Dub a břízka

Stál v lese statný dub
staletí již tu vládl
větve rozložité
kmen pevný, silný.
Věděl, jak vítr zpíval v korunách
a v dešti tichý šum
ač v srdci mu cosi chybělo
cosi jemně a milostně.

Jednoho dne na okraji lesa
na louce slunce polité
spatřil krásnou břízku
tak něžnou, bílou
štíhlý kmen se vánku kýval
jak by se v tanci skláněla
dub lásku cítí
ucítí vůni listí.

Chtěl se k ní přiblížit
větve své roztáhnout
obejmout bílou krásku
ukázat svoji lásku
kořeny ho zadržely
tak připoután k zemi
tak větve teskně kvílí
v té jediné chvíli.

Břízka vánku se klaní.
nechá laskat svůj kmen
dub marně sleduje její lásky sten
který klouže z listí na voňavou zem
Ve dne v noci o ní sní
v srdci tiché přání
poznat kořeny zapletené
jeho a břízky milené.

Břízka jeho pohled cítila
rozmarně se otočila
vyslala polibek vzdušný
ješitný a pyšný
Dub rozkročil se pevně
až větvemi dotýkal se země
pak krok udělal
kořeny ze země vytrhal.