Čím jsem starší, tím barevnějším a krásnějším se mi zdá svět kolem mě. Jakoby oči viděly ostřeji a jasněji. Tráva je zelenější, kytky jsou krásnější a lesy jsou opojnější. Nadrcená stébla trávy nebo už potom sena voní lépe než nejdražší parfém. Luční kvítí na dlani mě osloví víc než vyšlechtěné květiny. Přesto je nemohu a nechci utrhnout, protože ve váze, i když ve vodě, za chvíli umírají a krása se promění v nic.

Stále víc krásy kolem sebe vidím. Procházím dědinami a hledám staré domy s duší, abych si je zachytila na fotografii a mohla si jejich krásu odnést domů. Ještě pořád jsou mezi námi lidé s vírou, a tak jejich domky zdobí malé vikýře s andělem nebo Pannou Marií. Mají chránit obyvatele domku a myslím si, že je opravdu chrání. U každé takové chaloupky najdete krmítka pro ptáky, a tak se zahrádkami ozývá neustále ptačí trylek. Hudba z přírody lahodí uchu a v duši se rozprostírá klid a svoboda.