Hodně jsem se změnila. Nebo spíš bolest a zklamání ze mne udělaly to, co jsem teď. Chladná holka plná ironie a nedůvěry ve všechny, co si říkají chlapi, kluci, muži, páni. Jsou tak směšní s tou svojí touhou v očích. Kdyby alespoň ta touha byla po porozumění a přátelství, ale já tam čtu jen tu postel a to je hodně málo. Abych zapomněla, navalila jsem na sebe tolik povinností, že vlastně nevím kam dřív a potřebovala bych možná několik hodin času denně navíc.
Ráno jsem v práci, protože se musím živit sama. Odpoledne jsem ve škole, protože mi nikdo neumožnil studovat a já jsem chtěla a hlavně měla jsem na to. Moje vrstevnice si užívaly školy a volna ve dne a nevěděly nic o starostech, jestli budou mít na chleba. Rodiče je živili a já? Jo, rodiče jsem měla, ale myslím, že mi nebyli k ničemu. Jenže nejen prací živ je člověk a já ve škole potkala holku s podobným názorem a chutí podnikat ještě něco v čase, co nám ze dne zbyl.
Moc rády jsme tancovaly, a tak jsme po práci chodily se dobře bavit. Mirka byla docela živel, a tak jednoho dne nám její sestra Jana navrhla, že bude lepší, když se připojíme k její partě, protože bychom mohly snadno přijít k úrazu s tím, jak zacházíme s mladými pány. V duchu jsem se ušklíbla s tím, že rozhodně nepotřebuji žádnou ochranu, ale Mirce se ta myšlenka líbila a mně bylo jedno, kdo s námi sedí u stolu.
Tak jsme se jednoho dne ocitly na zábavě u stolu plného cizích kluků a holek. Jana nás představila, a jak to bývá, kluci potřebovali brousit svoje umění svádět na nových přírůstcích, a tak jsme se z kola skoro nedostaly ani na záchod. Dostala jsem hlad a chuť na smažák. Právě jsem dojídala, když se celý stůl rozšuměl a vítal se nějaký přírůstek. Když narazil na mne, tak se zadíval a prohlásil.
„Tak tebe neznám.“
„No a? Taky neznám každého chlapa, co jde kolem, ale fakt mi to žíly netrhá,“ odpověděla jsem s ušklíbnutím.
„Promiň, jsem Ladislav a začal jsem asi blbě,“ usmál se kluk.
„Neboj, to je v pohodě. Jsem zvyklá, že chlapi jsou takoví, jací jsou, tak se dobře bav a jdi teď o dům dál.“
„Tedy, ty jsi nějaká nabroušená. Nechceš jít raději tancovat?
„No vidíš, to je jiná. Taneček, to já neodmítnu,“ usmála jsem se.
„Docela dobře tancoval a to já umím ocenit, protože tanec je moje láska. Škoda, že místo, aby jen tancoval, se pokoušel o nemožné. Totiž sbalit mě. Neměla jsem ani jedno pomyšlení na nějaké pitomé chození s klukem. Neříkám, líbil se mi a docela dost, ale to je málo k nějakému randění. Během toho roku, co jsem chodila do téhle bandy, se nestalo nic, co by změnilo můj názor na kluky. Snad všichni se pokoušeli si se mnou něco začít. Už to brali jako sport, kdo se mi dostane do kalhotek, ale s tímto u mne nemohli pochodit. Věděla jsem, jak chutná pravá láska a náhražky jsem nechtěla. K čemu by to taky bylo?
Je sobota odpoledne a vedro k zbláznění, tak jsem si řekla, že nejlepší bude zajít k tatíkovi Vávrovi. Byla to taková hospůdka se zahrádkou a tím nejlepším hospodským. Máš žízeň a jsi bez peněz? Nevadí, zatneme sekeru a bumbej, pak mi to dáš, bylo jeho motto. Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Myslela jsem, že tam bude někdo z našich jako vždy, ale to vedro vyhnalo všechny kluky a taky dost holek. Sotva jsem přišla, už mi Ladislav chystal židli vedle sebe. Vávra mi přinesl pivčo a já si s chutí lokla. Snad to všechno bylo tím vedrem a mým sporým oblečením, ale tentokrát byl Ladislav daleko neodbytnější a vytrvalejší. Klavíroval do mne, až mne brněla hlava.
„Mileno, tak to prosím tě se mnou alespoň zkus. Já tě mám tak rád a ty jsi jako kus ledu,“ škemral.
„Dej mi pokoj a nech mě v klidu popíjet,“ odpověděla jsem, ale bez zápalu, protože to docela unavovalo.
„Kurva, co vlastně chceš? Mám si kleknout? Mám tady hulákat na celou hospodu, jak moc tě chci? Mileno, dej mi šanci,“ neustále otravoval.
„Láďo, prosím tě, dej si odchod. Já se nezměním a na kluky a lásku kašlu, chápeš to?“
Najednou se Láďa zvedl ze židle a vylezl si na stůl mezi pivo. Koukali jsme na něho, co to vyvádí, ale on už začal hulákat na celou hospodu.
„Tak tohle je ta holka, kterou miluji, ale ona je studená jako psí čumák a jediný, co umí, je říkat ne.“
„Mileno, zkus to se mnou, prosím.“
„Ne, tohle na mne neplatí a slez dolů, šašku,“ už jsem byla úplně otrávená.
Hlavně, že se dobře bavil celý stůl a s ním celá hospoda. Zvedla jsem se a šla se uklidnit na záchod. Koukala jsem se na svoji tvář v zrcadle a zkoumala se do posledního detailu. No, nic moc. Co to je krása?. Pár centimetrů trochu jinak a už bych se třeba nelíbila a měla bych pokoj. Zírám na sebe do zrcadla, když se otevřely dveře a v nich stál Vrabčák. Byl to jeden kluk z naší party, který se kdysi taky pokoušel změnit můj názor.<
„Co tady děláš, Vrabčáku? To ani netrefíš na pány? Jsi na holčičkách, tak udělej čelem vzad a pochodem vchod a ať už si pryč.“
„Jen ne tak zhurta, maličká,“ vypadlo z Vrabčáka.
„Víš, že jsi pěkná potvora? Děláš si z nás jenom srandu, pleteš klukům kolem sebe hlavu, ale já už toho mám dost.“
Vrhl se na mne a začal mne líbat. Ošklivostí se mi zvedl žaludek, ale Vrabčák mi drtil rty a držel mne pevně, abych nemohla utéct, ani křičet. Smrděl kouřem, pivem a chutí na sex. Asi jsem se dlouho nevracela, protože se rozlétly dveře a někdo ode mne tahal nabuzeného Vrabčáka. Ladislavovi se zdálo, že jsem dlouho pryč, a šel se podívat, jestli se mi něco nestalo. Byla jsem v tu chvíli moc ráda, že existuje a má mě natolik rád, že se o mne bojí.
„Nestalo se ti nic, Mílo? Já ho snad přerazím.“
Vrabčák dostal pár přes hubu a Ladislav to svoje rande. Začala jsem s ním chodit a říkala jsem si, že třeba láska přijde. Byl hezký a měl mě rád. Holky mi ho záviděly, ale já jsem tak nějak věděla, že je něco špatně. Byla jsem s ním ráda, ale jeho polibky a neustálé vyznávání lásky ve mně budily jen soucit. Zvládla jsem to jen dva měsíce a dál to prostě nešlo.
Byli jsme spolu na procházce v lese, když jsem se mu odhodlala říct, že je konec. Neustál to a zachoval se tak, že moji nechuť ke klukům ještě prohloubil.
„Ne, Mileno, tohle mi neuděláš. Nebo mi dej to, co všem odpíráš. Chci se s tebou milovat a pak ti dám pokoj, když si to tak přeješ,“ prosil Láďa.
Stáhlo se mi hrdlo vztekem a hnusem.
„Jsi normální? Myslíš, že se s tebou vyspím? Nespadl jsi z maliny na znak? Já ti tu povídám, že s tebou nechci chodit, že tě nemiluji a ty mi navrhuješ postel? Jsi jen ubožák. Já to věděla, že si nemám s chlapy nic začínat. Běž třeba do prdele, pitomče.“
No a v tom mi přistála na tváři facka. Nelenila jsem a okamžitě mu ji vrátila. Byla jsem rozzuřená a nebezpečná. Vztek dává člověku sílu a Ladislav měl co dělat, aby se ubránil. Nakonec se mu podařilo chytit mi ruce a tak jsme stáli v tom lese naproti sobě, koukali na sebe vztekle a nevěděli jak dál. Nakonec mě pustil a stál tam tak sám, že mi ho bylo docela líto.
„Láďo, nech toho a nech mne odejít. Věř mi, se mnou bys toho moc nechytl. Já tě nemiluju a milovat nebudu, prostě mám srdce zadané a pro tebe tam místo není a já ani nevím, jestli kdy pro někoho bude. Uvidíš, najdeš si holku, co tě bude mít ráda a budeš šťastný. Se mnou je to k ničemu,“ povídala jsem mu potichu. Byl smutný a nešťastný, ale já mu pomoct prostě nemohla.
„Mileno, Mileno. Ty jsi mi vzala kus srdce a to ti nechávám a doufám, že jednou na toho, kdo ti uvízl v tvém srdci zapomeneš a naučíš se znovu milovat. Život o samotě, není nic moc. Prosím, promiň mi tu facku,“ omlouval se mi Ladislav.
„Už jsem na ni zapomněla, Láďo.“
Už nikdy jsem do této party nevkročila a můj život nabral jiný směr.