Blažena byla unavená k smrti, ale šťastná, jak překvapí manžela nečekaně brzkým návratem z práce. Konečně žije trochu podle svých představ. Je z malé vesničky na jihu Slovenska, kde dívky sedávají v koutě a čekají, až jim manžela najdou rodiče, nebo potkají svoji lásku v kostele. Nic jiného neznají a člověka až zaráží jejich odevzdanost ke vlastnímu osudu. Blaženě byl kdysi určen za manžela sousedův Pavel kvůli sousedícím polím a velkému vinohradu. Jenže tam, k úžasu všech, se Pavel odmítl oženit. Miloval jinou, a když mu ji zakázali, projevil svoji neposlušnost tím, že zůstal starým mládencem. Hledali Blaženě vhodného ženicha a nakonec jim do oka padl místní hospodský, o kterém se říkalo, že je docela bohatý. Polnosti to sice nebyly, ale ani nacpaný slamník není k zahození, pomysleli si Blaženini rodiče. Svatba byla velká a bohatá, jak se slušelo na bohatou nevěstu.
Konečně byla Blažena svobodná. Tedy vdaná, ale přece jen svobodná. Už se nemusela ptát rodičů, jestli může jít ven či do kostela, do města. Jako vdané paní jí bylo lépe a ty, podle ní zvláštní povinnosti, byly o hodně lepší, než jak slyšela vyprávět. Vlastně se jí líbily.
Vystoupila z autobusu a spěchala známou cestou k jejich honosné vile na kopci a těšila se na klidný večer s manželem u televize a nějakou dobrotu k ní. Do kopečku skoro běžela, rychle otevřela dveře potemnělého domu a z chodby si to namířila přímo do pokoje, ale tam nikdo nebyl. Dolehl k ní šramot z ložnice. Usmála se jen tak pro sebe a honem pospíchala podle zvuku. Otevřela dveře s tím, jak se vrhne manželovi do náruče, ale zůstala stát jak přimrazená na prahu jejich krásné ložnice.
Její manžel byl nahý a objímal nějakou cizí ženu a ani si nevšiml, že Blažena otevřela dveře a teď s hrůzou a odporem hledí na divadlo před svýma očima. V tom se na ni otočila žena vzdychající v jeho náruči a strnula při pohledu na Blaženu.
„Mami,“ vykřikla s pláčem Blažena.
„Počkej, Blaženko, já se moc omlouvám,“ plakala Blaženina matka a rychle vstávala z dceřiny postele a halila se do kusu přehozu, co ležel na zemi zmačkán a který Blažena s láskou vyšívala.
„Není co vysvětlovat, myslím, že vím vše, co potřebuji. Jen na jednu věc jste zapomněli. Tohle vám nikdy neodpustím a řeknu všem, co jsem tu viděla a hlavně, jak jste mi hledala vhodného ženicha. Jen jste zapomněla dodat, že jste ho hledala sobě do postele a mně pro bolest a smutek,“ s mrazivým chladem a opovržením řekla Blažena, a než ji stačili zadržet, otočila se mezi dveřmi a vyběhla z pokoje.
Za týden zazvonil na kostele umíráček. To za bohatou Blaženu zvonil tak bolestně a teskně. Našli ji utopenou v tůni a v jejím stolku našli přání. Na můj náhrobek napište: Zemřela mladá a sama. Život si vzala, protože neunesla potupu a zradu svých nejbližších. Její přání vyslyšeno nebylo, ale to nic nemění na tom, že celá vesnice věděla, proč si vzala život nejbohatší holka z vesnice.