Čím jsem starší, tím víc se mi zdá, že svět je menší a menší. Ani čas už není tou stálicí. Kde dřív rok trval věčnost, dnes je to pouhý okamžik. Když poslouchám nářky svých vrstevníků, jak je rok krátký a jak se vše jen míhá před očima, mám jen jednu radu: prožij si prostě každý den a nemysli na zítřek ani na to, co uděláš za týden. Každá hodina je dar a ne každý má to štěstí prožít dlouhý život. Platba za dlouhý život je ale někdy těžká. Stáří má své problémy a když k tomu okolí přidá nepochopení, život může na dlouho zhořknout.

Mně na chvíli zhořkl, když jsem viděla, jak nám vláda „přidala“ na máslo. Je to nemorální, jak se handrkují o desetitisíce pro své rozmařilé choutky, a když mají přidat těm, co tuto zemi vytvořili, kroutí se jako hadi v ráji. Sami neustále sahají po zakázaném ovoci, ale účty platí ti, kdo tvoří skutečné hodnoty – a těch už je jen hrstka. Svět není spravedlivé místo k životu, a všichni to víme. My nechceme vše, jen chceme slušně přežít, beze strachu, že nebude na jídlo, bydlení nebo doktory. Nepotřebujeme dvě auta, bazén, saunu ani dům jako hrad. Chceme jen toleranci od těch mladších a přejeme si, aby pochopili, že tam, kde jsme teď my, budou za chvíli i oni. A nebude jim tam dobře, protože vychovávají děti k sobectví a zvyku, že stáří je na obtíž.

Za chvíli se oklepu z hořkosti a zase se usmívám. Říkám si:

„Holka, máš tolik práce a zábavy, že ti dny nestačí. Přej jim ty jejich statky pozemské, i když štěstí jim to nepřinese. Štěstí je totiž ukryté v čistotě duše – a jejich duše je jako komín, který nikdo nečistil dvacet let.“

Trochu jsem se zasnila a vzpomněla na Fráňu Šrámka a jeho Měsíc nad řekou. Zní mi v hlavě Vilíkova slova:

„Řeka zpívá.“

Slávka ji už neslyší. A já si říkám: jak je to možné? Já slyším řeku, lesy, vítr i bouři, jak mi zpívají svoje melodie celý můj život. Můj dědeček by mi řekl, že to je umění – zůstat mladá duší a žít podle svého. Já to vím. A proto dělám vše proto, abych slyšela přírodu zpívat. A když to půjde, budu zpívat s ní až do konce svých dní.A tak sedím na lavičce pod starou lípou, slyším šustění listí a v dálce někoho volat psa. Slunce se pomalu sklání, maluje oblohu zlatem a růžemi. Možná svět není spravedlivý, ale přece má krásu, která nám dává důvod zůstat. Stačí se zastavit, nadechnout a podívat se kolem. Svět je menší, čas plyne rychleji, ale pořád máme své chvíle, kdy můžeme být šťastní – jen tak, bez důvodu.

A tak zavírám oči a říkám si: „

Nezapomínej, co je důležité. Nepotřebuješ spoustu věcí, stačí málo – slyšet zpívat řeku a vědět, že jsi na světě pro něco dobrého.“