jaruška si přitáhla pletený šátek kolem ramen: „Jo, a co když si budu chtít koupit nový boty, protože jsem si ty starý prošlapala? Dám si asi ‚klimatickej trest‘ a bude mě to stát body! A hele, co budou dělat s těma, co si nedají sójový latte a jedí maso?“

„To nevím, Jaruško, asi nás budou trestat, že nenecháme kravičky na pastvině, ale místo toho si dáme biftek,“ chechtala se Liduška. „Ale co naděláš, to je ta moderní doba. Říkají tomu zelený rozhodnutí, ale já to vidím spíš jako zelený šaškárny.“

Obě se smály a kývaly hlavami. „A víš co,“ dodala Liduška, „my máme své rozumy a nenecháme se tak lehce oblbnout. Já si radši dám ten koláč a šlehačku, a jestli mi někdo chce něco vyčítat, ať si trhne nohou!“