Platí za to Zemědělci Jandejsek a Dubravská

Kvůli EU jsou v ČR z 10 snězených řízků jen 3 české

Potravinová soběstačnost v ČR? Až ohrožující. Dnes z deseti vepřových řízků jsou jenom tři české,“ říká v rozhovoru pro Parlamentní listy členka tripartity EU – Evropského hospodářství a sociálního výboru Jarmila Dubravská, která kandiduje do Evropského parlamentu za koalici.

„Kdyby se nedej Bůh stal tady nějaký konflikt, tak my nemáme ve státních hmotných rezervách dostatek jídla,“ varuje.

V rozhovoru kritizuje nerovnost podmínek pro zemědělce v EU, dovoz masa i tisíce kilometrů. Kritice neušel ani Green Deal:

Máte velkou praxi v zemědělství a potravinářství, co říkáte na naši současnou potravinovou soběstačnost? Jak vysvětlit její pokles postupně od roku 1989? A co to pro ČR může do budoucna znamenat?

Potravinovou soběstačnost vnímám jako nedostatečnou a pro ČR v tomto směru až ohrožující. Dříve jsme byli soběstační v základních potravinách. A ještě jsme vyváželi základní potraviny mírného pásma, které jsme produkovali v opravdu perfektní kvalitě. Nestalo se nám, že bychom měli nějaké problémy, co se týká antibiotik, hormonů nebo látek, které nejsou běžně součástí potravin. A toto je kupříkladu jedna z věcí, která se v současnosti zásadně změnila, a to v případě dovozů. Současná potravinová soběstačnost, kdybychom vzali průměr za všechny komodity, které vyrábíme, tedy základní komodity, resp. potraviny mírného pásma, je na úrovni přibližně 55 procent.

V případě třeba vepřového nebo drůbežího masa, není pro nás problém vyprodukovat tento druh masa. A proto je opravdu alarmující, že dnes z deseti vepřových řízků jsou jenom tři české. To znamená, že sedm je ze zahraničí. Převážně je to ze Španělska. Vepřové dovážíme třeba i z Belgie. Je zarážející, že to, co bychom si mohli doma produkovat, tak neděláme, protože nemáme nastavené podmínky pro chovatele. Jednak naši lidé přicházejí zbytečně o pracovní příležitosti, ale zejména přicházíme o kvalitu. Nikdy neuhlídáme kvalitu u dovozového zboží.

Maso dnes dovážíme ze vzdálenosti kolikrát 10, 12 nebo i 14 tisíc kilometrů. Je opravdu nepochopitelné, že v zemi, jako je Česká republika, která má dostatečnou výměru zemědělské půdy, nedokážeme lidem zajistit dostatek kvalitních potravin. Není to o tom, že bychom to neuměli, ale nejsou nastavené správně podmínky. A to vede k tomu, že zanikají podniky, firmy, společnosti. Zanikají i ti, kteří dokážou chovat zvířata a produkovat kvalitní maso, ale zanikají i ti, kteří produkují kvalitní ovoce, zeleninu, tedy problém je jak v živočišné, tak v rostlinné výrobě. Důvodem jsou podmínky, které jsou nastaveny tak, že ničí podnikatele v zemědělství, ničí ty, kteří produkují a zaměstnávají lidi. Domácí podnikatelé nedokážou při špatně nastavených podmínkách na v takzvaném jednotném trhu fungovat. Víme, že trh není jednotný, protože umožňuje prodávat komodity a potraviny z jiných zemí EÚ na trhu zemí střední a východní Evropy za ceny pod náklady.

Znamená to tedy, že jsou podmínky v rámci EU pro české zemědělce horší než třeba v Holandsku, Německu, Francii? A jestli ano, proč to tak je?

V první řadě musíme brát do úvahy podmínky, které souvisejí s naším vstupem do EU. Teď jsme oslavovali dvacáté výročí vstupu do EU. Nebo tedy připomínali, já bych to ani moc neslavila s ohledem na výsledky v zemědělství, ale i v národní ekonomice.

Za těch 20 let od vstupu do EU se naše soběstačnost výrazně snížila. Snížila se produkce domácích potravin, což znamená, že podmínky jsou na evropské úrovni špatně nastavené. Když jsme do EU přistupovali, tak nám bylo přislíbeno, všem „novým“ zemím, že do deseti let se podmínky srovnají, přičemž součástí jsou i pravidla a systém podpor. Co to znamená, že se podmínky srovnají? Tak například stejné požadavky, ale stejně tak stejný systém podpor jak pro zemědělce v ČR, tak třeba pro zemědělce ve Francii, v Německu, v Belgii… Dám vám malé porovnání, ze kterého je vidět, že to stejné není. Španělsko za dvacet let, co jsme součástí Evropské unie, zvýšilo svou produkci vepřového na téměř čtyřnásobek toho, co spotřebuje. Ročně tedy Španělsko vyprodukuje přibližně čtyřicet milionů kusů vepřového. U nás za celý rok porazíme cca 2 miliony kusů. Ve Španělsku je to tedy dvacetinásobně více než u nás. Španělsku se podařilo produkci navýšit a nám za stejné období výrazně snížit… A to jsme v jedné unii a spotřeba vepřového u nás je kolem 42 kg na rok na občana, tedy o vepřové mají spotřebitelé zájem. A tak je zajímavé, že „starým“ zemím se daří zvyšovat produkci a v „nových“ zemích, které přistoupily, tak produkce klesá. Takže to jednoznačně souvisí s podmínkami.

Jednak jsou to dotační podmínky, tedy nerovnost v rámci dotací. Mnozí říkají, že mluvíme jen o dotacích. Ale my na to upozorňujeme kvůli tomu, že jestli na hektar půdy dostane například zemědělec v Čechách 240 eur a Belgičan téměř 400 eur, tak to přece není v pořádku. A jestli na stejný hektar dostane třeba v Litvě zemědělec nějakých 100 nebo 110 eur, opět to není asi v pořádku. To přece není jednotná Evropa.

Proč se proti tomu nikdo nebrání, vláda, Ministerstvo zemědělství?

To nevím. Protože při vstupu do EU bylo slíbeno, že se podmínky do deseti let narovnají a nedochází k tomu, tak si může kterýkoliv ministr zemědělství nebo předseda vlády vzít přístupovou smlouvu a může ji zkontrolovat, jestli se podmínky plní. A jestli ne, tak je nutné na to upozornit a hledat systém nápravy. Nikdo jiný to za nás neudělá. Proč by to měla dělat druhá strana? Každý si musí bránit to své. My také jako Česká republika podmínky plníme.

Mluvila jste o dotacích v rámci EU. A co národní dotace pro zemědělce?

Ano, to je další problém. Když srovnáme třeba ČR a Německo, tak je prokazatelné, že například u nás zemědělec dostane 8 procent z toho, co dostane jeho soused z Německa. Abych to řekla názorně – jestli dostanete osm korun a váš soused sto korun, tak můžete se srovnat s tímto sousedem? Když ho máte hned za humny, pár kilometrů. Takže je jasné, že v takových podmínkách nedokážeme konkurovat. A výsledkem je, že mnozí zemědělci končí. Zavírají chovy, ovocnáři kácejí sady, nemáme dostatek vlastní zeleniny, protože pěstitelé končí s pěstováním zeleniny. Abychom si základní druhy potravin, třeba brambory, vozili z Filipín a cibuli několik tisíc kilometrů z Turecka, z Maroka, to je nesmysl. Nevíme, v jaké kvalitě se k nám zboží dostává, vozí se to tisíce kilometrů. Je to špatný systém a v žádném případě nefungujeme na jednotném trhu. Jsou tady velké nadnárodní korporace, které vysávají tuto zemi. Vysávají země střední a východní Evropy. Takže jestli si zhodnotíme dvacet let od vstupu do EU, tak vidíme, že z hlediska zemědělství, ale dovolím si tvrdit i z hlediska země jako takové, vůbec nebylo naplněno očekávání mnohých. Situace se u nás zhoršuje. Soběstačnost se snižuje, stáváme se závislými. Kdyby se nedej Bůh stal tady nějaký konflikt, tak my nemáme ve státních hmotných rezervách dostatek jídla. Neměli bychom jak tento národ nakrmit.

Víte na kolik dní máme rezervy?

Jsou to jednotky dnů. Určitě bychom ze státních rezerv nepřežili, dle zveřejněných informací máme zásoby na necelé dva dny. Je to smutné.

Vraťme se k těm dovozům, často tisíce kilometrů. Jak s tímto souzní EU tolik propagovaný Green Deal?

Právě! Víte, na jedné straně tvrdíme, že chceme chránit planetu. My bychom ale měli chránit především život lidí. Jasně, že si nechceme zničit životní prostředí. Ale právě tímto to děláme. Protože jestli řešíme to, kolik se na hektar zemědělské půdy používá přípravků na ochranu rostlin a kolik se používá hnojiv a jestli Green Deal říká, že se to má snížit o třicet, a resp. o padesát procent, tak jsou to zase nesmysly. Zároveň požadujeme dostatek kvalitních potravin pro občany a máme je produkovat regionálně. Takto přece nemůže být ten systém postavený. Jestli někdo spotřebuje 7 kilo na hektar a jiný 1,3 kila, tak nemůžeme u každého požadovat stejné snížení, tedy snížení o stejné procento. Protože při snížení o 50 % bude jeden stále mít několikanásobek toho, co jeho soused spotřebuje. Toto nemá šanci fungovat.