První roztomilá zkušenost s molochem českého zdravotnictví bylo setkání s ním něco málo po mých osmnáctých narozeninách. V té době jsem chodila ráno do práce a odpoledne do školy, protože každý nemá štěstí na dobré rodiče a já jsem si vždy musela vše vybojovat sama. Takže dopoledne jsem opravovala auta, odpoledne jsem si cpala do hlavy ekonomii, večer padla do pelíšku a byla naprosto a totálně odrovnaná. Kdo by se divil, že na moji maličkost padla únava jako hrom a já si řekla, že by bodla neschopenka a po chvilce přemýšlení jsem si určila diagnózu nespecifická bolest bříška. To znělo tak učeně, že by z toho mohla kápnout neschopenka aspoň na týden.
Jak jsem si řekla, tak jsem taky udělala. Svižně doběhla ke dveřím špitálu, pak se pomalu zkroutila a s trpitelským výrazem se došourala na pohotovost. Pomalu a bolestínsky jsem se posadila, nakrabatila bradičku a do očička vmáčkla slzičku. Za chvíli přišla sestra a už mě směrovala do ordinace. Byl tam takový docela hezký doktor a díval se na mne docela soucitně.
„No copak vás trápí, slečno. Taková mladá a už jí něco je?“
Jeho žoviální tón mě trochu naštval a tak se mi chtělo říct, lenost, felčare, ale to jasem vážně nemohla.
Bože, on se mnou mluví jak s postiženou. Začínala jsem být vytočená a tak jsem houkla.
Rohlíček doktorku a ten jsem prosím vyblinkala.“
Hodil na mně překvapený pohled, ale jen si stoupl a zavelel.
„Tak šup na lehátko a koukneme se, co se děje.“
A vida, šlo to bez pitomých připomínek a mazlení. Šmátral mi po břichu a k mému údivu mě to fakt trochu bolelo. Nakonec mě ponížil prohlídkou míst, která jsou jen moje. Vyjekla jsem a diagnóza byla hotová.
„Je to apendix, slečno, a musí ven. Tady je žádanka na přijetí a bez odmlouvání.“
Tak, najednou jsem ležela v bílé posteli a na břichu ledový obklad a ráno jsem měla jít na kudlu. Tak to je tedy fór. Člověk si chce orazit a skončí pod kudlou. V noci při mě stál můj anděl strážný a já dostala menzes. Ahá, tak proto mě bolelo břicho, usmála jsem se. Žádný slepák a doktor je břídil. Když to zjistili, tak mě zaledovali s tím, že to možná rozeženou, ale to já už věděla, že si to rozeženu sama. Uhnala jsem si jen nachlazení jednoho tělesného orgánu a byla jsem ráda, že už zase můžu do práce a do školy. Jo a slíbila jsem sama sobě, že simulovat budu jen to, co se nedá uříznout.
Jenže to moje simulování mělo nemilou dohru. Jak se o mne otec nikdy moc nestaral, tak dědulkovi napsal, že jsem v nemocnici. Asi ze strachu, že bych to řekla sama a děda by mu vynadal jako psovi, proč mu nedal vědět, když je jeho milovaná vnučka nemocná. Byla jsem hodně překvapená, když mi sestra oznámila, že mám návštěvu. Kdo by za mnou asi chodil. Nikomu jsem neřekla kde jsem, jen otci a ten by se určitě neobtěžoval jít se na mne podívat. Zůstala jsem jak opařená, protože ve dveřích stál můj dědulka a hned spustil.
„Milka moja, a čo ti je? Chorá si? No chytro rozprávej, lebo som skoro zamrel od strachu.“
„Dědulko, čo tu robíte? To iba kvoli mne ste išli takú dialku? To ste nemali. Veď som už zdravá a pojdem domov.“
„Nie domov. Zober si dovolenku a ideš so mnou. Ja sa postarám,“ bil se dědulka v prsa a já ho milovala ještě víc.
Co naplat. Kvůli němu a jeho strachu o mne jsem se překonala a řekla pravdu. Nechtěla jsem, aby se o mne bál, a taky jsem nemohla odejít ze školy a z práce, jak se mi zachce.p>
„Jaj, ty moja bosorko malá. Ja idem tolko kilometrov a ona je simulant,“ smál se dědulka, až mu ohryzek poskakoval.
„No dobre, ale viac už nič také nerob, lebo vieš, ty opíca, ako som sa bál? Ostanem tu dva dny s tebou a potom pojdem za babulkou, Milka moja.“
Užila jsem si chvilinku s dědulkou o samotě a tak moje simulování nebylo k ničemu.