Poslední dny ukazují, jak hluboko jsme jako společnost klesli.
Pod příspěvkem veřejnoprávního média ČT24 se objevil komentář, který by v civilizované společnosti měl znamenat okamžité vyloučení autora z jakékoli slušné debaty. Tento hyenistický blábol zněl:
„Kdybychom nemuseli živit tolik důchodců, tak by mladí mohli aspoň důstojně žít.“

Přeloženo do běžné řeči: starší lidé mají umřít, protože překážejí.
A co je ještě horší – místo toho, aby se autor styděl, získává jeho slova desítky „lajků“ od stejně smýšlejících jedinců. Hyenismus, cynismus a neúcta k lidskému životu už se ani neskrývají. Jsou pyšně vyvěšeny jako vlajka nové, dekadentní doby.

Co všechno tihle „mladí“ zapomněli?

Zapomněli, že:

• Staří lidé, dnes zesměšňovaní a nenávidění, postavili tuto zemi doslova z trosek.

• Bez jejich dřiny by tihle „mladí“ dnes neměli ani střechu nad hlavou, ani školy, ani silnice, ani nemocnice, ani teplou vodu, ani internet.

• Platili čtyřicet a více let daně, zdravotní a sociální pojištění, aby bylo na školy, školky a zdravotní péči právě pro tyhle „mladé spratky“, kteří si dnes dovolují soudit, kdo má a kdo nemá právo na život.

Zapomněli, že ti „důchodci“ pracovali často od patnácti let. Bez homeofficů, bez klimatizovaných kanceláří, bez pohodlných životních standardů. Dřeli na stavbách, v dolech, v továrnách, v zemědělství – v podmínkách, které by dnešní rozmazlená generace ani minutu nesnesla.

Plivnutí do tváře vlastní minulosti

Kdo dnes mluví o „zátěži důchodců“, nejen že pohrdá starými lidmi. Plive i na vlastní dědečky, babičky, rodiče.
Plive na paměť a na oběti těch, bez kterých by nebyl.

A když se někdo ptá, zda půjdou tihle „mladí“ ve svých šedesáti letech dobrovolně na eutanazii, aby nezatěžovali budoucí generaci – mlčí. Protože ví, že by kvíleli o „právech“ a „důstojnosti“, kdyby se to týkalo jich samých.

Kdo nectí stáří, nectí život

Společnost, která nechrání staré lidi, je odsouzena k záhubě.
Bez úcty ke stáří nemůže být úcty k životu jako takovému.
Stárnutí není slabost. Je to přirozená součást lidského bytí. A jak se dnes chováme ke starým, tak se budou zítra chovat k nám.

Až dnešní „mladí“, kteří se teď vysmívají důchodcům, zestárnou, dočkají se jen toho, co sami zaseli: opovržení, ignorace a možná i vyzvání k „dobrovolné“ smrti. Tak si to totiž sami nastavují.

Závěrem:

Ti, kdo dnes považují důchodce za přítěž, nejsou žádnými bojovníky za důstojný život.
Jsou to srabi. Rozmazlené, nevychované, líné krysy, které by bez práce generací před nimi seděly v jeskyních a škrábaly se na hlavě kamenem.

Důchodci nejsou žádné „zátěže“. Jsou to lidé, kteří mají právo na důstojné stáří.
Bez nich by nebylo vůbec nic.

Hanba těm, kdo to nechápou.