„Honzíku, brzdi,“ hulákám, až mi praskají plíce, ale kolem mne prolítne ohnivá čára, pak oblak prachu a ticho.
Utíkám jak o život za synem, přestože mě to ticho ochromuje. Vlítla jsem do oblaku prachu a tam na zemi sedí Honza a drží si hlavu.
„Co ti je? Ty ses praštil? Ukaž, ať se podívám,“ sypu na něj otázky.
„Nepraštil, maminko, držím si hlavičku, aby to tak nebolelo, až mě praštíš ty,“ odpověděla moje pětiletá ratolest.
>“Tedy, Honzo, tys mě vyděsil. Copak tě někdy biju po hlavě? Co si to vymýšlíš? Vždycky přes zadek.“
Honza se mne podíval nebesky modrýma, nevinnýma očima a jen podotkl:
„No právě, proto ještě sedím na zemi a držím si hlavu.“
Nejraději bych toho rozumbradu, který mě ničí svým IQ a nejen mě, ale skoro všechny okolo, kromě své sestry, praštila po prcině, ale copak to jde po tom jeho proslovu? Jen taktak se držím, abych se nechechtala nahlas. Sestra je jeho ochránce a nekriticky ho miluje. Má dvanáct let jmenuje se Lenka a všechny Honzovy průsery a vylomeniny, pokud to jde, bere na sebe. A když to nejde vzít, a já chci toho blonďatého lotra potrestat, stojí před ním jak svaté umučení a brečí raději už dopředu.
„Maminko, přece bys ho nebila, koukej jak je malinkatej a krásnej a on to už neudělá,“otáčí se na bráchu a strká do něj, „ že ne, Honzíku?“
Honzík jen kroutí kudrnatou hlavičkou a je schopen slíbit všechno, ale za pět minut nebude vědět, co vlastně sestře a mamce slíbil.
Zrovna včera jsem seděla v kuchyni se svojí sestrou a domluvila se na společném výletě, když nás rachot padajícího čehosi vyhodil ze židlí a obě jsme utíkaly do dětského pokoje, protože tam byl Honza, tak jedině tam se mohlo něco stát. Málem jsme vyvrátily dveře ze strachu o toho našeho malého mizeru a právem. Z Honzy byly vidět jen ručičky, které koukaly zpoza kusu nábytkové stěny, která ležela na něm.
„Ježišmaria, Honzo, ozvi se,“ … a sundám z něj s Helou skříňku.
Leží tam jako placka, na něm houpací síť, ale po pořádné prohlídce jsem zjistila, že mu nic není a k zemi ho poutá spíš strach, jestli mu konečně namlátím, když Lenka není doma. Na to jsem neměla ani jednu myšlenku, protože převládla radost z toho, že se mi syn nezabil.
„Co jsi vlastně dělal s tou sítí? ptám se Honzy
„No, natáhl jsem ji mezi skříň a stůl a chtěl jsem houpat jako ty na zahradě, mam, a ono to tak spadlo nějak.“
„Tak nějak ti asi straší v šišce. Já jsem ji měla na stromech a ty nevyvrátím ani já. Buď rád, že jsi celý, protože kdyby se ti něco stalo, tak tě zmlátím, že si nesedneš,“ ulevila jsem.
„Mamino, to je nějaký divný. Nic se mě nestalo, tak mi nenamlátíš, a kdyby se mně stalo, tak namlátíš? Tedy mamino, to není logický,“ zakroutil hlavou Honza a Helena se neudržela a začala se chechtat.
„Kam chodíš na takové slova, Honzo?“
„No mamina to říká taťkovi, když si hraje s mojím autem a to je taky nějaká blbost, že jo, teto,“ odpověděl Honza a Hela zmizela do kuchyně nalít si štamprdličku. Jen jsem si vzdechla a šla ji napodobit, protože to byl tak silný argument, že jsem ztratila docela řeč.
„Heli, mě z něj asi klepne. To jeho studování, nebo naprostá absence strachu jsou neuvěřitelné. Víš, že je daleko lepší mít děti s normálním IQ jako je Lenka a Petr? Za chvíli mu nebudu stačit, nebo mi dojde trpělivost. Teď ho drží houby a já mu musím tak dlouho číst, která je která a jestli jedovatá nebo jedlá, že už to umím nazpaměť a Honza asi taky. Já ti to ukážu. Stejně teď bude ležet v knížce.“
„Honzo, pojď za mnou,“ volám na svého potomka.
Ten se přišoural celkem nerad, asi se ještě bál, co bude s tou rozbitou skříní.
„Honzi, co teď děláš
„Houby.“
Otočila jsem se na Helu.
„Vidíš ho študenta? No nekleplo by tě z něj?
„A už znáš všechny houby?“ ptá se Hela. Tak to je dobře, aspoň na ně budeš chodit s námi.“
Honza se podívá na ni tak nějak opovržlivě.
„Houby už znám. Když říkám houby, myslím tím, že nedělám nic. Umím to říct jinak, ale to by mě mamina už určitě namlátila,“ otočil se a šel dělat to své houby do pokoje.
Pak si místo Lenky vybral jako parťáka Petra a jezdili spolu na kole. Petr dělal závodně bicross a Honza ho obdivoval a napodoboval tak dlouho, až jsem svolila, aby začal jezdit. Říkala jsem si, vyřádí se na trati a bude od něj pokoj. Byla s ním psina, protože trénoval za bonbony. Přijel, řekl si o bonbon, chvíli ho žmoulal, pak mi ho plivnul do dlaně a zase odjel. Trvalo mu celkem dlouho, než ten jeden bonbon vycucal a my jsme z něho byli mrtví smíchem. Chodili se na něj koukat sousedé a sousedky z domu, protože Honza byl modrooký, kudrnatý blonďáček s výrazem andílka, ale s duší čerta
Tak ty tréninky proflákal a jeli jsme na závody. Byla to celkem dobrá trať a já se ani moc nebála, protože jsem viděla, jak to doma flákal. Startér odmávnul start a tu se vyřítilo něco jako ohnivá čára, skoky neskoky, Honza se řítil jako malý sebevrah a mně vstávaly vlasy na hlavě hrůzou. Dojel první, přijel a řekl si o bonbon jako na tréninku. Závody tehdy vyhrál i přes jeden držkopád. Takhle jsme absolvovali úspěšně asi pět závodů, než jsem mu jednu střihla a kolo zamkla. Bylo to na dráze, která byla těžká a měla prudký pád do tunelu, ostrá zatáčka doprava a tam všichni brzdili i očima. Kdepak náš kamikadze. Prostě na dráze ztrácel pud sebezáchovy. Řítil se z kopce a do tunelu a všichni řvali:
Kdepak, oblak prachu a kluk zmizel v tunelu a za ním se z kopce řítil manžel, doktor a pár chlapů, ale než doběhli, Honzu zatáčka vyhodila z dráhy, letěl jak kondor a padl na zadek kousek ode mne. Vstal a šel dojet trať. Já stála jako ztuhlá, ale pak jsem se za ním vyřítila, jednu mu lupla a bylo po závodech. Kamikadze v něm však zůstal.