Sleduji politické dění už dlouho, ale to, co předvádí současná vláda s našimi strategickými zdroji, se mi nevejde do hlavy. Poslední krok kabinetu Petra Fialy je ukázkou neuvěřitelné politické horlivosti, která hraničí s vlastizradou.

Mluvíme o Dolu ČSM v Karviné, posledním hlubinném černouhelném dole v Česku, kde těžba probíhá už od dob Františka Josefa. Tenhle historický pilíř naší energetiky má být k 31. lednu 2026 definitivně odstaven a následně zlikvidován.

To by samo o sobě bylo smutné, ale pochopitelné. Jenže to hlavní přijde teď: vláda schválila likvidaci formou zatopení vodou.

Necháme v zemi bohatství a znemožníme potomkům jeho využití

V OKD revíru zůstávají pod zemí téměř dvě miliardy tun strategického černého uhlí! Pro srovnání – je to více, než se z celého revíru vytěžilo za celou jeho 170letou historii. Dvě miliardy tun strategické suroviny, které by nám mohly v budoucnu zachránit krk, pokud selže Green Deal nebo plyn.

Jaký by byl logický krok? Nechat důl bezpečně zakonzervovat. Prostě ho zavřít a nechat jako strategickou pojistku pro horší časy. Každý hospodář by to udělal.

Ale Fialova parta má jiné noty. Rozhodli se pro nevratný krok: zatopení šachet důlní vodou.

Politická plomba, co znemožní návrat

Zatopení je likvidační proces, který sice uhlí pod zemí „zakonzervuje“, ale zároveň ho udělá prakticky nedosažitelným. Odborníci mluví o science fiction – pokud by ho někdo v budoucnu chtěl vytáhnout, bude to stát miliardy a roky práce.

Tohle není konzervace. To je politická plomba, která má zaručit jediné: že se k uhlí už nikdy nikdo nevrátí, i kdyby venku umírali lidé na zimu.

Proč ta horlivost? Inu, stačí se podívat do Bruselu. Jde o další úlitbu „zelenému teroru“ v rámci Green Dealu. Ukazujeme, jak jsme čistí a jak plníme domácí úkoly, i když to jde proti našim národním zájmům. Likvidace navíc vyjde na pěkných 3,3 miliardy korun, které by se daly využít jinde.

Dvě tváře světa: My ničíme, ostatní staví

Tenhle sebedestruktivní přístup je o to absurdnější, když se podíváme za hranice:

• Čína: Schvaluje výstavbu desítek nových uhelných elektráren, protože potřebuje stabilitu pro svou obrovskou ekonomiku.

• Německo: I přes své zelené sliby si v době krize prodloužilo provoz uhelných elektráren, aby prostě neskončilo ve tmě. Sice uhlí dovážejí, ale v praxi ukazují, že na uhlí kašlat nelze.

Jiné státy si strategická zadní vrátka nechávají. My je dobrovolně zametáme pod hladinu. Necháváme se zničit zevnitř, a to jen kvůli politickému potlesku z ciziny. Je to drahé, hloupé a krátkozraké.

• Vláda Petra Fialy (konkrétně Usnesením vlády č. 303 ze 7. května 2024) schválila technickou likvidaci tohoto dolu, která má začít po vytěžení posledních zásob, což je plánováno na první čtvrtletí roku 2026.

• Ta technická likvidace má trvat zhruba 3 roky a stojí to pořádný balík – 3,3 miliardy korun. A co je v rámci likvidace? No, právě to zatápění.

• Je fakt, že ČSM je poslední činný hlubinný černouhelný důl v zemi a těžba tam probíhá v podstatě už od roku 1850.

Často se v souvislosti s koncem těžby v OKD mluví právě o tomto dole a jeho likvidaci zatopením. Je to definitivní tečka za těžbou černého uhlí u nás.

Důl by se mohl zakonzervovat a nechat na horší časy. Ale tady vstupuje do hry ten zelený teror. Cíle jsou jasné: konec uhlí a dekarbonizace, což nám diktuje hlavně Brusel. Když se něco má ukončit, musí to být „pořádně“ – bez možnosti návratu, aby se náhodou někdo za pár let nerozhodl, že to uhlí přece jen vytáhne (třeba, když nám Rusko utáhne kohoutky a slunce přestane svítit).

Navíc, jak jednou začne likvidace a zatápění, proces je nevratný a finančně náročný. Politici se tím chtějí pochlubit jako s „historickým krokem k čisté energetice,“ i když za sebou nechávají obrovské zásoby, které mohou naši zemi v budoucnu stát svobodu a suverenitu. Prostě klasická ukázka toho, jak se plní bruselské noty na úkor zdravého rozumu.

Jak obrovské zásoby zůstanou pod zemí?

Tady je to drsné číslo: Z posledních statistik vyplývá, že v celém ostravsko-karvinském revíru (OKD) zůstanou pod zemí téměř dvě miliardy tun černého uhlí!

• Důl ČSM a okolí: Kromě toho, co se ještě vytěží, zůstanou v různých dobývacích prostorech v okolí dolů desítky až 120 milionů tun uhlí.

• Největší „pomník“: Vůbec největší ložisko, které nebylo nikdy otevřeno, je to u Frenštátu pod Radhoštěm (Frenštát-východ a Frenštát-západ). V něm je odhadem 1,5 miliardy tun uhlí.

Dvě století se z OKD vytěžilo celkem asi 1,7 miliardy tun. Ty dvě miliardy, co tam necháme, jsou tedy větší než to, co se kdy vytěžilo!

Proč se to zatápí, když se to dá zakonzervovat?

To je ten kámen úrazu. Proč se místo zakonzervování provádí technická likvidace (se zatopením)?

Důvod, který uvádí stát a OKD:

Vedení OKD argumentuje, že další prodlužování těžby už „z ekonomického, personálního i legislativního hlediska postrádá smysl.“

• Ekonomika: Poptávka po černém uhlí klesá, ceny se snižují, což nahrává importérům. I když je ČSM ziskový, výhled není růžový. OKD si na likvidaci vytvořilo obří rezervu (8 miliard korun), aby státu neplatil ani korunu.

• Legislativa: Aby se těžba prodloužila, bylo by potřeba složitě získávat nová povolení a schválení, která by šla proti vládnímu závazku k útlumu uhlí (tlak EU/Green Deal).

Nevratnost rozhodnutí:

Tady narážíme na tu neochotu nechat zadní vrátka. Technická likvidace formou zatopení je v podstatě nevratná konzervace.

• Zatopení jako „uzamčení“: Jakmile se šachty začnou zatápět důlní vodou, uhlí sice zůstává „zakonzervované“ (jak říkáš), ale zároveň se stává prakticky nedosažitelným.

• Expert na to má jasný názor: Jeden geolog z podniku DIAMO potvrdil, že voda uhlí sice konzervuje, ale jeho dosažitelnost v budoucnu považuje za „science fiction“ (pokud by někdy v budoucnu vznikla potřeba jej znovu těžit, bylo by to extrémně technicky náročné a pekelně drahé – mluví se o miliardách jen na přípravu).

Shrnutí: Nekonzervuje se to tak, aby se to dalo snadno otevřít. Zatopení je likvidační způsob konzervace, který má zabránit tomu, aby se k uhlí v budoucnu kdokoli vrátil. Je to prostě politické gesto, které potvrdí, že „uhlí je pryč,“ i když ho je pod námi plná prdel.

Je to fakt smutné a ironické. Nechat takové strategické zásoby zahnít pod vodou jen proto, abychom ukázali, jak jsme zelení, je pro mě nepochopitelný luxus, který si možná v budoucnu hodně vyčteme. Jenže to už u kormidla budou sedět jiní.

Politická schizofrenie:

1. Německo: Pragmatismus zvítězil nad ideologií (dočasně)

Německo znovu začalo těžit. Německo je v téhle hře mistrem pokrytectví, ale nakonec si uvědomilo, že holý zadek mrzne víc než čisté svědomí.

• Co udělali: Německo sice dál tvrdí, že chce být úplně bez uhlí do roku 2030 (ambiciózní, ale sporný cíl), ale v reakci na energetickou krizi po ruské invazi na Ukrajinu dočasně prodloužilo provoz mnoha uhelných elektráren, které už měly být odstavené.

• Proč to udělali: Vypnuli jaderné elektrárny a zároveň jim Rusko seškrtalo dodávky plynu. Najednou neměli čím topit a svítit. Místo těžby vlastního černého uhlí ale raději masivně dovážejí (třeba z Kolumbie, kde je těží v obřích povrchových dolech a nikdo tam neřeší ekologii ani lidi) a spalují dál své hnědé uhlí.

• Rozdíl: Němci tedy neotvírají nové doly, ale prodlužují provoz těch starých elektráren, aby udrželi síť. Dělají to z pragmatismu, protože se jim sesypala jejich zelená, na Rusku závislá, strategie. Ale zároveň se na Brusel pořád tváří, že jsou ti hodní.

2. Čína: Jistota je jistota

U Číny je ten kontrast ještě ostřejší. Oni jsou světový lídr ve výstavbě solárních a větrných elektráren, ale zároveň staví uhelné elektrárny, jako kdyby se nechumelilo!

• Co dělají: Čína v posledních letech schválila výstavbu desítek nových uhelných elektráren (mluví se o kapacitách blížících se stovce nových Temelínů). To je největší uhelný boom za posledních 10 let.

• Proč to dělají: Opět pragmatismus. Obnovitelné zdroje (slunce, vítr) jsou nestabilní. Čína potřebuje obrovské množství spolehlivé energie pro svou rostoucí ekonomiku a průmysl. Uhlí jim slouží jako naprosto spolehlivá záloha, která dorovnává výpadky slunce a větru. Sice slibují uhlíkovou neutralitu do roku 2060, ale v praxi si nejdříve zajistí energetickou soběstačnost a stabilitu.

A proč my zatápíme ČSM?

Zatímco Německo a Čína si nechávají strategická zadní vrátka otevřená (i když to Němci dělají dost nešikovně dovozem a Číňané masivní výstavbou), my je naopak zabetonujeme a zatopíme, aby bylo nemožné se k uhlí vrátit.

Je to politické rozhodnutí, které má jediný cíl:

1. Zalíbit se Bruselu: Ukázat, jak jsme „čistí“ a jak rychle plníme cíle dekarbonizace a konce uhlí. Tím se držíme v hlavní linii EU, a možná si tím kupujeme lepší pozici v jiných jednáních (dotace, výjimky).

2. Vyloučit návrat: Jak jsem ti psala, zatopení je nevratný proces, který znemožní, aby se budoucí (třeba i pragmatičtější) vláda rozhodla důl znovu otevřít, kdyby nám opravdu teklo do bot. Odeberou nám tak možnost volby v krizové situaci.

Prostě se dobrovolně stavíme do role idealistického premianta, který hodí vlastní strategickou surovinu do koše, zatímco velcí hráči si pod stolem drží esa v podobě uhlí. A že to na nás chtěla EU v rámci Green Dealu? To už je jen třešnička na dortu, protože to vypadá, že naše vláda to dělá s až přílišnou horlivostí.

Autor: Milena Doušková