Poslední slova Steva Jobse, miliardáře, zemřel v 56 letech:

Dosáhl jsem úspěchu v podnikání. V očích jiných je můj život úspěch. Kromě práce jsem však měl málo radosti. Nakonec je bohatství jen fakt, na který jsem si zvykl. Právě teď, ležím na nemocničním lůžku a vzpomínám, celý svůj život si uvědomuji, že veškeré uznání a bohatství, na které jsem byl tolik pyšný, vybledlo a stalo se bezvýznamným.

Můžete si najmout někoho, kdo bude řídit vaše auto nebo za vás vydělávat peníze, ale nemůžete někoho najmout, kdo by za vás byl nemocný a zemřel. Ztracené materiální věci lze znovu najít. Ale existuje jedna věc, kterou nelze nikdy najít, když je ztracená: život. Ať se právě nacházíme v jakékoli životní fázi, časem budeme čelit dni, kdy se zavřeme. Milujte svou rodinu, manželku, děti a přátele. Chovejte se k nim správně. Jak stárneme a jsme moudřejší, pomalu si uvědomujeme, že hodinky za 300 nebo 30 ukazují stejný čas. Ať už máme peněženku nebo kabelku za 300 nebo 30 $, částka uvnitř je stejná. Ať už řídíme auto za 150 000 $ nebo auto za 30 000 $, cesta a vzdálenost jsou stejné a dosáhneme stejného cíle.
Ať už vypijeme láhev vína za 1000 $ nebo 10 $, kocovina je stejná. Ať už dům, ve kterém žijeme, má 100 nebo 1000 metrů čtverečních, samota je stejná. Uvědomíte si, že vaše skutečné vnitřní štěstí nepochází z materiálních věcí tohoto světa. Ať už cestujete první třídou nebo ekonomickou třídou, pokud letadlo spadne, jdete ke dnu s ním. Proto doufám, že si uvědomujete, když máte přátele, bratry a sestry, se kterými učitelte, smějete se, mluvíte, zpíváte, mluvíte o severovýchodě nebo nebi a zemi, tohle je to skutečné štěstí!

Nezpochybnitelná skutečnost života: Nevychovávejte své děti tak, aby byly bohaté. Vzdělávejte je, aby byli šťastní. Až vyrostou, budou znát hodnotu věcí a ne cenu. Jak krásný je život.

Ztratili jsme nebe u Boha a našli peklo na Zemi

Lidstvo vyznávající Boha, jeho syna Ježíše Krista a Ducha svatého se změnilo. Hodnoty, které z nás udělalo to, co jsme nyní jsme vyhodili na smetiště jako staré nepotřebné krámy. Lidé se vůbec neuvědomili, nebo nechtěli uvědomit, že bez nějakých zásad, pravidel, mantinelů budeme ztraceni jako malé děti.

Co jsme to vlastně ztratili? Důvod k slušnému žití. Jsme jak Sodoma a Gomora. Shodili jsme Boha z jeho božího trůnu a místo něj tam posadili moc, peníze, sex a jídlo. Jenže tohle lidem dlouho nevydrží. Pokud naplňují jen potřeby těla a zapomene na duši, přijdou běsi a do duše se pomalu vkrade zloba, nenávist, netolerance. Posadí se na opuštěný boží trůn a lidstvo se mu klaní a vůbec nevnímá, že se buduje vlastní pád.

Mnoho z vás teď může namítnout, že žádný Bůh není a co si neužijí teď, tak po smrti nestihnou. Ti, co v Boha věří si s tím také hlavu nelámou. Pomodlí se Otčenáš a Ježíš Kristus jim odpustí tak, jak je napsáno v Bibli. Jsou mu přece milejší napravení lotři než lidé, co celý život nehřeší.

Opustili jsme Boha a teď nevíme co sami se sebou. Lidstvo prostě neví jak jít dál, co má uctívat a k čemu se má upínat. Vybrala si tu nejhorší možnou cestu. Opustili svoji vlastní duši a teď jim chybí a jsou tak arogantní ve své domýšlivé pýše, že na to nemohou přijít.

Člověk nemá rozum proto, aby bezmyšlenkovitě prošel životem beze stopy, jen s touhou po ukojení tělesných tužeb. Dostali jsme do vínku touhu po vědění a po umění. Mezi námi se rodí vědci, architekti, malíři, spisovatelé, sochaři a umělci. Celé věky obdivujeme jejich díla a chráníme je s úctou v muzeích. Navštěvuje hrady, zámky a kostely a obdivuje všechno, co naši předkové dokázali. Spousta té nádhery je stvořena ve jménu Boha. Další ve jménu lásky. Nevzniklo by tolik nádherné poezie, kdyby mezi lidmi nebyla láska.

Věřící člověk má představu, že svět má smysl. Stojí za to být dobrý, slušný, řídit se desaterem. Celý život jsme se učili a na stáří jsme učili zase ty nejmenší. Předávali vědomosti a zkušenosti a svět měl sílu.

Teď se kdekdo zaklíná slovem tolerance, ale ví vůbec co to je? Je schopen tolerovat ostatní a vnímat, že i oni mají nárok na svůj názor a není třeba je za to pranýřovat, nadávat, zesměšňovat a ničit jeho duši? Najednou před sebou vidíme vyspělého bílého člověka, zapátráme v minulosti a začneme srovnávat a nedopadne to pro bílé zrovna dobře.

Dnešní muž je takový velký macho. Život má jako jednu velkou hru bez závazků a povinností. Je to sexistické, arogantní tele, které si nechalo převzít svoji přírodní roli samce ženou. Pravděpodobně se cítí poníženy a přehlížený a tak se chová vůči ženě jako hovado, protože už neví, co to je, chovat se k ní jako ke křehké bytosti, co potřebuje jeho ochranou náruč a pomoc. Muži nám prostě zženštěli.

Dnešní ženy jim to však neulehčily a svým chováním si o aroganci vysloveně říkají. Nechápu, proč mají takovou potřebu se vyrovnat mužům naprosto ve všem. Proč, když ženská síla je právě v té bezbranosti a potřeby náruče na schoulení. Z žen se staly mužatky, co mají chování takové, že se jim muži pomalu bojí. Jak se tohle stalo? Možná, že to tkví v tom, že se ženám prostě nelíbily mužské potřeby si všechno vydobýt válkou a ony musely posílat své syny umírat. Proto se postavily na odpor a dnes je najdeme všude, ale ztratily kus své ženskosti a jsou schopny válek stejně jako muži. Je to zvláštní. Ženy jsou jako muži. Už zbývá co s potomky a tak dnešní mládež raději skoro žádné nemá, protože překážejí všemu.

Svobodnému životu, honění se za kariérou, cestování a všemu možnému, jen na dítě je pořád čas. Pak se rozezní biologické hodiny a žena si pořídí dítě. Má však už nějaký věk a k dítěti se chová spíš jako jeho vlastní babička. Přehnaný strach, odsouvání dítěte k televizi, k počítači nebo chytrému mobilu, protože tam sedí jak placka a tam ho utahaná čtyřicítka pokaždé najde. Co z něj vyroste? Nepraktický samotář ukrytý za obrazovkou.