Na jedné salaši žijí ovce. Na druhé taky. Mezi nimi je ohrada, která jasně říká: „Tady končí naše tráva a tady začíná vaše.“
Všichni vědí, že není dobré ji bezdůvodně překračovat, protože každé stádo má svého baču a svoje problémy.

Jenže český bača, ministr vnitra Vít Rakušan, si minulý týden vzal klobouk a hůl a vyrazil na Slovensko. Ne aby pomohl s vlky, ne aby přinesl sůl nebo dřevo – prostě šel mezi ovce druhé salaše na protivládní demonstraci a tvrdil, že „jen nasává atmosféru“. Ovce si ale všimly, že dýchá až moc nahlas.

Pro ovce na druhé salaši to nevypadalo jako turistika. Spíš jako vzkaz: „Váš bača nestačí, tak jsem přišel já.“ A pro vlky signál: „Ohrada neplatí, hranice se stírá.“ Z takových gest pak nebývá radost ani na jedné straně. Ovce se rozčilují, vlci vyjí a oba bačové se hádají, kdo komu šlape po louce. Říkat, že přelezete ohradu jen soukromě, je totiž jako tvrdit, že si jdete soukromě zapískat na sousedově dvorku.

Naše stádo už zažilo dost vlků i falešných bačů na to, aby vědělo, že každé vměšování má cenu. Přátelství mezi salašemi se nepěstuje tím, že jeden bača na druhé straně ochutnává seno a říká, jak chutná, ale tím, že oba hlídají své ovce a udržují hranici v pořádku.

Bača, který má dost práce se svým stádem, by měl radši zůstat doma a dělat svou práci. Jinak se může stát, že mu jeho vlastní ovce utečou k vlkům – a že na té druhé salaši po jeho radách nezůstane nic než pošlapaná tráva.

Autor: Milena Doušková