Léto je tak horké, že vzduch se jen tak tetelí a člověk by se nejraději zavřel do ledničky a tam to nějak přežil. Jenže to by babulka musela nějakou ledničku mít. Všechno dávala vždycky do komory, kam jsem směla jen s ní. Bylo to nejbáječnější místo na světě. Voňavé království vynikajících chutí a úžasných barev.
První, co vám padlo do oka, byly šunky na hácích. Ještě je nestačili zbaštit po zimní zabijačce a babulka si dávala pořádně pozor při krájení na tloušťku krájeného plátku, že jsem měla vždycky strach, aby si neukrojila prsty. Muselo se šetřit a bylo třeba, aby vydržela pěkně do další zabijačky. Vedle šunek měly svoje místo vyschlé klobásy, které jsem milovala tak, že bych byla schopná je ukrást a baštit v noci pod peřinou. Za sousedy měly pláty vyuzeného špeku. Ten jsme s dědulkou pravidelně snídali a když to nebyl špek, tak to bylo sádlo, kterého byly v komoře plné sádelňáky. Tam se nechovala prasata pro maso, ale aby byla hodně tlustá a měla pořádně sádla, aby vydrželo celý rok.
Naše babulka byla kanón v šetření na všech frontách. Sádlo na chleba se dávalo do hrnečku a ten do kredence v letní kuchyňce a věřte mi, asi byste na to neměli také chuť. Sádlo bylo rozpuštěné a v něm trčela peroutka, kterou jsme si omastili chleba a hotovo. My jsme s dědulkou proto dávali přednost špeku před sádlem. Asi se vám to zdá jako snídaně docela divoké, ale tam to byla naprosto normální snídaně. Všichni v celé vesnici snídali to samé.
Klíče k této pohádkové komoře měla babulka pod sedmi sukněmi a zástěrou. Než ho vylovila, bylo to jako když číhá rybář na rybu. Pak s pohledem, který říkal, nehoďte za mnou, vklouzla do komory, vytáhla co potřebovala a honem zpátky, zamknout a propracovat se sukněmi ke kapsáři. Pak si s blaženým úsměvem oddechla, že je klíč v bezpečí a žádný lupič ji nezbaští její dobroty.
Babulka byla moc hodná osůbka, ale její lakota byla mezi námi tak známá, že občas bychom se bez tohoto jejího povahového rysu docela obešli.
Babulčin kohout si zlomil nohu při obšťastňování trochu divoké slepice a tak co s ním jiného, než oškubat a uvařit silnou polévku pěkně s domácími nudlemi a kousky nakrájené zeleniny a do ní pěkně obrat maso z toho zamilovaného kohouta. Polévky byl pořádný hrnec a tak jsme s dědulkou baštili polévku ráno, odpoledne a večer.
Když se nám ji pokusila nacpat i třetí den, dědulka se nečekaně vzepřel:
„No stará, čo si celkem osprostela? Zožer si toho sviniara sama. Ak máš v poriadku nos, ani ty si už nedáš.“
Nakonec jsme ohrnuli nos oba a raději si vzali chleba omaštěný peroutkou se sádlem.
Babulka se na nás podívala pohledem střelené laně a na naši adresu pohrdavě pronesla:
„Jaj Bože môj, aj ty to vidíš? No pozri ich, akí sú rozmaznaní. Moja polievka vraj zaváňa. Taká sprostosť. Len nech dočkajú. Nič jim nedám a budú hladovať. Tak sa patrí na také, čo by chceli jedlo vyhadzovať.“
Sedla si na štokrle a baštila tu polévku až jí naskakovaly boule za ušima. Pohled na ni mi nějak napovídal, že bychom se měli s dědulkou vytratit. Koukli jsme na sebe a raději se tiše vytratili k potoku na ryby.
Když jsme se vraceli domů, už z dálky jsme slyšeli povědomé ryčení. Pohled, co se nám naskytl, byl bohovský. Babulka stála na hnoji a kropila ho polévkou, kterou do sebe tak odvážně nacpala. Byla zelená jak sedma a mezi přestávkami nám sdělovala:
„Za to môžete vy. Keby ste ho zjedli so mnou, tak by som teraz vracala menej a vy by ste tiež skončili na hnoji, a bolo by to vyrovnané, vy lotri.“
Ještě tři dny si léčila zkažený žaludek a my se v klidu dál cpali chlebem se špekem.