Nedávno se mě jeden mladý člověk zeptal jaké to bylo být starý. Ta otázka mě velmi překvapila, jelikož jsem se nepovažovala za starého. Když viděl moji reakci, hned se styděl, ale vysvětlila jsem, že je to zajímavá otázka. A po zamyšlení jsem dospěla k závěru, že stárnutí je dar.

Někdy mě překvapí člověk, který žije v mém zrcadle. Ale o tyhle věci se dlouho netrápím. Nevyměnila bych vše co mám za pár méně šedin a ploché břicho. Nenadávám si za to, že jsem si neustlala postel, nebo za to, že jsem snědla pár maličkostí navíc. Mám právo být trochu nepořádek, být extravagantní a trávit hodiny zíráním na své květiny.

Viděla jsem několik drahých přátel opustit tento svět, než si užívali svobody, která přichází se stárnutím.
Koho zajímá, jestli si do 4 ráno zvolím číst nebo hrát na počítači a potom spát do kdoví do kolika?
Budu se mnou tančit v rytmu 50 a 60 let. A když se mi později chce brečet kvůli ztracené lásce. Já to udělám! Projdu se po pláži v plavkách na mém baculatém těle a ponořím se do vln  navzdory lítostivému pohledu nositelů bikin. Taky zestárnou, když budou mít štěstí.

Je pravda, že mé srdce za ty roky bolelo po ztrátě milované osoby, po bolesti dítěte, nebo po tom, jak umírá domácí mazlíček. Ale je to utrpení, které nám dodává sílu a nutí nás růst. Nezlomené srdce je sterilní a nikdy nepozná štěstí, když je nedokonalý.

Jsem hrdá na to, že jsem žila dost dlouho na to, aby mi zešedivěly vlasy a zachovala si úsměv mého mládí, než se mi na tváři objevily hluboké brázdy. Teď abych odpověděla na otázku upřímně, mohu říct, že stárnout mě baví, protože stáří mě dělá moudřejší, svobodnější! Vím, že nebudu žít věčně, ale dokud jsem tady, budu žít podle svých vlastních zákonů, těch svého srdce. Nebudu litovat toho, co nebylo, ani se bát toho, co bude. Čas který zbývá, prostě budu milovat život tak jako dodnes, zbytek přenechám Bohu.

Autor: Neznámý