Jsem ještě napůl dítě, napůl mladá žena a nevím o tom. Je mi třináct a strašně nesnáším, když dospělé ženské o mně mluví způsobem, koukejte, ta je vyspělá, vypadá jak osmnáctiletá. To jsem fakt děsně nesnášela. Povinně jsem se uculovala a v koutku duše bych je nejraději poslala do háje. Nepociťovala jsem nijak zvlášť pubertu, protože můj nejbližší v rodině je brácha a ten mne tahal všude s sebou. Takže jsem znala všechny kluky v okolí, dělala jsem to co oni a hry holek mi byly k smíchu. Hrála jsem ráda hokej, a když toho kluci měli dost, učila jsem se skákat jako krasobruslaři a kluci se váleli smíchy, protože než jsem skočila kadet, byla jsem otlučená jako píšťalka.
Jednoho dne se strhl v našem paneláku pekelný poprask mezi všemi holkami. To víte, nic se neutají, tak i já jsem brzo přišla na příčinu poprasku. Byl to pihovatý kluk s nevábným jménem Pepan. Jestli se mi nelíbí nějaké jméno, tak je to zrovna tohle. Promiňte mi, Pepíci. Přijel odněkud z Čech a slova natahoval, jako by zpíval, a mně byl protivný jako špenát. Ještěže nebyl i tak zelený. Stačila červená kštice, tvarohová pleť a pihy, aby se mi nelíbil. Líbily se mi černovlasí kluci s postavou vypracovanou od sportu a ne taková tvarohová nicka.
Jednou jsem seděla s klukama a kecali jsme o tom, že postavíme bunkr. Byli šíleně nadšení tou představou a mně se líbila taky. Najednou mi někdo klepe na rameno, tak jsem se otočila a za mnou stála místní kráska Helena, koukala na mě jako na hmyz. Nevěděla jsem, co jsem zase provedla, ale ona vztáhla ruku a štítivě mi podala dopis a že má počkat na odpověď. Vyprskla jsem smíchy. Naše kráska dělá poslíčka mně? To je teda šílená sranda. Jukla jsem do papíru a on Pepan mě zval na rande a jako dárek mi poslal řetízek. To spadla brada i mně. Nebyl to jen tak nějaký řetízek. Visel na něm černý kříž, a když jste se podívali do slunce, zjevil se obrázek v nesmírné velikosti. Já jsem tam měla Ježíše Krista. Strašně se mi nechtělo bavit se s tím troubou a jít na nějaké pitomé rande, ale touha po řetízku byla obrovská. Jen jsem pokývla hlavou k Heleně jako že jo a dál jsem se bavila s kluky. Po večeři jsem se dívala na řetízek, vzdychla si a šla na rande odpracovat si tu krásu.
Přišla jsem na schody k naší řece. Bydlela jsem na břehu Svratky, ale romantika to nebyla, spíš pěkný smrad. Pepan už tam seděl a čekal na mne.
„O co jde?“ řekla jsem docela neromanticky.
„Víš, ty se mi moc líbíš a chtěl bych být tvým klukem,“ řekl mi pihoun, a tím mne dostal.
Rozchechtala jsem se s takovou chutí, že jsem ho myslím poprskala.
„Čemu se směješ?“ řekl mi naštvaně Pepan.
„Tobě, ty nádhero. Já mám na rande ještě čas a s tebou? Nikdy. Přišla jsem jen kvůli řetízku. Co za něj chceš?“
Neodpověděl, naklonil se ke mně a políbil mne na ústa. No fůj. Něco tak mokrého, slizkého a hnusného jsem ještě nepoznala. Odtáhla jsem se od Pepana, napřáhla ruku a dobře mířená facka zasáhla Pepovu tvář. Uraženě jsem se postavila a brala to rychle domů.
Doma jsem se koukala do zrcadla, jestli mne to změnilo, ale oddychla jsem si. Nic se nestalo. Ten známý obličej na mne koukal ze zrcadla a já jsem se s chutí rozesmála. Za chvíli zvonění jako hrom. Kouknu z okna a pod ním mokrý Pepan (asi spadl do řeky) a celá banda holek. Řval do okna, ať mu hodím jeho řetízek, když jsem taková pitomá kráva. Tak, kráva? Tak, tu máš pitomče! Rozpřáhla jsem se a křížek letěl, opisoval ve vzduchu kruhy a dopadl do husté trávy daleko od okna. Koukat se jak lezou všichni po kolenou a hledají Pepův poklad bylo senzační. Smála jsem se, až jsem brečela, a v tom smíchu jsem zapomněla na hnusné první políbení.