Často poslouchám politické diskuze, protože mě zajímají názory lidí na život u nás doma. Nejčastěji slyším stýskání, jak jsme rozdělení, rozhádání, bezradní a rozpolcení, a sem tam padne tvrdé hodnocení nás všech jako národa. Neustále se vymýšlejí nejrůznější postupy, jak to či ono udělat.

Courám se i ve vzpomínkách na dědečka a přemýšlím nad tím, co by udělal on.

„Milka moja, vzpomínáš si na salaš, ovce a baču?“
„Áno, starý otec.“
„Tak už vieš, čo sa má urobiť.“

Ano, vím, dědo. Naše země je salaš a my jsme ovce, ale nemáme baču. Teda – máme nějakého baču, ale ten stojí za hovno. Každý vlk přeskočí jeho ohrádku a zadáví ovcí, kolik chce. Náš bača si toho asi nevšimne, a kdyby náhodou či omylem ano, bude mu to jedno. Ovcí je tolik, tak ať si je vlci vezmou. Vůbec ten blbec netuší, že až dojdou obyčejné ovce, přijde na řadu i hloupý bača.

Tak dědo, pokud nenajdeme baču, který se vlků nebojí a stádo ohlídá, lépe nebude.

Možná jsme si zvykli, že bača je jen funkce, ne odpovědnost. Že když se vlk objeví, tak „ono se to nějak vyřeší“. Ale stádo, které se nechá jen tak okusovat, jednou dojde na konec – a pak už nepůjde zachránit ani bača.

Možná je na čase přestat čekat na baču, který přijde zvenku, a začít hledat nebo vychovávat takového, který stojí mezi námi. Protože bez něj lepší časy nepřijdou.

Naše země dnes působí jako ta salaš. Ovce jsme my – lidé, kteří chtějí žít slušně. Vlci? Ti mají jména. Jedni se tváří jako přátelští investoři, druzí jako „evropští partneři“ a třetí jsou naši vlastní političtí predátoři, kteří si už zvykli, že si můžou přijít pro co chtějí.

A bača? Ano, nějakého máme. Jmenuje se premiér, ministr, poslanec… jenže často se tváří, že vlky vůbec nevidí. Nebo vidí, ale nechce si je rozhněvat. A tak vlci přeskočí ohradu a berou si, co chtějí.

My mezitím mluvíme o tom, jak jsme rozdělení, místo abychom si přiznali, že stádo, které se nechá jen tak okusovat, jednou dojde na konec – a pak už nebude co chránit ani koho vést.

Nepíšu to proto, abych malovala čerta na zeď. Spíš proto, abychom si připomněli, že dobrý bača není jen funkce na vizitce, ale odvaha stát mezi stádem a vlky. A že dokud budeme čekat na někoho shůry, místo abychom si takového baču vychovali nebo vybrali, lepší časy nepřijdou.

Výsledek je jasný – POTŘEBUJEME POŘÁDNÉHO BAČU

Autor: Milena Doušková