Duše je neměnná – pokud ji krmíte radostí, sny a laskavostí, nenecháte ji hladovět a pomalu umírat spolu s tělem.
Tělo však stárne neúprosně. Poznáte to nejdřív při letmém pohledu do zrcadla – zachytíte první vrásku, drobnou a nenápadnou, a pak další a další… Až přijde čas, kdy vaše tvář bude popsaná jemnou pavučinkou linek, a ta se časem prohloubí, jako by si pavouk místo sítě vyryl do vaší kůže drobné brázdy.

Přidají se kolena, co občas protestují, záda, co se tváří uraženě, a dokonce i svaly, o jejichž existenci jste dřív neměli ani tušení. Vlasy stříbrní a vy se díváte na ten odraz v zrcadle, až vás napadne: „Tohle jsem já? Vždyť já vypadám jinak!“
Ale pak si spočítáte roky, které odvál čas, a najednou tu cizí tvář začnete poznávat. Jsou v ní zapsány všechny vaše výhry, prohry, radosti i bolesti. Celý život je na ní vepsán jako do staré kroniky, a tak si v ní pomalu čtete.

Vzpomínáte si, kdy se která vráska objevila – ta hluboká na čele po první velké starosti, ta jemná u očí po tisících smíchů, co jste darovali světu. A víte, že to všechno jste vy.

Pak odejdete od zrcadla – a najednou tam, uvnitř, znovu stojí ta mladá holka s větrem ve vlasech a smíchem na rtech. V duši jste pořád mladá a víte, že až jednou odejdete, zmizí jen to staré tělo. Vy zůstanete – zvědavá, dychtivá, připravená zjistit, co bude dál.
Protože stáří je jen kabát, co odložíme… a duše si půjde dál bosa, svobodná a lehká.

Autor: Milena Doušková