Líně jsem se protáhla, přimhouřila oči a rukou si udělala stínítko. Kája si na pískovišti plácala bábovičky, špinavou pusu od ucha k uchu. Usmála jsem se jen tak pro sebe nad její spokojeností a jedním okem mrkla do kočárku, kde spala Klárka. Tváře jí zčervenaly teplem a ze spaní se jemně usmívala.
„Au, mamí,“ uslyšela jsem křičet Káju. Vylítla jsem z lavičky a utíkala k ní. Seděla v písku, po tváři jí stékaly slzy jako hrachy a v puse měla prst.
„Už jsem tady, beruško. Co se ti stalo?“
Kája vytáhla prst z pusy a na konci se objevila kapka krve. S úlevou, že to není nic vážného, jsem se na ni usmála.
„To nic, to se zahojí, Kájinko.“ Pak jsem se podívala na písek a uviděla injekční stříkačku. Krve by se ve mně nedořezal a hlavou mi proběhly všechny možné katastrofy. Rychle jsem sbalila děti a hračky a spěchala domů.
Celá roztřesená jsem čekala na manžela, až se vrátí z práce. S pláčem jsem mu všechno řekla a vyslovila to, co mě tak děsilo.
„Karle, co když tu jehlu odhodil někdo nakažený?“
Chtěla jsem, aby mě uklidnil, ale vyslechla jsem to, čeho jsem se bála.
„Musíme k doktorovi, Jani.“
Na to čekání nikdy nezapomenu. Vzali Káji krev a nic se neprokázalo. Radost doktorka utnula jedinou větou.
„Tohle není průkazné. Až další test za tři měsíce řekne, jestli je vaše Kája v pořádku.“
Nejhorší dny mého života. Bála jsem se dát Káji pusu, vzít ji do náruče. Okřikovala jsem ji, když chtěla jít za Klárkou. Ano, držela jsem ji od sebe i od Klárky co nejdál. Kája musela za tři měsíce překonat hradbu několika let. Ten smutek v jejích očích byl nesnesitelný.
Po dnech čekání přišel osvobozující rozsudek. Kája byla a je zdravá.
Uteklo patnáct let a Kája je plnoletá. Zrovna si v pokojíku balí věci a odchází. Smutek, co se jí jako malé usadil v očích, nikdy nezmizel. Nikdy se ke mně nepřitulila, nikdy mi neodpustila. Bolí to a bolet nepřestane.