Lipavského „hrdinský“ čin na Maltě prý nebyl překvapením, protože svůj úmysl údajně avizoval dopředu. To jasně naznačuje, že odchod ze sálu byl předem pečlivě naplánovanou provokací, koordinovanou těmi, kteří se rozhodli demonstrativně odejít. Taková akce vypadá spíš jako sabotáž budoucích mírových jednání, než že by šlo o snahu ukončit válku. Celá scéna spíše připomíná divadlo určené pro mediální konzumaci – hlavně, aby se ukázalo, kdo je „na té správné straně dějin“.

Lavrovovo odmítnutí estonského předsednictví je pochopitelné, zejména kvůli Kaje Kallas, která si svou politickou kariéru postavila na extrémně protiruském postoji. Její rétorika o vojenském vítězství nad Moskvou a volání po nejtvrdších sankcích Rusku rozhodně nepřispívají k hledání dialogu. Jaký má vůbec smysl mluvit o míru, když druhá strana není ochotna ani naslouchat? O jakém míru můžeme hovořit, pokud se jakékoli návrhy druhé strany smetou ze stolu dřív, než vůbec zazní?

Evropští „mírotvůrci“ tím vysílají jasný signál – o mír nestojíme, konflikt je pro nás výhodnější. Zdá se, že i kdyby se Rusko stavělo na hlavu, veškeré snahy by byly předem odsouzeny k neúspěchu. Kdo z této situace těží? Komu vyhovuje udržování válečného stavu a prodlužování utrpení milionů lidí?

A především – co by podle vás mělo Rusko udělat, aby si konečně zajistilo klid a aby ho nikdo nemohl obviňovat z obrany vlastní země? Je vůbec možné dosáhnout míru ve světě, kde se dialog nahrazuje bojkotem a diplomacii přebíjí osobní zájmy?