Jednoho rána jsem se probudila s rozhodnutím, že si udělám výlet po své milované zemi. Bylo léto, slunce svítilo a vzduch byl plný naděje. Obula jsem si boty, usmála se a vyrazila do ulic.

První zastávkou byla místní tržnice. Chtěla jsem si koupit něco k snídani. Zastavila jsem se u stánku s pečivem a zděšeně zírala na cenovky. Zjistila jsem, že kilo rohlíků je dražší než kilo kachny a že si můžu koupit irského býčka za bratru osm stovek. Pokud na to nemáte, jistit to budou libové párky, jejichž obsah tvoří hlavně mouka. Tak dobrou chuť.

Ale to nebylo všechno. Když jsem chtěla koupit brambory, zjistila jsem, že jsou dražší než banány. Co se to děje? Brambory dražší než exotické ovoce a ještě se mi do nich zabořil prst. No to je ale hnus fialovej. Kam jsme se to dostali? No nic, místo brambor si upeču chleba a na exotiku jim zvysoka kašlu. Stačí mi naše jablka. Jenže ouha, česká jablka z obchodu zmizela, ale bylo tam cosi z Polska. Ale to já nejím, protože mi z nich bylo pořádně špatně od žaludku. Ježíšku na křížku, co já budu jíst? Co si dám k obědu? Tak rybička je zdravá, tak si dám filé a zeleninu. Na tom se nedá nic zvorat.

U stánku s rybami jsem si koupila filé. Ale jakmile jsem doma připravila pánvičku a začala rybu smažit, tak to začalo prskat a vařit se vodou, kterou nám filátko vesele pustilo a zmenšilo se na polovinu. Místo ryby v celku to bylo cosi předžvýkaného a pořádně na pohled nechutného. Skončilo to v koši a na oběd jsem měla svůj chleba a svoje vajíčka se svojí zeleninou.

Masné výrobky neobsahovaly skoro žádné maso, jogurt měl jen 45 % mléka a máslová buchta měla záruku 12 měsíců. Protože z mraženého kuřete jsem prozvracela noc a jogurt měl podivnou vůni, stává se můj jídelníček stále více podobný tomu, co jedli naši předci. Jak se mám najíst z buchty, kterou někde skladovali rok, tak to moje hlava nebere. Nekupuji, peču až se ze mě kouří. Jenže to už spadám do kolotoče, kam nechci. Máslo se mrazí na rok a pak nám ho nacpou ve slevě. Že bych si začala máslo dělat sama? No proč ne. Asi to jinak nepůjde, když chci mít žaludek v pořádku.

Po obědě jsem šla posedět do parku s kamarádkou. Všimla jsem si, že místo toho, aby jsme si povídaly, neustále čuměla do mobilu a hledala tam asi včerejší den. Byla to nuda a když jsem odcházela, ani si nevšimla, že mizím. Co to s námi je? Máme všechny tyhle moderní vymoženosti, ale nedokážeme spolu ani normálně mluvit, povzdychla jsem si.

Při jedné procházce městem jsem si všimla, že ve městě je šest pizzerií, ale nikde si nedám knedlo-vepřo-zelo. Krucinál, já nechci pizzu, ani kebab nebo kdo ví co. Já chci české knedlo-vepřo-zelo a zapít to pivem.

Když jsem chtěla navštívit kulturní památku, zjistila jsem, že návštěva pro rodinu stojí dva tisíce korun. Tak co. Skoro všechny jsem si stačila prohlédnout za totáče a dneska si teda jen zavzpomínám. Do kina, tak na to taky nemám a do divadla už nechodím, protože na prodejné komedianty nechodím.

Večer, když jsem se vrátila domů, byla jsem znechucená a unavená. Nevěděla jsem, co dělat, a tak jsem se rozhodla, že půjdu ven a zkusím najít nějakou útěchu. Sedla jsem si na lavičku pod stromem, vzhlédla k nebi a začala si stěžovat: „Bože, co se to s tímhle světem děje? Všechno je vzhůru nohama. Lidi už nejsou k sobě milí, všechno je o penězích a technologiích. Kde jsou ty staré dobré časy?“

Najednou jsem ucítila jemný vánek a uslyšela klidný hlas: „Mili, svět se mění a my s ním. Je na nás, abychom si uchovali to, co je důležité – lidskost, úctu a lásku. Nenech se pohltit tím, co tě znechucuje. Buď sama sebou a dělej jen to, co sama chceš.“

Usmála jsem se. Věděla jsem, že má pravdu. Svět možná nebyl ideální, ale já mohu přispět k tomu, aby byl lepší. Zvedla jsem se z lavičky s novou nadějí v srdci a vrátila se domů, rozhodnutá šířit kolem sebe radost, laskavost a naději.