Rána jako z děla, až jsem poskočila na křesle. Po prvním leknutí jsem otevřela okno dokořán a kochala se pohledem na noční nebe. Na šedočerné obloze se křižovaly neuvěřitelně dlouhé blesky, doprovázené hromy, po kterých jsem chvíli neslyšela. Ne, bouřky se nebojím. Naopak, mám ráda chvíle, kterým babička říkala Boží dopuštění, a zapalovala hromničku.

Je to jako sledovat úžasné divadlo, které předvádí moc. Čí moc a sílu? Boží nebo přírodní?

„Mili, ty snad pochybuješ,“ houkl na mě andílek.

„Do háje, zase jsi tady. Ne, nepochybuji, ale někdy bys mohl nechat na mně přemýšlení, co a jak, a neplést se mi do myšlenek nebo do snění,“ odpověděla jsem mrzutě.

Otevřel pusu k odpovědi, ale já jsem byla rychlejší.

„Jo, jo. Už se na nás tatík Bůh zase naštval a místo karet se rozhodl hrát se svatým Petrem kuželky. To ho musí něco fakt zlobit, když to tak tříská. Co se zase stalo, Gabrielku?“ položila jsem otázku.

„Nevím, protože tatík si chce zase pokecat s tebou. Ach jo. Já lítám jak vůl sem a tam a pořád čekám, že si jednou pokecá se mnou a přestane mě posílat pro lidskou holku. Všetečnou, ukecanou holku,“ dodal nadurděně.

S chutí jsem se zasmála jeho ukřivděnému obličeji, ale to už jsem letěla krásnou, ale bouřlivou nocí a přistála na zadku mezi kuželkami. Jen jsem zavřela oči, jak na mě letěla koule původně poslaná na další kuželku. Zbrzdila mi před nosem a rozlehl se tatíkův božský smích. Mně zněl jak smích jeho nepovedeného anděla Lucifera. Loupla jsem očima po Bohovi a zavolala:

„No, ještě že jsi mě neporazil jako kuželku. To už bys opravdu neměl komu se postěžovat a tahat z domku jen abys mohl ulevit dušičce,“ ulevila jsem si já.

„Nezlob se, Mili,“ broukl konejšivě Bůh. „Když já nemám nikoho takového, s kým bych si mohl jen tak promluvit a postěžovat si na ten svůj výrobek.“

Zhnuseně jsem na něj koukla a jen řekla: „Hele, jsi všemocný, tak si nestěžuj a makej.“

„Já vím, chci jen radu, jak vás lidi aspoň chvilku neslyšet. Víš, co to je, když každou vteřinu slyším prosby o peníze, aby někdo zabil jiného, protože mu zavazí, aby někdo pomohl vykrást banku. To jsem ještě zvládl ignorovat. Teď u mě pořád někdo škemrá, abych pomohl nějakému Zelenskému a zabil Putina. Já nejsem arbitr a se svobodnou vůlí si musí poradit i ti dva a hlavně ti další. Víš, že i vy doma takové máte,“ řekl Bůh.

„Jo, to vím docela přesně a neboj, nebudu tě prosit, abys s nimi ozdobil pouliční lampy. To není tvoje věc, ale naše, a mě by pro ně stačil pořádný kriminál,“ řekla jsem smířlivě.

Taky to náš tatík Bůh nemá lehké. Takový bezva úmysl při tvoření a takový výsledek. Docela jsem ho politovala a sáhla rukou do kapsy, kde jsem měla rezervní sluchátka. Nasadila jsem mu je na uši a uviděla jeho úlevný úsměv. Rukou jsem mu ukázala, že už chci letět domů. Bůh mi poslal Gabriela a než jsem se vrátila z letu, byla obloha jak vymetená. Plná hvězd a ticha. Tak sluchátka pomohla a já si klidně lehla do pelíšku a smířená s Bohem usnula.