Mládež, která ztrácí chuť žít ? a- a a+

Mladí lidé přestávají věřit, že má cenu žít. Ne proto, že by jim chyběly možnosti, ale proto, že nevidí budoucnost. Ztrácejí směr, smysl i naději – a společnost jim místo opory nabízí jen výčitky a prázdné fráze o „resilienci“. Nová generace neumírá na války ani hlad, ale na beznaděj, kterou jsme jim předali my.

Mladá generace čelí krizi, o jaké se našim prarodičům ani nesnilo – krizi smyslu. Umírají dřív, než začnou pořádně žít. Ne kvůli válce, hladu nebo moru, ale kvůli prázdnotě. A to je mnohem horší.

Statistiky jsou neúprosné. Podle posledních dat v Česku narůstá počet sebevražd mezi mladými lidmi. Jen v loňském roce vzrostl počet pokusů u dětí o 30 %. Mladí muži páchají sebevraždy nejčastěji – prostě proto, že když padnou, nemá je kdo zvednout. Zatímco my jsme měli ideály, sny a chuť prát se se světem, oni mají chytrý telefon, úzkost a pocit, že všechno je zbytečné.

Svět jim servíruje katastrofu v přímém přenosu – planeta umírá, války přibývají, bydlení je nedostupné a práce? Tu budou dělat do smrti, pokud nějakou vůbec najdou. Na školách se učí o ekologické stopě, ale nikdo jim neřekne, jak udělat první krok k vlastní budoucnosti. Místo víry ve zítřek slyší jen varování. Místo naděje – strašení.

A tak se utíkají do jiných světů. TikTok, Instagram, virtuální realita. Tam jsou krásní, populární a dočasně šťastní. Ale až se obrazovka vypne, zůstane jen ticho a prázdno. Psychologové tomu říkají „digitální deprese“. Já tomu říkám realita společnosti, která ztratila duši.

Odborníci teď zkoumají, jestli za to může pandemie, technologie, nebo rodiče. A mezitím mladí mizí – do závislostí, do diagnóz, nebo prostě z tohoto světa. Protože když mládí nevidí budoucnost, tak nemá proč žít.

Neumírají na nemoci. Umírají na ztrátu víry, že na nich vůbec někomu záleží. A to je epidemie, která se nešíří virem, ale lhostejností.

A my starší? Tiše přihlížíme, jak mládí odchází do ticha. Jenže až zmizí úplně, komu to ticho zůstane?


Je naděje?

Zvrátit se to dá. Ale nebude to díky ministrům, grantům ani konferencím o duševním zdraví. Zvrátí se to tehdy, až přestaneme dětem lhát, že svět je spravedlivý, a místo toho jim ukážeme, že i nespravedlnost se dá přežít se ctí.

Až dospělí přestanou mluvit o „resilienci“ ( Resilience je schopnost psychicky zvládat nepříjemné situace, přizpůsobovat se změnám a překonávat krize a nepřízeň osudu ). Nejde o vyhýbání se problémům, ale o schopnost se z nich zotavit, zachovat si pozitivní přístup a posunout se dál, aniž by člověk ztratil své cíle a začnou zase žít obyčejně, poctivě a srdcem. Až místo chytrých aplikací nabídnou svým dětem obyčejný čas a lidské slovo.

Protože mladí nepotřebují zázraky. Potřebují vědět, že má cenu žít – i když to někdy bolí. A to jim můžeme ukázat jen my, kteří jsme to už párkrát přežili.

Autor: Milena Doušková

Prosíme dodržujte slušné vychování a obecný kodex diskutujících.
Názory se daji projevovat i slušně, přesto s důrazem.