„Stály jsme venku zcela nahé, protože nám vzali šaty. Řvali na nás, že kdo se pokusí o útěk, bude zabit elektrickým proudem. Aby nás postrašili, ukázali nám hlavu mrtvé ženy trčící ze sněhu, zmrzlé zakrvácené tělo a další mrtvou ženu visící na stromě.

Po mnoha hodinách nám vrátili naše oblečení namočené v dezinfekci. Oblékly jsme se do mokrého. Potom nás nacpali kus za Helmbrachtsem do prázdných kasáren. Několik dní jsme nedostávaly jídlo a vyčerpané ženy umíraly po desítkách. Říkaly jsme si, že nic horšího už zažít nemůžeme, ale mýlily jsme se.

Po několika dnech nás vyhnali ven a začal dlouhý pochod. Pochod smrti, který přežila jen každá pátá z nás.

Bylo to už na Šumavě, nedaleko Kvildy. Byly jsme tři, kterým nařídili, že máme vykopat hrob v takovém malém lesíku. Tam pak bylo shozeno jedenáct těl vězeňkyň a dvě ženy, které ještě jevily známky života. Dozorkyně SS přitom nebyla nikým kontrolována, protože velitel eskorty i ostatní dozorci nebyli na dohled. Mohla je nechat žít, nic by se bývalo nestalo, ale neudělala to.

Jedna z těch žen, byla to Maďarka, ještě když na ni nahrnovala hlínu, volala: „Maminko…!“

Už nebylo vidět pod hlínou tělo, ale pořád jsme slyšely, jak volá z toho společného hrobu: „Maminko…“

Dozorkyně pak skočila na tu hlínu a ještě ji udupávala. Potom už bylo ticho.

Byla jsem ochromená hrůzou a ona se usmívala.“

/Helena Tenglerová, bývalá vězeňkyně KT Ravensbrück/

„Takových vyprávění jsem vyslechla desítky. To se nedá zapomenout.

Bylo to 7. května 1945. Předem nám do nemocnice volali, že nám vezou transport nemocných a ztýraných žen. Bylo jich přes 200 a naše nemocnice měla jen 105 lůžek, z nichž většina byla obsazená.

Hodně jich museli vojáci odnést, nemohly dojít samy. Nebylo je kam uložit. Byli bychom potřebovali některé odeslat do Strakonic a do Budějovic, ale byly v takovém stavu, že by další převoz nepřežily.

To, co jsme viděli, nám vyrazilo dech. Bytosti, které k nám američtí vojáci přiváželi, nevypadaly jako lidé, ale jako přízraky. Byly buď nahé, nebo polonahé, zabalené jen v tenkých dekách, které jim zapůjčili vojáci. Ty ženy se nebyly schopny vysílením ani pohnout. I přes veškerou péči jich v dalších dnech dvaadvacet zemřelo. Musely prožít strašlivé hrůzy, protože jejich tváře byly jako masky – bez pohnutí, hluboké propadlé oči. Po těle měly jizvy a tmavé strupy, zřejmě po bití. Byly velmi podvyživené, jen kosti potažené kůží.

Mluvily o tom, co prožily, jako by to chtěly ze sebe dostat. Ale tím vyprávěním se vracely do minulého času a jejich stav se dále zhoršoval. My jsme jim říkali, ať raději myslí na něco jiného, ale ony to zoufale chtěly vyprávět.

Prý – kdyby umřely, ať se to alespoň někdo dozví.“

/Gustava Petruchová, vrchní sestra nemocnice v Prachaticích/

V dubnu 1945 nastoupilo pochod smrti v KT Helmbrachts 1 500 vězeňkyň, nežidovských žen ze všech koutů Evropy. Byly hnány bez jídla a jakékoli péče přes jižní a západní Čechy. Cílem pochodu měl být pravděpodobně koncentrační tábor Mauthausen u Lince.

Do Volar se jich dostalo jen necelých 300. Ženy, které cestou padly vysílením, byly zastřeleny a spolu s těmi, jež umrzly během mrazivých nocí strávených pod širým nebem, zakopány v okolních lesích.

Vyšetřující orgány nalezly na trase pochodu více než 200 hromadných hrobů obětí, z nichž mnohé se nikdy nepodařilo identifikovat. Jiné pravděpodobně dodnes leží v neoznačených hrobech podél lesních cest.

Ptáte se, proč jsem se namáhala s přepisováním svědeckých výpovědí z dávno zaprášených soudních spisů pořízených v roce 1947?

Autor: Marie Šišáková